Všichni žijeme ve fitness centru
Kdyby žil Walter Benjamin dnes, dost možná by společenský zeitgeist popisoval zpoza řidítek rotopedu. Fitness centrum jako vrcholný projev kapitalismu krásy a potěšení.
Esej Davida Scharfa publikujeme v rámci spolupráce se Studii nových médií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Původně vznikla jako závěrečná práce pro předmět Současná vizuální kultura.
Ještě než začnu psát, zeptám se: Má smysl psát o jevech ze světa, ve kterém neexistuje koronavirus? Svět před pandemií mi přijde jako naprosto oddělená entita, ve které se sice dají najít určité podobnosti se současností, ale bezprostřední pocit z ní je tak radikálně jiný, že spíš než jako historie působí jako sci-fi. Je to odcizený svět, jehož ozvěny k nám doléhají přes nevyhnutelný filtr toho, že dnes je všechno jinak. Obrazy, zvuky i texty jako kdyby promlouvaly skrze jakýsi trychtýř – rozmanitost, nejasnost, dobré i špatné starého světa se slévá do jednoho proudu toho, co bylo a už není.
Historici při analýze zobrazování dějin hovoří o tom, že popkultura pracuje se strukturální ironií. Její fungování by se stručně dalo popsat takto: Dnes už víme, že věci dopadly jinak, a tak se můžeme povzneseně usmívat nad naivitou postav v retro seriálech typu Vyprávěj. Tenhle mix nostalgie („jó, to byly časy“) a povznešenosti („co jsme to tehdy řešili za problémy“) pozoruji při vzpomínání na před-pandemickou dobu také sám na sobě. Zatímco první možnost mě přivádí „alespoň“ k eskapismu, druhá další přemýšlení či prožívání rovnou zastavuje – tím se dnes přece nemá cenu zabývat. V této eseji se tak mimo jiné pokusím vystoupit za hranice prostoru, který tyto dva přístupy vymezují.
***
Je sobota, 9 hodin ráno, a já běžím. I když ne tak úplně doopravdy. Podle slovníku znamená běžet „pohybovat se rychlým pohybem nohou“. To já ale nedělám. Nohy se sice pohybují, chodidla odráží, gumová podrážka tlumí dopad, tep se zrychluje, dýchám hlasitěji a v kratších intervalech. Ale moje celé tělo se ani nehne. Přesun z bodu A do bodu B se nekoná.
Jsem totiž na běžícím pásu. A právě tady si to uvědomím.
Z reproduktorů hraje svižný a generický pop. V pravidelném rytmu ho přerušuje zvuk tupého nárazu, který se ozve při každém kontaktu mezi nohou a pásem. Bum-bum-bum-bum, základní vrstva beatu, na kterou se nenabalí žádná melodie ani vokál. Monotónní kombinace těch dvou zvuků je ubíjející.
Tenhle prostor – fitness centrum – nám toho říká o současném světě víc, než by se nám možná líbilo.
Waltera Benjamina fascinovaly pařížské pasáže. Kromě toho, že je považoval za nejdůležitější architektonickou formu své doby, znamenaly pro něj symbol celého 19. století. Historie se podle Benjamina neskrývala ve velkých událostech a postavách, ale ve střípcích kolektivní každodennosti. Právě pasáže byly jejím dokonalým projevem.
Rozhlédnu se kolem sebe. Napravo je dlouhá řada prázdných, identických běžících pásů, jen dva z nich obývají jiná lidská těla. Nalevo se v prostoru rozlévá množství posilovacích strojů. Přede mnou je stěna pokrytá tak vysokým zrcadlem, že vidím jenom sebe. Začíná moje zvláštní fascinace zvláštním prostorem.
Nahmatám a stisknu tlačítko STOP. Pás postupně zpomaluje, až se úplně zastaví. Posledních pár kroků na něm udělám v tempu chůze.
***
Z Benjaminových pasáží se staly obchodní domy charakteristické pro konzumerismus 20. století. Není náhodou, že nejmodernější a nejmasovější fitness centra 21. století se nacházejí právě v nákupních centrech.
Při přemýšlení o současnosti už nestačí jenom nahlížet do výloh. Komodifikace, individualizace a dohled ve jménu kapitálu pronikají do všech oblastí našich životů. Na totální útok lze proto reagovat jedině totálním odporem. Proto musíme zkoumat, promýšlet a dekonstruovat i ta na první pohled nejbanálnější zákoutí impéria. (Tiqqun - podklady pro teorii Dívky, česky 2019)
Proto vcházíme dovnitř.
***
Na úvod je třeba vyjasnit, o čem přesně mluvíme. K tomu nám poslouží změna, ke které v oblasti posiloven v posledních dekádách došlo. Zjednodušeně ji ukážeme na binaritě staré a nové posilovny. Dosud jsme termíny posilovna a fitness centrum používali volně, ale od této chvíle s nimi budeme zacházet jako se dvěma odlišnými pojmy. Posilovna označuje staré, fitness centrum nové.
Posilovnu najdeme v přízemí činžáku nebo paneláku. Šatna je stísněná místnost s plechovými skříňkami, jejíž výzdobu tvoří plakáty kulturistů, sportovců nebo herců z akčních filmů. Vybavení obstarávají hlavně činky, závaží a potom pár strojů s řetězovými kladkami. Drtivou většinu klientů jsou muži, hlavní cíl i prostředek je všudypřítomný – síla. Ve vzduchu se mísí železo s potem a prostor zpoza recepčního pultu pozoruje majitel, často sám bývalý kulturista.
Naproti tomu fitness centrum leží většinou na dobré adrese. Jeho mateřskou budovou je buď již zmíněné obchodní centrum nebo administrativní budova. V obou případech tu v konstrukčních materiálech dominuje železo a sklo oproti betonu posilovny. Chladně a minimalisticky působí celý interiér od vstupního turniketu přes matně zasklené sprchovací boxy až po závaží na činkách. To už není z drnčícího železa, ale je pokryto černou gumou, která minimalizuje hluk a vypadá cool.
Kromě zóny s tradičními nástroji tu vidíme i obrovské množství strojů – málokdo ví, jak je přesně používat, ale jsou tu. Nejsou zdaleka jen posilovací, najdeme tu i různé přístroje na imitaci běhu, jízdy na kole nebo chůze. Fitness centrum už není pánským klubem. Po zóně s činkami a zóně se stroji se můžeme přesunout do jednoho či více samostatných sálů, které lze využít ke skupinovým lekcím, které si žádá nejnovější trend – aerobic, spinning, pilates, zumba, HIIT – stačí si vybrat. O prostor tu není nouze, fitness centrum se rozléhá téměř přes celé patro budovy. Velkou plochu si může dovolit díky svojí vlastnické struktuře – je součástí velkého nadnárodního řetězce, který má ve městě několik dalších poboček a jehož akcie jsou obchodovány na burze.
Rozdíl mezi posilovnou a fitness centrem je v podstatě rozdíl mezi dvěma druhy kapitalismu. Posilovna je fordistická a průmyslová produkce poválečné západní Evropy, fitness centrum je individualizovaná a abstraktní produkce neoliberální současnosti.
***
Seskočím z běžeckého pásu a zhoupnu se v kolenou. Dětinskost tohohle aktu mi udělá radost. Jakýkoliv „neužitečný“ pohyb působí ve fitness centru – svatyni produktivity – nepatřičně a zalije mě příjemný pocit podvratnosti.
V tom se nevědomky ohlédnu přes rameno, do zorného pole se dostane stěna se zrcadlem. Dřív než stihnu na cokoliv pomyslet, si sroluju povyhrnutý rukáv od trička, moje odhalená ruka vypadala v oblasti pod ramenním svalem příliš hubeně. Jestli jsem si ještě před pár vteřinami připadal subverzivně, právě teď jsem propadl totální servilitě.
Walter Benjamin o arkádách napsal, že jsou to „pasáže nebo domy, které nemají venek. Jsou jako sen.“ To stejné by se dalo říct o fitness centru, ale také o spoustě dalších prostorů, kde se zkrátka majitelům ekonomicky vyplatí, aby jejich obyvatelé neměli pojem o čase, jako třeba sklady nebo kasina. U fitness centra je ale specifický způsob, kterým je tato snovost navozována.
Zrcadlo, které mě tak vyděsilo a zdisciplinovalo, se táhne po celé stěně, na délku může mít klidně přes 50 metrů. „Žena musí neustále sledovat sebe samu. Je neustále doprovázena svým vlastním obrazem,“ říká britský umělecký kritik John Berger ve druhém díle své esejistické dokumentární série Ways of Seeing z roku 1972 (knižní obdoba vyšla česky v roce 2016 jako Způsoby vidění).
O pár minut později ve snímku zazní myšlenka, která rozděluje mužský a ženský narcismus. Ženy odvozují svůj obraz od druhých lidí, a proto svůj obraz vidí v zrcadlech. Muži jsou ale aktéři, mají privilegium jednat, a proto svůj obraz vidí ve světě, který svými činy utváří.
Fitness centrum je ale prostor, ve kterém vnější svět neexistuje. A veškeré akce uvnitř něj se dějí jen samy pro sebe, nemají reálný výsledek. Každé zvednuté závaží se nakonec vždycky vrátí zpátky na svoje místo.
Tam venku je to podobné. Report z reportu. Napůl předstíraná, napůl vytoužená zaneprázdněnost. Marketingová komunikace o marketingové komunikaci. Překlikávání mezi záložkami s bullshit jobem a Facebookem.
Čtvrtá slovníková definice slova běžet zní: „(o věci) být v chodu, v činnosti.“ Moji činnost na pásu (běžícím) i za pásem (přeneseně, pracovním) to popisuje zdaleka nejlíp.
Otočím se k zrcadlu, reflexivně zatlačím ramena dolu a lopatky k sobě. Dnes i ti nejprivilegovanější zůstávají nakonec sami se svým vlastním obrazem.
***
Tuto nekončící konfrontaci přitom prožíváme – v přeneseném slova smyslu – i na úrovni kolektivní každodennosti. Vstáváme, pracujeme, bavíme se i usínáme s displeji, které fungují jako zrcadla ve dvojitém slova smyslu. Když jsou vypnuté, tak doslova. Jakmile je ale zapneme, proměňují se v zrcadla mnohem komplexnějšího typu. Algoritmy krmené nepředstavitelným množstvím dat o našem chování a pozornosti nám ukazují obrazy kurátorované na míru. Pokaždé když vidíme článek s palčivým nadpisem, trendující meme nebo selfie na instagramu, vidíme vlastně kousek sebe.
Jsme vystaveni proudu vizuálních vjemů, který nikdy nezastavuje. To samé platí o nutkání porovnávat se s nimi, nebo od nich rovnou odvozovat svoji hodnotu. Nejnovější posun na sociálních sítích směrem k well-beingu (fotka v teplákách – self care – útulný byt) je obzvlášť pozoruhodný a otravný. Člověku umožňuje cítit se ve stejnou chvíli provinile za to, že není dost úspěšný, ale současně za to, že si dost neužívá života.
***
Nenechte se zmást těmi, co říkají, že jim cvičení přináší potěšení. Je to maska nasazovaná před všeobecným depresivně hedonistickým duchem doby, který neumožňuje činit nic jiného než to, co nám přináší potěšení. O jeho existenci svědčí mimo jiné fakt, že existuje pracovní pozice happiness manažera.
Jediná hodnota, o kterou ve fitness centru doopravdy jde, je vypadat dobře. Ideál krásy dávno není jen jeden. Impérium poznalo, že je třeba diverzifikovat portfolio, a tak nabízí hned několik verzí ideálního těla. Cíl se tak zdá blíž a můžeme o něj usilovat intenzivněji. Pro drtivou většinu reálných těl ale modelový vzor samozřejmě zůstává nedosažitelný.
Ve fitness centru se tak odehrává brutálně tržní směna, a to hned na několika úrovních. Při standardním volnočasovém sportování je proces následovný – člověk se ponoří do magického kruhu hry a potěšení z ní je jeho odměnou. Po skončení hry někdy přichází únava jakožto externalita plynoucí z příliš velkého zápalu.
Ve fitness centru je vztah převrácený. Dobrovolně se podrobujeme činnostem, které mají v prvním plánu způsobit únavu, jež nás posune blíže k vytouženému vzhledu. Až ten je onou vytouženou odměnou (která ale stejně jako třeba finanční zabezpečení ve světě za zrcadly nepřichází).
Způsobování únavy probíhá podle dobových pravidel. Je to striktně individualizovaná činnost, ve které není prostor pro spolupráci ani selhání. Dochází k ní skrze vykonávání standardizovaných pohybů, které lze přesně měřit a mají přinést tu největší možnou únavu za nejkratší možný čas.
Počet těchto nabízených pohybů (strojů) je tak velký, že se v něm běžný konzument nemá šanci zorientovat. Fitness centrum, stejně jako společenský systém, na to umí za účelem výdělku pružně zareagovat a za několik set korun za hodinu nabídnout osobního trenéra – místní obdobu terapeuta a/nebo antidepresiv.
***
Francouzský kolektiv Tiqqun používá pojem Mladá dívka jako prototyp modelového občana-občanky žijícího v moderním kapitalismu, do jehož nitra pronikají zákony trhu, jen aby pevně srostly s jeho/jejím já. Právě pro Mladou dívku, která uvažuje pouze v konturách směny, je fitness centrum přirozeným prostředím.
Stejně tak není náhodou, že poptávka po brutálně tržním vztahu ve fitness centru rostla v době spekulativního kapitálu, který jen málokdy závisí na realitě, což naposled v plné krásně vyjevila třeba kauza okolo akcií řetězce Gamestop.
„Zadek mladé dívky reprezentuje poslední baštu iluze užitné hodnoty, která zmizela z povrchu existence. Ironií samozřejmě je, že tato hodnota je stále směnnou,“ píší Tiqqun v Podkladech pro teorii dívky.
***
Na závěr se vrátíme k úvodní otázce – má smysl přemýšlet o jevech z doby před koronavirem? Při hledání odpovědi si pomůžeme opět přístupem Waltera Benjamina. Jeho pasáže 19. století také náležely době minulé, kterou navíc přerušil otřes v podobě první světové války. Na terapii šokem, která přinese skokové zlepšení, ale Benjamin nevěřil. Minulé století chápal jako kolektivní sen, do kterého musíme jakožto jeho dědici znovu trpělivě vstoupit, prožít si jeho důsledky a následně se z něj probudit.
To stejné dost možná čeká nás, jestli se tedy někdy podaří dostat pandemii pod kontrolu. I přes všechny intelektuální výzvy to nevypadá, že by se z koronaviru stala tolik toužená příležitost k zamyšlení a změně. Fitness centrum zatím nezavírá. Místo toho nás spíš čeká bolestivý návrat k obligátnímu „business as usual“, které bude ještě akcelerované současnou odmlkou. Benjaminovu trpělivost a surrealistickou imaginaci tak budeme nejspíš ještě potřebovat.
---
