Protipohyb
Nejen česká společnost, ale celý západní svět zažívá obdobnou vlnu nového populismu, která vynesla do nejvyšších pater politické moci xenofobní zastánce uzavřené společnosti. Přes mnohé rozdíly stojí za tímto vývojem také obdobné faktory, jejichž společným jmenovatelem jsou rozevírající se nůžky sociální nerovnosti. Demokratická levice by udělala lépe, kdyby se místo snahy vytěžit z protiuprchlických strachů politický kapitál soustředila na ekonomická témata, která její voliče pálí nejvíce.
Prožíváme konec hegemonie jednoho výkladu světa. Ten se pro nás začal psát nejpozději koncem 80. let, když zkolabovaly nedemokratické režimy východní Evropy, což je perspektiva, z níž se jako Češi na svět nutně díváme. Pokud se koncem 80. let a v Česku s mírným zpožděním pod vlajkou (ekonomického i kulturního) liberalismu zdálo, že konflikt různých představ o tom, jak organizovat společnost, je u konce, dnes se tento konflikt vrátil s překvapivou intenzitou.
Jak upozorňují výzkumy i z jiných vyspělých demokracií, nebavíme se jen o konfliktním potenciálu, ale o nové konfliktní linii současné politiky. Ta se dnes již zřetelně a napříč společnostmi formuje mezi těmi, kdo stále žijí příběh „konce dějin“, který poskytl ideologický výklad integrujícímu se světu po konci studené války, a těmi, kteří se do něj neintegrovali nebo integrovat nechtěli.
Máme sice tendenci na koherentní příběhy, které by charakterizovaly události v různých společnostech, příliš nevěřit. Ale pokud dnes velmi rozdílné společnosti zažívají velmi podobná politická překvapení, neprobíhají v nich i podobné společenské procesy?
Hlavy
V USA se prezidentským kandidátem stal bojovník proti všemu neamerickému. V Británii polovina voličů odhlasovala nejradikálnější krok poválečné politiky země – odchod z EU. V Maďarsku již několik let vládne otevřený kritik západního pojetí demokracie. Český prezident se snaží zemi přeorientovat směrem k východním ekonomikám či dokonce putinovskému Rusku. ve Francii, v Rakousku a dalších západoevropských zemích sílí populistická pravice, která již dlouhá léta tematizuje ohrožení tamních společností imigrací. To se jí v současné složité mezinárodní situaci, která z různých zemí vyhání doslova miliony lidí, začíná vyplácet.
Na maďarských i jiných hranicích stojí ploty a maďarský europoslanec Schöpflin před časem navrhl rozmístit na tom maďarském prasečí hlavy, aby ochránil Evropu. A jen o kousek výš na sever slyší nikoli nepodstatná část voličů na Kotlebovo vábení autoritářstvím Slovenského štátu.
V řadě zemí sice noví populisté a zastánci uzavřené společnosti neoslovují většinu voličů. Ale obsazením části křesel v parlamentech často vynucují vládní kooperaci demokratických pravicových a levicových stran. To může dále vést k oslabení důvěry v tradiční politiku a levopravé dělení politiky – a tím i k posílení štěpících linií ve společnosti. Bestie sama sebe vytáhne na svět za ocas. Tak kupříkladu Kotlebovci půl roku po vzniku široké levopravé slovenské vlády mají v průzkumech okolo 10 % a volební potenciál 15 %. a podobně i díky spolupráci německé CDU a SPD prosperuje populistická AfD.
Rozdíly
Je jasné, že v různých kontextech se tyto události popisují různým jazykem a jejich tematizace má různé motivy. Pokud se v Česku brojí proti migrantům, užívá se rasistické imaginace a slovníku, který esencializuje kulturní rozdíly. Migrant je jiný a nebezpečný, a proto je třeba se jej bát. Slovo „uprchlík“ v českém diskursu nabylo význam typu příživnictví, díky němuž se proti přijetí vyjadřují lidé, kteří při podrobnějším průzkumu přiznají, že za jistých (zejména bezpečnostních) podmínek by se přijetí části potřebných vůbec nebránili.
S každým teroristickým útokem, který se odvolává na Islámský stát, se tato pravda o nebezpečí migrace stává ještě větší Pravdou. Co na tom, že prostý automobilový provoz má na svědomí mnohem vyšší počet životů než i ten nejodpudivější terorismus. Co na tom, že podle průzkumů Gallup není podpora násilí na civilistech mezi muslimy větší než mezi nemuslimy. Co na tom, že pokud bychom získali jen zlomek daní, které Evropa ztrácí v daňových rájích, a nalili je do zdravotnictví, zachránili bychom zřejmě násobky životů, o které přicházíme terorem. Schöpflinova prasečí imaginace a Zemanův smysl pro vulgární metaforu všechny tyto racionalizace u části voličů, kteří nevěří otevřené společnosti, překonává.
Pokud se proti migraci brojí například v Británii, často si vystačí s jednodušším obrazem východoevropského zloděje práce. Tedy s obrazem nás samotných. Dokonce i v rámci Evropy se tak mezi společnostmi kladou nové hranice. Ty mají ale svůj původ v rámci jednotlivých společností.
Podobnosti
Je nám jasné, že jevy ve společnosti nelze vysvětlit jen jedním faktorem, přesto bychom chtěli na jeden důležitý spouštěč upozornit. Podle všeho, co zatím víme, se mění ekonomické a celkové společenské podmínky, v nichž žijeme. Tyto nové podmínky se vyjadřují událostmi, které v rámci mentální mapy včerejška působí jako překvapení. Třeba brexit. Anebo Trumpova nominace. a u nás třeba společenská podpora prezidenta Zemana nebo miliardáře Babiše.
Tyto události spojuje snaha formulovat alternativu k převládajícímu výkladu světa, který tvrdí, že postupující mezinárodní integrace v ekonomice a politice povede k lepším životním podmínkám pro všechny členy společnosti. Ekonomická globalizace a politická integrace (EU) ale naslibovala, co nebyla schopna naplnit.
Nejrůznější výzkumy z USA a západní Evropy poukazují na to, že od 80. let 20. století v důsledku liberalizace a globalizace v řadě společností stagnuje pozice nízkopříjmových a středněpříjmových vrstev, zatímco ekonomické elity bohatnou.
Rostou příjmové nerovnosti, které se v desetiletích následujících po 2. světové válce dařilo politicky krotit. S nástupem globalizace se tato schopnost radikálně snížila.
Části společností z globalizace profitují, ať už přímo ekonomicky, nebo například díky možnostem cestovat. Ekonomické elitě navíc globalizace poskytla nové způsoby, jak bohatství reprodukovat a chránit, například právě skrze úniky do daňových rájů.
Části společností z globalizace profitují, ať už přímo ekonomicky, nebo například díky možnostem cestovat. Velké skupiny ale zůstávají stranou. Jejich nejvýraznější charakteristikou je nižší vzdělání a kvalifikace a zároveň s tím i omezená schopnost zajistit tyto statky svým dětem.
Velké skupiny ale zůstávají stranou. Jejich nejvýraznější charakteristikou je nižší vzdělání a kvalifikace a zároveň s tím i omezená schopnost zajistit tyto statky svým dětem. To je základní sdělení loňské knihy slavného amerického sociologa Roberta Putnama Naše děti, která poukazuje na rozevírající se nůžky v šancích na společenský vzestup u amerických dětí pocházejících z různých sociálněekonomických prostředí.
Lháři
V porovnání s poválečnými desetiletími mají chudé děti nesrovnatelně horší šance, aby se vymanily ze své sociální situace. Možná není náhodou, že země, které si uchovaly vysokou mezigenerační mobilitu (Skandinávie), se novému populismu brání výrazně úspěšněji než ty, kde americký sen existuje spíše jen na papíře (USA, částečně i Británie).
A to se týká i současné české společnosti. I naši společnost charakterizuje vysoká mezigenerační reprodukce vzdělání, které přitom silně podmiňuje to, zda jedinec v dospělosti upadne do chudoby nebo se jí dostane na dohled. I v České republice se tak kvůli vzdělávacímu systému ohrožení chudobou v části populace prostě dědí. A i když u nás příliš extrémní chudoby není, část populace je jí neustále nablízku. Vedle nezaměstnaných a seniorů jde také o rodiny s dětmi a pracující v některých profesích.
Globalizovaný a otevřený svět je tak otevřený jen části společnosti. Například téměř 35–40 procent českých domácností si nemůže vůbec dovolit cestovat do zahraničí a nezvládne nenadálé výdaje pod 10 tisíc korun. Není divu, že tento „zapomenutý zbytek“ může zatoužit prostě jen „zatřást“ systémem, který je nechává stranou, byť by to bylo ve formě lháře Trumpa, megalomana Zemana nebo podobných alternativ. Pokud totiž volební úspěchy Kotleby, AfD či podporu brexitu něco spojuje, pak to, že je z velké části zajistili voliči, kteří se dosud zřídka účastnili voleb.
Netvrdíme, že probuzená třída naštvaných jsou jejich jediní voliči, protože je někteří volí třeba kvůli stranickým sympatiím, ale je legitimní se ptát na důvody podpory právě u těchto skupin. Cožpak se lze divit tomu, že z pohledu těch, kdo ve společnosti stagnují či tratí, Trump nebo Zeman nelžou více než ti, kteří slibují globalizační výnosy, které ale nikdy nepřijdou?
Jestli dnes v souvislosti s populisty mluvíme o postpravdivé politice, zakoušíme možná jen to, co jiní zakoušeli již dávno. Jak se ale postavit ke slibům lepších zítřků, které nejsou naplněny, zatímco veřejné zdroje se vzdalují pobřeží, odplouvají off shore? Politická „pravda“ jako objektivní kategorie neexistuje, naopak je vždy podmíněna sociální pozicí, která určuje perspektivu, z níž se díváme na svět.
Jestli dnes v souvislosti s populisty mluvíme o postpravdivé politice, zakoušíme možná jen to, co jiní zakoušeli již dávno. Je zřejmé, že některé konkrétní výroky populistů lze jednoduše demaskovat jako otevřenou manipulaci a lež. Jak se ale postavit ke slibům lepších zítřků, které nejsou naplněny, zatímco veřejné zdroje se vzdalují pobřeží, odplouvají off shore? Politická „pravda“ jako objektivní kategorie neexistuje, naopak je vždy podmíněna sociální pozicí, která určuje perspektivu, z níž se díváme na svět. Navzdory minulým slibům řada regionů Česka i zaměstnanců v některých profesích přinejlepším stagnuje. Divíme se, že nepodporují včerejší sliby? Nebo nás překvapí, až když před voličským mlčením dají přednost novým populistickým variantám?
Téma pracující chudoby a levné práce nachází cestu do veřejného prostoru jen pomalu. Levicové strany, od nichž bychom to čekali, je nebyly schopny zvednout. Nechávají tak pravicovým radikálům prostor pro to, aby obavy těchto částí populace přeložili do jazyka kulturního ohrožení. Právě ve skupině „trochu chudých a trvale ohrožených chudobou“ totiž v Česku eskalují negativní postoje vůči menšinám a rezonuje protiuprchlická propaganda. Data výzkumu ČT z Libereckého kraje například ukazují, že lidé negativně hodnotící kvalitu života v kraji se proti přijímání prověřených válečných uprchlíků staví dvakrát (!) častěji, než lidé, kteří život v regionu hodnotí pozitivně.
Z globalizace tyto části společnosti příjmově neprofitují, nemají přístup k jejím přirozeným pozitivům (cestování) či na některá rychle zapomínají (nižší ceny spotřebního zboží). Naopak vnímají nová rizika. Jejich scénářem vývoje společnosti je stagnace, případně návrat ke starému a lokálnímu. Není náhodou, že moderní populismus funguje tam, kde existuje právě tento narativ – návrat ke staré samostatné Británii, k Slovenskému štátu, ke kontinentální identitě Francie či k čemusi hnědnoucímu na rakouském venkově.
Politika
Když demokratická levice vyklízí prostor a není schopna nabídnout inkluzivní řešení, nastupuje pravice s řešeními vylučujícími. Proti zastáncům pokračující integrace tak staví separaci, uzavírání, nacionalismus a zmíněný návrat ke starému a lokálnímu.
Tato nová konfliktní linie vysvětluje nástup radikální pravice v západní Evropě a dnes nám pomáhá porozumět tomu, co říká Trump i Boris Johnson. A je jedno, že oba lžou, protože v očích jejich podporovatelů lžou všichni politici, a především ti, proti nimž se staví populisté typu Trumpa. Ti se obracejí jednak proti mezinárodní ekonomické integraci a jednak proti jejím kulturním aspektům, především proti migraci.
V našich podmínkách zatím otázka ekonomické integrace nebyla politicky artikulována. Hněv se proto snáší na kulturní ohrožení, které údajně přinesou utečenci z jiných prostředí, a na Evropskou unii jako politické vyjádření integrace. To je politický jazyk současného prezidenta a stále více i představitelů mainstreamových stran. Na tom, co říkají, velmi záleží, protože výše popsané sociální podmínky vytvářené globalizací tvoří jen jednu stránku celého procesu. Vytvářejí potenciál, ne hotové politické tábory. K tomu je třeba politické artikulace skrze média.
Ani v České republice tak nejsou nějaké preexistující společenské tábory, které by vyjadřovaly aktivní nenávist. Naopak, detailnější výzkumy nevynucující od respondentů biblické ano-ano, ne-ne ukazují, že většina Čechů má k tématu migrace buď smíšený postoj, nebo je nepovažuje za nijak důležité. To se nedávno prokázalo také na Slovensku, kde migrace jako mobilizační téma zklamalo Ficův Smer. U Kotlebových nacionalistů bylo jen jedním z mobilizačních témat, které dokázali proměnit ve volební úspěch kombinací s tématy nezaměstnanosti, zanedbání veřejných služeb a korupce – tedy s reálnými zdroji frustrace v chudých slovenských regionech.
Za prvé tedy velmi záleží na tom, jak jsou společenské problémy popisovány a rámovány politickými reprezentanty. Nesmysly o migraci řízené z jednoho bodu nebo o příbuznosti nacismu a islámu mají tendenci stávat se „pravdou“, pokud se za ně přímo či nepřímo postaví oficiální představitelé.
Za druhé se i v české společnosti podobně jako na Slovensku dlouhodobě ukazují ekonomická témata pro voličská rozhodnutí jako určující. To pro demokratické (a zejména levicové) strany otevírá prostor pro tematizaci širších souvislostí globalizace a mezinárodní ekonomické integrace, například boj proti velkým nerovnostem, daňovým rájům a rozkladu kvalitních veřejných služeb. Bylo by to prospěšné pro všechny. Namísto vymezování se vůči imaginární „silné muslimské komunitě“ bychom se dostali k podstatným problémům této společnosti a třeba se alespoň o krůček přiblížili k jejich řešení.
---