revue Prostor uvádí: Jakub Racek

Představujeme Jakuba Racka (* 1999), 

který je studentem Pedagogické fakulty Masarykovy Univerzity, úspěšně se zúčastnil literárních soutěží Literární soutěž Františka Halase, Ortenova Kutná Hora či Literární cena Vladimíra Vokolka. Poezii publikoval v časopise Host, Tvar a Kulturní noviny.

Velký svět
Opilý lesů pán mžoural do prázdného skla.
Muzika může hrát hlasitě, jak chce,
chronologie večera je připravená rána bičem.
„Jak se máte,“ ptáš se.
„Jako vždycky výborně.“
A namočí dva párky v dlani do kelímku s křenem.
Tahle lež byla patrná až moc,
nikam patřící optimismus nešel přibít ani pod kříž.
Tvůj podařený život byl k smíchu,
literární aluze Piláta z Pontu zůstala nepochopena.
Mluvil jen o tom, co to bylo za pocit,
když opustil věznici a šel si ven zaběhat.

Sídliště
Měl jsi rozečtený román
pár kroků od nového kostela.
Sídliště zašité drobnými stehy
do nedělního odpoledne.
Za okny cinkaly lžičky od kávy
a od zákusků.
Hrana kostelní věže byla
ostřejší než nůž na maso.
Nejvíc pozornosti poutal
travnatý pahrbek s olivovníky
- Getsemany mezi paneláky.

Venezuela
Fotit špínu pro pocit čistoty,
když ti voda z mokrých větví
padá za krk.

Některé přednášky jsou nádherné jako kameny.
Asi před týdnem jsi chtěl chytit za ruku
docentku pedagogiky a pozvat ji na rozhlednu
Babí lom.
Černé holé větve mezi červenými slepenci a arkózou
jsou mniši ve svých kartouzách,
liturgické potřeby krajiny.
Vyprávěla o nadaném synovci a Símonu Bolívarovi.
Přemýšlel jsi, jak by se na ty skály
hodila jeho jezdecká socha.

Zrnění
Náhradní obratle – nejsou.
Povolení k exhumaci ti spadlo do kaluže.
Rodina volá za horizontem,
drží při sobě,
kouskuje se na jednotlivé pixely.
Společnou fotografii dostaneš do e-mailu
ještě při cestě zpátky.

Poslední fotku v galerii máš sloupanou omítku
vypadající jako rozbouřené moře.
Teď v těch malých čtvercích
rozeznáváš oči nos a ústa.
Minecraftovou oblohou letí husy.

Balkánské moře
Dlaní natočenou do zahrady žehnáš večeru.
Stojí za loděnicí se zlatým řetízkem
a drobně rozcuchanými vlasy.
Mravenci se sbíhají na kostku cukru,
pozorují nahé námořníky mířící do kajut.
Trpí jako neprořezaná jabloň,
zarůstá srhou, bojínkem.
Podmáčený čas stojí na nákolním sídlišti,
podnebí svůj vzduch nechává rozladěný.
Zvedá se příjemná bríza,
můra uctívá wolframovou žárovku.

Čím dál starší večer
vlaje jako rozepnutá košile.

Klášter
Usrkávat melancholii z čutory,
na kterou se lepí vosy.
Ahoj a popel,
memento mori.
Cítíš se jako odcházející kouř
z klauzury paulánů na Vranově.
 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít