Autofikce v době internetu

Cesta mezi hyperlinkované, pomíjivé žalozpěvy post-internetového psaní

(Vyšlo v 69. čísle časopisu Spike na podzim 2021, s laskavým svolením autorky přeložil Ondřej Trhoň)

Když digitální média přetvoří já ve zdroj produktivity, co s tím? Na narativy vyprávěné z první osoby narážíme pořád, přikázání, že je potřeba stát se “hlavní postavou” svého života na nás číhají na každém kroku. Nový druh literárních hlasů mezitím hledá cesty, jak v osobních příbězích nechat místo pochybám a otázkám – jsou úzkostné, nespolehlivé, protiautoritářské a nekonečně se proměňující...

V roce 2015 se v titulku článku na serveru Slate.com objevil termín „First-Person Industrial Complex" (Industriální komplex první osoby) a fenomén, který popisoval, byl na svém vrcholu. Prostřednictvím publikačních platforem, jako jsou Gawker, Jezebel, xoJane, Salon a Buzzfeed Ideas, se mainstreamová online média od počátku desetiletí stále více obracela k autodiegetickým aktům sólové expozice zaměřené na široké a anonymní publikum. Jak shrnula novinářka Laura Bennett, dominantním trendem se stal obrat ke zpovědi: šokující výjevy, jak extrémní, tak obyčejné, byly reakcí na online ekonomiku, jež nutila digitální vydavatele vyrovnat se s nároky stále vzácnější měny – pozornosti.

V druhé polovině desátých let nového milénia se pomalu proměnilo, o co se internetový hlas zajímal. Všeobjímající platformy a jejich falešně univerzální tón vyšly z módy. Čtenáře a čtenářky přestávala bavit přeždímaná formulka stále víc připomínající publicistickou obdobu paralelního Tumblr trendu Cursed Images: vyšinutý, nekvalitní obsah, jeho účelem bylo vyvolat silnou emocionální reakci – v slangu internetu tzv. triggerovat. Zásadnější je, že se bezútěšný digitální hlas proměnil z “já” na “ty” a začal implicitně oslovovat „nás všechny“. Adresátem jsme se stali „my“.

Čtenář se tak stále víc a víc proměňoval v uživatele. Mohly za to internetové platformy, které nás ponoukaly, abychom se aktivně účastnili, nikoli jen pasivně přijímali. Mikroblogování pak internetovou novinařinu ještě víc atomizovalo - posunulo blíž k tvorbě tzv. obsahu. Obrázkovo-textové grafiky na instagramových kolotočích se dnes ptají: „Co můžete dělat?“ nebo „Jak můžete pomoct?”

Určujícím TikTokovým trendem léta 2021 se stal hashtag #maincharacterenery, který ještě víc napomohl odsunout POV styl (point of view, z vlastního pohledu). Nahradilo ho mediální prostředí, které favorizuje obrazové vyjádření a předpokládá masovou participaci. Emocionální reakce v podobě cheerleadingu[1] nebo hate-readingu[2] pak všechno ještě přiblížily směrem k tzv. engagementu (zapojení) – aktivnímu provinilému sdílení a memetickému napodobování.

Spolu s tím se ale děly další věci. Spisovatelé a bývalí sloupkaři desátých let, “trpasličí Proustové” - jak je nazval sloupkař magazínu Artforum Jack Bankowsky v textu Scene & Herd – dospěli. Teď už psali romány, které čtenáře konfrontovaly se světem nadšené (a zdánlivě povinné) online sebestylizace.

Jednou z takových knih je Surveys (2016) Natashy Stagg. Surveys je v mnohém prorocký pohled na kulturu influencerů, který Stagg sepsala ještě během magisterského studia, předtím, než se influencerský slovník dostal do mainstreamu. Vypravěč Coleen, vycházející internetová osobnost, je vzorem exhibicionismu a extrémně online; jeho protipól Lucinda se naproti tomu rozhodně sociální média opustit. Její plán začít psát „první kapitolu něčeho většího“ odráží touhu se z digitálního světa vymanit.

Deníčková perspektiva první osoby, která se v online světě zabydlela, se vůči kvantifikované pozornosti začala vymezovat. Spolu s tím se objevil trend nový, kterému bychom mohli říkat “kulturní komplex první osoby”. Ten se nejdříve začal prosazovat v odpadlickém světě tištěných knih, ale později se propsal až do komunitních a skrytých zákoutí internetu. Na „útulném webu“ - jak tomuhle prostoru říká Venkatesh Rao – se vesele rozvíjí dodnes a šíří se prostřednictvím newsletterových platforem jako je Tinyletter, Substack nebo Ghost.

Vyrostla totiž generace, která prožila stinnou stránku intimity podřízené počtu kliknutí na vlastní kůži. Titíž lidé dnes rozvíjejí nový žánr post-internetové autofikce. Deníkový přístup, který v něm vládne, stojí v opozici proti mediálnímu prostředí, v němž existuje. Je to způsob, jak snížit tlak na pozornost a zpomalit čas. Dost paradoxně může v jistém smyslu stejným osobním hlasem jako jeho předchůdci upozornit na fakt - abych parafrázovala Jacquese Lacana – že my sami jsme už svým prostředím převyprávěni. Mluvit svrchovaně jako individua dost dobře možné není.

Vezměte si bestseller Můj odpočinkový rok Otessy Mosfegh (2018). Vypravěčka, zaměstnankyně newyorské galerie, bere léky a jako „sebezáchovný mechanismus” prospí celý rok. Jistým způsobem se disociuje, aby do sebe mohla vsáknout okolní prostředí: „A přesto jsem si byla vědoma oné nicoty. I když jsem spala, byla jsem, nějakým způsobem, vzhůru. Cítila jsem se dobře. Skoro šťastná.”

Podobně to má spisovatelka Jeanne Graff, která se plně nechává utvářet svým okolím: cestami, městy, drobnými rozhovory, lidmi, světem. V její knize Vzszhhzz (2018) je atmosférický tón sám o sobě.  Není tu žádný narativní oblouk, jen přechody a přesuny, během nichž i jazyk samotný zní neosobně, jako angličtina globálního uměleckého světa. Kniha na cestě mezi Lausanne, Paříží, New Yorkem, Berlínem, Milanem nebo Wakefieldem je protkaná jmény – z většiny skutečnými – nedorozuměními, špatnými překlady, promeškanými odjezdy a různými technikami pro boj s úzkostí a dusivou panikou. Neurotické epizody se opakují a objevují bez ohlášení, na večírcích, sociálních událostech. Možná je to náhoda, ale zdá se, že rezonují s obecnější absurditou situace, v níž musíme neustále performovat svoje já, i když přítomnost, pocit vlastního já postrádáme. „Nedostatek kyslíku je intenzivnější a intenzivnější a já přestávám být schopná dýchat. Podívám se na dveře a pomyslím si: tak, a je to, jestli tu omdlím, už navždycky bude na mém těle tančit právě tenhle dav.”

Mezi unavenými, vysoce sofistikovanými narativy městského prekariátu prvního desetiletí 21. století není místo pro skutečnou autenticitu a žádný prostor pro identifikaci. Generace, jež dospěla na internetu, bytostně poznala, že už nemá smysl hrát divadlo globální srozumitelnosti. A nepotřebuje k tomu přitom post-strukturální diagnózu o „Smrti člověka”. Vědomě skládá střípky a kousky už slyšného, přečteného, zapamatovaného, metabolizovaného. Nekonečně se Lvydává hledat” kontext a subtext, splétá je do hyperlinkovaných pomíjivých žalozpěvů.

Pisti, 80 rue de Belleville je román spisovatelky Estelle Hoy, který vyšel v roce 2019. Vypravěčka Elke v jednom výjevu mluví s Pistim, levicovým maďarským aktivistou. Rozhovor se odehrává někde mezi bytem v Paříži a cestou na Treignac Project, kolektivní uměleckou rezidenci na francouzském venkově. Estelle zmíní pár feministických autorů, utrousí několik anarchistických termínů, hýří citacemi, ale je neschopná tvořit dílo: „Mám jasnou představu, jak by věci měly být, jak by se mělo psát, jak by měla vypadat politika, ale svět se zdá být ještě ošklivější než obyčejně - takže raději hledám svůj středník.”

Kulturní komplex první osoby v něčem budí dojem, jako by umělecký román Reena Spaulings kolektivu Bernadette Corporation napsal jediný člověk – a místo formální hry by mu šlo o reflexi masmediálního prostředí, vůči kterému se vymezuje. Pisatelské tělo se v novém proudu stává inteligentním seismografem, jež odhodil modernistické předpoklady objektivity. Knihy, o nichž píšu, jsou afektivní archivy vyrůstající z neviditelných záhybů doby extrémů. Jsou příliš fragmentované, aby je šlo označit za konfesní kritiku – připomínají otevřenou otázku neustále přeformulovávanou sdíleným úzkostným (spíš než kolektivním) vědomím, jehož adresátem jsou často lidé ve stejné situaci. Od vydání To Live and Think Like Pigs (1998), kde Gilles Châtelet prozřetelně popsal zrození „průměrného člověka“, uplynula dvě desetiletí. Dnes se autoři a autorky ptají, bez okázalosti vlastní pozdnímu francouzskému filozofovi a matematikovi, jestli je „spokojit se se stále se množícím typem živočišného druhu opravdu to jediné, v co můžeme v případě lidstva doufat?”

Tyto novější hlasy a jejích zaměnitelní, nespolehliví a anti-autoritářští vypravěči a vypravěčky jsou příliš při smyslech, než aby předstírali, že jejich osobní přístup představuje cokoliv víc než nejnižší úroveň politiky. Vychází z dědictví queer a feministické autofikce 90. let – Chris Kraus, Catherine Millet, Guillaume Dustan nebo Christine Angot. A přesto nepřestávají psát, víc a víc se stáčejí k románům, těm tištěným, a někteří dokonce zakládají svá nakladatelství. I když se vzdali ambicí vynalézat něco nového, stále věří v sílu sebevyjádření prostřednictvím vyprázdněného a dutého „já”, které se stává poslední výspou proti „robo-poetice” Kennetha Goldsmithe. Je to uznání faktu, že kánon je čí dál míň relevantní, je to vědomí ztráty tradičního sdíleného referenčního bodu mimo vlastní já.

V knize Mercury Retrograde (2020) se Emily Segal ohlíží za dobou, kterou v 10. letech 21. století strávila jako umělkyně a spoluzakladatelka agentury pro předvídání trendů K-HOLE. Její vypravěčka je zaměstnaná v internetovém startupu eXE, v době po hnutí Occupy, před-trumpovském New Yorku. Všímá si, že do širší kultury se čím dál víc dostává astrologický fenomén retrográdního merkuru. Podle ní jde o „pojmenování ducha doby“. Je to svět, jež není „místem čistých chyb, glitchů a chaosu, kde už nefunguje nic”, ale v němž se „vyvíjí lidový jazyk soustředící se na ne-pokrok, ne-novost”.

Stejně jako poslední vývojová fáze deníkového psaní taková perspektiva odráží způsob, kterým se jde vyvázat ze závodu o individualitu – ať už ukázkovou, nebo inovativní – a zároveň si zachovat víru v individuaci. „Retrográdní merkur byl termín, který jsme si brali na pomoc, když jsme nebyli dostatečně výmluvní, abychom popsali svoji neschopnost mluvit.” Vypravěčce je potom lépe, méně nevolno. A pro nás to může být důvod, proč dál otáčet stránky.

---

Ingrid Luquet-Gard je kritička a editorka magazínu Spike. Žije v Paříži.

---

Líbilo se vám? Sdílejte