Veřejná těla, neveřejné zdravotnictví: o genderové nerovnosti v oblasti lékařské péče
Monika Matějková popisuje problematiku takzvané gender health gap v rámci veřejného zdravotnictví, které se týká „všech“ možná jen zdánlivě.
„Mám dvě těla – ‚tělo těla‘ a ‚tělo mysli‘. ‚Tělo těla‘ je ochablé a zapomenuté. Je to tělo, které je vlhké od všech špinavých tekutin, z děr, které se nezavírají, plné pachů a sraženého mléka.“ Lynne Sachs
Paradoxy a mýty ohledně ženského těla – od „prokazatelných“ fyzických rysů ženských vražedkyň po nedostatečné sexuální vzdělání – jsou ústředními motivy filmu The History of Science: a museum of false facts (Dějiny vědy: muzeum mylných faktů) filmařky Lynne Sachs z roku 1991. Vrátíme-li se k této problematice s odstupem více než dvaceti let od vydání filmu, spadneme také do králičí nory plné genderových otázek o diskriminaci v medicíně.
Genderová nerovnost (gender health gap) v oblasti lékařské praxe, financování výzkumu nebo testování léčiv je totiž dlouhodobým problémem. Výchozím vzorem těla v lékařských oborech stále bývá cis muž běloch ve středních letech a ženy (tj. všechny AFAB osoby; označení pro někoho, komu bylo při narození na základě vnějších pohlavních znaků přiřazeno ženské pohlaví, z anglického Assigned Female At Birth, pozn. aut.) se tak stávají opomíjenou skupinou, která se (stejně jako defaultní mužská část) s každým dalším rozštěpením na menší „skupiny“ (podle etnicity, sexuality, trans* zkušenosti, sociálního statusu…) stává zdravotně ohroženější.
Těla jsou tak v mnoha ohledech politizovaným územím, které však zůstává nedostatečně probádané. Veřejné zdravotnictví, které se netýká všech, není „veřejné“ dostatečně.
„‚Tělo těla‘ nutí ‚tělo mysli‘ všimnout si jeho příchodu, neochotně, se zkříženýma nohama, je krev zachycena těsně předtím, než překročí hranici do veřejné sféry…“
Stigmatizace a „duševní zdraví“
Konkrétní mezerou, kde stále chybí znalosti ve výzkumu farmak, léčby a péče, je oblast reprodukčního duševního zdraví. V ní se řeší případné vztahy mezi více či méně běžnými událostmi ze ženských životů – jako je menstruace, těhotenství, užívání antikoncepce, potrat, sexuální dysfunkce, hypersexualita, sexuální násilí, reprodukční nátlak, neplodnost, endometrióza či menopauza – a duševními onemocněními. Tento průsečík je ale často pod nánosem mnohočetné stigmatizace, kterou lze vidět i jako jeden z důvodů, proč jsou tato témata přehlížena ve výzkumu, medicíně a politice. A u některých problémů, které se netýkají výlučně žen (například hypersexualita a sexuální dysfunkce) také pořád převažují studie zaměřené pouze na muže.
Důležitost oblasti reprodukčního duševního zdraví lze vnímat i skrze lokální data, která se vážou k psychickému zdraví v Česku. Jen mezi lety 2010 a 2020 vzrostl počet diagnostikovaných s psychiatrickou chorobou o 22 % (nejčastěji šlo o deprese, smíšené úzkostlivě depresivní choroby či depresivní epizody), a z toho více než 60 % nově diagnostikovaných pacientů s depresí jsou ženy. Souběžně s tím vzrostla spotřeba antidepresiv ze 40 na 65 %, přičemž pomocí antidepresiv je s diagnostikovanou depresí léčeno více než 80 % pacientů starších 30 let a více než 70 % pacientů starších 10 let. Celosvětově pak studie také ukazují, že během celého života jsou poruchy nálady a úzkostné poruchy u žen diagnostikované dvakrát více než u mužů.
Ženy jsou tedy evidentně významnou skupinou, které se psychické nemoci týkají, ale při střetu s reprodukčními událostmi často nedostanou potřebné odpovědi. Duševní zdraví v perinatálním období je předmětem zájmu dlouhodobě, ale až donedávna byl výzkum soustředěný zejména na poporodní psychózy a deprese, zatímco na studie individuálních léčebných metod, specializovaných služeb a intervencí bylo v rámci veřejného zdraví vyčleněno jen poměrně málo financí. Příkladem, u kterého prozatím není možné dostat jasné informace, je vliv psychofarmakologické léčby v případě těhotenství.
V současné chvíli víme, že u žen s mírnějšími poruchami nebo u žen v širším spektru onemocnění dochází k nadužívání psychotropních léků, jež by šlo v ideálním případě nahradit například psychologickou intervencí, která je prokazatelně dlouhodobě účinná a také finančně efektivní. U žen s vážnějšími poruchami naopak dochází k nedostatečnému užívání léků a jejich nevhodnému vysazení, jež se pojí s vysokým rizikem relapsu. V současnosti stále nejsou publikované žádné na datech založené kvantitativní RCT studie, které by se týkaly užívání psychotropních léků během těhotenství. Důvodem jsou etické obavy, které panují mezi výzkumníky, klinickými lékaři a pacientstvem,; muselo by dojít ke konsenzu ohledně vzorku osob, který by studie ospravedlnila. Konkrétně užívání antidepresiv v těhotenství se již stalo předmětem studií, ale jde bohužel spíš o výzkumy zaměřené na bezpečnost dítěte, jež neřeší účinnost pro matku.
Historický kořen toho, že zájmy matky a dítěte mohou být protichůdné, leží (ne)překvapivě v nacistickém Německu. V souladu s nacistickou ideologií totiž lékařka Johanna Haarer vypracovala separační teorie za účelem vytvořit jedince bez bazálních jistot, zmateného a snadno manipulovatelného, aby sloužil své vlasti a ideologii. Tato teorie definovala také matku jako separovaný subjekt, která ideálně propůjčí své tělo účelu zplození, načež se oddá povinnostem v zájmu státu. Protože lékařčiny publikace byly po válce v upravených verzích dále zdrojem informací o porodnictví, některé její myšlenky – včetně té, že matku a dítě je nutné vnímat odděleně – přetrvávají.
…Naše těla jsou plná nakažlivých, infikovaných tekutiny, zadržujeme krev, vodu, nosní a ušní maz, vlasy, hnis, dech. Všechno, co máme pustit, uvolnit na tuto zemi, je zadržováno. Jsem kotlík nebezpečných látek…
Vysoké „riziko“?
Kvalitativní studie, které zkoumají zkušenosti pacientek a zaměřují se na výpovědi menších skupin, ukazují, že ženy s psychotickými a afektivními poruchami zdůrazňují přání jako: dostávat péči bez předsudků a lepší informace od veřejných služeb ohledně zakládání rodiny, tedy jaké jsou nežádoucí účinky léčiv na vývoj plodu a kojence, jakým genetickým rizikům mohou být vystaveny jejich budoucí děti nebo jaké je riziko relapsu v případě přerušení preventivní léčby.
Některé pacientky v těchto studiích vypovídají o svých minulých zkušenostech, kdy jim bylo řečeno, aby vůbec neotěhotněly. Negativně také hodnotí termín „vysoké riziko“ nebo tlak na ideální zdravotní stav před početím. Podobná komunikace může být opravdu potenciálně škodlivá, jelikož v pacientkách vyvolává úzkost a může způsobit pocit ztráty kontroly nad vlastní volbou. V nejhorším případě pak pacientky dovede k destruktivním praktikám, kdy například ženy trpící poruchou příjmu potravy popisují, jak je varování ohledně dopadu jejich stavu na plodnost vedlo k dalším dietním omezením a zvracení.
I v současné době se ženy, které by chtěly skloubit své duševní zdraví s mateřstvím, stále setkávají s odrazováním nebo zákazy. Není to ale další případ, kdy se společnost snaží dojít k ideálnímu extraktivizmu (čerpání za účelem zisku, pozn. aut.) těl ? K tomu dochází vždy, když jsou těla vnímána jako zdroje, které lze těžit stejně jako zdroje přírodní. Častěji jsou těmito tendencemi negativně zasaženy ženy nebo marginalizované skupiny a ve vztahu k ženským tělům jsou pak tyto tendence skoro vždy přítomné v otázkách reprodukčního zdraví. Specificky pak v případě potratů, kdy se část společnosti vztahuje extraktivisticky k tělům žen jako k veřejnému zdroji pro reprodukci. Samozřejmě jde nejlépe o těla plodná, „zdravá“ a bílá (problém nucených sterilizací převážně romských žen je součástí české a československé zdravotnické historie, přičemž tento zákrok může způsobit následné posttraumatické syndromy jako deprese, pocení, zimnici a podobně).
Mnohonásobná diskriminace
Rovněž chybí data ohledně toho, jak lidé v závislosti na etnicitě, sexuální orientaci nebo v rámci různých genderových identit prožívají problémy reprodukčního duševního zdraví, včetně sexuálního násilí, reprodukčního nátlaku a neplodnosti. Přitom zjištěni těchto rozdílů je zásadní pro pochopení a řešení této problematiky. V Česku nyní třeba vyvstává otázka, jak bude pro trans* osoby dostupná interrupční péče. Od prvního července tohoto roku byla totiž zrušena podmínka kastrace, kterou bylo nutné podstoupit, pokud trans* osoba chtěla úředně změnit své pohlaví. Hormonální léčba se sice nevylučuje s interrupcí, ale podle organizace ASAP česká legislativa zatím nepočítá s přerušením těhotenství mužů. Pacientstvo (například to, kterému bylo již úředně změněno pohlaví v cizině) se může setkat v nemocnici s odmítnutím a spíše se bude obracet na organizace, které poskytují antikoncepční pilulky, nebo vyřeší interrupci v zahraničí. V zájmu dlouhodobého zdraví společnosti je však nezbytná systémová podpora reprodukční autonomie, kdy budou mít všichni zajištěný přístup k bezpečnému a legálnímu potratu spolu s účinnou antikoncepcí bez stigmatizace.
Pro zlepšení současného stavu kolem problematiky reprodukčního a duševního zdraví bude nutná mezioborová spolupráce a změna politiky – od menstruačního zdraví, dosažitelného přístupu k antikoncepci, práva na potrat, prevence sexuálního násilí, péče o ženy s traumatem, přístupu k léčbě neplodnosti až po zdravotní péči v menopauze.
Změny by měly probíhat v závislosti na sociálních faktorech – chudobě, rasizmu, stigmatizaci nebo mezilidském násilí. Kromě toho je nutné dojít k odstranění strukturálních překážek, jasné ochraně reprodukční autonomie a duševního zdraví celkově. V neposlední řadě je nutné zkoumat (a pěstovat) vliv rodičovských a partnerských dovedností u mužů, které jsou ve výzkumech opakovaně opomíjeny, nehledě na to, že jejich vlastní reprodukční a duševní zdraví bývá (kvůli genderovým předsudkům) zřídkakdy tématizováno.
Zdroje:
Abortion Support Alliance Prague, Interrupce na vlastní žádost. Dostupný na <https://interrupce-asap.cz/na-vlastni-zadost/> [vyšlo nedat.; cit. 1. 9 2025].
Barbara Havelková, Kateřina Šimáčková, Pavla Špondrová (eds.), Mužské právo - Jsou právní pravidla neutrální?. Praha: Wolters Kluwer ČR 2020.
Howard, L.M., Wilson, C.A., Reilly, T.J., Moss, K.M., Mishra, G.D., Coupland-Smith, E., Riecher-Rössler, A., Seedat, S., Smith, S., Steinberg, J.R., van Ditzhuijzen, J. and Oram, S., Women's reproductive mental health: currently available evidence and future directions for research, clinical practice and health policy. World Psychiatry 24, 2025, s. 196–215. Dostupné na <https://doi.org/10.1002/wps.21305>
Louise M. Howard, Hind Khalifeh, Perinatal mental health: a review of progress and challenges. World Psychiatry 19, 2020.
Our World in Data, Mental Health. Dostupné na <https://ourworldindata.org/grapher/antidepressants-per-capita?tab=line&time=earliest..2020&country=~CZE> [vyšlo 2022, cit. 31. 8. 2025]
Národní zdravotnický informační portál, Duševní onemocnění v Česku. Dostupné na <https://www.nzip.cz/infografika-dusevni-onemocneni-v-cesku> [cit. 31. 8. 2025]
The House of Science: A Museum Of False Facts (r. Lynne Sachs, 1991). Dostupné na <https://www.lynnesachs.com/1991/06/15/the-house-of-sciencea-museum-of-false-facts/>
Pro naše čtenářstvo a podporovatelstvo jsme právě otevřely dotazník. Tvoje odpovědi nám pomohou ve výběru dalších témat a tvorbě nových formátů. Odkaz na dotazník.
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
