Varování před citlivým obsahem
V den výročí 35 let od sametové revoluce se ve vlasteneckém sále Karolina rozezněla strakonická punková kapela Cela pro Klárku. Nikdo nepogoval, lidé v oblecích seděli jak přikovaní k židlím, postával jen kameraman, členové ochranky a ve zlatém rámu Tomáš Garrigue Masaryk, v uličce odpočíval pes. Zhruba taková atmosféra provázela uvedení sbírky Vlčí poezie Lucie Fríbertové, začínající básnířky nebo – ať jste také v obraze – jedné z obětí střelby na filozofické fakultě.
Tento interpretační rámec posílila slova podpory ze strany zástupkyň akademické obce, jež uvedení sbírky spojily s poděkováním za obnovení chodu fakulty, přítomnost pozůstalých včetně Luciina přítele, který jediný o těchto básních věděl, a v neposlední řadě výběr ukázek pronášených punkerem Ivanem Křešničkou, jež jako by předznamenávaly tragickou událost.
Miluj mě tak, jak já tebe,
namaluj mi na hruď nebe.
Na záda pak podsvětí,
na památku pro děti.
Danému rámování se nelze vyhnout ani při recepci samotné knihy s černou obálkou, na jejíž zadní straně se vyjímá báseň „Měli jsme chuť přežít“ a medailonek soustředěný na Luciin předčasný konec (na rozdíl například od medailonku sestaveného rodinou ve vzpomínkovém čísle univerzitního magazínu Forum). Nakladatel Martin Vopěnka jej v předmluvě srovnává s odchodem básníka Jiřího Wolkera. Studentce bohemistiky, jazyků a komunikace neslyšících bylo třiadvacet let.
Stav básnických počátků
Je to na jednu stranu pochopitelné, ba přímo oceňuji, že vedení univerzity dává při truchlení a léčbě prostor poezii, stejně jako do fakultních chodeb pozvalo terapeutické poníky a psy. Číst ale Luciinu tvorbu plnou odkazů na smrt (a jiná velká slova) primárně jako předzvěst neštěstí by bylo značně omezující, ba mrazilo mě, když jsem měl místy sklon si do jejího „ty“ projektovat figuru milence a jindy postavu vraha.
Stávám se tebou
Toho se bojím
Toho, že už nikdy nebudu cítit tak
Jako předtím
Stávám se tebou
To nechci
Chci odejít co nejdál
Prostupnost těchto rolí zvýraznila ve zvacím mailu studentstvu Libuše Heczková, podle níž Lucie byla „jednou z vás, jednou z těch, kteří zaplatili za hypertrofovanou temnotu, jež v lidské psýché občas sídlí, ale která má mít možnost projevit se vždy a jedině v umění, ve slovech a obrazech, v divadle a hudbě, nikdy násilím proti druhým“. V tomhle smyslu není překvapivé, že Lucie ve svých básních vyjádřila i „chuť vzít kladivo / a rozbít všem hlavu“; jde o zrýmovaný pocit, kterým nikomu neublížila.
Když jsem procházel Luciiny verše, nebyly to především verše oběti – evokovaly mi stav básnických počátků, dobře známý každému z království poezie, a takové čtení bych se zde pokusil nabídnout. Koresponduje nakonec i s Vopěnkovým přirovnáním sbírky k „oknu do duše“, jehož „úžasné vnitřní vesmíry […] pohasly, ne však zanikly“ a nadále svědčí proti hrůze světa hodnotou své křehkosti, potažmo se záměrem rodiny věnovat zisk z prodeje na podporu nadaného studentstva ve Strakonicích.
Nejvíc mě z předmluv beztak zasáhla věta: „Ještě bychom chtěli velmi poděkovat naší druhorozené dceři Viktorii, která nás ohromila neskonalou statečností, s jakou přijala tento těžký životní úděl.“ Jako by se jedna sestra stala druhé vílou? A svůj text píšu schválně 12. prosince – k Luciiným narozeninám.
Nekonečné obzory
Vlčí poezie ve skutečnosti obsahuje tři sbírky „Nesmysly v mysli“, „Jiné smysly“ a „Osamocení básníci“, jež po sobě Lucie Fríbertová zanechala pod nicknamem „singinwolf“ na kanadské literární platformě Wattpad. Pouze u první z nich (v knize jako třetí) je uveden stav „dokončeno“, ostatní zůstaly „rozepsané“, ačkoliv časově sbírky spadají do období srpen 2016 až říjen 2021 a dál záznamy nepokračují. Dokončená sbírka dosáhla úctyhodných 4 500 rozkliknutí. Na profilovém obrázku vidíme siluetu vyjícího vlka, která se dostala i na obálku knihy, a jméno „vlcipoezie“ nesla už autorčina instagramová stránka, kam své básně také překlápěla.
Rodina původně zvažovala, že knižně představí jen výběr z Luciiných básní, nakonec se však rozhodla vydat sbírky celé, bez dodatečných edičních zásahů. Navíc je obohatila o Luciiny kresby, mimo siluetu vlka například o portrét J. H. Krchovského. V samotných básních najdeme nenápadné intertextuální odkazy i na Gellnerovu „Perspektivu“ nebo Ortenovu „Sedmou elegii“, případně na klavírní skladbu Ludovica Eunaidiho „Nuvole Bianche“. Mimo soustředěnější cyklus o osamělých básnících se nicméně ocitáme ve velmi efemérním světě reflexivní lyriky, drobných nápadů, tužeb a pochyb, rámovaných jako „nesmysly“, jimiž si autorka ohledává terén své probouzející se osobnosti. Je to svět, kde se ještě rýmuje nejen „nebe“ s „tebe“, ale i „sen“ a „den“, vlk s vílou či zvíře s andělem. Svět, z nějž stále může povstat cokoliv.
Těžko si nevybavit Kunderovu představu „lyrického věku“, přechodného stavu v dospívání každého člověka, kdy sami sebe prožíváme jako záhadu. (Jakkoliv je básník románu vůči tomuto stavu účelově kritický, vytýká mu sebeobelhávání, nedůvěru ke světu a pejorativně jej spojuje s feminitou.) V případě Luciiných básní jsou ale hranice mezi subjektem a světem fantaskně prostupné, přičemž se spíše než k subjektu upínají na mnoha rovinách k apostrofickému „ty“. K vlastní ironizaci pak dospívají patrně vlivem autorčiných studií („labyrintu poznání“) a četby básníků typu Krchovského, mimochodem dochází i k osvojení lyrického „doprdele“. Tím ale jejich jazykové rejstříky nezahořknou, rozšiřují se o nové polohy, zároveň si uchovávají dřívější křehkost, přelétavost, nástin feminity bez patriarchálního zkrocení a nekonečné obzory.
Vlčí poezie přitom neukazuje do nějaké zralejší budoucnosti, míří i svou kompozicí opačně, od nejnovějších básní k nejstarším. A zůstává podstatnou právě ve své nehotovosti. Přestože je neodmyslitelná od svého kontextu, v němž působí jako zpřítomnění ztracené duše bez vyšších estetických nároků, lze ji číst závažně i jako základ veškerého estetického počínání – ve smyslu básnických počátků.
Ta holka na posteli,
tý si nevšímej.
Jako by tu nebyla.
Pojď dál,
pojď
a rozjímej se mnou.
Jenom tiše,
ať ji nevzbudíš…
Lucie Fríbertová: Vlčí poezie, Praha, nakladatelství Práh, 2024.