Dvakrát sen o Evropě a jednou mango lassí
Nahlédněme do pražských indických restaurací, kde za podmínek těžko přijatelných pro Evropana pracují zaměstnanci z Bangladéše. Sní zde svoje sny o životě na Západě a ze snů se probouzejí. To vše za nevědomosti těch, kterým na talíř servírují pokrm. Včetně mě – než jsem je učila češtinu na jazykovou zkoušku.
„Kdy jste se narodil?“ oslovuji se zřetelnou výslovností Asifa, nejstaršího z trojice studentů. Dnes bereme datum. Jsme na hodině češtiny v prosluněné třídě jazykové školy, voní to tady ale jako indická restaurace, kde studenti pracují.
Odpověď mě překvapí: „V pase je napsané, že 14. 7. 1985.“ Formulace je zvláštní, ale jako lektorka vím, že na lekci mohou nastat různé situace, proto jen zamrkám a chápavě reaguji: „Aha, takže jste se narodil 14. července 1985, hezké datum.“
„Ne, narodil jsem se 14. května 1986.“
Vypadám asi hodně zmateně, protože druzí dva se začínají smát: „U nás v Bangladéši to nefunguje jako v Evropě, madam.“
Zjištění, že ne všude mají matriční úřady dokonalý přehled o datech narození svých občanů, ve mně vyvolává intenzivní pocit paralelna. Dříve jsem si myslela, že se naše životní zkušenosti víceméně překrývají. Ten číšník, se kterým se domluvíte jen anglicky, je tady, protože být číšníkem bylo jeho snem už od mládí. Jistě měl touhu pracovat právě v Praze a štěstí na něj čekalo v téhle indické restauraci. Je tady pokaždé, když sem jdu na oběd, protože je to tady fajn. Usmívá se, protože ho práce baví. A ta hudba, kterou poslouchá furt dokola, to jsou jeho oblíbené písničky.
Je na vině těchto předpokladů slepota, nebo neviditelnost?
Obojí.
Bangladéšani, kteří přicházejí do České republiky, nejsou vnímáni tak úplně jako „migranti“ v negativním smyslu. Jako držitelé pracovních či studijních víz nebývají zdrojem výraznější nelibosti. Napohled jsou těžko rozeznatelní od Indů, které obvykle považujeme za hinduisty. Ač je tedy Bangladéš převážně muslimská země, nevnímáme ho tak a politicky exploatované spojení s islámem tím pádem chybí. Drtivou většinu času tráví tito lidé prací, potkáváme je tudíž zřídka. Výsledkem je, že o nich víme pramálo.
Tři fáze bangladéšské migrace
Nárůst počtu zahraničních pracovníků z asijských zemí s krátkodobými vízy je celoevropský trend. Takřka identický vývoj migrace například ze zemí jižní Asie můžeme dle indologa a odborníka na migraci z Bangladéše Zbyňka Muchy z Karlovy univerzity pozorovat i v sousedním Polsku, kde se stejně jako v Česku přítomnost Indů, Nepálců a Bangladéšanů výrazně zvyšuje. V České republice žije v současné době přes čtrnáct set Bangladéšanů a další přicházejí. Většina z příchozích jsou muži s krátkodobým pobytem.
Dle Muchy se dají Bangladéšani rozdělit do tří fází dle doby příchodu. První fáze, probíhající převážně v sedmdesátých a osmdesátých letech, byla výsledkem spolupráce socialistického Československa s tehdy podobně orientovaným Bangladéšem. Do Československa přicházeli studenti z celé řady zemí Asie, Afriky či Jižní Ameriky, kteří zde získali studijní stipendium. V případě Bangladéše se obvykle jednalo o mladé muže, jejichž rodiny měly vazby na tehdejší bangladéšské politické elity. Řada příchozích zde po dokončení studia zůstala, oženila se, našla zaměstnání nebo začala podnikat. Po rozdělení Československa tak vznikla síť kontaktů a obchodních struktur, na které se v nadcházejících letech, druhé fázi migrace, nabalovali další příchozí.
Třetí vlna pak spadá do období po roce 2015, v němž se počet Bangladéšanů v České republice v důsledku zvýšené poptávky po pracovní síle zhruba zdesetinásobil. Zatímco v první a druhé fázi se jednalo o malou a vzájemně propojenou skupinu lidí, nově přicházející Bangladéšané často strategické kontakty nemají, jsou zde sami a znají pouze své nové zaměstnavatele, případně pár spolužáků z vysoké školy.
Sen o Evropě
Jedním ze zástupců nové generace je Asif. V Dháce vystudoval na popud otce, který chtěl ze syna mít lékaře, mikrobiologii. Po dokončení studia se rozhodl zkusit štěstí v Londýně, kde žil jeho kamarád. Dva roky tam pracoval v rychlém občerstvení. Pokus otevřít si s kamarádem vlastní podnik mu po řadě peripetií včetně neprodloužení víza nevyšel, musel tedy odcestovat ze země. Po návratu do Bangladéše pracoval dva a půl roku jako HR manažer v továrně na oblečení určené pro evropské a další trhy. Práce však byla časově náročná a špatně placená, rozhodl se tedy znovu odcestovat s tím, že bude studovat. Byl rok 2017.
„Šel jsem do agentury, která pomáhala studentům vycestovat. V úvahu přicházel Nový Zéland, protože tam studovala příbuzná. Řekli mi ale, že by byla možnost odcestovat do České republiky a že tam víza vydávají rychle. O České republice jsem nic nevěděl, ale řekl jsem si, proč ne. Jediné, co jsem tušil, bylo, že někdy hrála o fotbalový pohár. Přišel jsem domů a hledal Česko na internetu. Z videí na Youtube, kde byly záběry Prahy, jsem usoudil, že je to krásná země.“
Asifův popis výběru destinace ilustruje, že rozhodování, do které západní země zamířit, je spíše druhořadé. Mucha upozorňuje, že slovo, které v kontextu migrace hojně zaznívá, je sen. Sen o Evropě, představa o životě na Západě. Sen přitom nemusí být nutně idealizovaná představa o tom, jak život v Evropě funguje, ale i částečné dosažení evropského standardu: „Sen je ve skutečnosti najít si tu práci, být sociálně zabezpečený, dovolit si alespoň základní věci a vědět, že můžete podpořit svoji rodinu.“
Kolem byznysu se sny se v Bangladéši utvořil celý segment ekonomiky. Dá se mluvit o zavedeném mezinárodním „migračním průmyslu“, který stojí na zprostředkování služeb pro migranty. Pro bangladéšskou ekonomiku jsou také zásadní finanční remitence, tedy peníze vydělané v zahraničí pracujícími Bangladéšany a posílané zpět do Bangladéše. Migrace tu platí za kulturní konstantu, v podstatě každý zná člověka, který emigroval. Do Evropy přitom odchází jen zlomek Bangladéšanů, nejčastější destinací bývají země Blízkého východu. Asif sám viděl svého otce, který pracoval v Saudské Arábii, poprvé v šesti letech.
Welcome to Prague
Asif úspěšně absolvoval přijímací řízení na jednu z pražských vysokých škol. Plán byl udělat si zde MBA a poté si najít práci.
„Na letišti na mě čekal známý, také student z Bangladéše. Ten mě doprovodil na koleje Strahov. Ubytování stálo 1500 korun za měsíc, rezervoval jsem si ho předtím sám online.
Neměl jsem smartphone, proto mě kamarád vzal na Chodov, kde prodávali telefony z druhé ruky. Poplatky za telefonování byly velmi vysoké, deset minut volání do Bangladéše stálo 200 korun. Data jsem neměl, nic jsem nevěděl. Pak jsem zjistil, že na zastávkách tramvaje je wifi zdarma. Začal jsem chodit po různých restauracích a hledat práci. Všude mi ale říkali, že musím umět česky. Potřeboval jsem pracovat na částečný úvazek, abych pokryl životní náklady během studia.“
Nakonec práci našel přes kamaráda. „Dal mi adresu Bangladéšana, který zde žil už dvacet let a vlastnil indickou restauraci na Vinohradech. Domluvili jsme se, že tam budu pracovat za 52 korun na hodinu s tím, že můžu chodit, když zrovna nebudu studovat.”
Na konci měsíce ale Asif zjistil, že i když pracoval dost, výdělek je malý. Věděl, že aby se uživil, musí se zařídit jinak. „Kamarád z Afriky mi poradil, že můžu balit kufry na letišti. Říkal, že když zabalím za den tak dvě stě, tři sta kufrů, bude výdělek ještě s dýšky slušný. Vydělal jsem si za dvanáct hodit 1200 korun, plus dalších 500 za dýška, což bylo dobré.
Škola byla asi tři dny v týdnu. Když nebyla, pracoval jsem. Směna začínala v pět ráno. Ve dvě odpoledne jsem skončil, najedl se, chvíli si odpočinul a od čtyř do deseti jsem pracoval v restauraci. V jedenáct jsem dojel domů. Čtyři dny v týdnu jsem spal tři a půl hodiny denně. Ve dny, kdy jsem měl školu, jsem byl šíleně ospalý. Byl jsem na tom psychicky špatně, můj mozek nefungoval. Zhubnul jsem.”
Po několika měsících v tomto režimu potkal Asif v mešitě ve Vodičkově ulici Bangladéšana, který v Praze pobýval už dlouho. Ten na Asifa apeloval, že spíš než s nejistými vyhlídkami dál studovat by měl finančně zabezpečit rodinu. Jelikož muž vlastnil indickou restauraci, Asif mu po několika dnech rozmýšlení zavolal, že studium ukončí a chce u něj začít pracovat. Jak upozorňuje právnička Kostelecká, žádost o změnu účelu pobytu znamená náročný proces končící často zamítnutím. Asifovi stresující procedura vyšla.
V druhé restauraci Asif pracoval pět let. „Oproti té první byla tahle restaurace moc fajn. Každý měsíc jsem dostával peníze. Odměna byla 12 000 měsíčně, zároveň platili daně a ubytování. Jako číšník jsem si také vydělal skoro 9 000 měsíčně na dýškách. Pracoval jsem šest dní v týdnu jedenáct až dvanáct hodin denně.”
Když restaurace za covidu zavřela, Asif si našel práci v restauraci na Starém městě, kde pracuje dodnes. „Většina restaurací neproplácí dovolené. Já jsem měl štěstí, zaměstnavatel mi dovolenou platí. Majitelé často zaměstnancům řeknou, že když si na měsíc vezmou dovolenou a odjedou do Bangladéše, musejí zaplatit daně, jinak to majitel řekne ministerstvu a pracovníci budou mít problémy.”
S třetí restaurací je Asif velmi spokojený. „Pracuju jenom čtyři až pět dní v týdnu. Výdělek je nyní 26 000 včetně pojištění a daní. K tomu dýška, někdy vyšší než odměna samotná. Chodí tam hodně turistů. V práci jsem buď od jedenácti do devíti nebo od devíti do desíti. Připravím stoly, zahrádku, zkontroluju, že je vše v pořádku. Když přijdou zákazníci, vyřídím objednávky. V případě problémů volám majiteli, nemusím se o nic starat.”
Toho, že byl prvním majitelem zneužit, si je Asif vědom. „Když je tady někdo nový, majitelé restaurace se to snaží využít ve svůj prospěch. Je to pro ně výhodné, protože vědí, že se nově příchozí nevyzná v tom, jak by měly věci fungovat.”
V područí zaměstnanecké karty
Na problém nerovnosti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem-cizincem poukazuje i právnička Barbora Kostelecká, která poskytuje právní poradenství klientům lidskoprávní organizace Sdružení pro integraci a migraci. Mluví o nevyváženosti, kdy na jedné straně stojí člověk se znalostí místního systému a na druhé straně je cizinec, který přístup k potřebným informacím nemá. A to je už z definice problém.
„Často se setkávám například s neproplacenými přesčasy. Zažila jsem i to, že zaměstnavatel vyplatil mzdu v čistém, ale pak po zaměstnanci chtěl, aby vrátil poplatky, které za něj zaplatil na pojištění. Často musím klientům vysvětlovat také koncept dovolené – ne že člověk jen nepracuje, ale zároveň že je placen za svou absenci. Ani povinné přestávky občanům jiných zemí nemusí být jasné.“
Tím, co životy cizinců z třetích zemí určuje až příliš, je fakt, že možnost pobytu v zemi je přímo navázána na dlouhodobý pobyt. „Postup v řešení problémů se ze strany cizinců odvíjí od právního postavení daného člověka na našem území. Když je člověk v područí zaměstnanecké karty, kdy je jeho možnost pobytu zde spjata s konkrétním zaměstnavatelem, bývá to velmi problematické.” Jinými slovy, cizinec si v případě problémů se zaměstnavatelem často raději nedovolí věc řešit, neboť případná ztráta zaměstnání znamená i ztrátu možnosti zde legálně pobývat. Změna zaměstnavatele bývá pro cizince komplikovaná, v případě zaměstnanecké karty v prvních šesti měsících pobytu v podstatě nemožná. Jelikož ztrátu pobytu si cizinci po tom všem, co do migrace finančně i psychicky investovali, nemohou dovolit, často raději setrvají i ve velmi nevyhovující situaci.
Migrace jako luxusní zboží
„Někdy si připadám jako mimozemšťan,” odpověděl mi jednou Aman na otázku, jak se v Praze cítí. Amanovi je devětadvacet. Rád čte a je to slyšet. Když v Bangladéši dostudoval bakalářské studium byznysu, chvíli pracoval v deníku Svoboda. V České republice už šest let dělá kuchaře v indických restauracích.
Vypráví mi o svých začátcích. Když říká, že za to, že pracoval dvanáct hodin šest dní v týdnu bral 16 000 korun a majitel restaurace mu tvrdil, že jinde platí stejně, či dokonce hůř a vyhrožoval mu, že když změní práci, ztratí dlouhodobý pobyt, dobře mi z toho není. To ale ještě nevím, co přijde v další větě: „Majiteli restaurace jsem dal 10 000 euro za vízum. Podobně to dělá většina Bangladéšanů. Slíbil mi, že budu vydělávat 3 000 euro, realita ale byla 16 000 korun. Peníze jsem zaplatil dopředu. Tvrdil, že minimální plat v ČR je přes 2 500 euro a že budu vydělávat ještě víc, když budu pracovat dobře. Když jsem přijel, byl jsem v totálním šoku, že všechno byla lež.
Peníze jsem zpátky nedostal. Když na mě nadřízení v restauraci křičeli, že nic neumím, napadalo mě, že stejně pracuju zadarmo, protože to, co dostávám, jsem si sám předplatil. Majiteli dodnes nemůžu přijít na jméno. Byl v Bangladéši sousedem mé rodiny, věřil jsem mu. On nemá pocit, že by dělal něco špatného. Slyšel jsem, že z peněz, které tímto způsobem získal ode mě a dvou dalších pracovníků, vznikne další restaurace.” Rodině, která jeho cestu do Evropy zaplatila, o tom, co se stalo, neřekl.
Migraci často zprostředkovávají takzvaní dálálové, jimž se přezdívá prodavači snů. Jedná se o neformální zprostředkovatele, velmi často vzdálené příbuzné, kteří žijí v zahraničí, nebo náboráře na vesnicích či menších městech. Tito náboráři jsou také najímáni pracovními agenturami a stojí do velké míry v šedé zóně mimo oficiální struktury. Ač bangladéšský stát určitou snahu o regulaci migrace vykazuje, například uzákoněním agentur jako jediných legálních zprostředkovatelů migrace, tato pravidla se v praxi příliš nevymáhají. A lidé, kteří si zprostředkování cesty zaplatí, na tuto skutečnost nezřídka doplácejí.
Míra informovanosti o tom, jak život v Evropě vypadá, se značně liší. Dle indologa Zbyňka Muchy ale vůbec není výjimkou, že lidé jsou informováni poměrně dobře a jsou na to, co je čeká, připraveni. „Na sociálních sítích je řada skupin, kde si lidé sdílejí, že to není úplně růžové. Na druhou stranu je tady určitá skupina lidí, často právě lidé bez kontaktů v cílové zemi, kteří zaplatí agenturám a řeknou si: Dostaňte mě tam. Ten člověk má peníze a posvěcení rodiny a očekává, že za své peníze dostane, co mu je slíbeno. Jenomže existuje celá řada podvodných agentur, které vydělávají právě na neinformovanosti nových migrantů. Častým cílem náborářů jsou potom právě mladí, relativně solventní muži, kterým je slíbeno modré z nebe. Po příjezdu do Evropy ale zjišťují, že byli podvedeni.“
Mucha také upozorňuje, že k pochopení bangladéšských emigrantů musíme mít na paměti, že migrace do Evropy je v Bangladéši vnímána jako „luxusní zboží“. Je produktem, na který chtějí mnozí dosáhnout, ne všem se to ale povede. Právě komplikovaný přístup Bangladéšanů na evropský trh práce je potom důvodem pro vysoké ceny. Pokud se emigrace podaří, na konkrétní podobě úspěchu už tolik nezáleží, a to i kdyby zahrnoval pro Evropany nepřijatelné podmínky. Migrace do Evropy je cíl sám o sobě. A standardy toho, co jsou mnozí lidé z Asie kvůli němu ochotni podstoupit, se od těch evropských liší. „Pro pochopení perspektivy konkrétních lidí je potřeba mít na paměti také to, že to, co my považujeme za nepřijatelné, je v Bangladéši životní realita velké části společnosti. Mnozí nově příchozí lidé si vědomě volí roky tvrdé práce a život v tomto velmi složitém postavení. Obětují se pro své rodiny a pro lepší život, jehož vidina je v Bangladéši příliš vzdálená.“ Premisa, že se zde migranti mají špatně, nám tedy o jejich vnímání situace říká málo.
Sdílená odpovědnost
Odpovědět na otázku, kdo za příběhy, jako je ten Amanův, může, je dle Muchy obtížné. „První věc je, že infrastruktura pro emigraci je v Bangladéši velmi netransparentní a vstupuje do ní celá řada aktérů, včetně naší ambasády v Novém Dillí. Tento systém se tváří, že je jasně nastavený, že zákony fungují, ale řada jednotlivců a skupin lidí jej aktivně zneužívá k vlastnímu prospěchu. V případě, že dochází k problémům, je jednoduché při hledání viníků ukázat prstem na konkrétní jednotlivce. Nejlépe na dálála, který stojí jakoby mimo systém.”
Velkým problémem je v této souvislosti také už zmiňovaná závislost Bangladéše na remitencích. Systém vydávání zaměstnaneckých karet je totiž kvótovaný, pro určitý region lze ročně vydat pouze omezený počet karet. Bangladéš přitom spadá pod zastupitelství v Dillí, které má roční limit tisíc sto karet. To, že Bangladéš soupeří s výrazně lidnatější Indií, pak vede k tomu, že nemá motivaci se o práva pracovníků příliš zasazovat, jelikož dělat přijímajícímu státu problémy by mohlo znamenat konkurenční nevýhodu.
O výrazných problémech na straně přijímacích států můžeme mluvit i v případě Evropy. Začínají už tím, jak je k migrantům přistupováno. „Jsou nahlíženi jako levná pracovní síla, a když už ji nepotřebujeme, pošleme ji zpátky. Jde o zacházení s lidmi jako produktem. Státy nemají povinnost prodloužit víza. Otázka je, co po neprodloužení víz s těmi lidmi bude. Ideálně si představujeme, že lidé s vypršením víz odejdou, ale to tak samozřejmě není. Nebo že je zpátky pošleme, což je velmi drahé, takže se to taky nestane. A proto je snadné zahraniční pracovníky vykořisťovat. Zákony to dovolují, není tady příliš velká ochrana. Česká republika ví, jak probíhá rekrutace pracovníků, jak netransparentní ten systém je a jak naší aktivitou a nezájmem vlastně dovolujeme, aby to takhle dál fungovalo. Samozřejmě neseme velkou část té odpovědnosti,” říká Mucha.
Rodinný projekt
Zklamání a ztráta důvěry, které Aman po příjezdu do Evropy zažil, jsou pro něj stále bolestivým tématem. Rodinu nechává u toho, že se mu v Evropě daří a je úspěšný. „Kdyby znali pravdu, cítili by se špatně. Moje matka i tak pláče pokaždé, když spolu mluvíme. Jsem její nejmladší dítě, chtěla by být se mnou. Mám strach. Matka stárne a je nemocná. Volá mi každý den. Neví pořádně, v čem moje práce spočívá. Je mi z toho hodně smutno. V naší kultuře pro nás rodiče obětují všechno.”
Nemožnost sdílet prodělané trauma může vést k izolaci od už tak tisíce kilometrů vzdálené rodiny. Amanova slova zároveň ilustrují fakt, že Bangladéšané se do emigrace nevydávají jen sami za sebe. Cílem emigrace je zlepšit život celé rodiny a cestu často sponzorují právě rodinní příslušníci. Někteří lidé si půjčí peníze od svých rodičů, aby jim je pak první roky v Evropě spláceli, často dochází i k prodeji pozemků a zastavování dalšího majetku. V jiných případech se lidé zadlužují lichvářskými půjčkami. Dluhy navíc můžou znemožňovat návrat do Bangladéše: když migranti zjistí, že věci jsou jinak, než jim bylo tvrzeno, ocitnou se v pasti, protože v Bangladéši nemají šanci dluhy splatit.
„Důvodem, proč tolik lidí odchází z Bangladéše, je obrovská nezaměstnanost. Spousta lidí vnímá migraci jako jediné východisko. Odejít do Evropy si často mohou dovolit jen proto, že jejich otec nebo starší bratři odešli pracovat někam na Blízký východ. Často slyším příběhy jako ‚než můj otec nebo starší bratr odešel do Bahrajnu, neměli jsme nic, teď se máme dobře. Koupili jsme si další půdu, můj mladší bratr studuje na univerzitě, mohli jsme poslat dítě na studium do zahraničí...‘ Lidé posílají domů fotky, na kterých je samozřejmě jen to krásné, a to špatné se k příbuzným už nedostane,“ vypráví Mucha.
Když dojde k vystřízlivění, někteří svou situaci řeší útěkem do ilegality. a přesunou se do jiné evropské země. Je to riskantní, ale léty prověřený způsob fungování. „Samozřejmě v nové zemi člověk nemůže pracovat legálně, ale to mu je jedno, protože spousta lidí je v tom úspěšná, pouze malá část ne, a ty benefity jsou obrovské. To je obecný narativ a poměrně běžná praxe.“
Aman potvrzuje, že úvahy, zda zkusit štěstí v jiné zemi, než do jaké získali vízum, jsou u migrantů přítomné. „Měl jsem známého, který dva měsíce v kuse každý den plakal. Všichni si mysleli, že bude v Evropě úspěšný. Řekl mi, že v práci začíná v pět ráno a vrací se večer, že vydělává málo. Pak v Portugalsku vyhodil svoje doklady a využil toho, že v té době Portugalsko migrantům, kteří se do země dostali ilegálně, nabízelo legalizaci pobytu. Teď má portugalský pas. Ale když jede do Bangladéše, musí mít vízum. Když byl v Portugalsku, jeho matka zemřela. Nemohl tam jet. Jeho rozhodnutí bylo extrémně těžké.“ Sám Aman má v tomto směru jasno: „Já jsem o této možnosti nikdy nepřemýšlel. Jestli se mi nezadaří zde, vrátím se do Bangladéše. Mám manželku, rodinu, musím mít šanci se vrátit.”
Pas se sto razítky
V první indické restauraci pracoval Aman půl roku, potom přešel jinam. Platili 18 000 korun, dvanáctky šest dní v týdnu zůstaly. Po roce přešel do třetí indické, kde jako kuchař pracuje dodnes. Pracovní doba zůstala stejná. Kromě 35 000 měsíčně mu zaměstnavatel platí ubytování. Variace na happy-end? Aman to vidí jinak: „Ztratil jsem svobodu, ztratil jsem svůj sen. Netušil jsem, že budu vařit v restauraci. Neuměl jsem si ani uvařit vejce. Měl jsem sen, že až zemřu, budu mít v pase, že jsem navštívil sto zemí. A že v mém domě bude místnost s knihovnou a v ní aspoň tři tisíce knih, které jsem přečetl.
Každou noc myslím na to, že až usnu a pak se vzbudím, budu muset jít do práce. Spánek znamená práci. Když se vzbudím, musím se začít chystat do práce. Proto se snažím chodit spát později, odkládám to. Cítím se jako žák, který nechce jít ráno do školy. Jako by mě rodiče nutili jít do školy. Ten, kdo mě nutí, je neviditelný, ale nutí mě.” Podobné pocity nejsou ojedinělé. Kromě Amana a Asifa jsem učila další tři Bangladéšany z restaurací. Kurz byl od osmi ráno, jindy čas neměli. Všichni vypadali vyčerpaně až příliš často.
Výdělek se zlepšil, pracovní podmínky ale Amana trápí. Když si před časem v restauraci opařil nohy a ruce horkou vodou, zaměstnavatel mu návštěvu lékaře povolil až po čtrnácti dnech. Prý je nedostatek pracovníků a Amanův pobyt v nemocnici by podnik přivedl do ztráty. Vzhledem k hrozbě ztráty víza Aman raději neprotestoval. Pracovní podmínky? Vybavuje se mi věta, kterou mi při našem rozhovoru citoval indolog Mucha: „Working conditions is a fancy word.“ Jinými slovy, mít možnost bavit se o pracovních podmínkách je samo o sobě znamením, že úplně špatně na tom nejste.
Na jednom se Bangladéšané shodují: když večer přijdou domů z práce, nemají obvykle energii na nic jiného než na scrollování internetem. Aman se před nedávnem oženil a děti zatím nemá, zato Asifovi dělá starosti, jaký vliv bude mít práce na jeho vztah s osmiletou dcerou. Bojí se, že dětství své dcery prošvihne a vzdálí se jí: „Dcera nastoupila do první třídy. Do čtyř je v družině, já končím v práci po deváté. Když přijdeme se ženou večer z práce, dcera už spí a my pořádně nevíme, co sama doma dělala, jenom že byla na tabletu nebo telefonu. Nemám čas se jí věnovat. Občas se mě na něco ptá a já řeknu, ať chvíli počká, pak na to ale často oba zapomeneme. Jsem vyčerpaný, manželka taky. Nemůžu mít volno víc než dva dny za sebou a někam s rodinou jet, protože máme málo zaměstnanců. Až budu mít trvalý pobyt, chci si najít jinou práci, třeba v supermarketu nebo v kavárně, takovou, kde nemusíte pracovat večer.”
Budoucnost s trvalým pobytem
Pár měsíců po našem prvním rozhovoru se Asifův sen získat více vyhovující práci přiblížil: získal trvalý pobyt. Ptám se, jak se ohledně novinky cítí. „Teď jsem volný. Předtím jsem nebyl, protože moje povolení se vázalo ke konkrétnímu zaměstnavateli, a tak jsem neměl na výběr. Občas jsem chtěl něco říct, ale raději jsem mlčel.“
Získání trvalého pobytu cizincům z třetích zemí přináší řadu výhod, mimo jiné volný přístup na trh práce. Podmínkou jeho získání je, že cizinec v České republice legálně žije pět let (přičemž rok strávený studiem se pro účely výpočtu délky pobytu započítává jen jako půlrok) a složí zkoušku z češtiny. Požadovaná úroveň byla v roce 2021 zvýšena z A1 na A2. Jak upozorňuje sám Asif, zdánlivě nízká úroveň může pro cizince znamenat velkou výzvu.
„Vím, že kdybych pracoval v českém prostředí, uměl bych už za ty roky česky dobře. S kolegy ale člověk obvykle mluví bengálsky, hindsky či anglicky. Lidé, kteří mají volno jeden den v týdnu o víkendu, nemají šanci se jazyk naučit. Škola je zavřená a oni se za ten jeden den sotva stačí nějak dát dohromady.“
Na minulost a zhroucené sny Asif nemyslí, aby mohl jít dál. O své budoucnosti má jasnou představu: nechce být zaměstnanec. „Teď chci nějaký čas tvrdě pracovat, našetřit si peníze a pak si otevřít vlastní podnik. Rád bych měl bangladéšskou restauraci, ne indickou, protože indickou kuchyni už tady všichni znají. Manželka si možná bude dělat cukrářský kurz, abychom mohli prodávat i zákusky. Do Bangladéše se vrátit neplánuju. Začínal bych znovu od nuly.”
Velmi podobný plán má i Aman. Prioritou je úspěšné absolvování zkoušky a získání trvalého pobytu. Hned potom chce do České republiky dostat manželku. Cestu, která ji čeká, popisuje Aman, nejspíš i vzhledem k extrémnosti svých vlastních zkušeností s migrací, kdy byl zcela vydán napospas osudu migranta z první generace, jako jednoduchou: „Kvůli manželce musím platit jenom za právníka, což je asi 23 000 korun. Ona bude muset jednou nebo dvakrát do Indie, protože v Bangladéši česká ambasáda není, potom koupíme letenky a to je všechno.”
Amanovu ženu budoucnost v restauracích nečeká: živí se tvorbou webových stránek. Aman si chce s kamarádem otevřít vlastní restauraci, zatím se ale nerozhodli, jakou kuchyni budou vařit. Vedle toho sem plánuje dovážet bangladéšský textil. I on by preferoval život v České republice už proto, že české vzdělání znamená pro jeho budoucí rodinu lepší vyhlídky.
Momentálně Aman bydlí s dvěma kolegy v bytě, který jim poskytuje majitel restaurace. Až dorazí Amanova manželka, přidělí majitel manželskému páru jiný byt. Se stěhováním ale Aman dost možná nebude muset příliš spěchat: proces vzhledem k délce schvalování pravděpodobně potrvá několik dalších měsíců.
Mangovník
„Připadám si, jako bych házel kamenem na mangovník, možná se strefím, možná ne,“ shrnul Aman na naší poslední lekci, jak se cítí ohledně zkoušky z češtiny, na kterou jsem ho stejně jako ostatní Bangladéšany připravovala. Jazyk je prý to jediné, co na České republice nemá rád. Kromě obtížnosti češtiny jako takové mu starosti dělala i nemožnost se na studium za současného pracovního nasazení pořádně zaměřit.
O pár měsíců později jsem zrovna na Mánesově mostě, když mi od Amana přijde zpráva. Zkoušku na několikátý pokus zvládl.
Je ráno. Jdu po mostě směrem do centra Prahy, kde se Aman za chvíli pustí do krájení kil zeleniny a Asif začne o pár ulic dál připravovat stoly pro další zákazníky. V hlavě se mi znovu objevuje vzpomínka na větu pronesenou Asifem poté, co získal trvalý pobyt:
„Už nejsem ve vězení.“
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
