Vesmír
Jaký pohled nám vrací propast, do které zíráme?
V každodenní lidské zkušenosti je vesmír pojmem, o němž máme většinou schematické, v podstatě školní znalosti, ale „v životě je moc nevyužijeme“ – jak souvisí vesmír s mou firmou, rodinným víkendem v Podyjí či večírkem s přáteli?
Přesto v poslední době – možná i díky přístupu k informacím – získává vesmír nové renomé, dostává se mezi naše koníčky, vášně, ale i životní fascinace a na žebříčky bestsellerů. Samozřejmost noční oblohy je tatam. Ruku v ruce s tím, jak rostou naše znalosti o kosmu, roste totiž exponenciálně i množina toho, co víme, že ani netušíme.
Sám pojem „vesmír“ jako by označoval něco odděleného od lidské existence. Náš svět se nachází „ve vesmíru“, jako se rajče nachází v lednici. Naše planeta je svět o sobě, skrze níž protéká čas, a tělesa se pohybují v prostoru. Vesmír jako by byl jakýsi metaprostor, nekonečné, lhostejné, ale vhodně uspořádané lůno, ve kterém náš svět vzkvétá.
Takový vesmír se nám může jevit jako propast, vzbuzovat úzkosti. Nahlédneš-li do propasti, nahlédne i ona do tebe. Nietzscheho aforizmus poukazuje na základní výzvu, s níž se musí člověk potýkat: jakožto entita, která aspiruje na to, být „něčím“, je v životě dříve či později konfrontována s „ničím“ – nicotou, která aspiruje na to, být vším.
Jsme-li konfrontováni s nedozírnou rozlehlostí vesmíru, není pak naše aspirace být „něčím“ marná? Nejsme nakonec jen prchavou reflexí „ničeho, které je vším“?
Jak se člověk vymknul světu
Kdy a jak jsme se vlastně z vesmíru takhle drasticky vydělili – nebo „vymknuli“, jak by řekl básník Josef Kainar?
Zapomenutý český filozof Vilém Flusser rozlišoval čtyři fáze dějinného procesu, v němž se člověk odcizuje světu. Produktem první fáze odcizení je nástroj – s ním dělá člověk úkrok od vnějšího světa, začíná jej obdělávat a utvářet k obrazu svému a sám se mu stává subjektem.
Projektem druhé fáze odcizení je obraz – první abstrakce, vizuální ztvárnění „toho, co nás obklopuje“. Novinkou, která nás „vytrhává“ z přirozeného světa evoluce, je tedy po pazourku i jeskynní malba.
Ve třetí fázi pokračuje započatá abstrakce tvorbou písma – přirozený svět je transformován do symbolického jazyka, deformován, sdílen a znovu utvářen pomocí slov. Pazourek a malbu doplňuje kniha a ze světa se stává příběh o čemsi, o čem se domníváme, že nás ze všech stran obepíná – vedlejším projevem tohoto procesu je však logicky i hlubší odcizení nás jako subjektu: čím lépe jsme schopni určit naše okolí, tím radikálněji se z něho vydělujeme.
Renesancí podle Flussera započala poslední, čtvrtá fáze odcizení člověka světu, v níž se završuje jeho abstrakce formou čísel. Digitální éra, epocha moderních technologií, je pak procesem překotného přepisu vnějšího světa (ale i samotného subjektu) pomocí čísel.
Současné kosmologické poznatky se tedy rozprostírají před člověka čtyřmi fázemi odcizeného světu a stvrzují, co tušil již nějakou dobu: jeho dlouhá cesta za poznáním vnějšího světa končí zjištěním, že nás obklopuje především nepolapitelná nicota: předměty jsou procesuální interakce dočasných systémů, „organizmus je fenotyp“, „živočich je funkce ekosystému“, slovy Flussera.
Zvítězí nad námi vesmír v konečném zúčtování? Anebo s ním dovedeme skončit „vesmíru“? Usmíříme si ještě někdy svět objektů? Rozprášili jsme je nezvratně, zbyli jsme si a jsme odsouzeni se sami v sobě utopit? Jsme si sami terminální propastí tohoto procesu abstrakce?
Anebo objevíme cestu ven z této spirály prázdnoty v podobě „vztahovosti“? Zjistíme, že ono Já, které se v dějinném procesu abstrakce stalo středem vesmíru a v němž nás nyní vesmír nechává s lhostejností utonout, je, opět slovy Flussera, jen „ideologická reifikace psychických procesů“ a „logický a existenciální nesmysl“, protože dává veškerý smysl jen ve vztahu k druhému?
Konečně i sám vesmír je procesem: A jak by mohl mít proces nějaký střed?
Dějiny poznávání vesmíru jsou dějinami postupného ztrácení privilegovanosti.
Na začátku jsme si mysleli, že vesmír je jakási Bohem spravovaná rozprostraněnost obklopující svůj střed v podobě naší vyvolené planety. Koperník pak tuhle kouli rozpohyboval kolem větší žhavé koule, o které jsme si původně mysleli, že je tu, aby nás hřála a hleděly k ní květiny.
Čili naše slavná planeta se točí kolem zářícího objektu. Ani Slunce však nezaujímá jasné místo, z něhož by svou silou řídilo korálkový strojek Sluneční soustavy – samo totiž obíhá kolem středu Galaxie a jedno kolečko mu zabere pěkných 226 milionů let. A to je teprve začátek časové a prostorové škály, která klade v pochybnost jakoukoli vesmírnou relevanci našich měřítek.
Časem navíc zjišťujeme – a Webbův teleskop nám to začíná servírovat „názorně“ –, že ani tato nezměrná hvězdná flotila, které říkáme Galaxie, není vůbec v ničem mimořádná. Vesmír jich obsahuje tolik, že nám ve snaze uvědomit si tento rozměr zkratuje mozek.
Není to tak hrozné, jak to vypadá – je to mnohem horší...
Další problém před námi civí z chřtánu vesmírné příšery v podobě otázky, která má
v následujících letech podle všech vědeckých předpokladů rozhodnout o osudu lidského pokolení: Kde má v dechberoucí škále kosmického procesí své místo příroda? I ona je přece nakonec jen naší vlastní abstrakcí souhry relativně stabilních ekosystémů. A i ona je „ve vesmíru“ přinejmenším v tom smyslu, nakolik její procesy závisí na vzdálených kosmických tělesech v čele se Sluncem a Měsícem. Příliv, odliv, fotosyntéza, déšť částic...
Jak víme, že v případě našeho mytického „polepšení“ a radikální proměny našeho extraktivního způsobu života se tato příroda dokáže „vrátit“ ke starému dobrému pořádku a nalezne své bytostné ekvilibrium? Na co přitom spoléháme? Slovy Jacquese Lacana, není to tak hrozné, jak to vypadá – je to mnohem horší...
Bruno Latour ve své poslední knize definuje přírodu, tedy dynamický vztah mezi živými organizmy a vnějším světem, následovně: „Činnost živých organizmů a jejich schopnost měnit životní podmínky, schopnost využívat systémové skulinky, jednotlivé sféry, různá prostředí a bubliny klimatizovaného vzduchu získám spíše pozorováním technických strojů, továren, skladů, přístavů a laboratoří. S jejich pomocí nejlépe pochopím přirozenost ‚přírody‘, která není v první řadě ‚zelená‘ ani ‚organická‘, ale skládá se z drobných úkonů, předmětů a aktérů.“
A o kousek dál: „Je zvláštní, že geologické a biologické učebnice se podivují nad tím, jak před miliardami let živé organizmy ‚náhodou‘ našly na zemi ideální podmínky pro svůj vývoj: vhodnou teplotu, vhodnou vzdálenost od slunce, vhodnou vodu, vzduch. Člověk by od seriózních vědců úplně nečekal, že budou s takovým nadšením jako vysvětlení souladu organizmu a takzvaného ‚prostředí‘ přijímat prozřetelnost. Sebemenší krok směrem k přeměně ve zvíře vede k naprosto odlišnému a prozaičtějšímu pohledu: žádné ‚prostředí‘ neexistuje.“
A jak si v takové logice stojí naše milovaná planeta? Známe ji vůbec? Do třetice Latour: „Jakkoli působivý je obraz naší planety z pohledu ze Saturnu, byla to agentura NASA, kde v roce 2013 obraz pixel po pixelu vytvořili. Tím, že oslavujeme jeho objektivitu a zapomínáme přitom na souvislosti, které umožňují vidět Zemi z dálky, se mýlíme jak v předmětu našeho zkoumání, tak v lidských možnostech přesného zkoumání.“
Nakonec tedy i my jsme jen „funkcí ekosystému“, který sám skončí nejpozději ve chvíli, kdy náš žlutý trpaslík vyčerpá všechny zdroje na životadárnou jadernou fúzi, která každou sekundu promění stovky milionů tun vodíku na helium a čtyři miliony tun hmoty na energii. Toto vědomí musí znamenat, že naše budoucnost zkrátka musí mířit ke hvězdám: naše budoucnost bude hvězdná, nebo nebude žádná.
Co víc bychom však takovou cestou zachránili než „holý život“? A co když nám pustý kosmos žádnou budoucnost nechystá, neboť se v něm z principu nenachází žádná „autorita“, v níž bychom mohli ukotvit tak pošetilé slabosti, jako je naděje, smysl nebo vůbec prostor, do něhož může život sám projektovat svůj osud?
Nachází se ve vesmíru „Bůh“? Jak se s poznatky současné kosmologie vypořádává víra?
Mravenci
Na prahu vesmírné turistiky se blíží doba, kdy alespoň část populace bude žít svůj život, skládat své hodnotové systémy a formulovat svá přesvědčení s vjemem dočasně opuštěné planety Země nahlédnuté v jejím celku.
Bude právě tento praktický koperníkovský obrat podmínkou pro to, aby lidstvo provedlo další dějinný skok v globálním společenském uspořádání? A je právě až takový další skok – za hranice, národy, třídy – podmínkou pro odvrácení klimatické apokalypsy, která již několik posledních let budí ze snu větší a větší procenta vědecké obce?
Sartre kdesi řekl, že kdyby lidstvo nestvořilo ideu komunizmu, nelišilo by se kvalitativně od mravenců. Souhlasím zčásti – jsem přesvědčený, že nadstátní, nadnárodní (ale i nadgenderové, nadtřídní...) společenské uspořádání je charakteristické pro cestu kvalitativního společenského pokroku. Nesouhlasím ale s tou druhou částí věty. I v případě, že se ukáže, že lidstvo není tohoto kroku schopno, se od mravenců přeci jen v jedné zásadní věci liší: jsme totiž jako druh zřejmě schopní svou činností zlikvidovat celý obří ekosystém, který nám vdechnul život a vyživuje ho.
Snad právě toto je privilegium vyhrazené jeho nejkomplexnějšímu produktu – a snad právě odtud pramení odvrácená strana naší zdánlivé moci: naše faktická křehkost tváří v tvář silám, kterou dovedeme stvořit.
Máme jenom sebe
Jednou z misí Webbova teleskopu je (kromě kvalitnějších fotek jedněch z nejstarších galaxií ve známém vesmíru) také analýza atmosférických vlastností protoplanet – tisíců těles identifikovaných jako potenciální hostitelky uhlíkového života.
Je vesmír „živý“? Překypuje pestrou paletou entit, bytostí a kolonií, anebo dlí
v propastném tichu, nesnesitelném chladu a bezesmyslné pustotě? Abychom na to dokázali přesvědčivě odpovědět, potřebujeme něco víc, protože zatím máme jenom – sebe.
S jedinou osamocenou proměnnou nebudeme nikdy schopní s jistotou říct, zda platí scénář opuštěné propasti, anebo scénář velkého vesmírného představení. První varianta přeje náboženskému pojetí světa. Pokud jsme v celé téhle neuchopitelné události „sami“, člověk by skoro podlehl dojmu, že nás někdo pro tuto naši pouť vyvolil a vnuknul nám účel. Ne že by nás nutně na naší cestě provázel, ale snad nás na ni kdysi „vyslal“ a vybavil vším, co na ní potřebujeme, abychom mohli pomýšlet na úspěch – aniž bychom věděli, v čem by měl náš „úspěch“ spočívat. Jako Bastien a jeho avatar v říši pohádek Atrej nevěděli, co je jejich úkolem na misi, v níž na ně celá Říše fantazie a celý svět Nekonečného příběhu spoléhal.
Varianta živorodého kosmického bujení je pro tradiční náboženské dogmatizmy naopak zdrcující. Celé útrpné dějiny krutých náboženských válek se ukazují jako zbytečný geocentrický nonsens, v němž navzdory celým generacím obětí nezvítězil nikdo, neboť vše je jinak.
A co víc, pokud se ukáže, že „nejsme sami“, stane se i sama idea rovného globálního společenství (komunizmu?) překonanou. V případě, že bychom s nějakou z inteligentních forem života navázali kontakt, musel by antropický princip hledat nová, nadantropická kritéria meziplanetárního společenství.
Jaká by taková kritéria asi byla? Jak by pak musel působit rasizmus, xenofobie nebo třeba homofobie tváří v tvář fóbiím ze zcela odlišné formy života? A byla by nakonec tato forma života skutečně zase tak „odlišná“, byl-li by kosmos naším společným domovem? Jak by působil třeba takový nacionalizmus v komunikaci s bytostmi z jiné galaxie? A vystřídal by ho mezi urputnými obránci starého domova „planetizmus“?
Začátky, konce a bezčasí
Jednou z (podle všeho) tvrdohlavých iluzí, která nás v životě provází, je představa, že věci kolem nás vznikají a zanikají. Je to velmi užitečná iluze – pomáhá nám vůbec spoluutvářet svět, jejž obýváme a v němž nás „něco“ obklopuje. Něco z tohoto něčeho stvořila příroda – stromy, rostliny, mraky, živočichy, ostatní lidi –, něčím jsme se obklopili sami – hladkými chodníky, hranatými domy, automobily, stánky s trdelníkem, automatickými vysavači. Všechny tyto věci pro nás mohou být „něčím“ jen díky tomu, že z hlediska chemických a fyzikálních procesů vykazují relativní stabilitu.
Relativní k našemu pozorování, k ostatním systémům, vůči nimž je lze vůbec identifikovat, k prostředí, které teprve může dát vyniknout jejich dočasným rysům.
Naše poznatky o chemické podstatě materiální reality ale jasně ukazují, že i tyto věci jsou především fáze procesu. Jsou pohybem a interakcí částic uvolňujících energii, jsou samotnou energií, dočasným fenoménem na nezastavitelné cestě mezi ničím a ničím – a „něčím“ se stávají jen díky nám, naší okolnostmi probuzené touze tyto věci spatřit, dát jim jméno a vdechnout jim tak život. Činíme vlastně sami v každém okamžiku to, co mnozí přikládají Stvořiteli.
Slavný Hérakleitův citát říká, že dvakrát nevstoupíš do jedné řeky. Současné fyzikální poznání vytahuje na světlo ještě většího skeptika, než byl Hérakleitos: podle Kratyla, jehož známe z Platónova dialogu, nevstoupíme do řeky... ani jednou. Řeka tu není, ani my tu nejsme. A není v moci našich slov zachytit onen konstantní pohyb. Proslýchá se, že na sklonku života Kratylos už jen seděl a v tichosti opisoval prstem ve vzduchu kruh.
Zdá se, že všechno je „něčím“ jen ve vztahu k nám, jen díky společné časovosti, kterou s námi v tomto proudu energie dočasně sdílí. Však i my sami můžeme být něčím jen v takovémto vztahu. Italského teoretického fyzika a filozofa Carla Rovelliho to vede k opatrnému závěru, že o existenci lze vlastně hovořit jen v kontextu vztahu dvou definovaných fyzikálních systémů, nikoli jako o nějakém všeobsahujícím celku. Vesmír jako „celek“ v pravém slova smyslu neexistuje.
Snad proto ze současných fundamentálních fyzikálních rovnic pomalu vypadává proměnná času. Jako by čas byl jen vedlejší efekt termodynamické reakce, nic podstatného, co by určovalo podobu reality.
Básník, kněz a filozof
Cílem tohoto v lecčems unikátního sborníku je přispět do opatrného procesu, v němž si k sobě člověk a vesmír hledají cestu. Zatímco věda se pokouší hledat „objektivní“ vlastnosti a interpretovat data sbíraná stále sofistikovanější technologií, kultura a umění se musí pokoušet vpustit takové poznatky do lidské duše. Dát jim smysl v kontextu „lidských záležitostí“.
Tento vztah mezi vědou a kulturou ovšem není jednosměrný! Vědecká obec může
v umění nacházet nejen perspektivu, ale také sdělení, vhled, pravdu, zkrátka plnost, která vyplní prázdnotu, se kterou k vědci promlouvají čísla. Umění snad jako jediné může vyplnit mezery, které zejí mezi čísly, řekl by Vilém Flusser.
Nedávno zesnulý americký astronaut Michael Collins se v roce 1966 účastnil dvou vesmírných misí (Gemini a Apollo). V kosmu strávil celkem jedenáct dní a na jeho počest byl pojmenován měsíční kráter u Moře klidu. Collins po návratu na Zemi prohlásil: „Myslím, že příštího letu by se měli účastnit básník, kněz a filozof. Pak bychom mohli získat mnohem vhodnější popis toho, co jsme viděli.“
Básníci a básnířky, kněží, filozofky ani filozofové v našem sborníku nechyb*í. Možná to budou právě oni, kdo pomohou nám všem lépe pochopit, co nám vesmír říká.
---
