Xanax, obousečná zbraň proti environmentální úzkosti

Co mají společného Neurol, klimatický žal a antropocén? 

Tato esej je součástí sborníku Antropocennosti: průvodce světem antropocénu, který loni vydalo nakladatelství Academia. Kniha navazuje na dříve vydanou publikaci Antropocén a odráží pokračující zájem o danou problematiku na půdě Centra pro teoretická studia. Cílem knihy je, jak v úvodu píšou editorky Eliška Fulínová a Anna Kvíčalová „[zprostředkovat] setkání se skutečnostmi, které nejsou zcela neznámé, ale ukazují se tu v neobvyklém světle, zapojené do složitých interakčních sítí, které není vždy jednoduché odhalit a vystopovat. (…) Na příkladech těchto konkrétních setkání pak můžeme ukázat komplexní problémy, témata a vztahy, které jsou pro antropocén v našem porozumění charakteristické, a díky tomu také zpřesnit a projasnit význam tohoto pojmu.“

A jedním z takových problémů je nejednoznačný vztah psychiatrických léků  a klimatických úzkostí.

***

Většina lidí, i ti, co k psychofarmakům nikdy nepřičuchli, ví, o co jde. Xanax je, ve své ikonické podobě, bílá čtyřdílná tabletka, která se podává zpravidla ústně. Jeho užití vede k rychlému nástupu sedativních, uklidňujících účinků. Tento lék se používá zejména pro terapii panických a úzkostných poruch, ale také je často rekreačně zneužíván. Xanax, v českém prostředí též Neurol, je jedním z nejběžnějších anxiolytik (léků na úzkost) a v některých zemích, například v USA, patří mezi nejčastěji předepisované léky vůbec. V posledních letech se stal Xanax symbolem psychofarmak, všudypřítomným v populární kultuře a zejména v hudbě.

V posledních letech přibyla na seznam faktorů, které přispívají ke spouštění úzkosti, nová položka: klimatická krize. Ledovce tají, fauna vymírá, biodiverzita se snižuje, sucho přibližuje realitu válek o vodu, zvedání hladiny oceánu vyhání obyvatele Kiribati a odpadkové ostrovy překonávají svou plochou pořád vetší a vetší státy.[1] Zprávy o změnách klimatu a jiných dopadech lidské činnosti na planetu pronikají do mainstreamových médií a neutěšená situace zneklidňuje stále větší počet lidí. Ptají se, co zmůžou jako jednotlivci nebo jaký mají plán jejich političtí zástupci. Odpovědi ani na jednu z těchto otázek většinou nezní moc přesvědčivě, což úzkosti stále zhoršuje.

Někteří se tak uchylují k aktivismu, ať už jde o odpalování ropovodů[1], obsazování uhelných dolů, politické protesty, petice, komunitní zahradničení nebo nákup bezobalových potravin.[2] [2]. Pokud jim to ale nestačí a nedovedou či nechtějí přijmout fakt, že „všichni tady umřeme“, hledají pomoc odborníků a případně situaci řeší eskapismem. Xanax se nachází na rozmezí obou poloh – v kombinaci s psychoterapií spadá do domény odborné péče, v posledních desetiletích se však zároveň stal i únikovou cestou pro každého, kdo jednoduše potřebuje jednou za čas ulevit od svíravé úzkosti působící tíseň a bolest. Ukazuje se ovšem, že Xanax sám má negativní vliv na neutěšenou ekologickou situaci.

Všudypřítomný, a v USA až epidemicky užívaný, Xanax se stává antropocénním objektem (a úzkost antropocenním duševním stavem). Kromě alternativních politických, ekonomických, energetických a urbanistických přístupů a řešení nás tak antropocén nutí uvažovat jinak i o psychickém zdraví.

***

Alprazolam neboli Xanax chemicky řadíme mezi tzv. benzodiazepiny – látky mající strukturu postavenou na kombinaci benzenového a diazepinového jádra, které v mozku podporují činnost neurotransmiteru GABA (kyselina gama-aminomáselná), což má za následek snížení excitovanosti neuronů, což vede k uklidnění. Mezi další takové látky patří například Valium nebo klonazepam (v ČR známý pod názvem Rivotril), které se obě rovněž těší značné oblibě.

Problém nastává, když se produkty metabolismu benzodiazepinů po vyloučení dostávají do povrchové vody. V případě Xanaxu se do vody dostává 20 % původní látky. Dopady přítomnosti těchto metabolitů na vodní ekosystémy jsou zatím málo prozkoumané, ale to, co již víme, je alarmující. Ukazuje se například, že přítomnost oxazepamu – dalšího populárního benzodiazepinového anxiolytika, a navíc metabolitu výše zmíněného Valia – ve vodě způsobuje agresivnější chování u některých ryb.[3] Uvažuje se i o možném vlivu na vodní rostliny. Jiné studie prokázaly tendenci benzodiazepinů setrvávat a sedimentovat na dně povrchových vod, především jezer. Někteří badatelé mluví o tom, že bychom Xanax mohli považovat za tzv. perzistentní organickou látku (POPs).(4)

***

Aldo Leopold v roce 1949 popisoval jako jako novinku v dějinném vývoji života na Zemi fakt, že jeden druh může truchlit nad vymřením jiného. Jeho Obrázky z chatrče dnes patří spolu s Tichým jarem od Rachel Carson mezi základní texty environmentální etiky. Téma emocí vyvolaných dopady lidské činnosti na klima, planetu a jiné živočišné druhy se však stalo zásadním až v devadesátých letech s publikací eseje o ekologii žalu ekoložkou Phyllis Windle.

Patrně nejpoužívanějším výrazem, který propojuje psychické zdraví jedince s jeho reflexí ekologické situace, je pojem environmentální žal. Zavedla ho v roce 2004 Kriss Kevorkian a laicky se často používá jako zastřešující pojem pro úzkostné, depresivní a další stavy, které s touto reflexí souvisí. Někteří pro odlišení úzkosti od žalu používají konkrétnější termín ekologická úzkost. Dalším pojmem, který je pro tuto diskuzi relevantní, je tzv. solastalgie, která označuje „stesk po domově, i když doma jste“. Takovýto stesk je způsoben hektickými a pro dané lidi nepříjemnými proměnami životního neboli domácího prostředí. Pocit ztráty domova můžeme zažívat, ať už se jedná o lokální ztrátu biodiverzity, nebo o změny v globálním měřítku. Glenn Albrecht, autor pojmu, v nedávné knize Earth Emotions (2019) dále popisuje celou škálu dalších emocí a duševních stavů vycházejících ze vztahu lidí a životního prostředí.

Přes postupný nárůst uznání environmentální úzkosti jako skutečného psychického problému a jeho pronikání do psychologické/terapeutické praxe prozatím nejde o platnou diagnózou. Mnozí badatelé a badatelky, kteří se tématem zabývají, se navíc proti takové možnosti ohrazují, jelikož by to podle nich vedlo k patologizaci duševního stavu, který je, pokud ne žádoucí, tak přinejmenším pochopitelný, což by dále vedlo ke zkratkovitým a individualizujícím řešením.

Environmentální úzkost rozhodně není výlučným či hlavním důvodem nárůstu předepisování anxiolytik, jedná se ale o velmi skloňovaný pojem, který je zásadní součástí diskuse o stavu světa a debat o antropocénu. V souvislosti s antropocénem se často mluví o jeho propojení s tzv. velkým zrychlením, které můžeme sledovat od druhé poloviny 20. století. Technologický pokrok a globalizace umožnily radikální proměnu světa, jejž obýváme. Mezi jeho dopady patří zanechání výrazné geologické stopy, ale i postupný nástup diskurzů sledujících globální změny a rizika s nimi spojená. Příliš rychlá proměna společnosti ničící jistoty starého světa se často spojuje i s problematikou psychického zdraví. Rychlá proměna životního prostředí pro mnohé ústí v pocit zmíněné solastalgie.

Inuité nebo obyvatelé Kiribati doslova ztrácející led a půdu pod nohama, které tvořily jejich domov, a jsou v prvních liniích dopadu klimatické krize. Biologové na vlastní oči sledující vymírání konkrétních druhů a společenství jsou též mezi prvními, kdo tyto dopady pozoruje. Jak ale poukazuje například zmíněný G. Albrecht, domovem je pro nás celá planeta, a, i kdyby zprostředkovaně, zažívají mnozí oprávněné pocity úzkosti, žalu i solastalgie.

Podle kritiků, mezi něž patří například ekomodernista Michael Shellenberger, je úzkost mimo jiné výsledkem politiky alarmismu ze strany environmentálních aktivistů. [5] Uvádí především přehnaná tvrzení z produkce Extinction Rebellion o miliardách mrtvých i projevy Grety Thunberg, která se v určitém okamžiku stala tváří studentského klimatického hnutí, a její výzvu „panikařte, jako kdyby vám hořel dům“. Za alarmistické pokládá Shellenberger  i pravidelné zprávy, které přináší Mezinárodní panel pro změnu klimatu, a samozřejmě jejich mediální zpracování. Shellenberger vyzdvihuje potřebu pozitivních vizí řešení klimatické krize oproti těm apokalyptickým. Vyzývá k uznání jedinečnosti lidského druhu v rámci tzv. environmentálního humanismu.

Je tu zásadní rozdíl mezi úzkostí jako symptomem a panikou jako politickou strategií – první je otupující a paralyzující, druhá by naopak měla sloužit k mobilizaci. Tyto dva stavy tak působí ve vzájemně opačných směrech. Na druhou stranu, i když někteří environmentální psychologové vidí environmentální úzkost jako oprávněnou, mluví i oni o potřebě hledat jiné aktivizační strategie, a nejen dál strašit. Ve chvíli, kdy už tyto pocity zažíváme, nepotřebujeme znova a znova slyšet, jak naléhavý náš stav je. Podle environmentální psycholožky Renée Lertzman je lepší se zaměřovat na kolektivní přijetí a zpracování našich pocitů. Když se zaměříme na kolektivní, sdílený aspekt zažívaných emocí, pomůže nám to se snadněji zapojit do hledání způsobů mitigace globální klimatické změny a jiných dopadů lidské činnosti.

***

V knize Worrying (Dělat si starosti) píše literární historik Francis O’Gorman mimo jiné o tom, jak se na stavech úzkosti podílí fungování současného kapitalismu, ale i modernita obecně. Poukazuje na to, jak se z možnosti individuální volby stal nástroj „odvysvětlení“ špatných životních podmínek i zdravotního stavu lidí. S příchodem „zázračných“ pilulek jako Prozac nebo Xanax, a „self-help“ literatury máme své štěstí ve vlastních rukou. Koneckonců, populárním sloganem pojišťoven je „klid v mysli“, jenž údajně skýtá pojištění nemovitosti (ale i života) zákazníkům.[3] V podobném duchu lze vnímat i tzv. teorii volby (neplést si s teorií racionální volby v ekonomii) formulovanou amerických psychiatrem Williamem Glasserem. Podle něj si částečně volíme své chování, konkrétně to, jak myslíme a jednáme, z čehož vyplývá, že si prožívání depresivních a úzkostných stavu vybíráme, a můžeme tedy pracovat na tom, abychom skrz myšlení a jednání takové pocity odstranili. Oproti tomu socioložka Renata Salecl ve své knize Choice (Volba) mluví o tom, že ve světě, kde je člověku neustále předhazováno, že je pánem svého osudu, se stává nemožným řešit otázky na úrovni společnosti.

Osobní odpovědnost je také zásadním prvkem současných diskurzů spojených s mitigací klimatické změny. Apely na změny životního stylu pokrývají snad všechny oblasti života – od jídelníčku a oblečení, přes způsoby cestování, až po reprodukci. Každý si můžeme na internetu nechat spočítat, kolik Zemí by lidstvo potřebovalo, kdyby se každý choval jako my. Nejznámějším příkladem podobné kvantifikace vlivu jednotlivce na planetu je uhlíková stopa, kterou od začátku tohoto tisíciletí aktivně propaguje ropná společnost BP pro stanovení osobní uhlíkové stopy nebo uhlíkové stopy domácnosti. Odpovědnost za klimatickou změnu a její potenciální katastrofální dopady tak přechází z velké části na jednotlivce, kteří se musejí potýkat s nemožností dosáhnout udržitelného života, a stydí se za použité plastové láhve nebo za to, že mají děti. V otázce klimatické změny tak pozorujeme všudypřítomný důraz na osobní volbu a osobní odpovědnost. Přitom efektivnějšího snížení emisí lze dosáhnout spíše regulací velkých firem jako právě BP.

Diskuse o antropocénu samotném připomínají ty o osobní odpovědnosti. Tak například britský environmentální historik Jason W. Moore poukazuje na skutečnost, že jednotlivec, obzvláště mimo bohatý globální sever, má jen omezený vliv na procesy tvořící antropocén. Trvale biologické a geologické následky podle něj vychází spíše ze specifického propojení kapitálu, práce a přírody, kterými se vyznačuje světo-ekologie kapitalismu. [6]

Socioložka Eileen Crist se také kriticky staví k pojmu antropocén a zdůrazňuje potřebu hledání neotřelých neatropocentrických řešení. Navazujíc na ni, historička vědy a feministická teoretička Dona Haraway mluví o potřebě příběhů postavených na vzájemných vztazích „více-než-lidských“ symbiotických entit otevírajících cestu k budoucnosti nové epochy, Chthulhucénu. Symbiotickou koexistenci zdůrazňuje i G. Albrecht, když mluví o symbiocénu jako vizi budoucnosti, k níž bychom mohli směřovat.

***

Xanax je antropocenním objektem nejen proto, že zůstává v prostředí jako trvalá stopa po lidském neštěstí, ale patří také k reflexi antropocénu jako specifické epochy v dějinách lidstva. Když se bavíme o environmentální úzkosti, dostáváme se na nejistou plochu metafor a výrazů, o jejichž významu neustále vyjednáváme. Diskuse o osobní zodpovědnosti za vlastní psychické zdraví, štěstí a klid se zároveň proplétají s debatami o klimatických změnách, antropocénu a roli jednotlivce při posuzování vlivu lidstva na planetu. Antropocenní diskurz, který nás nutí v přírodovědných otázkách reflektovat provázanost na oko oddělených hájemství vědy a politiky, vede též k nasvícení jejich neoddělitelnosti ve sféře psychického zdraví. Environmentální či přímo antropocenní úzkost musíme vnímat v kontextu reálně existujících problémů spojených se změnou klimatu, vymíráním druhů či celých společenství a ohrožením tradičního způsobu života mnoha komunit. Přitom však nesmíme opomíjet politický rozměr celé situace. Psychologie a především psychoterapie by se v epoše antropocénu neměly omezovat na individuální řešení psychických příkoří.

Dostáváme se tak do prekérní a zdánlivě paradoxní situace – antropocenní úzkost nutící lidi užívat Xanax nakonec způsobuje ještě větší znečištění a ještě větší zásah do přírodních procesů, a to na biologické i geologické úrovni. Lidé se ocitají lapeni do pozitivní zpětné vazby úzkosti. Biochemikalizace psychického zdraví se tak jeví jako nedostatečné řešení vybízející k důslednějším postupům na vyšších úrovních společenské organizace. Podobně jako přistoupení na antropocenní myšlení otevírá cestu k mezi-, trans- a mnohodisciplinárnímu výzkumu a chápání soužití lidstva se zbytkem planety, přispívá environmentální úzkost k tomu, abychom lépe uchopili společensko-politické rozměry duševního zdraví. Individuální recyklace odpadu, i když je chvályhodná, nevyřeší klimatickou změnu nebo znečištění, natož aby nabízela lidstvu přístup ke světu vhodný pro dobu antropocénu. Stejně tak by prvotní chemické utlumení úzkosti prostřednictvím anxiolytik měla následovat reflexe vlastních vztahů se světem a postavení v něm.

Literatura

[1] Malm, A. (2021), How to Blow Up a Pipeline. Londýn; New York: Verso.

[2] Hanišová, V. (2021), Beton a hlína. Brno: Host.

[3] Brodin, T. a kol. (2013), Dilute Concentrations of a Psychiatric Drug Alter Behavior of Fish from Natural Populations. Science, vol. 339, no. 6121, s. 814–815.

[4] Jiménez, J. J. et. al. (2017), Persistence of Alprazolam in River Water According to Forced and Non-Forced Degra- dation Assays. Adsorption to Sediment and Long-Term Degradation Products: Persistence of Alprazolam in River Water. Drug Testing and Analy- sis, vol. 9, no. 8, s. 1204–1213.

[5] Schellenberger, M. (2022), Apokalypsa nebude. Praha: Argo.

[6] Jason W. Moore je jedním z proponentů alternativního označení kapitalocén, více viz Patel, R.; Moore, J. W. (2020), Dějiny světa na příkladu sedmi laciných věcí. Praha: Neklid.

–––

Líbilo se vám? Sdílejte