Rekomando Kateřiny Stündlové
Přehlídka mladého umění Pokoje každoročně nabízí studentkám a studentům vysokých uměleckých škol poměrně velkorysý prostor pro prezentaci své tvorby v otevřeném dialogu se svými spoluvrstevníky. Pro letošek se organizátoři rozhodli neomezovat tvůrce zastřešujícím tématem, nechali tak v budově Hrzánského paláce v Celetné ulici oživnout 34 místností včetně chodeb a toalet, na nichž si návštěvníci mohli vyzkoušet třeba tzv. toaletní jógu. Nešlo o nic složitého, pouze o návod, jak správně dýchat nebo se uklidnit. Na chodbách jsem narazila na bizarní inzeráty s fotkami ztracených zvířat a upoutávky na live performance.
O přehlídku bývá každoročně velký zájem. „Vybírali jsme z přibližně šedesáti přihlášek, u některých projektů jsme měli vizualizace, jindy nás zaujala hlavně anotace,“ říká umělecká ředitelka Rebeka Pojarová. Za převažující téma označila městskou krajinu. Té se věnovaly projekty z různých úhlů pohledu. Město Ústí nad Labem dostalo pseudonym Las Ústos. Panoptikum plné second-handů, všudypřítomných cetek má podle autorů svůj osobitý genius loci a nejlevnější langoše široko daleko. Nechyběl ani akcent na předražené, nedostupné byty v pražské metropoli a kritika vpouštění automobilů do center měst. Pojarová přiznává, že ji překvapilo, že se neobjevovala témata spojená s queer komunitou.
Čtyři patra paláce představily různé přístupy, jak se vypořádat s výstavním prostorem. Některé ateliéry zvolily specifičnost přiděleného místa jako výchozí bod pro přemýšlení o projektu. „Pro nás byl prostor to, okolo čeho se to točilo. Dostali jsme celé schodiště. A jelikož jsme ateliér Přírodních materiálů, tak jsme se hrabali v tom, co by tam mohlo být. Já dělám hodně s vlnou, která je vlastně odpadní materiál, zároveň dost objemný a je snadné ho sehnat. Naplní ten prostor. Potom už jsme jen přemýšleli, jak to koncipovat. Je to docela atypický prostor, tak jsme potřebovali něco, co se tam bude vyjímat. Ne každý materiál by byl pro tenhle prostor vhodný a ta vlna je dobře vidět. Je dobře barevná, má různé struktury,“ komentuje Barbora Voráčková instalaci Vlnobytí, jež prostupuje celou budovou. Pomyslný koberec z vlny spuštěný z vrchního podlaží si lze osahat, přičichnout si k němu, a jak jedna z autorek říká – vidět ho v čisté formě nehledě na výsledný produkt. Podle jejích slov se mnoho studentů vrací k ruční práci, čemuž přeje i přetechnizovaná doba, v níž se nacházíme a na kterou chceme reagovat.
V pokoji nazvaném Samota mě vyzval ateliér malby z Fakulty výtvarných umění slovenské Akademie umění v Banské Bystřici k zamyšlení nad otázkou, kterou si kladu už delší dobu. Nesplýváme někdy až příliš s okolím? Uvědomuji si, že se cítím komfortně, když můžu být mezi lidmi a nemusím tudíž tolik přemýšlet o sobě. Gabriel García Marquéz v knize Sto roků samoty píše, že „tajemství spokojeného stáří nespočívá v ničem jiném než v čestné dohodě se samotou“. Řekla bych, že nehledě na věk, naučit se být sám je nelehký úkol, který pokud překonáme, může být velmi úlevný. Nepozorný divák by mohl kolem pokoje projít, aniž by si všiml, že zde došlo k nějaké proměně. Plátna na stěnách podobně jako instalace z vlny pracují se strukturou, navazují plynule na vzor omítky, ale vystupují z ní do popředí. Vedle místností zaplněných množstvím objektů působí velmi čistě, a přesto nebo možná právě proto tak naléhavě.
Téma napětí mezi lidmi, síly vyřčeného i nevyřčeného, si zvolila instalace ateliéru Tvorba ve veřejném prostoru z Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci. V malé místnosti nasvícené zeleným světlem se napouští vana, kolem pár skleniček. Zvuk kapající vody, absence člověka a pocit, že až voyeursky nahlížíme do něčího intimního prostředí, silně kontrastuje s instalacemi, jimiž je tento malý prostor obklopen. Při první návštěvě Pokojů jsem narazila na prázdnou vanu, podruhé už téměř přetékala. Uspořádání skleniček se změnilo a moje zvědavost nabrala na obrátkách. Co se tady seběhlo? Došlo nakonec k názorové konfrontaci?
Poslednímu poschodí dominuje pokoj s růžovou tapetou. Chvíli to vypadá, že nás někdo pozval na večeři, ta se ale nekoná. Od prázdných keramických talířů rozdělených do tří úrovní odvádí pozornost video, kde pár dívek otevřeně mluví o svém pokřiveném vztahu k vlastnímu tělu a jídlu. Na stěnách visí fotografie v černobílém provedení, vyjma jedné barevné. Rozčlenění setu není náhodné, má symbolizovat postupné přidávání si jídla, motivovat k větším porcím. Fotografie významně pracují s délkou expozice. „Když divák vejde do pokoje, uvidí fotografii, na níž je Maruška v pohybu. Navádí k tomu, aby s ní někam dál putoval,“ vysvětluje jejich autorka Apolena Typltová z ateliéru Fotografie II pražské UMPRUM.
Trojice autorek přistupuje k problematice poruch příjmu potravy s nadhledem, nechtějí přesto, aby se toto choulostivé téma bralo na lehkou váhu. Na stole si návštěvníci mohou vzít nepozorovaně kartičku, kde naleznou kontakt na neziskovou organizaci 3pe, jež pomáhá lidem trpícím PPP. „Chtěly jsme mít pevnou půdu pod nohama, protože víme, že je to vážné téma. Nechtěly jsme šířit žádné informace, které nejsou pravdivé a mohly by ublížit,“ přibližuje spolupráci Marie Boková z ateliéru Keramiky. „Psací stroj v oddělené místnosti funguje tak, že když si člověk projde místnost nebo se jen podívá na video, má možnost zašít se do koutku, sednout si ke stroji a být tam sám,“ doplňuje Apolena. Obě dívky se tématem chtějí zabývat dále. Po pár dnech, kdy přehlídka běží, pozorují, že kartiček výrazně ubylo. „Jedna slečna si u mě set rovnou objednala,“ s radostí sděluje Boková.
Moct se na moment zastavit a oddechnout si od tíživých, ale podstatných témat se dalo u fialového ping-pongového stolu. Těšil se zájmu rodičů s dětmi. Najednou přibyly zase úsměvy ve tvářích. Skupina studentek a studentů pražské DAMU se ve svém projektu zaměřila na ruce jako svůj hlavní výrazový prostředek, ať už zrovna hrají divadlo, myjí si je mýdlem nebo si potřásají s někým slavným. Navlékla jsem si pár barevných korálků a vydala se dál.
Do některých pokojů se vracím vícekrát. Nemůžu si ale odepřít pocit, že přehlídce schází větší koncepční uchopení. Pojmout tolik témat postavených vedle sebe mi přijde skoro nemožné. Studenti a studentky sice získávají ojedinělou možnost pro svobodné sebevyjádření, jako návštěvník mám ale roztříštěný dojem. Ocenila bych důmyslnější textovou oporu. Možná budou některé instalace teprve doznívat s časem.
Nechám se do Celetné vlákat ještě na večerní doprovodný program. S očekáváním si přicházím poslechnout diskuzi o prostředí vysokých uměleckých škol. Debata se točí nejen kolem podfinancovaného systému, výhod a nevýhod mistrovských ateliérů, ale také existence zpětné vazby studujících směrem k vedení. Ať už má na situaci každý svůj osobní pohled, jisté je, že zde studuje generace, která se nebojí otevírat palčivé otázky, zkoumat sebe sama a společnost, ve které žije.
---
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
