REKOMANDO Petra Borkovce
POLÁCH A NAŠI PTÁCI
Je ptáček, který přilétá, ale uvidíš ho málokdy. Je vzácný, ale obyčejný. Obyčejnější než obyčejné ptačí druhy. A ještě drobnější než nejdrobnější střízlík, nežli šoupálek, úplně lehký stehlík, vyhladovělý brhlík, čížek lesní. Tak malý, že je menší nežli nejmenší králíček obecný. Představ si to!
Už při prvním procházení sbírky básní Romana Polácha Délka života ve volné přírodě – kterou doprovázejí andělské a lidské postavy ve vzdušných stěnách a větrných vírech od Jana Slováka a která vyšla v roce 21 v nakladatelství Graphic House v edici Landek – jsem se s autorem sklonil do nějakého městského, spíš zuboženého křoví a všímal si toho nenápadného šramocení, v němž nic není jisté. Je to střádající pták, suchý list, myš, malý had, malé hovno? Havran, co prohledává místo činu? Je to vítr odchlipující navátou seschlou vrstvu jako ježek? Kos, který se plazí opadanou kůrou jako slepýš? Myší závody v listí? Všechno si tam mění podoby a místa, jedno se podobá druhému, všichni ten šustot známe, nikdo mu nerozumí, ani nechce, nikdo si ho nevšímá, neposlouchá. Ale Polách jo! Je pozorný, vrtá se v tom pořádně, a když zvedne hlavu od práce, aby si narovnal záda, čteme:
Chvíli jsem přemýšlel,
co je teď v tom
strojovém větru
tak jiné
a byly to listy na stromech,
jež za poslední dva týdny
přinesli nejrůznější ptáci,
které neumím poznat.
Je pozorný, vrtá se v tom, není povýšený v žádném ohledu, z nejobyčejnějšího vytahuje zázračné smyslové záměny a souvislosti a věří, že až bude náš svět konečně bez nás, ten šramot pod keři strašlivě zesílí, a převezme vládu, bude to hukot, z něhož vzejde něco pořádnějšího.
Věřím tomu s ním.
Kdysi jsem jezdil s městskou zvířecí záchrankou pro divoce žijící živočichy. Myslím na Poláchův verš básní je nezabít zvíře a řekl bych, že všichni městští lidé, kteří volali od zraněných zvířat, byli koneckonců trochu, opravdu trochu básníci. I když nedovedli rozeznat ani sojku od straky a říkali, že „ten polomrtvej pták je asi tak velkej, možná vo něco menší než holub“, a taky třeba říkali, že „ňákýho krásnýho chudáčka, co nejspíš ulít ze zoo, poklovaly ty černý kurvy kavky, nebo ňáký jiný černý svině“. Ten exotickej ubožák ze zoo byl strakapoud. Ale koneckonců nebyli ti lidé lhostejní a zavolali od zvířete v nouzi, že je možná třeba něco dělat. Polách je kromě jiného takový volající, jen volá na nás všechny, někdy řve, jindy okouzleně šeptá – a má toho na srdci víc.
Jednou do záchranářského auta volala holčička, že našla zraněného ptáka. Jeli jsme zrovna na dálnici a pustili jsme si ten hovor opravdu nahlas. Holčička řekla, že ten pták vypadá jako motýl. Záchranář chtěl zjistit víc, protože mu to přirovnání připadalo podivné a myslel si, že by mohlo jít o králíčka obecného, našeho nejmenšího ptáka, což ho zajímalo. Ale z dívky nemohl nic dostat, dokola opakovala, že je hnědej a že asi umře. Záchranář se – už z bezradnosti zeptal – kolik tak asi ten pták váží. Myslím, že ani nečekal odpověď. Ta ale přišla. Dívka zmlkla a potom na maximum zesíleným hromovým hlasem oznámila do auta: „Nevím, ale myslím, že kdyby byli dva, vážili by asi tak jako normální dopis.“ Hned jsme se tam rozjeli (na moje naléhání, protože jsem tu dívku chtěl vidět) – ale nenašli jsme ani králíčka obecného, ani tu dívku, ani normální dopis.
22.2.2022
Délka života ve volné přírodě
Roman Polách
Graphic House: 2021
