Psaní ve společnosti…
.jpg)
… téma, které je tak otevřené a nekonečně široké. Bezbřehé, ale na bezbřehost myslet nechci. Jaké to asi je být ve vodách, v jezeře, v moři, které nenabízí nic než vodu a vodu a vodu a žádný břeh? Žádnou pevninu, žádnou záchranu, žádný únik. Jak dlouho se člověk udrží nad vodou? Slyšela jsem o lidech, kteří vzdali držet se nad vodou. Ve Středozemním moři. Možná ještě mohli pádlovat rukama, kopat nohama. Zůstat nad vodou. Ale ztratili naději dál pádlovat, protože by se stejně potopili. Jen o něco později než v tu chvíli. Topit se. Může člověk sám sebe utopit? Je to utopení se?
Středozemní moře je daleko. Fotografie jsou ale všudypřítomné.
Jak mě to napadá? Bezbřehost. Je to zamotané jako nohavice, kterou člověk tahá z pračky, jedna myšlenka na sebe namotá spoustu dalších, zatáhnete za nohavici, ale z pračky se vyvalí i úplně všechno ostatní.
Tak to je, jedno souvisí s druhým a ani v hlavě to není dobře roztříděné. Klubko vlhkého prádla. Člověk prádlo rozmotá a může je vyžehlit a poskládat a uklidit do skříně ve spořádaných hromádkách. Kalhoty ke kalhotám, košile ke košilím. Amen. Myšlenky se ale rozmotat nedají. Nejsou ani vždycky v jednom klubku. Pokaždé jsem překvapená, jak se jedna myšlenka věší na druhou. Je to ale pravda: všechno souvisí se vším. Jakkoli to zní banálně.
Vidím před sebou naši sousedku, na schodech, ruce na hrudi, prsty do sebe zavěšené, abychom pochopili, co nám chce vysvětlit. Všechno souvisí se vším a neposloucháme, protože je to nicneříkající. Všechno souvisí se vším, břeh se Středozemním mořem a prádlo s nohavicí. Tak jako my. Souvisíme s těmi v moři. Jen to okamžitě nevidíme, protože se snažíme naše myšlenky roztřídit do hromádek. A s našimi myšlenkami náš život. Naše představa nás samých: uklizení, jasní, jedno čistě oddělené od jiného. Kompaktní individua, každý za sebe. Já jsem já a ty jsi ty.
Tady jsme my a ostatní jsou ostatní, jsou lidi. Každý je malým vesmírem, ale ten největší vesmír jsme nám my sami. Mám mateřský jazyk, ostatní hovoří cizími jazyky, žiju ve vnitrozemí, ostatní v cizině, jsem normální, ostatní cizí. Cizinci. Z jiných zemí, jiných kultur, jiných náboženství, se zvyky a obyčeji. A stejně, jeden nikdy neví. My jsme my a vy jste vy. A co spolu máme do činění? Nic. Kromě toho, že na mých kalhotách je cedulka, na které stojí „Made in Bangladesh“. Které někdo ušil. Někdo jiný, nějaká jiná, v cizí zemi. Někdo, kdo má taky nějaká Já. Vesmír, který ušil tyhle kalhoty. Za kolik minut? Během jaké směny? Po kolika hodinách spánku? A za jaký plat, za 50 euro měsíčně? Bezbřehé dílny s šicími stroji, jeden za druhým, v řadách, ušité kalhoty vedle stroje na zemi, narovnané do hromádky. Moje matka je švadlena.
Více než dvacet let šila, v hale, vím, jak hlučné jsou průmyslové šicí stroje, jak rychle dovedou hřmotit. V akordu. Nešila kalhoty, ale povlaky, na pohovky, na křesla a židle. Z kůže a z látky. Tak se všechno propojuje. Dotýká se. Kalhoty, stroj, šicí dílna, hluk, klubko prádla a žena s cizími jazyky, cizinou a Středozemním mořem. Nad kterým mí rodiče před téměř 50 lety přeletěli, nemuseli se plavit na ztroskotaném člunu.
Spojuje nás to všechno, ale především lidské bytí. Touha uniknout utrpení a bolesti, neštěstí a strachu, vyhnout se, co to jen jde. Touha, že se nám bude dobře dařit. Že můžeme dobře žít. To nás spojuje, to dělá společnost, velkou společnost, v níž společně žijeme. Žití ve společnosti. Udělejme ji otevřenou a širokou.
(říjen 2019)
Přeložila Tereza Semotamová
---
