Šavlozubá noumena útočí: Nick Land a krajní pravice
Československá neonacistická literární scéna, padlý kybernetický filozof a fašismus v pevné vazbě
Britského filozofa Nicka Landa lze bezesporu označit přinejmenším za kontroverzní osobnost současné filozofie. Jakkoliv již více než 20 let stojí mimo akademický svět, jeho myšlenky do něj – avšak také daleko za jeho hranice – stále pronikají. Vyučoval a ovlivnil celou řadu osobností od filozofů Marka Fishera a Raye Brassiera přes kulturní teoretičku Lucianu Parisi nebo spisovatele Hariho Kunzu až po hudebníka Steva Goodmana (Kode9) a umělce Jakea a Dinos Chapmanovi. Obskurní myslitel si od devadesátých let prošel poměrně radikálním vývojem: od experimentálního mísení kyberkultury, poststrukturalismu, umělé inteligence, neurověd a populární kultury přes novinářskou činnost v Šanghaji až se stal guruem neoreakcionářů. Landův odkaz je možná rozporuplný, ale rozhodně si zaslouží pozornost. Tím spíše, že se k českému vydání připravuje kompletní výbor jeho textů z let 1987 až 2007. Nakladatelství Sol Noctis zařadilo knihu Šavlozubá noumena (Fanged Noumena, Urbanomic, 2011) do svého edičního plánu na nadcházející dva roky.
Nejedná se však zdaleka o první pokus představit Landovo myšlení českému publiku. V překladu Roberta Kanócze již vyšly dva Landovy texty v časopise Umělec v roce 2012. V roce 2017 vyšel na webu Diffractions Collective v překladu Víta Bohala text kolektivu CCRU (jehož byl Land součástí) Založení Klubu Cthulhu. Landův zřejmě nejznámější text Tavba [Meltdown] pak vyšel rovněž v překladu Bohala v katalogu Ateliéru supermédií pražské UMPRUM Supernova v roce 2019. Ve výše zmíněném čísle časopisu Umělec také vyšel text Landova někdejšího studenta, filozofa a ředitele prestižního – na současnou teorii orientovaného – nakladatelství Urbanomic Robina Mackaye (v překladu Roberta Kanócze) Nick Land: Experiment s nehumanismem. Tento text si tímto dovoluji doporučit všem, které zajímají podrobnosti Landova vývoje a jeho akademického i pozdního působení do roku 2012. Především biografickým aspektům Landovy osoby z tohoto období se totiž v tomto textu budu věnovat spíše okrajově. O Landovu vlivu na akceleracionismus pak pojednává text filozofky Dity Malečkové Hra o budoucnost z roku 2016. Za zmínku stojí také epizoda podcastu Otevřené hlavy z roku 2019, kde Land vystoupil jako host.
Temné osvícenství
Land by dost možná zůstal polozapomenutým filozofem, myslitelem, který v některých ohledech zkrátka předběhl svou dobu, ale zároveň se, jak tvrdí Robin Mackay, „v jakémkoliv normativním, klinickém či sociálním smyslu slova (...) prostě zbláznil.“ Výbor Fanged Noumena a sebrané texty CCRU (Urbanomic, 2017) by mu byly důstojným intelektuálním pomníkem. To by se však nesměl v roce 2013 konat Landův teoretický comeback. Ten jej však zavedl do mnohem temnějších vod než jeho experimentální texty z devadesátých a nultých let. V tomto roce totiž publikoval na stejnojmenném blogu svůj spis Temné osvícenství (The Dark Enlightenment, 2013). Vedle miliardáře a zakladatele PayPalu Petera Thiela a bloggera Curtise Yarvina se s tímto textem stal jednou z hlavních osobností takzvané neoreakce.
Honkongský filozof Yuk Hui ve svém textu O nešťastném vědomí neoreakcionářů (Technodiverzita, Hope Recycling Station/UMPRUM, 2022, přeložili Vít Bohal a Václav Janoščík) podrobuje Landa a celé neoreakcionářské myšlení kritice. Neoreakcionáři hovoří o zániku západu, který pro ně představuje jistý druh opakování významných historických momentů. V tomto ohledu jsou tedy stoupenci cyklického pojetí dějin, stejně jako německý filozof Oswald Spengler, na jehož stěžejní dílo Zánik západu (Academia, 2010) ve svých esejích odkazuje například zmíněný Peter Thiel. Do jisté míry lze tedy neoreakcionáře zařadit po bok tzv. konzervativních deklinistů (v českém prostředí například egyptolog Miroslav Bárta, antropolog Ivo Budil nebo spisovatel Vlastimil Vondruška), o kterých podrobněji píše politolog Ondřej Slačálek. I oni, stejně jako Land, Thiel a Yarvin, stojí proti osvícenským ideálům demokracie a rovnosti. Jak ovšem upozorňuje Hui, v případě neoreakce jde o velmi specifické odmítnutí osvícenství.
Ukázkového reprezentanta neoreakce představoval v politice bývalý americký prezident a miliardář Donald Trump (Peter Thiel byl součástí jeho vyjednávacího týmu). Trumpovo zneužívání situace nouzového stavu (zákaz cestování, bez v podstatě jakýchkoliv dalších výjimečných opatření) Hui označil za uplatnění suverénní moci panovníka ve stylu absolutistické monarchie. A právě tento návrat neoreakce k monarchii je dle něj „jasným útokem na osvícenské hodnoty demokracie a rovnosti.“ A není se čemu divit. Ostatně Land i Thiel jsou ve svém odporu vůči demokracii zcela explicitní. Dle Landa demokracie blokuje uskutečnění svobody a dle Thiela jsou demokracie a svoboda zcela neslučitelné (Thielův výrok o této neslučitelnosti dokonce pochází již z roku 2009).
Curtis Yarvin, publikující své texty pod pseudonymem Mencius Moldbug, do neorakcionářského myšlení přinesl pojem „katedrála“, který od něj následně přebírá i Land. Tento poněkud vágní pojem má do sebe zahrnovat současný dominantní, progresivní (dle Yarvina a Landa), mediálně-akademický komplex. Katedrála je církví politické korektnosti, proti které reakcionáři brojí a která představuje pro západní civilizaci toxickou hrozbu. Dle Huiho představuje neoreakce, stejně jako hnutí alt-right, vyjádření úzkosti nad skutečností, že západ tváří v tvář současné fází globalizace selhává v udržení své privilegované pozice. Rovněž upozorňuje na blízkost neoreakce a neofašismu (ačkoliv se například zdráhá odsoudit všechny neoreakcionáře coby rasisty, byť dodává, že většina jimi nejspíše je). V tomto kontextu zmiňuje Hui jako příklad ruského politického teoretika Alexandra Dugina, kterého podobně jako Landa není snadné zdiskreditovat či odmítnout, přestože je zcela jistě skalním reakcionářem a jeho Čtvrtá politická teorie (Sol Noctis, 2020) čerpá z intelektuální tradice konzervatismu, fašismu, tradicionalismu a nové pravice.
Reakce dle Huiho stejně jako fašismus nenabízí odpovědi a skutečná řešení, nýbrž dává prostor pro vyjádření, „nepřináší žádnou analýzu situace, ale působí na emoce“. Ani Land si ve výsledku neklade otázku, jak si má západ tváří v tvář globalizaci udržet svou hegemonii. Ať již však chceme, či nikoliv, „dnešní svět již není schopen udržet starý řád“. V tom dává Hui neoreakci za pravdu. Cílem modernistických neokcionářů bylo překonání dichotomie přírody a techniky a usmířit tak vztah technologie a kultury. Dnes se dle Huiho technologie vrací s vizemi technologické singularity, která má přinést depolitizovanou techno-komerční utopii.
Svému příklonu k neoreakci navzdory byl Land, především pro svůj přínos v devadesátých letech, osloven para-akademickou institucí The New Centre for Research & Practice, aby zde vedl několik seminářů. Tento návrat k pedagogické činnosti vzal za své v roce 2017, kdy s ním New Centre ukončilo spolupráci po sérii rasistických a islamofobních tweetů.
Nick Land mezi svými
Tento poněkud obsáhlejší popis vývoje Landova myšlení v širším kontextu neoreakce jsem poskytl*a proto, aby dávalo větší smysl plánované vydání jeho textů. Nakladatelství Sol Noctis, provozované slovenským spisovatelem a překladatelem Ivanem Šebestou (publikujícím též pod pseudonymem Sebastián Jahič) lze totiž označit za jeden z úspěšnějších projektů tuzemské krajní pravice.
Dosavadní publikační aktivity krajní pravice v České republice lze do jisté míry označit za underground či spíše záležitost pro skalní fanoušky. Řada nakladatelství, o kterých budu mluvit, buď již ukončila svou činnost, nebo jejich produkci zabavila Policie České republiky, takže se až na drobné výjimky nedá pořídit v běžných knihkupectvích. To nijak nepřekvapí, když se na jednotlivá nakladatelství a jejich produkci podíváme blíže. Nakladatelství Bodyart Press založil bývalý pravicový skinhead Radek Fiksa, několikrát odsouzený za propagaci fašismu. Mezi jeho vydanými knihami najdeme například znění Norimberských zákonů, antisemitské texty, konspirační teorie (v nedávné době také v souvislosti s pandemií covidu-19), ale i poněkud nečekaně (ne však zcela nepochopitelně) také knihu zakladatele WikiLeaks Juliana Assange.
Dnes již zaniklé nakladatelství Kontingent Press má na svědomí zakladatel neonacistického Národního odporu Filip Vávra. V jeho produkci najdeme například nechvalně známý, mezi neonacisty populární román Turnerovy deníky nebo biografii někdejšího šéfa Ku Klux Klanu Davida Duka.
Mediální pozornosti se dostalo i nakladatelství Guidemedia, za kterým stojí skupinapravověrných obránců německého nacismu. Nakladatelství nabízelo program NSDAP, projevy Adolfa Hitlera nebo pseudohistorické texty popírající holokaust. Zřejmě největší mediální pozornost pak dostala „pohádková“ kniha Jedovatá houba, která původně vyšla v roce 1938 jako oficiální součást nacistické propagandy. Mimo tradiční kanály krajní pravice bylo knihu možné pořídit i v běžné distribuci na e-shopu Megaknihy, který ji však po veřejné kritice z prodeje stáhl. V roce 2020 byla produkce nakladatelství zabavena Policií České republiky. Nakladatelství v současnosti pod názvem Náš směr šíří dezinformační literaturu v souvislosti s pandemií covidu-19.
Nakladatelství ABB založil v roce 2014 soudem usvědčený antisemita a předseda krajně pravicové strany Národní demokracie Adam B. Bartoš. Jen za pouhé dva roky mu většinu knih zabavila Policie České republiky. Za řadu antisemitských publikací, včetně některých popírajících holokaust, byl Bartoš odsouzen. Neuspěl ani s odvoláním k Nejvyššímu soudu.
Nová pravice představovala v Evropě v šedesátých letech minulého století pokus nově etablovat krajní pravici. Na tyto pokusy před léty navázalo také identitářské hnutí, které se pokusilo zakořenit i v České republice. Vedle hnutí Generace identity, které vydalo knihu vrchního intelektuála nové pravice Alaina de Benoista O rasismu (2022), představuje jednu z hlavních publikačních platforem nové pravice web Délský potápěč, založený Jiřím Fidlerem, který v devadesátých letech založil neofašistickou organizaci Vlastenecká fronta. Na webu vychází politicky laděné texty vycházející z nové pravice, včetně řady překladů, ale také texty orientované na novopohanství a ezoteriku. Tiskem pak vydal Délský potápěč několik publikací, včetně textů Alaina de Benoista nebo politických textů nobelisty Knuta Hamsuna (který se v pozdějším věku přiklonil k podpoře nacismu).
Touto oklikou se konečně vracím k nakladatelství Sol Noctis. Nakladatelství je na první pohled politicky hůře čitelné. Ostatně na webu se dočteme pouze to, že je „zaměřené na oblasti společenské, náboženské a politické filosofie, esoterismu a vybrané beletrie“. Od výše zmíněných nakladatelství se Sol Noctis odlišuje ještě v několika ohledech. Knihy jsou poměrně kvalitně graficky zpracované, tištěné na dobrém papíře v pevné vazbě. Odlišují se tak od obskurních titulů s bizarními obálkami a sazbou, ze které člověku krvácí oči, jako je tomu například u titulů Bodyart press. A co je důležitější, nakladatel má dobře podchycenou distribuční síť a knihy jsou tím pádem dostupné ve většině velkých knihkupectví (Kosmas, Luxor, Knihy Dobrovský, Megaknihy a řada dalších velkých řetězců i drobných knihkupectví). O záměru nakladatelství více napoví, když se podíváme na jednotlivé publikace podrobněji. Vedle nepříliš kontroverzních titulů z řad okultismu (Aleister Crowley), satanismu či tradicionalismu (René Guénon, Ánanda Kumárasvámí) zde najdeme několik knih Alaina de Benoista, přehledovou knihu o evropské nové pravici od Tomislava Suniće nebo několik knih italského fašisty Julia Evoly. Mimo to však Sol Noctis vydalo například knihu prvorepublikového politika a diplomata Lva Borského Vůdcové lidstva a jeho svůdci (2020). Borský byl navzdory svému židovskému původu krajním nacionalistou (nicméně za druhé světové války jej potkal tragický osud a zemřel v koncentračním táboře v Osvětimi).
Výčet zde nekončí. Mezi knihami najdeme například nová vydání historických knih psychologa Milana Nakonečného Vlajka (2021) a Český fašismus (2021). Jak popsalpolitolog Jan Charvát, česká historická obec se k těmto Nakonečného knihám staví poměrně kriticky a obě dvě jsou v zásadě apologií fašismu. Dalším kontroverzním autorem ze stáje Sol Noctis s knihou Prométheus a Atlás (2022) je Jason Jorjani, stoupenec hnutí Alt-right. Společně s neonacistou Richardem Spencerem spoluzaložil krajně pravicovou organizaci AltRight Corporation. Nestačí? Přitvrdíme. Kniha S rozumem v koncích (2020) se prezentuje jako vědecká popularizační práce dokazující snižující se inteligenci lidstva. Její autoři Edward Dutton a Michael A. Woodley jsou však oba sympatizanti krajní pravice a zastánci eugeniky a vědeckého rasismu. Woodley byl vyhozen z univerzity poté, co se k jeho rasovým teoriím přihlásil americký krajně pravicový terorista. Dutton je zase stoupencem konspirační teorie QAnon a vydával se za profesora evoluční psychologie Univerzity v Oulu. Univerzita se od něj však veřejně distancovala.
To nejlepší nakonec. Čtvrtá politická teorie (2020) Alexandra Dugina se dočkala během pouhých dvou let druhého vydání (2022). Nutno však dodat, že nakladatel na webu uvádí, že se „neztotožňuje [mj.] s autorovými expanzionistickými postoji. Z prodeje této knihy se autorovi nevyplácí odměna.“ Ve vzduchu tedy zůstává otázka, proč nakladatel i přesto knihu myslitele, který je přímo spojený s ruskou imperiální politikou např. vůči Ukrajině, vydal, a to hned dvakrát. Je s podivem, že si Sol Noctis nevybral k vydání spíše Landovo Temné osvícenství, které se mimochodem letos dočkalo první tištěného vydání u krajně pravicového nakladatelství Imperium Press. Fanged Noumena přeci jen nabízí texty poněkud jiného Landa. Landa experimentátora, kritického vůči zkostnatělým akademickým strukturám. Landa, který inspiroval řadu zajímavých autorů a autorek, které bychom jen stěží zařadili k neoreakci a krajní pravici. Landa, od kterého se distancuje i Land současný: když jej Robin Mackay kontaktoval ohledně vydání jeho textů, souhlasil, ovšem dodal, že „je to jiný život; nemám o tom, co říci – u půlky těch věcí si ani nepamatuju, že jsem je napsal (...) Patří do spárů nemrtvého amfetaminového boha.“ V zásadě bychom se z této volby nakladatele mohli i radovat. Více by se ale zřejmě radoval současný Land, kterého by nejspíš potěšil výběr autorů, mezi které se u Sol Noctis zařadí.
---
