Vibrující dlaždice textu
„Co říci závěrem? Že dějiny neskončily, vracejí se k nám, a pokud se nemáme jen vydat napospas vyčpělým obrazům, potažmo vlastnímu konci, znovu proaktivně hledejme, ba spoluutvářejme jejich smysl,“ píše Ondřej Macl ve svém editorialu k vydání Revue Prostor 122 na téma „dějiny přítomnosti“ a já si dovoluji jeho slovy uvodit tento text, který lze vnímat jako snahu, řečeno s Maclem, proaktivně spoluutvářet zmíněný smysl dějin. Při četbě čísla jsem se totiž průběžně ocital také v obrazech filmových situačních esejí, jejichž jsem spoluautorem, a které se k danému tématu bezprostředně vztahují, jak o tom ostatně vypovídají už jejich názvy: Exkurze aneb Historie současnosti (2015) a Vězení dějin (2023).
Po přečtení Prostoru 122 jsem si dovolil redakci na oba filmy jako na možné filmové verze dějin přítomnosti odkázat. K tomu mě podnítil také text Sverkera Sörlina (Prostor 122), v němž ke statusu humanitních věd uvádí: „…dopady se posuzují spíše na základě kontextualizovaných případových studií a spolupráce než podle měřitelných ukazatelů, obtížně aplikovatelných v mezioborovém kontextu. Zároveň se zvyšují požadavky na dokumentaci dopadů a ve Švédsku také na ‚společenskou interakci‘ (švédsky samverkan). Podobným směrem se ubírá i evropská výzkumná politika.“
Z mého pokusu o jakkoliv komorní „společenskou interakci“ pak vzešla nabídka editora Macla, abych napsal něco jako rozhovor s Prostorem 122, a to právě prizmatem zmíněných filmů, k jednomu z nichž nepřímo odkazují tyto věty Jana Géryka (Prostor 122): „Ztrácíme-li prostředí paměti, což podle historika Pierra Nory nastává s oslabováním institucí zajišťujících společenskou kontinuitu, upínáme se k místům paměti, v nichž se snažíme nalézat ‚vědomí kontinuity‘.“ Na jaře 2022 jsem totiž na ateliéru Audiovizuální tvorby FMK UTB ve Zlíně v roli pedagoga část filmu Exkurze aneb Historie současnosti promítl a před projekcí i Noru citoval: „Pocit kontinuity se stává usazeninou, shromážděnou v určitých místech. Místa paměti existují proto, že už neexistují prostředí paměti.“
Exkurze aneb Historie současnosti se totiž odehrávají právě na emblematických místech paměti evropských, potažmo světových dějin dvacátého století. Film je uvozen i zakončen v muzeu antického umění v Římě, kde byly v roce 1957 uzavřené Římské smlouvy jako iniciační dokumenty evropské integrace a kde v tom samém sále byla v roce 2004 podepsaná Evropská ústava. Dalším místem je křižník Aurora, bitevní loď carského Ruska, z níž v roce 1917 zazněl, jakkoliv slepý, výstřel jako signál k zahájení komunistické revoluce. Místo vztahující se k druhé světové válce představuje nedostavěný chrámový areál nacizmu v Norimberku, včetně repliky Kolosea. Studenou válku pak reprezentuje Berlínská zeď, s níž padlo i komunistické impérium a započalo šíření Evropské unie.
Školní exkurze na Auroře
My jsme ale před třemi lety se studenstvem ve Zlíně vstoupili pouze na palubu revoluce a prošli se prostřednictvím filmu Aurorou. K interaktivní návštěvě všech lokací by nám nestačil rozvrhem daný čas a zároveň jsem tuto volbu pojal jako příležitost zamyslet se nad charakterem ruského živlu ve světle projektoru a v tmě tehdy čerstvé okupace Ukrajiny. Jako exkurzi jsme přitom pojmuli samotnou projekci v tom smyslu, že přítomné studenstvo daného ročníku režie a scenáristiky mohlo film ve chvíli potřeby pozastavit a na něco se zeptat či nějakou pasáž okomentovat.
Princip participace byl klíčový i pro charakter samotného filmu, ve kterém se exkurze odehrávají v podobě interakce mezi průvodci, účastníky a danými místy. Díky tomu může v mizanscéně daných míst jako sociálních metafor docházet k prolínání souvislostí civilizačního dosahu s těmi civilními až intimními: setkání s dějinami tváří v tvář: „…místa paměti žijí jedině díky své schopnosti proměny, v neustálém oživování svých významů a nepředvídatelném bujení svých odnoží.“ V duchu právě citovaného Nory došlo i k tomuto zastavení exkurze projekcí, a to po této sekvenci:
Student Matěj Nemrava: „Jestli to můžete, pane Gogolo, zastavit. Oni mluvili o setkání s manželkou jako o revoluci. Jsou prolezlí historií.“ Studentka Veronika Scholzeová: „Oni berou velké události na stejnou váhu, jako když se žení. Vnímají i státní jako osobní.“ Nemrava: „Mě vyděsilo, jak tam všichni radostně mluví o zabrání Krymu jako o návratu. V tom slyším to velké Rusko.“ Student Matěj Hrudička: „A jak vidí Američany jako nepřátele i tolik let po pádu SSSR.“
Jan Gogola ml.: „A vy v něčem vnímáte českou státnost jako osobní?“ Nemrava: „Uvnitř Česka ne, ale když jsem mimo, tak cítím, že jsem Čech. Havel, Forman, hory… Když jsme lozili na Korsice, tak se místní ptali, jaký je u nás kámen. U nich je žula a já jim řekl, že u nás pískovec, a uvědomil jsem si, že to může být specificky česká věc. Dobře se tvaruje, ale moc nevydrží.“ Scholzeová: „Já u nás v Trutnově hraji v dechovce. A my hrajeme vždy kolem 8. května u věnců k připomenutí konce války. Starosta má každý rok stejný proslov. Je to hezké, že si to připomínáme, ale nikdo z nás k tomu nemá vztah. Něco se řekne a pak se to rychle rozejde. Dřív to byla velká událost, ale dnes přijdou dva fotografové, kteří vyfotí akorát naši dechovku, protože tam nikdo jiný nepřišel.“ Hrudička: „Větší státy vzpomínají na velké doby, kdy byly velkými mocnostmi. My jsme zažívali největší momenty, když jsme byli utlačovaní. Hus, Palach…“
Ondřej Kolínský (Prostor 122): „Naše chápání minulosti se pořád točí kolem personifikace moci. Diskuzi kolem politiky paměti dominují Koněv a Churchill, sebeorganizovaná hnutí se v našich představách často smrskávají do hrdinných jednotlivců jako Gabčík s Kubišem, Palach nebo Havel. Výjimečně si připomínáme celé kolektivy, a i tehdy většinou spíše s důrazem na padlé a umučené (muže) než na každodenní drobnou práci na organizaci.“ Dovolil jsem si předat průvodcovské slovo v rámci této psané exkurze Kolínskému, jelikož jeho slovům rozumím jako potřebě chápat dějiny přítomnosti skrze princip decentralizace. O tu jsme se ještě na vícero úrovních, než v případě titulu Exkurze aneb Historie současnosti, pokusili ve filmu Vězení dějin, jehož mizanscénu tvoří věznice v Uherském Hradišti čili místo mimo velká města, k nimž se veřejný diskurz nejen historického charakteru vztahuje většinou.
Osvobozená věznice
Hradišťská věznice pamatuje Rakousko-Uhersko, první republiku, politický teror nacizmu a stalinizmu 50. let, ale také pozdější dějiny každodennosti, kdy zde svoje místo nalezla střední uměleckoprůmyslová škola přezdívaná „umprumka“ nebo školní družina s jídelnou. Tu jsem koncem 70. let ve školním věku navštěvoval a spolu s ostatními si užíval fotbalové zápasy na dvoře obehnaném zdí, aniž bychom tušili, na jak pohnutém místě dovádíme. Mimo hru se zde ovšem ocitly samotné dějiny. Od poloviny 90. let zůstává areál uzavřen a kromě křídla bývalého justičního paláce, kde stále sídlí „umprumka“, je od té doby prázdný, a to včetně unikátně dochovaných samotek a chodeb z 50. let.
My jsme se naším filmem pokusili zde zavřené dějiny propustit na svobodu, a to prostřednictvím mnohavrstevnaté polyfonie životních zkušeností aktérek a aktérů ztělesňujících různorodé generační, politické a sociální kontexty. Jedním z leitmotivů, opět decentralizačních, je přitom i ten mimolidský, třeba v podobě hmyzu či rostlin nebo tělesnosti budovy, jejíž zvuky se staly dominantou výsledné filmové hudební kompozice Ivana Palackého na základě improvizací s rovněž místním rodákem Jiřím Pavlicou.
Dějiny nejsou jen dějinami lidského druhu. Stať Jana Šterna (Prostor 122) můžeme číst právě jako varování před přesvědčením, že „svět patří nám“, jak mezi světovými válkami zpívali z jakkoliv opodstatněné perspektivy společenských outsiderů Jiří Voskovec a Jan Werich. Historie lidstva se naopak z řádově starší přírodní perspektivy mnohdy jeví jako dějiny tragické absurdity: jak porozumět snadnosti, s níž dokážeme „zašlápnout“ brouka i člověka? Například ulita je přitom příležitostí k tomu zažít svět také jako tajemství, které ze své podstaty nemůže nikomu patřit.
Decentralizované konstelaci před kamerou odpovídalo i složení štábu, který tvořili jednak vyučující a zároveň filmoví profesionálové, ale především studenstvo zmíněného ateliéru (hlavní kamera Adam Černich, mistr zvuku Vincent Stránský, střih Tereza Chovancová, produkce Martina Chytková). Režijní dvojici jsem vytvořil s již výše hovořícím studentem Matějem Hrudičkou. Iniciátorem a hlavním producentem filmu se stal hradišťský Spolek Memoria, který se zhruba před patnácti lety spolu s hradišťskou radnicí výrazně zasloužil o zrušení dražby areálu, díky čemuž na jeho místě nestojí obchodní dům či parkoviště. Předsedkyně Memorie Anna Stránská je rovněž hlavní průvodkyní filmem, na němž, stejně jako na dosavadní činnosti Memorie, výrazným způsobem participovali také její rodiče Michal a Karla Stránští.
O decentralizaci můžeme v případě Prostoru 122 i Vězení dějin hovořit i v souvislosti s principy intermediality, intertextuality, interžánrovosti. Svět nepatří ani určitému centru či režimu řeči. Její podoba by se měla proměňovat v intencích Maclovy výzvy dějiny spoluutvářet, abychom se takto narodili lepší:
možná
kdyby z nebe místo deště
pršelo ticho
po každé bouřce bysme se
narodili lepší
(Apolena Vybíralová, Prostor 122)
Absolvent hradišťské „umprumky“ výtvarník Vladimír Kokolia uzavřel do nočního ticha cel, v postprodukci ozvučených „hudbou“ budovy, stávající studenstvo „umprumky“, s nímž tak po celodenní interakci vyvolal výmluvné obrazy, jež následně vyústily v performativní stínohru. Na potemnělé fasádě věznice studenstvo svými stíny vytvořilo projekci obličeje, aby tak dějiny získaly tvář, v níž lze spatřit zlověstný výraz vyšetřovatele, úzkost vězně anebo pohled mladé generace v podobě osvobozující hry: i budova se může narodit lepší.
K dalšímu zrození věznice snad se začátkem příští dekády dojde díky chystané proměně v sídlo justičních institucí a muzea, zároveň zde podle vítězného návrhu již uskutečněné architektonické soutěže zůstane i „umprumka“. Vězení dějin jsme přitom koncipovali právě také jako přihrávku k možnému charakteru budoucího muzea. To by se nemuselo nutně stát, slovy Ivana Palackého, místem oficiálně potvrzeného naříkání, nýbrž místem „společenské interakce“ odpovídající interkontextuální konstelaci účinkujících s často až kontrastními životními zkušenostmi: dcera a vnučka vyšetřovatele z 50. let, dcery a potomci politických vězenkyň a vězňů, družinářky, dvanáctiletý Tom s prarodiči žijícími naproti věznice, historici Zdeněk Homola a Marek Junek, hradišťský starosta a poslanec Stanislav Blaha, kuchařka bývalé místní školní jídelny, ministr kultury Martin Baxa, politický vězeň normalizace a absolvent „umprumky“ Otmar Oliva s nedávnou absolventkou a fotografkou Nelou Marešovou, předseda polistopadové komunistické strany Jiří Svoboda, který ve zdejší věznici režíroval na konci 80. let hraný film o politických procesech 50. let a další.
Závěrečná vernisáž artefaktů z filmu ve vězeňské kapli se stala projevem osobní i sociální senzitivity jako předpokladu možnosti společně řešit i budoucnost současnosti, která je ostatně s minulostí neoddělitelně spjatá. Třeba nám koncept muzea umožní kráčet do budoucnosti chodbou po vyviklaných kachlích znějících životním gestem předků, z nichž někteří na těchto dlaždicích zanechali stopy tmy a jiní světla. V tomto zvuku paměti můžeme zaslechnout popření zkušenosti jiného, kterou bychom ale přitom mohli popřít znovu. Lidé by zde v určitém smyslu v minulosti trpěli a umírali zbytečně, jestliže bychom s nimi nevedli rozhovor o tom, jestli a případně k jakému horizontu směřujeme my.
Což je otázka, kterou si nedávno, tentokrát na dlažbě chodby Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, při nečekaném setkání položili iniciátoři čísla o dějinách přítomnosti Ondřej Macl s vedoucím Ústavu českých dějin Janem Randákem (kterého pak doplnil ještě historik z Akademie věd Jan Mareš). Možnou odpověď ve Vězení dějin nabízí Vlasta Černá, která byla v hradišťské věznici na začátku 50. let z politických důvodů ve svých sedmnácti letech uvězněná. Po propuštění jí do života podle jejích slov vrátila také poezie Jiřího Ortena, od nějž čte ve filmu verše, které můžeme vnímat také jako vyjádření toho, že svět nepatří nám, ale že jsme to právě my, kdo patří světu. Jde o perspektivu, která je nakonec i leitmotivem znějícím v listování stránkami Prostoru 122 jako dlaždicemi textu:
Čí jsem?
Jsem plískanic a plotů
a trav, trav deštěm skloněných
a jasných písní bez klokotu
a touhy, jež je v nich.
Číslo Dějiny přítomností je k dispozici zde.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
