Hory ať pláčou místo nás
V nakladatelství Absynt v roce 2024 vyšla česká verze knihy Ireny Brežné Vlčice ze Sernovodsku: Zápisky z čečenské války. Od prvního českého vydání těchto reportáží v roce 2012 v nakladatelství Paseka se tato česká absyntovka obohatila o texty, které se do starší české verze nedostaly.
Při čtení reportáží, které postupně vycházely na přelomu dvacátého a jednadvacátého století ve švýcarských novinách, si můžete neustále pokládat otázku, v čem se čečenské války liší od jiných konfliktů, které Rusko rozpoutalo za posledních třicet let. Patnáct let čečenského masakru pro většinu obyvatel Evropy znamenalo vzdálené boje kdesi daleko, na území bývalého Sovětského svazu. Ve skutečnosti se jednalo o ukázku toho, jak ruská armáda a stát uvažují v okamžicích, kdy se cítí ohroženy. Malý horský národ, který v roce 1944 zvláštní jednotky NKVD vysídlily do oblastí Střední Asie, především do Kazachstánu, se totiž pokusil osamostatnit.
Imperiální záměry ztroskotané říše však byly jiné. Navíc přes čečenské území procházel důležitý tranzit kaspické ropy. Tyto boje byly důležité nejen pro dnešní geopolitickou situaci, ale také poukázaly na brutální vyvražďování a mučení, o kterých se ve své době mluvilo jen minimálně, protože pro mezinárodní společenstvo šlo o málo významné území. I tehdy, jak to dnes známe z války na Ukrajině, okupant zabíjel civilní obyvatelstvo, a navíc nedovoloval své oběti pohřbít.
Irena Brežná viděla obě války na vlastní oči. Ve svých textech se snaží obětem dávat nejen jména, ale připomínat jejich příběh, neboť věří, že si každá oběť zaslouží minimální úctu. Zaznamenává nejen hrůzy a utrpení, ale drsně střílí také do vlastních řad. Píše totiž o bezohlednosti novinářů při zprostředkovávání svědectví o této tragédii. Například když si pracovníci curyšské televize nechávali proplatit každou drobnou účtenku, ale „zdarma“ natáčeli srdcervoucí reportáž ve vybombardovaném bytě, kde je majitelé hostili posledním čajem, a nikoho z nich ani nenapadlo nabídnout pomoc přeživším.
Brežná si samozřejmě uvědomuje, že novinařina je práce jako každá jiná, ale neustále upozorňuje, že současná žurnalistika líčí všechny válečné konflikty skrz televizní kamery stejným způsobem. Vysílá záběry na ruiny, naříkající ženy, děti, které si hrají v rozvalinách. Divák sice podobné záběry očekává a chce je vidět také vedení mediálních domů s autory marketingových průzkumů, avšak podobné zpravodajství může vytvářet falešný obraz „univerzálních“ konfliktů. Není tajemstvím, že reportáže z války patří k těm nejvýnosnějším. Kdo má čas na hlubší porozumění situaci?
Čečensko není země slz. Jsou to horalové, hory pláčou místo nich. „Smrt jednotlivce není zlá, zlé je nebránit se,“ říká jeden z hrdinů reportáží Ireny Brežné.
Co asi ví český čtenář o Čečencích? Možná to, že se cizincům názvy Čečensko a Česko pletou? Nebo že je to malý horský národ, který se v poslední době dostal na mnohé titulní stránky novin kvůli svému hulvátskému prezidentu Kadyrovovi? Zápisky z čečenské války mýty o Čečencích boří. Brežná se věnuje aktuálním stereotypům a zároveň propagandistickým mechanismům, které zakotvily v Rusku od devadesátých let minulého století. Proti exotizaci a nenávisti staví hrdost a pohostinnost, které pro Čečence nejsou výrazem podvolení se nepříteli, ale způsobem odporu. Poukazuje na stejné nástroje démonizace nepřítele, jaké dnes používá Rusko ve válce na Ukrajině. Navíc dává hrdinům svých reportáží možnost se vlastními slovy obhájit, tj. příležitost, kterou jim Rusko a mezinárodní soudy sotva poskytly.
Brežná ve svých textech nevynechává ani Rusko. Tuto zemi zmítanou mezi úctou a nenávistí výstižně popisuje na příkladu slovanské pohádky, kde syn musel zavraždit svou matku, aby se od její obtěžující péče konečně odpoutal. K ničemu nenabádá, ale dost významně naznačuje možnou cestu pro matušku Rus a „děti“, které se často bez souhlasu ocitly v její péči.
Vlčice ze Sernovodsku: Zápisky z čečenské války
Irena Brežná
Překlad: Jan Mattuš
Absynt, 2024
