Jaké to je, když vás na hranici oddělí od rodičů
Jedné listopadové noci roku 1988 jsem s rodinou překročila hranici Sovětského svazu a opustila kamarády, příbuzné, všechno, co jsem měla, i celý dosavadní život – navždy. Bylo mi osm, jela jsem s rodiči a čtyřletým bratrem. S sebou jsme měli doklady k opuštění SSSR, čtyři kufry a 360 dolarů (90 na osobu). To bylo všechno, co jsme si mohli vzít s sebou. A navíc kýžené jízdenky do nočního vlaku do Vídně, první zastávky na cestě k novému životu. Nevěděli jsme, co nás čeká, ale nebylo cesty zpět. Rozloučili jsme se s dědečkem, který nás přišel vyprovodit, a chystali se nastoupit na vlak. Bylo to v Čopu, na západní hranici Ukrajiny.
Pohraničníci prošli naše kufry, dali si záležet, aby co nejvíc zpřeházely zbytky našeho majetku, a pak maminku zničehonic odvedli. Tatínkovi řekli, že se pokusila ze země propašovat starožitnou diamantovou brož. Tatínek protestoval, že ta brož je jenom skleněná, že je to bezcenná rodinná památka a má jen osobní hodnotu. Pohraničníky to nezajímalo. Řekli, že to vyšetří, a pokud je brož diamantová, maminku zavřou. Jestli ne, tak ji pustí. Tatínkovi poradili, ať vezme děti – tedy nás – a pokračuje dál bez ní. Až se to vyjasní, pošlou ji za námi. Tatínek odmítl. Strávili jsme noc na nádraží a čekali. Tatínek pobíhal kolem a sháněl nové jízdenky. Nějak jsme tam někde usnuli. Když jsem se probudila, pochopila jsem z výrazu dědečkovy tváře, že se stalo něco moc zlého. Na pravé straně hlavy mi vypadaly vlasy a zůstala veliká pleš – později jsem se dozvěděla, že to je důsledek silného nervového vypětí. Maminku nazítří propustili. Ze zbytku cesty ani z dalšího půl roku si toho moc nepamatuji. Po pravdě řečeno, příštích 30 let jsem se na to snažila moc nemyslet.
Někdy mi problesknou útržkovité vzpomínky z cesty do Vídně, pak do Říma a nakonec do Spojených států: Třeba jak si někdo udělal z uprchlíků špatnou legraci a neřekl nám, že v Bratislavě bude vlak rozpojen. Jak jsme pak kvůli změně vagónů vystoupili uprostřed noci na nějakém opuštěném nádraží v Polsku a tatínek vytáhl průvodčího z vlaku a řekl mu, že nás buď za láhev koňaku pustí zpátky do vlaku, nebo s námi zůstane na nádraží. Pamatuji si na imigrační pohovor na velvyslanectví USA v Římě, i jak jsme jednoho sychravého lednového dne přistáli na Mezinárodním letišti J. F. Kennedyho a já si říkala, že tohle tedy na žádný ráj nevypadá. Vlasy mi nakonec dorostly – ale další dva roky jsem se v noci počůrávala.
Většina mých známých tenhle příběh nikdy neslyšela. A většina lidí, kteří mne potkávají, vůbec netuší, že nejsem jen tím, kým se zdám být: vědeckou pracovnicí, Američankou střední třídy, která má své jisté a má život v rukou. Za těch třicet let od oné noci na sovětské hranici jsem si dokázala zařídit slušný život. Stala se ze mě naturalizovaná občanka, protivná puberťačka, přemoudřelá studentka humanitních věd. Vychodila jsem školu, vdala se, porodila dítě a stala se vysokoškolskou učitelkou historie. Můj život vypadá úspěšně. Ale vždycky jsem zároveň i to imigrantské dítě, jehož život se právě zastavil na sovětské hranici a zdá se, jako by už neměl začít.
Jako historička jsem se patnáct let zabývala studiem moci. Považovala jsem to především za intelektuální záležitost. Ale když se nad tím hlouběji zamyslím – k čemuž nás všechny přiměly události posledních dní – myslím, že je to něco víc. Pochopit, jak moc funguje, kdo ji má v rukou, jak ji používá a proč, to je pro mě věc sebezáchovy. Jde o snahu najít smysl a bezpečí uprostřed ohrožení a chaosu a o poznání a pochopení – tedy o zbraně, které bych potřebovala, kdyby zas hrozilo, že můj život pohltí chaos a nebezpečí.
Pokud jde o politiku rozdělování rodin na hranicích, nenechme se zmást. Nejde o zákon a pořádek. Jde o moc a její zneužití – protože pokud v konfliktu mezi hranicí a člověkem nechráníme člověka, hranice vždycky zvítězí.
---
