revue Prostor uvádí: Aya Sabi
Vlámská autorka Aya Sabi (1995) debutovala v roce 2017 sbírkou povídek Verkruimeld land (Rozdrobená země), která se volně inspiruje příběhy Tisíce a jedné noci. V létě 2022 vyšel její první román Half leven (Poloviční život), v němž zachycuje osudy několika generací žen marocko-nizozemské rodiny. Kromě toho publikuje v předních belgických periodicích. V roce 2020 ji deník NRC Handelsblad prohlásil za jeden z literárních talentů roku.
Je to v pořádku
Kávovar si vezme s sebou. Neví, kdo je. V každém případě ví, že je žena vlastnící plně automatický presovač De'Longhi Magnifica S ECAM20.110.B. V černé a šedé barvě. Protože už nic neví, jsou všechny detaily důležité. Když přístroj ráno s příšerným randálem mele kávová zrna, okamžitě se probudí – a její sousedi taky. Koupila ho na internetu jako rozbalené zboží a čtyři dny na něj každé ráno čekala u okna. Mezitím každých pět minut obnovovala funkci sledování zásilek. Potom začala obnovovat sledování zásilek a zprávy na Twitteru, protože měla pekelnou chuť na cappuccino s pěnou tak akorát – ne moc velkou – a na dobrou kávu. Všechna cappuccina, která doteď pila, byla příliš slabá, a espressa moc silná. Tehdy říkala, že je netrpělivá a že miluje kávu, že je “netrpělivá milovnice kávy, která pije kávu ze sklenice, a ne z porcelánu”. Nevěděla, že se její úzkostná porucha rozmohla, protože ztratila samu sebe, a že tenhle kávovar je její nová obsese, aby nemusela přiznat, že už vůbec nic neví. Googlila: jak uchovat kávová zrna déle čerstvá? Jak lze docílit perfektní vrstvy pěny? Ještě než kávovar přišel, přečetla si na internetu návod k použití. Když má člověk sklep, půdu, tři ložnice a kuchyni o velikosti 20 m2, může rychle zabloudit (třebaže je sklep polovinu roku pod vodou). Dokud se oknem dívala ven, dokud čekala na něco jiného, nemusela se rozhlížet vevnitř, nemusela sama nic podnikat.
[text printscreenu]
Dobrý den, vítejte u společnosti bpost! Děkujeme, že jste již odpověděl/a na některé naše dotazy, abychom Vám mohli lépe pomoci.
30. březen 2020, 10:04
Dobrý den! Mohli byste mi pomoct? Nejdřív se mi ukázalo, že mi zásilku doručíte v sobotu, ale teď se tady už nic nepíše: 323211191400038556970030
30. březen 2020, 10:05
Kávovar si vezme s sebou. Zavře za sebou dveře. Je to jako scéna z filmu, ale nejsou tu žádné kamery, které by to dokumentovaly, ona není bohatá herečka, která za tuhle roli dostane miliony, a co víc: není tady scenárista, který by věděl, co se stane zítra ráno. Neví, jak to má udělat. Jenom ví, že to udělat musí. Taky ví, že Virginia Woolfová by na ni byla hrdá, ačkoli by byla radši, kdyby byl život snazší, kdyby všechno nemusel být takový boj, kdyby byla obyčejná žena, kterou by mohl někdo obyčejný obyčejně milovat. Nemuselo by to být tak těžké, proto se snaží být nekonfliktní žena, pro trochu lásky nebo něco, co se jí podobá. Zneužívání obalené v cukru chutná stejně sladce. Když se čtyřikrát omluví, bude to v pořádku. Kdyby jenom dokázala pochopit, proč se někdo chová krutě a iracionálně, nikdy by se to vlastně nestalo. On není žádný milenec, je to postava s bolestmi a dětinskými strachy, které se dostávají na povrch a jejichž obětí chce poslušně být. Láska je obětování, nebo ne? Když mu nerozumí, asi se zrovna nesnaží, aby mu porozuměla. Mezitím se proplétá mezi všemi výměnami názorů, očekáváními a hádkami. Pokaždé na sebe vezme jinou podobu, aby zapadla na místo, které se pro ni uvolnilo, aby nic nezkazila, aby se nic, co by mohlo byť minimálně narušit mír, neotřáslo v základech. Vydává ze sebe všechno. Obětuje se: ženu, na které desítky let pracovala, postaví na hranici. Stačí jiskra, a jednoho dne to bude všechno stát za to. Nestačí to. I když už nic nezbývá. Její terapeutka asi řekne, že to působí, jako by lidi popadla za límec, zatřásla s nimi a zakřičela: „Koukej mě sakra milovat!“ Bude čekat, že žena lapená v rámečku na Zoomu řekne, že to vůbec není nutné. Její terapeutka ale řekne, že neví, jestli je to nutné. Proč neřekne, že ví, že není nutné chytat lidi za límec, že je na ní dost pěkných věcí, aby ji někdo miloval, že se nemusí tolik snažit, aby o sobě někoho přesvědčila? Chce být pro někoho jiného tím, co sama nepoznala. Jsou lidé, kteří se chtějí stát astronautem nebo maminkou. Ona chce být věčně milována, nejradši na věky věků. Na seznam věcí, které nemá dělat, si napíše: za žádnou cenu nebudu čekat. Na zprávu, na slovo, které chci slyšet, na potvrzení, na lásku, kterou si zasloužím. Napíše si to, aby se jí jednoho dne podařilo to neudělat, tak jako si člověk na seznam úkolů napíše, co jednoho dne udělá.
[text printscreenu]
pronajala jsem si pokoj 13:37
posunula jsem se dál 13:37
[text printscreenu]
je to tak lepší 13:37
teď to máš pod kontrolou ty 13:37
Kávovar si vezme s sebou, zavře za sebou dveře a klíč od domu hodí do schránky. Když klíč klouže po kovové stěně dolů, vydává drásavý zvuk. Tvoří příslovečný most, který ona právě pálí. Člověk může pořád plavat – má s sebou všechny plavecké diplomy – nebo postavit nový most, ale proč se vracet v čase, když se dá jít dopředu? Navíc mosty, které hoří, září. Jako ženy v jejím životě, které se každý den budou ptát, jak se jí daří. Daří se mi dobře, bude jim říkat, sama překvapená. Budou si myslet, že se zkrátka snaží být silná, ale nemůže lhát, že se jí daří špatně, protože tak to není. Nad vším moc hloubá. Na Nový rok jim každé pošle soukromou zprávu s tím, že tady pro ně bude, když ji budou potřebovat, ale že doufá, že ji nikdy nebudou potřebovat tolik, jako ona minulý rok potřebovala je. Naučí se nová slova – jako mortification a the narcissist, lovebombing a ruminating. Jiná slova se odnaučí – jako lítost a stud a neovladatelná touha po uznání (to jsou čtyři slova, ale nevadí). Napíše si je vedle sebe a pod sebe. Splácá z nich věty, čím víc slov zná, tím víc textů může vytvořit. Bude vědět, že nic z toho, co se jí stalo, nevypovídá nic o tom, kdo je. Je tím, co s tím udělá. Je rozvedená – to je fakt –, ale být rozvedená není žádná trvalá vlastnost. Nemůže ji ocejchovat, není kráva. Připadá jí to ovšem odporné. Že existují lidé, kteří jdou po tom nejniternějším v ní, po tom, o čem neměla nikdy tušení, co nikdy sama neviděla, ale co je evidentně dost viditelné, aby to někdo zneužil: její věčný pocit viny, touha po uznání, pocit bezvýznamnosti, touha být vidět, závislost na lásce. Je odporné, že někteří lidé jsou uvnitř tak prázdní – žádný cit, žádná empatie, žádná osobnost –, že jsou přitahováni něčím, co jí přebývá, že se musí živit tím, co přebývá druhému. Čte v článcích, že to má vnímat jako kompliment. Že je nepochybně speciální. Nechce být speciální. Hnusí se jí, jak je svět falešný: pokud mu doslova chybí části mozku, nikdy se na to nenajde lék, nikdy nepřijde vyrovnání. On si mozek pochopitelně nesestavil sám, nikdy si z něho nevzal ani kousek. To on je oběť. Ona je jenom vedlejší ztráta.
Kávovar si vezme s sebou, zavře za sebou dveře a klíč od domu hodí do schránky. Vlastně by měla brečet, pomyslí si, ale nebrečí. Měla by méně myslet na to, co by měla dělat, pomyslí si. Dlouhou dobu byl život ženy prostý. Narodí se a zemře. Mezitím se děje všechno, do čeho nemá co mluvit. Prostý neznamená snadný. Život ženy nikdy nebyl snadný. Byl ale jednoduchý: pokud existuje jenom jedna cesta, člověk se neztratí. Nejde ani tak o to, co se pro ženy přesně změní – že smí řídit, studovat a možná budou někdy vydělávat tolik jako muži – nebo jak se zvětší či zmenší jejich pozice v patriarchátu, který boj vyhrají a který prohrají, všechny ty drobné krůčky vpřed a občas jedna obří šlápota zpátky. Ne. Jde o změnu v jednom konkrétním životě a o to, jak ho má žena ve vlastních rukou. Jsou to směrovky na silnici, odbočky doleva a doprava, stopky a objížďky. Je to bloudění. Už neexistuje jediná cesta. Je to rozvětvení kolejí, všechna možná místa, na nichž se koleje křižují a kde do sebe vlaky v plné rychlosti můžou narazit a rozletět se na kovové součástky. To se právě stalo. Jsou to uzávěry, blikačky, zácpy. Jsou to kola. Točit se v kruhu, zamotat si hlavu, ale nikdy nebýt nikde doma. Je to v pořádku. Ten chaos v její hlavě, hádanky v jejím srdci. Paradox, jakým je. Je to v pořádku. Pořád budou existovat dny, kdy nebude vědět kudy kam, a v ty dny si dá ledovou kávu, když bude teplo, a vypije ji na schodech kostela a bude přitom pozorovat chodce. Projde se zpátky do svého pokoje, uvaří si a bude si užívat, jak obyčejné tyhle dny jsou. Ze strachu a znechucení postupně vytvoří důvěru a klid. Pochopí, co básník Lucebert myslel, když napsal: „Všechno cenné je bezbranné.“ A tak si zopakuje, co bude v tu dobu vědět, aby se přesto pokusila se ubránit:
1. Odmítá ticho.
2. Odmítá pohodlí a zvyklosti.
3. Odmítá lhostejnost a zahořklost.
4. Odmítá všechny nálepky a jména a slepé ulice.
5. Odmítá se podřizovat, odmítá ustupovat, ale taky být v opojení.
6. Odmítá nevšímavost a aroganci, ale zároveň si obsazuje všechno místo, které si podle svého mínění zasluhuje, které si zasluhuje doopravdy.
7. Odmítá se upozaďovat, aby se ostatní mohli cítit být něčím víc.
8. Ne každý boj je ovšem určený jí.
Kávovar si vezme s sebou, zavře za sebou dveře a klíč od domu hodí do schránky. Stmívá se a ulice je opuštěná. Nikdo nevidí, jak odchází. Není tu žádný smuteční věnec, žádný triumfální pochod. Raněná dívka v ní chce slyšet, že udělala dobře; žena, která ji obklopuje, ví, že dělá dobře, už nebojuje.
(přeložila Veronika Horáčková)
_____________________________________________________________
Mezinárodní projekt CELA je podpořen programem EU Kreativní Evropa.
V ČR je partnerem projektu České literární centrum.
