Amerika v plamenech nenávisti
Rodney King. Michael Brown. George Floyd. Těch jmen by mohlo být víc. Je jich víc. Jejich řada je takřka nekonečná a sahá hluboko do minulosti. Veřejné lynče, mrtvá, zmučená, černá těla, visící na stromech, kolem dav lidí, bílé tváře se usmívají do fotoaparátu. Americká tradice. Dnes k tomu není potřeba ani hořící kříž, ani bílé prostěradlo, stačí policejní uniforma. Minneapoliský policista Derek Chauvin zaklekl krk George Floyda, dokud nezemřel. Podobá se to formulaci, kterou se odsuzovalo k smrti provazem: bude pověšen za krk, dokud nezemře. Poprava. Policejní poprava.
Pro pochopení toho, co se v posledních dnech ve Spojených státech děje, nestačí porozumět. Je třeba pokusit se k tomu procítit. Až pak je možné rozumět. Rozumět tomu, že většina chudých Afroameričanů ví, že tohle by se mohlo stát i jim. Že teenagera v mikině s kapucou může cestou na návštěvu příbuzných zabít vyplašený samozvaný domobranec, jako se to stalo v roce 2012 Trayvonu Martinovi. Že když si dvanáctiletý kluk hraje s replikou zbraně na hřišti, může přijet policista a zastřelit jej dřív, než vystoupí z auta, jako v roce 2014 Tamira Rice. Že vás zardousí při zatýkání, jako Erica Garnera. Jako George Floyda. Že se případ ani nedostane před soud. A když ano, vrah odejde bez trestu.
Roots, bloody roots
Všechna data svědčí o tom, jak hluboko Amerika zůstává rozdělená podle barvy kůže. Bílí Američané jsou zpravidla bohatší, ti černí zase mají větší šanci, že skončí ve vězení nebo zemřou násilnou smrtí. Je také daleko pravděpodobnější, že je usmrtí policie. Každých několik let vede další policejní násilí na dalším Afroameričanovi k dalším nepokojům, po nichž se zasažená oblast většinou ekonomicky i sociálně propadne do ještě větší bídy, která následně pomáhá potvrzovat „rasové“ stereotypy. Mimochodem, samo slovo rasa (race) je dokladem hluboké neschopnosti Spojených států vyrovnat se se svým rasistickým dědictvím. Pojem, který v Evropě snad provždy zdiskreditovala pseudovědecká rasová teorie nacismu, je z nedostatku lepších alternativ v Americe legitimní.
Není se pak co divit, že zkušenost mnohé „rasové“ stereotypy potvrzuje. Černošské čtvrti jsou nebezpečnější a je v nich statisticky víc drog a násilí než ve čtvrtích bělošských. Vzhledem k americkým dějinám by byl zázrak, kdyby to bylo jinak. Rasistické dědictví otroctví, tedy že, slovy Malcolma X, Afroameričané „nepřistáli na plymouthské skále, ale ona na nich“, tak zůstává společným, dosud nepřekonaným břemenem černé i bílé populace Spojených států. Na americký rasismus lze vztáhnut totéž, co maďarský politický myslitel István Bibó prohlásil o evropském antisemitismu. Podle Bibóa antisemité „teze o Židech opírají o nejosobnější zkušenosti, přenášené v upřímném vzplanutí emocí, a darmo je říkat, že si je vymýšlejí na základě předsudků, zájmů, mlhavých ideologií, neboť mnohé naznačuje, že situace je přesně opačná – právě emocionální intenzita určitých zkušeností jim dává uvěřit v nesmyslné předsudky a mlhavé ideologie“. V otázkách „rasy“ přitom Spojené státy vyrostly na samých nesmyslných předsudcích a spíš zvrácených než mlhavých ideologiích. Podobně jako u Židů také u Afroameričanů platí Bibóovo tvrzení, že zkušenosti okolního světa s nimi předchází jejich zkušenost s okolním, převážně bílým světem. A ta je posledních 400 let dost strašná.
V této souvislosti se mi vždycky vybaví teze německo-britského politologa Ralfa Dahrendorfa o postkomunistické Evropě. Dahrendorf v roce 1989 tvrdil, že postkomunistické země budou na své cestě k demokracii potřebovat šest měsíců na ústavní reformy, šest let pro reformu hospodářství a šedesát let, než v nich bude fungovat stabilní občanská společnost. Ve Spojených státech ale trvalo celé století od zrušení otroctví třináctým dodatkem Ústavy v roce 1865 propracovat se v roce 1965 k Voting Rights Act, který zakazuje u voleb diskriminaci na základě rasy! Podle Dahrendorfova modelu bude trvat dalších 1200 let, než dojde k narovnání ekonomické situace Afroameričanů a 12 000 let, než americká společnost bude skutečně občanskou! Zní to absurdně? V roce 1963 byl před svým domem zastřelen jeden z tehdejších nejvýznamnější aktivistů v boji za občanská práva, Medgar Evers. Vrah, člen Ku-Klux-Klanu Byron De La Beckwith, byl brzy vypátrán. Ale členové poroty, dobří, bílí občané státu Mississippi, nedokázali podvakrát dojít k verdiktu. Trvalo třicet let, než byl v roce 1994 De La Beckwith odsouzen za vraždu Medgara Everse. This is America.
Zachraňme to nejdůležitější!
I někteří čeští komentátoři, zblblí svou nezměrnou posvátnou úctou k soukromému vlastnictví, jež u nich je (nepřekvapivě) o poznání hlubší než úcta k lidským životům, vnímali jako ústřední téma riotů škody na majetku. Někteří dokonce souhlasně hýkali u výroků Donalda Trumpa o střílení do rabujících. Rozhořčeně vykládali o lůze, ti odvážnější dokonce ztratili i pár slov o necivilizovanosti či necivilizovatelnosti černochů. Nakonec, jsme v Čechách, trochu toho rasismu si mohou dovolit, společenská exkomunikace jim za to nehrozí. Přitom je zřejmé, že rabování a násilí proti lidem se účastnila jen menšina těch, kteří se do demonstrací zapojili. A rabování rozhodně nemá co dělat s politickou podstatou nepokojů.
Ti, kteří se dojímají nad zmarněným majetkem více než nad zmarněnými životy, zapomínají, nebo možná nikdy nevěděli, že jsme zrovna oslavili pětasedmdesát let od doby, kdy ctihodní pražští měšťané vyloupávali Němcům oči, upalovali je na honosných pražských třídách a rabovali jejich byty. Když společenská frustrace dostoupí vrcholu a pak se náhle uvolní, je násilí proti věcem, rabování a krádeže ještě relativně civilizovanou reakcí. Člověk nemusí být zrovna sociálním psychologem, aby pochopil, že hněv, nemožnost se dovolat spravedlnosti a naprostá nedůvěra v to, že „systém“ je tu i pro lidi, jako jsme my, v kritickém okamžiku vede k tomu, že zatoužím vidět „celý svět hořet“. To neznamená, že je možné svět nechat shořet, ale také je zřejmé, že nestačí hasit plameny, protože ty jsou následkem, nikoli příčinou.
Představme si, že by čeští policisté s podobnou pravidelností zabíjeli americké občany žijící v České republice. Jak dlouho by trvalo, než by na Prahu dopadla první střela s plochou dráhou letu a naše hranice by překročil první americký voják? Interpretovat nekončící seznam mrtvých Afroameričanů jako válku, kterou USA vedou proti vlastním občanům, zní možná podobně přitažené za vlasy. Na druhou stranu vzhledem k setrvalé nečinnosti amerického establishmentu, v jejímž důsledku se podobné incidenty dějí stále znovu a znovu a znovu, se nelze ubránit podezření, že na černých životech tomuto establishmentu vlastně nezáleží.
Hořící Amerikkka
Už před několik lety měla Andrewa Jacksona na líci dvacetidolarovky vystřídat hrdinka abolicionistického hnutí, uprchlá otrokyně Harriet Tubman. Těžko si představit lepší výměnu. Sedmého prezidenta, který byl zodpovědný za řadu kroků smiřujících ke genocidě amerických Indiánů, by nahradila žena, která pomohla desítkám lidí získat svobodu, sloužila jako zvěd v občanské válce a stála u zrodu hnutí za ženské volební právo. Byla by první ženou a zároveň první Afroameričankou na americké bankovce. Ke zpoždění této výměny podle všeho došlo zásluhou Donalda Trumpa.
Aby se Američané přestali bouřit, nestačí, aby byl vrah George Floyda pohnán před soud. Afroameričané a Afroameričanky se už nechtějí bát pouštět své otce, bratry a syny na ulici. A je těžké uvěřit v systém, který vás stále dokola zklamává, zvlášť, kdy v Bílém domě sedí muž, kterého si dokážete představit na barbecue Společnosti Johna Birche, ale sotva na pochodu za rovnoprávnost – inu, prakticky kohokoli vás napadne.
V šedesátých letech věnoval americký stát mnoho energie tomu, aby rozbil radikální černé hnutí. Od té doby se zvýšila individuální prostupnost „rasových“ bariér natolik, že Barack Obama se mohl stát prvním afroamerickým prezidentem Spojených států. Kolektivní situace černého obyvatelstva se však o mnoho nezlepšila, v mnoha směrech je možná i horší. Důsledkem absence možnosti radikální artikulace kolektivních cílů je nahodilost a nevypočitatelnost. Establishment pořád dokola říká: musíte věřit, že to s vámi myslíme dobře. A další a další Afromareričané umírají. Možná, že kdyby v Bílém domě nebyl zrovna Donald Trump, demonstrace by se nezměnily v rioty. Možná by to napak nezměnilo vůbec nic. Jisté je, že dokud bude americká policie zabíjet pro nic za nic černochy, Amerika hořet nepřestane. A ani by neměla.
---
