Všechno bude tak jako teď, jenom trochu jinak – 10:04 Bena Lernera
Ben Lerner píše o světě mezi dvěma konci a o identitě, která se mění a zároveň zůstává stejná.
Když v srpnu 2011 guvernér státu New York Andrew Cuomo vyhlásil stav ohrožení kvůli blížícímu se hurikánu Irene, média tehdy psala o jedinečném počasí – byla to událost, ke které dochází jen jednou za život. O rok později přichází mnohem ničivější Sandy a obyvatelé New Yorku již podruhé během jednoho roku zažívají klimatickou katastrofu, ke které mělo dojít „jen jednou v životě“. Série katastrof a lokálních apokalyps denně servírovaných médii spoléhá na selektivní paměť ve snaze zachovat iluzi normálnosti: vymazat kolektivní trauma a nalistovat novou, ničím neposkvrněnou stránku.
Každá generace do jisté míry pracuje s nějakým tématem konce. Všímá si toho už Frank Kermode ve slavné studii Smysl konců, když poznamenává: „Většina interpretací apokalypsy předpokládá, že konec je pěkně blízko.“ Dnes ale žijeme v době, kdy popírat hromadící se problémy začíná být čím dál tím těžší. Jak je pak možné psát knihy ve světě, který se nevyhnutelně řítí do záhuby? Jaký má smysl vyprávět příběhy na pozadí dvou hurikánů, zatímco vám v ordinaci popisují procentuální pravděpodobnost, se kterou Marfanův syndrom, který vám právě diagnostikovali, zapříčiní váš konec? Ben Lerner ve své knize 10:04 z roku 2014 nemá na tyto otázky odpovědi. Místo toho uvádí knihu mottem chasidských židů, kteří věřili, že nový svět se od toho starého nebude nijak výrazně lišit. Všechno v něm bude tak jako teď, jenom trochu jinak.
10:04 vychází ze stejného intelektuálního podhoubí, jako The Argonauts Maggie Nelson nebo The Undying Anne Boyer (Boyer navíc stejně jako Lerner pochází z kansaské Topeky). Jak říká sám Lerner, kniha se snaží mapovat porézní hranice mezi fikcí a realitou – podobně jako v jeho prozaické prvotině Leaving the Atocha Station i zde se setkáváme s protagonistou, který se Lernerovi nápadně podobá: i jeho první kniha se setkala s nečekaným úspěchem a 10:04 tak otevírá misanscénu pohledem na bezejmenného vypravěče, který se svou literární agentkou slaví „šestimístnou” zálohu na další knihu v jedné z newyorských luxusních restaurací. Je to právě zde, na prvních stranách knihy, kde nám vypravěč prozradí, že 10:04 je jeho „promítnutí se do několika možných budoucností”, je „cestou od ironie k upřímnosti v tomhle potápějícím se městě.“
Mezi osobní katastrofou a koncem světa
Báseň The Kingfishers začíná Charles Olson, jeden z hlavních představitelů Black Mountain School, jednoduchým veršem: „Co se nemění / Je chuť se měnit.“ Tímto veršem otvírá Olson prostor pro vnitřní interpretaci, použitím lomítka, tzv. virgule, poukazuje na nejasnost samotné věty: je to báseň nebo pouhá citace; verš nebo dva verše; dvě básně, nebo to báseň vlastně vůbec není? Olson vytváří sémantickou nejistotu, právě s pomocí virgule značí prostor pro všeobsahující změnu. V eseji Projective Verse o virguli píše jako o „pauze tak jemné, že jen stěží odděluje slovo“. Subverzivní schopností lomítka je tak zachovat kontinuitu napříč všudypřítomnosti změn.
Podobně jako Olson se i Lerner v 10:04 soustředí na procesy změn a jejich vliv na člověka. Sleduje ony virgule v rámci autenticity jedince, zkoumá identitu na pozadí hraničních zlomů, událostí, které nás nutí přenastavit příběh, co si sami o sobě vytváříme. Zajímají ho klíčové mikro-momenty, během kterých se náš soukromý svět otřásá v základech. Tím je právě i diagnóza již zmíněného Marfanova syndromu, kterou protagonista vnímá jako tikající bombu. Místo zdrcující úzkosti však epizoda vyvolá jen jakousi zvýšenou senzitivitu, jemnocit pro okolní spojitosti:
„Hvězdy zastřené světelným znečištěním mi přišly jako slova promítaná napříč časem a já si najednou uvědomil, že město obklopuje voda a že se ta voda hýbe; vnímal jsem křehkost mostů a tunelů vedoucích do města a rušnou dopravu, co po těch tepnách vede, jako kdyby mi jakési kortikální přeuspořádání najednou dovolilo vnímat infrastrukturu města osobně, záblesk propriocepce předcházející komunálnímu tělu.“
Takových momentů najdeme v 10:04 plno – subjekt se vztahuje k objektu, město se stává osobou, neživé živoucím. Lerner se tak snaží čtenáře zbavit literární variace oné propriocepce, tedy schopnosti koordinovat tělo v prostoru – chce nahlížet na život jako na směs nesouvisle, nehierarchicky propojených událostí. Chvíle zjitřeného vnímání přicházejí zpravidla tehdy, když jsme nuceni přenastavit vlastní hodnoty. Jako když protagonistu jeho nejlepší kamarádka Alex požádá o to, aby se stal otcem jejího dítěte – úvahy nad novými formami rodiny pak utvářejí jednu z hlavních linií knihy. Scény z kliniky pro umělé oplodnění (Alex: „Spát s tebou by totiž bylo bizarní.“) se slévají dohromady s kardiologickým vyšetřením. Lerner propojuje zdánlivě nesouvislé a až úzkostlivě osobní situace, a buduje tak portrét moderní identity. Ta je v přímém rozporu s tradičními hodnotami konzervativců, přestože se jedná o bílého, heterosexuálního muže. Lerner mimo jiné poukazuje na nemožnost zaškatulkování identity do zkratek a omezujících kategorií.
Snad nejsilnějším momentem knihy je příběh Noor, spočívající v nevyzpytatelných záhybech já. Noor jako malá vyrůstala v domnění, že je napůl Libanonka – její otec odtud ostatně pocházel a ona založila celou svou budoucnost na studiu kultury blízkého východu a oddala se boji za lidská práva v regionu. Když se po otcově smrti dozví, že její pravý otec je běloch a profesor fyziky na MIT, v jediném okamžiku ztrácí základy svého vlastního příběhu. Během chvíle se stává nikým, je odosobněna od sebe sama. Lerner tak na příběhu Noor zkoumá, co je skutečné já schovávající se pod nánosem všemožných kategorií. Hledá komunální lidství, takové, které je schopné překonat třídní rozdíly, gender, sexualitu i osobní zkušenost.
Na obálce amerického vydání 10:04 je známá fotografie Iwana Baana, zobrazující Manhattan těsně po hurikánu Sandy – téměř celá Financial District a Lower Manhattan se noří do tmy, zatímco sousedící Brooklyn pořád svítí. Výpadek proudu je jedním ze stěžejních momentů knihy, Lerner popisuje náhle viditelnou křehkost okolního světa, podléhajícího změnám vnímání v prostoru a času – i samotný název odkazuje na tenkou stěnu oddělující minulost a budoucnost od současnosti. Lerner ho přebírá z momentu v kultovním Návratu do budoucnosti, zároveň ale odkazuje na experimentální koláž The Clock Christiana Marclayho. Podobně jako dva zmíněné snímky 10:04 pracuje s časem jako s fenoménem, který lze procházet tam a zpět, s časem fungujícím víc jako báseň než próza.
Vyklouznout nevlídným poutům Země
Ben Lerner je totiž především básník a za sebou má hned tři sbírky poezie (The Lichtenberg Figures, Angle of Yaw, Mean Free Path). V rozhovorech stejně jako na mnoha místech ve své próze však často mluví o propustnosti hranic mezi prózou a poezií. To je nakonec vidět i na formální stránce obou jeho poloh. 10:04 je poezií tam, kde próza selhává, a prózou, kde už není možné popisovat ve zkratkách.
„Jedna z věcí, které na poezii miluju, je to, jak v ní přestávají platit rozlišení mezi fikcí a non-fikcí, jak je korespondence mezi textem a světem míň důležitá než intenzita básně samotné.“
Nejde ale o to, co má na mysli Theodor W. Adorno, když tvrdí, že „psát poezii po Osvětimi je barbarství“. Naopak, jsou to právě různé bolesti a tragédie, na které Lerner pohlíží skrz optiku básnického jazyka. S tím zároveň souvisí autorovo časté užívání nabobtnalých slov na hraně snesitelnosti. Vypravěč nepláče, prožívá „mírné lakrimální události“. Jazyk je způsob ochrany, odosobnění. Posouvá se od subjektu k objektu a aby dosáhl upřímnosti, musí nejdřív ironizovat.
Tam, kde díla jako The Argonauts Maggie Nelson zkoumají podstatu lidské identity a její kontinuitu navzdory procesům změn, 10:04 zachycuje body zlomu: momenty, během kterých se svět otřese v základech a my jsme nuceni přenastavit úhel pohledu. Jde o jakési osobní kolapsy, změny v našich vlastních příbězích. Zkoumá, co jsou ony kolektivní fikce, kterými se jako společnost navzájem krmíme a ze kterých pak vznikají zvláštní smyčky ovlivňující minulost, budoucnost i přítomnost. Kniha tak mimo jiné usiluje o něco, co se podobá Overview effect, tedy pocitu, kdy se emocionální a racionální stává jedním: stavu bolestivého uvědomění křehkosti existence a jedinečnosti spojení, které sdílíme s druhými. Lerner v 10:04 vytváří zvláštní transpersonální prostor – dosahuje toho díky radikální zpovědi, skrze kterou uvolňuje prostor pro další lidi. Jde o variaci na Whitmanovo proslulé „obsahuji davy“.
John Magee, básník a pilot z druhé světové války, v básni High Flight prohlašuje: „Vyklouzl jsem nevlídným poutům země / A tančil nebesy na smíchem stříbřených křídlech.“ Verš utkvěl v kolektivní paměti světa především díky proslovu Ronalda Reagana po pádu raketoplánu Challenger. Protagonista 10:04 vnímá verš jako moment, který ho přivedl k psaní poezie. Hned v zápětí však sleduje osu, po které fráze přicestovala až k němu: zatímco si Peggy Noonan, autorka Reaganova proslovu, vypůjčila Mageeho verš, Magee sám ve své básni kopíruje jiného básníka. Cirkulace a proměna informací, frází, slov a lidí napříč časem je důležitým aspektem knihy – Lerner využívá podobných příběhů, aby ukázal svět jako propojený celek.
Třeba když poblíž texaské Marfy, kde se část knihy odehrává, pozoruje protagonista podobně jako nesčetně dalších nadšenců do paranormálních jevů slavná Marfanská světla. V Lernerově pojetí ale fenomén ztělesňuje zkušenost odosobnění, promítá se skrze něj do oněch imaginárních budoucností, avizovaných na samém začátku knihy a nahlíží zpět sám na sebe:
Někdo tvrdí, že světelné koule poblíž Route 67
jsou paranormální jev, druzí je přejdou jako
atmosférické efekty: statickou elektřinu, plyn, odrazy
světlometů aut a malých ohňů, ale proč přecházet to,
co dokáže vytvořit naše neporozumění, co k nám naše vlastní
osvětlení vrací jako cizí, jako znak v poli?
Vybudovali tam betonovou rozhlednu
osvětlenou slabými červenými světly, co musí vypadat
záhadně, když se na ně díváme z míst, kam se díváme.
Dnes v noci nevidím žádné koule, zato se promítnu do dálky
a pohlédnu zpátky, je to důležitý trik, protože
jeho cílem je být na obou stranách básně,
pendlovat mezi tebou a mnou.
