Anatomie protestu II: „Tohle je poslední šance pro Srbsko“

Část expertů se s protestujícími Srby shoduje na tom, že není otázkou, jestli režim padne, ale kdy k tomu dojde. Autoritářský prezident Aleksandar Vučić se zatím k odstoupení nechystá, a to ani přes masivní demonstrace. Někteří se obávají Běloruského scénáře, ale záběry armády v ulicích zatím nesledujeme. Vládní strana SNS přešlapuje na místě a ve snaze ukázat svou sílu svolala na 12. dubna do Bělehradu sjezd příznivců.

Na dnešek studenti žádnou protestní akci neplánují: „Musíme hlídat fakultu.“ K večeru se ale s Vojinem vydáváme do centra města, kde probíhá manifestace vládní SNS. Jelikož celá doprava ve městě zkolabovala, musíme jít pěšky. Ve směru proti nám proudí davy lidí. „Vidíš, nechtějí tam být,“ komentuje Vojin tisíce Srbů, kteří z centra, kde se akce koná, odcházejí. Skutečně to tak působí. Někteří ve skupinách pouze posedávají na chodnících a popíjejí. V jedné z putyk se nám podaří dát s jedním člověkem do řeči. Muž kolem padesátky s námi zprvu mluvit nechce. Působí, že má strach. Rozhovor nám nakonec dává pod příslibem anonymity.

Zaplacení podporovatelé režimu?

„Donutili mě. Ve firmě mi řekli, že když nepůjdu, tak přijdu o místo,“ zpovídá se nám Srb, který pochází z malého města ze severovýchodu země a je částečně hendikepovaný. Kvůli svému omezení nemůže pracovat jinde než ve státních podnicích. „Kdyby mě vyhodili, bojím se, že bych si nic nového nenašel.” Vedení firmy údajně donutilo přijet všechny zaměstnance, včetně jeho kolegů z Indie. „Mně za to nic nezaplatili, ale některým ano,“ vypráví muž a jako příklad uvádí svou kolegyni, která za účast údajně dostala 40 000 dinárů (zhruba 8 500 korun). Lidé ze srbských vesnic mají oproti městům významně nižší platy, které se pohybují okolo 50 000 dinárů (zhruba 11 000 korun). Při vysokých cenách srbských potravin takový plat sotva pokryje základní životní náklady.

„Většina kolegů, co se mnou přijeli, hned nastoupili na zpáteční spoj,“ upřesňuje respondent s tím, že vedení podniku stačí pouze čísla o počtu dovezených zaměstnanců. Nikdo už nehlídá, jestli se shromáždění skutečně zúčastní. Zpovídaný muž o této možnosti nevěděl, a v Bělehradě tak uvízl: „Chci jet zpátky, ale teď tu musím zůstat schovaný, než protest skončí, aby mě zase odvezli autobusem domů.” Původně chtěl státní zaměstnanec řešit situaci s policií, ale teď má strach. „Kdyby mi slíbili ochranu, tak jim řeknu všechno, co vím,“ vysvětluje a dodává, že v instituci nemá důvěru.

„Nezveřejňuj ten článek, dokud neodjedeš ze země. Musíš být opatrný. Můžou tě dostat a nebude to hezký,” varuje mě jeden z respondentových přátel. Doporučuje mi, abych se minimálně rok po vydání textu do Srbska nevracel.

Vojin po rozhovoru přiznává, že i když má ve zvyku podporovatelům vlády ukazovat prostředníček, je těžké tyto lidi soudit. „Nikdy nevíš, v jaké jsou situaci, jestli jsou placení, nebo to jsou opravdoví podporovatelé. Konflikt není černobílý, žádné my versus oni, a proto vyhrajeme,” zdůrazňuje student rostoucí jednotu v srbské společnosti.

Prezidentův proslov za doprovodu klaksonů

Čím blíž jsme k centru, tím víc jde proti nám lidí. „Já nejsem s nimi!“ křičí srbsky projíždějící cyklista při pohledu do naší kamery. Přecházíme Brankův most, kde už slyšíme zvuk reproduktorů ze sjezdu. Okolo sedmé se po celém městě rozezní troubení aut a pískání. „Vypadá to, že právě začal prezidentův proslov,“ komentuje Vojin hluk, kterým se občané Bělehradu snaží hlavu státu přehlušit.

Přicházíme k hlavní třídě před budovou Národního shromáždění, kde se rozeznívá Vučićův hlas. Celý zhruba padesátitisícový dav je téměř ze všech stran ohraničen vysokým plotem, který působí jako klec. Jeden muž se snaží ploty přelézt ven, příslušníci policie ho ale stahují zpět. „Dej kameru raději dolů a hlídej si věci,“ doporučuje Vojin a obcházíme dav směrem k sousední budově právnické fakulty.

„Kdo neskáče, tak je ćaci!“

Zde stojí několik desítek lidí na protest proti sjezdu podporovatelů vlády a zároveň na obranu budovy. Vzhledem k tomu, že dům sousedí přímo s davem, obávají se studující možného střetu. Právě právnická fakulta má v rámci protestního hnutí velmi výraznou pozici. Srbští právníci v minulosti dokonce drželi měsíční stávku, kterou vyjádřili protestům přímou podporu.

Dnes v budově panuje přísný režim. Nikdo nesmí ven ani dovnitř, včetně studentů. Rozhovor mi jejich mluvčí poskytne pouze přes zamřížované okno. „Jsme tu zavřeni celý den. Ráno nám tu pár opilých vandalů močilo na vchod, ale jinak nic dramatického. Odpoledne jsme drželi tradičních šestnáct minut ticha za oběti. Kolem sedmé jsme pak dělali na balkoně co největší hluk,“ popisuje mluvčí fakulty jejich pátek.

Zničehonic uslyšíme rány. Leknu se, barvy na nebi mě ale vzápětí uklidní – jde o ohňostroj. Shromáždění je u konce. Zbylý dav se začíná rozcházet. Následuje prezidentská kolona a první autobusy, které účastníky rozvážejí zpátky do vzdálených domovů. Lidé před fakultou se semknou a s pokřikem „kdo neskáče, tak je ćaci“ začnou skákat a pískat, dokud nezmizí poslední lidé.

Vučićovi studenti

Přes nyní už opuštěnou ulici se vracíme zpět na zemědělskou fakultu. Všude kolem jsou odpadky a zápach. Vypadá to jako po několikadenním festivalu. „To je rozdíl mezi námi a jimi. Když děláme protest, máme speciální úklidovou četu, která vysbírá každý vajgl,“ srovnává to Vojin s tím, jak se snaží prezentovat studenti.

Míjíme přilehlý park, který je posetý stany a obehnaný vysokým plotem. Toto místo studenti nazývají podle jeho osadníků ćaci land. „Téměř všichni studujicí jsou jednotní. Těch několik provládních má na režim většinou vazbu, například přes rodiče,“ míní Vojin. Právě stanový kemp v přilehlém Pionýrském parku slouží jako útočiště pro tyto Srby a zároveň jako vládní deklarace toho, že existují i mladí, co „stávkují za ně“. Jak ale ukázali tvůrci investigativního dokumentu Kameleon, osadníci kempu často studenty vůbec nejsou. Někteří dostávají za pobyt dokonce zaplaceno.

„Tohle je poslední šance pro Srbsko“

„Čekám na telefonát od policie, ale nebojím se. Kdyby mě zavřeli, hned druhý den stojí před tou stanicí stovky studentů a demonstrují za moje propuštění,“ říká Vojin, který je přesvědčený, že ho odposlouchává tajná služba. „Nejsme Bělorusko. Vědí, že na nás armádu poslat nemůžou. Vojáci i policisté mají mezi námi své děti a často nás odmítají mlátit,“ vysvětluje student, proč se podle něj režim bojí použít větší sílu. „Například můj táta je velmi nekonfliktní a apolitický. Nedávno mi ale řekl, že pokud by mi někdo jen zkřivil vlásek, tak druhý den spí na barikádách. Takhle naladěná je už většina společnosti,“ popisuje mi, jak se podle něj vládnoucí garnitura dostává do patové situace.

Devatenáctiletý Srb mi vypráví, jak procestoval Evropu: „Viděl jsem, kam se některé země od pádu komunismu posunuly. My tam mohli být taky, kdybychom nás nezaměstnávalo bojování ve zkurvených válkách, které nic neznamenaly a přinesly nám jen smrt a hrůzy. Měli jsme spoustu šancí a tohle je podle mě ta poslední,“ tvrdí Vojin, podle kterého není otázkou, jestli režim padne, ale kdy k tomu dojde. „Celá naše historie byla bojem za svobodu,“ naráží na staletí osmanské a rakouské nadvlády, „teď si Srbové začínají uvědomovat, jak je demokracie cenná.“

„Vzali mě na studium diplomacie do Vídně, ale chci zůstat tady,“ přiznává, „nejsem nějakej velkej patriot. Jen mám rád tuhle zemí a místní lidi. Chci jí pomoct a aspoň svým dětem zařídit normální budoucnost. Utéct můžu vždycky, ale k čemu to je, když to ani nezkusím?“

Z Bělehradu do Bruselu

Dav běžců s dusotem zastavuje před budovou Evropské komise. Skupina jednadvaceti studentů vyběhla 25. dubna z Nového Sadu. Po téměř dvou tisících kilometrů konečně dorazili do Bruselu. Zde chtějí představitele Evropské unie žádat o podporu a zároveň probudit Západ, který k událostem v Srbsku zachovává povětšinou vlažný postoj.

První část reportáže „Anatomie protestu“ najdete zde.

Líbilo se vám? Sdílejte