Přehledná pozice oběti (nad novou knihu Leïly Slimani Sex a lži)
Jen málokterá koránská súra je v Čechách známa tak, jako ta věnovaná ženskému šátku. Slovy „nechť spustí závoje své na ňadra svá“ se oháněli islamofobové i deklaratorní konzervativci ještě před rozpoutáním protiimigrační hysterie, když se snažili legitimizovat své plošné odmítání celého jednoho světového náboženství kvůli tradici, již považovali za tmářskou a hodnou odsudku. Co všechno se za plakátovým obrazem ženy uvězněné v žaláři šátku skutečně skrývá, se nyní i v českém překladu pokouší zprostředkovat kniha Sex a lži – na příkladu Maroka.
Autorkou grafického eseje je Leïla Slimani, francouzská spisovatelka, která se narodila v marockém Rabatu a na březích Atlantiku strávila i prvních sedmnáct let svého života. Dnes žije v Paříži, angažuje se v boji za ženská práva i za otevřenou evropskou společnost a před posledními volbami do Evropského parlamentu spolusignovala intelektuální epištolu varující před nástupem populismu. Od prezidenta Emmanuela Macrona navíc přijala roli frankofonní kulturní ambasadorky. Z autorčina zběžně načrtnutého medailonu se dá také odvodit perspektiva, s níž k ženskému tématu přistupuje… a která v jádru není nijak překvapivá.
Postavení žen v marocké společnosti je druhořadé, píše ve svém komiksovém eseji. Maroko tak v zásadě kopíruje situaci celého Blízkého východu a severní Afriky. V relativně liberální monarchii sice zahalování povinné není, legislativě ovlivňované koránskými dogmaty ovšem intenzivně asistuje kulturní pruderie. Šátek je tak přes benevolentnější zákony žádoucí, nájemní byt si svobodné ženy mohou sjednat pouze se souhlasem otce, potraty jsou tabu a trvající požadavek sňatku s pannou vede mezi svobodnými k hymenoplastikám a inflaci análního sexu.
Druhdy populární turistická destinace, kam návštěvníci z globálního Severu jezdí fotit súky s pytli kardamomu a sedlat v dunách velbloudí hřbety, se za svými zromantizovanými kulisami v důsledku nijak neliší ani od démonizovaného Iránu, jak o něm vypráví třeba dva roky starý snímek Teheránská tabu od Aliho Súzandeha. I v Maroku totiž na jedné straně stojí mocí vymiňovaný, normotvorný ideál a na straně druhé pokoutně žitá realita. Slimani dokonce volí podobné prostředky jako íránský režisér, když o sexuálním pokrytectví rodné země nechává promlouvat konkrétní ženy, jen místo výstavby dramatického oblouku využívá reportážní, epizodická (a místy bohužel i příliš encyklopedická) interview.
O poměrech v Marockém království postupně vypovídá emancipovaná single vysokoškolačka, prostitutka, lesba i myslitelka Asma Lamrabet. A od ní taky zaznívá (vedle osvěžujícího feministického výkladu islámu) klíčové poselství: Náboženské tmářství opřené o machistické a misogynské interpretace Koránu není totéž co víra sama, která může fungovat jako nástroj osvobození a emancipace ducha.
Výsledný obraz multietnické monarchie ovšem bez výjimky setrvává v perimetru kosmopolitnějších a vzdorovitých velkoměst Rabatu, Casablanky, Tangeru a Marrákeše. V jakém myšlenkovém světě žijí Maročanky za posledním bulvárem, jejž zde po sobě zanechali francouzští kolonizátoři, se čtenář nedozví – a když svůj hlas dostane autorčina posluhovačka, i ta žehrá na muže, kteří zneužívají svůj vyšší sociální status k sexuálnímu predátorství. Nedá se přitom předpokládat, že mezi Maročankami vládne absolutní konsensus (jakkoliv může emancipační tlak dominantní).
V sedmdesátých letech zaznamenala velká část muslimského světa odklon od západních a sekulárních společenských modelů; nové pořádky se měly opřít o lokálněji ukotvené hodnoty a tradice. Sociopolitických příčin byla celá řada (porážka arabských zemí ve válce s Izraelem, ropný šok, islámská revoluce v Íránu, vzestup afghánských mudžahedínů), napříč regionem je ale shodně doprovázela výraznější přítomnost islámu ve veřejném prostoru, nutně nejen direktivní.
V Maroku, kde se časy „islámského oživení“ v zásadě kryjí s vyvázáním země z koloniálního panství a obnovováním vlastní státní identity bez západních protektorů, tak v současnosti žije celá jedna generace žen, které mohou stávající poměry reflektovat i na základě zkušenosti s někdejším kulturním obratem – ať už se mu vzpěčovaly, nebo vycházely vstříc. To všechno se navíc děje v době, kdy se stará maketa na Blízkém východě replikuje a kdy na liberalizační pnutí nedávného arabského jara reaguje etnocentricky i panislamisticky orientovaný konzervativní populismus, jak jej s rozdílnou intenzitou razí Recep Tayyip Erdogan, Muslimské bratrstvo nebo (stejně jako před čtyřiceti lety) teheránští duchovní.
Vliv těchto ideových proudů na každodennost současných Maročanek vnímá i sama Slimani. Zmiňuje, že náboženské založení demonstruje v zemi stále více lidí a že na vysokých školách slábnou počty nezahalených žen, jakkoliv je to „spíš móda než náboženské přesvědčení“. Hlubší pozornost jim ale nevěnuje a setrvává u své selektivní, liberální a modernizační perspektivy, které odpovídá také výběr promlouvajících figur. Ať už jsou její marocké ženy podrobené mučednice nebo hrdé a vzpírající se intelektuální bojovnice, vždy se nacházejí v pozici oběti rigidního systému, jejž ovládají muži.
Takové zobrazení je přehledné, snadno čitelné a pro publikum v Maroku může být i přínosné, protože uvidí, že je tematizováno a že dostává hlas. Zůstává ale otázkou, nakolik objevné bude pro stávající debaty o islámu v Evropě, od Paříže po Pikardii a od Prahy po Mostecko.
Popularizační forma komiksu by těmto širším ambicím nasvědčovala, Sex a lži ovšem hned dvakrát potvrzuje status quo. Šiřitelům zášti kniha dává za pravdu v tom, že koránská praxe (i autorka sama upozorňuje na rozpory mezi náboženstvím a jeho konkrétním autorizovaným výkladem) utlačuje ženy. Přívržencům demokratizačních proudů pak vypráví nadějný příběh o nadechující se zemi pod Atlasem, která sice ještě nemá vyhráno, ale od arabského jara vyhlíží lepší zítřky.
Za toto svědectví a i za tvůrčí investici danou státu, jenž k sobě běžně nepřitahuje výraznější pozornost, se jistě zaslouží poděkovat. Pokud je ale v časech, kdy bují konzervativní populismus, budoucnost tolerantnějšího Maroka ohrožena – a Slimani to rozhodně nevylučuje – bylo by žádoucí slyšet kým, s jakou motivací a jakým kulturním a argumentačním zázemím. Nebo jinak: Bylo by žádoucí slyšet nejenom ženu, která chce šátek strhnout, ale i tu, která ho o své vůli navléká. Jak ostatně v knize uvádí Asma Lamrabet: „Od svobody úsudku žen se odvíjí stupeň islamizace společnosti.“
---
