Díky poezii může čas plynout pomaleji
Básník a pedagog Stephan Delbos, který žije trvale v Praze, mluví o rozdílech mezi básnickou Evropou a Amerikou, síle poezie v době sociálních sítí nebo vztahu politiky a literatury. Rozhovor vznikl v rámci festivalu Svět knihy.
Básně píšete už dlouhou dobu, takže hádám, že o procesu psaní jste přemýšlel. Bráníte se klišé už při něm nebo je odstraňujete až během editace?
Vzpomínám si na jeden citát od básníka Randalla Jarrella. Ten říká: “If I can think of it, it is not what I want.” Když se snažíte usilovně něco popsat, právě ten první způsob, co vás napadne, je ten nejlogičtější — a také ten nejvíc klišé. Dobrá poezie a dobrá literatura obecně se musí snažit dostat za taková klišé, za známé popisy. Mám rád básně, které popisují známé věci novými způsoby. Když píšete hodně dlouho a hodně o tom přemýšlíte, už automaticky se vyhnete užívání klišé. Nejde jen o snahu být nějak zajímavý, což je samozřejmě také součástí, ale spíše nepoužívat takový jazyk. Záměrně to dělat překvapivější a živé. Chce to samozřejmě trénink, ale také editaci.
Co říkáte na současné snahy popularizovat poezii, přiblížit ji čtenáři skrze sociální sítě, jako to dělá třeba Rupi Kaur? Nesnaží se pak se básníci záměrně psát tak, aby to bylo pro čtenáře snadno čitelné? Nevede to ke klišé?
Když jsem o Rupi Kaur slyšel, už byla dávno slavná. Znám její instagramový profil i některé knihy. Není to můj styl. Co se týče snahy popularizovat poezii — myslím, že v každé formě umění vždycy existovala populární i intelektuální forma. Osobnosti jako Rupi Kaur tu byly vždy — básníci, kteří se dobře prodávali a jiní spisovatelé o nich říkali, že nejsou pravými umělci. Rupi Kaur prodala miliony knih, a to o něčem vypovídá. I když já to nemám rád (protože oproti všemu, co jsem přečetl, je to opravdu hodně klišé), lidem se to líbí natolik, že si ty knihy kupují. Když prodáváte takové množství publikací, znamená to, že sdělujete něco, co je lidem velmi známé, blízké, a že tomu čtenáři rozumí.
Možná je tak populární i proto, že hodně žen, třeba různých etnik, se s ní může snadno identifikovat a upozorňuje na některé problémy ve společnosti.
To určitě ano. Navíc lidé, kteří říkají, co je a není poezie, jsou často staří bílí muži… Je hodně různých úhlů pohledu a dá se psát dost různě. Kdo má určovat, co je správný a špatný způsob? Poezie, kterou mám rád já, neodhaluje svůj význam po prvním přečtení. Čím víckrát takovou poezii čtete, tím víc vám toho řekne. Když se k vám sdělení dostane celé hned, nemůžete se už dostat hlouběji. Ale podle mě je tu prostor pro všechny typy poezie a nikdo by neměl říkat, že nějaký styl je ten správný. Je to jako s jídlem, občas si, i když výjimečně, prostě chci dát fast food. A jsem rád, že to jde. Jsou daleko horší věci, co by mohli lidé dělat. Je to jedno. Když někdo píše poezii, je to cool a podporuju to.
Všímáte si, že by sociální sítě měly vliv na formu současné poezie, na literaturu obecně?
Do určité míry ano. Pro mladší generaci a básníky, kteří jsou na sociálních sítích, určitě. Hlavně Twitter, i když ten je teď už vnímán jako staromódní. Na mě mají vliv hlavně proto, že mě nutí přemýšlet na malém prostoru, s malým množstvím slov a jazykových prostředků. Snažím se toho s omezeným materiálem udělat co nejvíc. Takový styl přemýšlení je velmi podobný psaní poezie.
Odráží se tedy nějak Twitter i ve vašich básních?
Teď mi vychází kniha, která se jmenuje Light Reading. V první části jsou názvy básní dole na stránce — fungují vlastně trochu jako hashtagy. Místo, aby čtenáře nějak připravily na čtení básně, jsou spíše jejím komentářem. Hashtag je specifický formát, protože to není titulek, název, ale spíš druh označení, komentáře, kategorie. Začalo to ale ještě předtím, než existoval Twitter, kdy jsem přemýšlel nad zapojením esemesek do poezie. Na internetu se taky objevuje osobitý styl konceptuálního psaní. Lidé kopírují a vkládají velké úseky textu, přepisují celé pasáže knih a prezentují je novým způsobem. Každý, kdo se nějak zabývá jazykem, se bude zajímat o nové způsoby jeho použití, a to i v prostředí internetu. Básníci jsou obecně kreativní lidé, a i když o tom cíleně nepřemýšlejí, tak je to nějak ovlivňuje — na sociálních sítích jsme dnes totiž neustále.
Jste nějak v kontaktu s českou literární scénou? Jste v rámci té scény nějak aktivní?
Edituju literární list BODY, kde publikujeme i hodně českých autorů. Je to sice celé v angličtině, ale asi před rokem jsme jeden měsíc publikovali jen překlady české literatury a českým autorům dáváme prostor pravidelně. S českou literaturou jsem v kontaktu i skrze básníka Ondřeje Buddeuse a další autory, nedávno jsem například četl v kavárně Fra. S Terezou Riedlbauchovou překládám českou poezii a znám i práce dalších spisovatelů. Teď mám rodinu a v rámci scény už nejsem tolik aktivní, ale nechtěl bych tu být a dělat jen svoje vlastní věci, publikovat jen vlastní tvorbu. Snažím se integrovat a je to pro mě důležité.
Jak moc se česká literární scéna liší od té americké?
Česká literární scéna je v porovnání s americkou malá, takže tu vlastně znáte každého, jde jen o pár lidí. Pamatuju si, že jsem kdysi po čtení mluvil s Buddeusem a bavili jsme se o české poezii, a on říkal: “Před dvěma lety všichni psali básně v tomhle stylu, potom zase v tomhle stylu a teď píší všichni takhle.” To mi přišlo vtipné, protože v americké poezii je to jiné. Děje se hodně různých věcí a nikdy tam poezii takto nelze kategorizovat, je těžké sledovat veškeré dění. Nelze moc určit, kdy byly v americké poezii jaké trendy. Je taky zajímavé sledovat, jak se vaše poezie dostává víc do angloamerického prostředí, což je skvělé. Je tu stále spousta důležitých českých básníků, kteří nejsou vůbec překládáni. Do budoucna to bude ještě hodně práce.
Má být poezie či literatura obecně politická? Lze oddělit postavu básníka, autora, od jeho díla?
Možné to je, a v některých případech je to dokonce potřeba. Když zkoumáte životy umělců, zjistíte, že mnozí z nich byli hrozní lidé. Myslím, že ta hranice je, když se umění už stává propaganda. Kdyby někdo třeba byl antisemita a přitom psal krásné básně, ve kterých se to nijak neodráží, obecný konsenzus je to oddělit. Pokud to neuděláte a odmítnete číst poezii lidí, s kterými nesouhlasíte, připravíte se o hodně autorů. Třeba spousta amerických básníků byli antisemité nebo rasisti.
Nemyslím si ale, že básník musí být politický, je těžké psát poezii, která by byla skutečně politická. Psaní básní je o estetické přitažlivosti. Vyjádřit přitom nějaký ucelený politický názor je těžké. A pokud báseň obecně vyjadřuje politické přesvědčení, je to v podstatě propaganda. A aby propaganda fungovala, musí být velmi jednoduchá a přímočará, přitažlivá, takže je podle mě těžké dělat obojí naráz. Myslím si ale, že poezie musí být nějak propojená se skutečným světem. Je spousta problémů, o kterých se dá psát. Všechny jsou ale propojené, takže vždycky musíte nutně zjednodušovat. Je to teď komplikovanější než kdy předtím. Během normalizace všichni měli jeden cíl kritiky, což mohlo být inspirující, ale teď je toho strašně moc.
Říká se, že poezie odráží ducha doby. Teoretik Marshall Brennan v knize All That Is Solid Melts Into Air interpretuje Baudelaira jako autora, v jehož básních se odráží nadcházející modernita a proměna kultury, kterou později zachytí Walter Benjamin. Jaká je doba, která se odráží v dnešní literatuře?
Pokud mluvíme o poezii v angloamerickém prostoru, tak je to určitě otázka identity - třeba ta Rupi Kaur a její psaní z menšinové perspektivy a ženského úhlu pohledu. Prostor byl vždy rozdělen na formální akademické básníky a rebelující avantgardu. Teď jsou rebelující básníci z 60. let v mainstreamu. Dnes píšou afroameričané, latinos, trans lidé.
Odráží se v americké literatuře ještě něco dalšího?
Zeitgeist je v americké literatuře je velmi roztříštěný. Je tu ale dost naštvání a rozčílení. Než aby se prosazovala jednota, lidé se hádají na sociálních sítích, jsou vyhazováni z univerzit nebo jim ruší publikační smlouvy. Americká kultura byla vždycky hodně uzavřená. Je to jiné než tady, kde v knihkupectví najdete překlady skoro z každého jazyka v Evropě. V USA tvoří překlady jen velmi malé procento knih, ale to se pomalu mění. Silná je i myšlenka transnacionalismu - sledování pohybu literárních vlivů přes hranice států. Jak jsem říkal, vidím pozitivní diverzitu. Ale zároveň taky přibývá konfliktů, které jsou ale kvůli střetu generací asi nevyhnutelné. Ale doufám, že se objeví způsob, jak lidi spojit.
Není taková dynamika v něčem přínosná?
Určitě, například rozbíjí starou hierarchii. Bývalo tu jen pár vydavatelů, dnes může každý publikovat, co chce. To je skvělé. Napomáhá to různorodosti.
Co říkáte na poezii generovanou počítačem? Algoritmy, které píšou spolu s lidmi a tak podobně?
Sice chápu, proč to podle někoho není poezie, ale přijde mi to skvělé. Technologie ještě není schopná napsat něco skutečně úžasného, ale viděl jsem pár zvláštních a zajímavých básní, próz a divadelních her, které byly vytvořené s pomocí umělé inteligence. Profesionální překladatelé mají hádám podobný postoj k Google překladači. Dovedu si představit, že takové technologie připraví hodně lidí o práci. To ale potrvá ještě hodně dlouho. Poptávka po skutečné lidské poezii tu ale bude vždycky. Lidé se k ní kvůli autenticitě neustále obrací. Ať jde o skutečně dobrou kávu nebo zajímavou poezii, chceme cítit lidské spojení.
Jaké vlivy ještě dnešní poezii proměňují?
Pořád se řeší, že poezie je méně populární, než byla. Přitom ale díky sociálním sítím čteme nejvíc v dějinách. A například já mám rád hip hop, a to je taky poezie. Podle mě je Kendrick Lamar básník. Pokud o poezii budeme přemýšlet klasickým způsobem, jako o knihách, pak ji méně a méně lidí čte. Ale jestliže ji budeme brát jako specifický jazykový styl, uvidíme ji všude okolo. Každých pár let někdo prohlašuje, že poezie je mrtvá. Ale lidé psali poezii ještě dřív než prózu, seděli u ohně a vymýšleli příběhy. Poezie je základní elementární lidská záležitost.
Ovlivnil váš život v česku nějak vaši tvorbu?
Evropský životní styl se od toho americké dost odlišuje. To je pro mě literárně velmi inspirativní. Mám na mysli kavárenskou kultura, život v ulicích, když se jen tak procházíte pro Praze a jiných městech, cítíte, že je to tu otevřenější. Mám taky díky tomu jiný pohled na americkou poezii a kulturu. A to ovlivňuje, jak a co píšu. Díky svému životu v Praze mám kontakt s českou i evropskou poezií, moje zdroje inspirace jsou různorodější, než kdybych zůstal v USA. Poezie je mezinárodní síla, která překračuje hranice států, národů a do jisté míry i jazyka, způsobů myšlení. Kdybych zůstat ve Státech, asi bych si to neuvědomil. V Americe jste neustále obklopení obrazovkami, všude jsou televize, je těžké najít si soukromý prostor. Všechno jako by soupeřilo o vaši pozornost, nemáte čas přemýšlet o věcech do hloubky.
Učíte na Filozofické fakultě na Ústavu anglofonních literatur a kultur. Jak vnímáte mladou generaci a její vztah k literatuře a poezii?
Studenti jsou chytří, talentovaní a velmi aktivní, teď začali vydávat nový časopis, kde publikují kreativní psaní. S poezií je to náročné, všímám si vlivu sociálních sítí. Styl, jakým na internetu píšeme, což je velká část toho, jak vůbec jazyk používáme, je plný ironického odstupu. Celá generace má pak ke světu ironický přístup. S ironickým nádechem nejde vyjádřit, že něco máte opravdu rádi. Už Rilke řekl, že ironický pohled se dívá, ale neproniká. Pokud jste neustále ironičtí, nedovolujete ničemu, aby se vás to nějak dotklo. Ironie funguje jako obranný mechanismus, kdy jste moc cool na to něco brát vážně. Myslím, že je pak těžké psát z takové perspektivy literaturu. To je velká výzva pro mladé lidi, kteří chtějí tvořit. Musí se naučit, jak používat jazyk autentičtějším způsobem. I když si myslím, že tu teď bude určitá odezva — lidé chtějí autentičtější věci a prožitky. Ale je tu méně prostoru pro autenticitu. A přitom ta je zásadní. Dobrá literatura musí být autentická.
Poezie je zároveň pomalé umění, ale dnes je přitom vše neuvěřitelně rychlé. Pokud chcete psát poezii, musíte žít ve dvou časových rovinách. Jedna se odehrává na sociálních sítích, druhá v básních. Jakoby to byl trošku únik ze světa neustálého aktualizování tweetů a statusů. I proto si myslím, že k poezii bude v budoucnu víc a víc lidí vracet. Nejen pro autenticitu, ale taky kvůli tomu, že díky ní čas plyne pomaleji.
---
