Pesimismus a realismus

Dějin filozofie a jejích snah nahlédnout realitu s odborníkem na nihilismus a průniky filozofie s hororem

Se svolením autora přeložilx Ivan Loginov. Původně text vyšel v knize Realism Materialism Art (Eds. C. Cox J. Jaskey S. Malik).

*

Zde… je vše podle plánu. V dějinách filozofie nenajdeme žádnou definici „realismu“, na níž by panovala shoda. Podle toho, co si myslíte o filozofii, je to důvod k znepokojení, nebo k smíchu. A přesto téměř každá filozofie vychází z nějakého realistického nároku, nároku být s to konečně a definitivně artikulovat „jak věci jsou“ – nehledě na to, jak zvláštní nebo neintuitivní se mohou zdát výsledná tvrzení. Dokonce by se dalo tvrdit, že kritériem realismu v současné filozofii je přesně to, jak neintuitivní a „zvláštní“ tvrzení se pro popis skutečnosti používají. Nevyhnutelně dochází ke sporům, tvoří se školy, lidé publikují objemné akademické svazky a hemží se to akademickým tribalismem.

V mnoha filozofických proudech jde o soudy týkající se skutečnosti. Ovšem žádné dva soudy nejsou stejné. Historici filozofie to zpravidla řeší tak, že jednoduše vyjmenují realismy prosazované různými filozofy, hezky postupně, za sebou, jeden po druhém: platónský realismus (svět, který vidím před sebou, a svět abstraktních idejí); aristotelský realismus (abstraktní ideje neoddělitelné od světa, který vidím před sebou); hegeliánský realismus (svět sám o sobě odpovídající strukturám myšlení); whiteheadovský realismus (proces, stávání se a změna jako primární; látky, objekty a věci jako sekundární); a tak dále. Dalším přístupem je typy realismu vyznačit transhistoricky, napříč dějinnými epochami a jednotlivými mysliteli: naivní realismus (ve kterém jsou jevy a realita totéž), noetický realismus (skutečnost se odlišuje od jevů a spočívá v abstraktních univerzáliích; cílem filozofie je tázat se po univerzáliích, nikoliv jevech); a ontologický realismus (to, co existuje, je skutečné, i v případě, že není aktuální).

Když ale takové seznamy a tabulky řešíme, musíme zmínit jiný druh realismu, za který vděčíme Kantovi a který by on sám bezpochyby nazval kritickým realismem. Tedy realismem, který nepředpokládá, že skutečné – bez ohledu na to, zda je hmatatelné, či ne – lze adekvátně poznat. Jde téměř o agnostický realismus, nicméně takovou úvahou už podle Kanta oblast samotné filozofie opouštíme. Kant nám přináší nejmodernější realismus, který je zároveň nesmazatelně předmoderní (troufneme-li si to říct, tak mystický).

*

Dostaneš to, co vidíš. Po krajním zjednodušení můžeme dojít k následujícímu: filozofický realismus spočívá ve dvou spolu souvisejících, ale zřetelně odlišných přístupech. Prvním je přístup „dostaneš to, co vidíš,“ pokus porozumět něčemu bez subjektivního zaujetí, bez idealismu, bez zkreslení. Druhý je přístup „pouze fakta,“ neboli snaha něco pochopit bez uchylování se ke spekulaci, hypotézám, pouhému hádání. Nestačí při něm jen doufat, že to dobře dopadne. V jistém smyslu vyplývá druhá perspektiva z první. V prvním případě totiž to, co se zdá být hodnotově neutrálním přijetím „věcí tak, jak jsou“, do velké míry závisí na zkušenosti vědomého subjektu – a subjektivní zkušenost, jak víme, není nejspolehlivější mírou realismu. „Dostaneš to, co vidíš,“ ano, ale to, co dostanu, není nutně tím, co dostaneš ty, a naopak. Když bychom pak chtěli věčně problémovou oblast zkušenosti obejít, aniž bychom ale zcela opustili doménu empirických smyslových dat, posuneme se ke druhé variantě – co je skutečné, lze verifikovat, změřit, analyzovat, vyjádřit jako objekt bádání. Zkušenost lze podle druhého přístupu rozložit na složitou strukturu kognitivních funkcí (senzibilita, porozumění, rozum); nebo můžeme „uzávorkovat“ svět tak, jak se nám jeví jako studovaný objekt; nebo se dá upřednostnit stávání se před bytím, kontinuální před diskrétním, proces před produktem; nebo se lze od skutečnosti samé o sobě obrátit k jazyku, logice a znakům; a případně můžete povolat deskriptivní přísnost matematické teorie množin a její schopnost poradit si s celkem i jeho částmi. Řešení se liší, ale závěr vždy zní, že co je skutečné, je nesporné a stojí stranou našich tužeb, nadějí a splněných přání. Ale i tak narážíme na problémy, protože někdo měření vždy provádí. O tom, jakou dnes hrajeme logickou hru, už rozhodnutí učiněno bylo; a verifikační kritéria jsou přinejlepším pohyblivými cíli. Apoteózou tohoto „vědeckého“ realismu je tautologie – skutečné je… skutečné. A navíc: Něčí skutečnost je fantazií jiného, nezávisle na tom – či naopak právě proto –, jak dobře byla změřena.

*

Každý pokus o formulování filozofie realismu má v sobě zabudovaný pesimismus. Úpornosti zoufalého pokusu filozofie dotknout se reálného se vyrovná pouze její neschopnost to dokázat. Když si to uvědomíme, vede to k odmítnutí realismu, ale nikoliv rozumu jako takového. Vyvstává tak nový problém, problém pesimismu vlastní – co tedy s myšlením dál dělat?

*

Neexistuje filozofie pesimismu, jen její opak.

*

Realistická tvrzení nejsou pokaždé tvrzeními o skutečném.

*

Všechna tvrzení o skutečném patří k realismu – ale nejsou nutně realistická.

*

Co mě zaráží, je to, jak nemoudří filozofové často bývají – zejména filozofové nejpozornější k výzvám systematické filozofie. Jak se někdo může se vší upřímností ujmout projektu jako Bytí a čas, Proces a skutečnost[1], Diference a opakování, Bytí a událost, aniž by se přiznaně usmířil s Kritikou čistého rozumu nebo odmítl klamy Fenomenologie ducha? Nepochybně každý filozof někde hluboko ve svém nitru tuší, že kdybychom na to uměli přijít, už bychom to dávno udělali. Jediné, co se změnilo, je, že vydáváme více knih, nikoliv knihy lepší. Možná proto Heidegger, Whitehead a další ponechali své knihy nedokončené, možná je to důvod, proč Schopenhauer přidával víc a víc materiálu ke Světu jako vůli a představě, proč Wittgenstein odešel předčasně do důchodu a proč Nietzsche a Cioran na vše od začátku kašlali – jako kdyby se každý z nich probudil ze své vlastní dogmatické kocoviny a uvědomil si, příliš pozdě, marnost realistického popudu. Nebo možná pochopili, že filozofovat začínáme tehdy, když filozofii opustíme.

*

Velmi velmi velmi krátké dějiny filozofie. Filozofický realismus na Západě stojí na třech pilířích, pilířích, které jsou vratké, plné prasklin a skvrn odlupující se barvy (jako jakási dekoláž). První sloup, klasický, je platónský pilíř. S Platónem se seznamujeme s představou dvojitého světa, světa, který je tady-a-teď a světem za ním; světa, který je bezprostředně daný, a světa, který je vzdálený, nebo přinejmenším nedostupný. O tom či onom aspektu Platonova podobenství o jeskyni bylo napsáno nesčetné množství komentářů, ale její základní poslání je celkem jasné: „musí být něco víc“. Co je jednoduše dané, je dobré, ale nestačí, nemůže stačit. Ne, musí být něco víc. Možná jiný svět leží nad nebo za tímto, možná je s ním koextenzivní a my si to ani neuvědomujeme; ale musí být něco víc. Bezpochyby se to Platón naučil od takzvaných presokratiků. Já je vhozené do světa, který nestvořilo a o který se ani neprosilo, a rozhlíží se, možná ohromeně, možná zděšeně nebo fascinovaně, a pokládá onu prvotní filozofickou otázku: „Je toto všechno?“ Odpovědět na ni znamená vytyčit hranice mezi tázajícím se já, dotazovaným světem a problematickým vztahem mezi nimi. Jak víme, pro Platóna toto okolo nebylo všechno a za každou jednotlivou židlí či knihou či medúzou se skrývala abstraktní, perfektní idea židlovosti, knihovosti nebo medúzovosti. Ačkoliv bylo Platonovo myšlení ve filozofii mnohokrát překonané, tušení dvojího světa zůstává, i když často pod jinými jmény. Každé z nich zastupuje tento základní vztah mezi světem, který je daný, a dalším světem, možná základnějším, který daný není: Jedno, logos, Bůh, noumena, absolutno, duch, vůle-k-moci, Bytí, trvání, proces, diference.

Druhý pilíř, moderní, je descartovský. Jestliže nám Platón dal tušení dvou světů, Descartes nám poskytuje prostředky k cestování mezi nimi. Descartův oslavovaný výrok cogito ergo sum, ze kterého se již stalo klišé, je více než jen potvrzení sebe-vědomého lidského subjektu. Descartes vyhlašuje, že mezi myšlením a světem je dostatečné a nutné spojení. Konkrétně: že lidské myšlení souzní s oněmi dvěma světy, z nichž jeden je bezprostředně daný a druhý je třeba zprostředkovat, protože zřejmý není. Descartes dokonce zachází tak daleko, až naznačuje, že cesta do toho dalšího světa „za“ vede skrz svět, který je tady-a-teď. Dramatický oblouk Meditací to vyjadřuje doslova. Stačí si prostě sednout k ohni v teplém svetru, možná s šálkem kávy, a myslet. Ve skutečnosti jsou Meditace performativním textem, ve kterém Descartes-postava předvádí, jak se dostat ze světa tady-a-teď do světa „za“. Jenže na cestě je mnoho překážek a kousek po kousku se svět tady-a-teď stává méně a méně spolehlivým, víc a víc začíná připomínat mlhavý, přízračný svět „za“ plný rozpohybovaných loutek, duchů ve strojích a šibalských démonů. Veřejné tajemství Meditací zní, že jakmile Descartes jednou vyrazí na cestu skepse, neexistuje žádný rozumný důvod, aby vůbec někdy přestal. Bůh (filozofický bůh, bůh Descartese, Leibnize, a, ano, i Spinozy) přichází na pomoc, ale není to moc přesvědčivé. Deus ex machina, jak se patří. Samozřejmě, Meditace jsou ironické, protože kruh se nakonec uzavře a jsme zas na začátku: filozof putuje „za“, aby mohl objevit své já, jenže svět „za“ nápadně připomíná svět tady-a-teď.

Třetím pilířem je pilíř kantovský. Kant je nepochybně nudný autor (ovšem lepší než Hegel, který je prostě jenom autor špatný). Ale co Kant pro filozofii udělal, byl tak trochu danajský dar – dal filozofii popis práce. Filozofové rozhodně měli co na práci i v době před Kantem; byli ale buď zavázáni náboženským institucím („můžeš učit Aristotelovu logiku, ale nepleť se do biologie“), nebo operovali v přechodné zóně, ještě před oborovým rozdělením mezi humanitními a přírodními vědami (vezměte si Descartese – filozof, matematik, amatérský anatom). Kantova kritická filozofie je široce známa pro snahu určit oblast filozofii samotné. Říká, co filozofie není. „Ano, debatujte o existenci boha, jak chcete a jak dlouho chcete, ale nikdy nedojdete k filozoficky uspokojivé odpovědi, a filozofové by se o to stejně neměli starat – je to práce kazatelů.“ Kantovo myšlení zároveň představovalo pro filozofii jakožto privilegované, lidské počínání vystřízlivění; mluví o tom, na co filozofie nestačí – zejména, že nikdy nemůže zcela překlenout propast mezi říší fenoménů (světa, jak se nám jeví) a noumenonů (světa o sobě, nezávisle na tom, jak ho zakoušíme). Kantova kritická filozofie je pozoruhodná tím, že v sobě ukrývá rozpor: je to velká, blyštivá filozofie, něco jako filozofická katedrála…, která zároveň volá potom, aby filozofie byla pokorná, ba zbídačená.

Ale i Katovo smířlivé gesto končí šťastně. Přesto, že sice možná neznáme svět o sobě, můžeme nicméně poznat, jak vůbec něco víme, a můžeme studovat to, jak se nám svět jeví, a možná – opravdu jenom možná – pomocí toho můžeme alespoň v náznacích vyvodit, že tu je „něco víc“, co na nás působí, ať už to poznáváme jakkoliv pokřiveně.

Z určitého pohledu dějiny západní filozofie vypadají jako jakýsi splašený, horečnatý pokus zakrýt podezření, že možná nic víc není. Každé nadšené, dychtivé prohlášení „musí tu být něco víc“ zakrývá ještě zklamanější a mrzutější „tohle je všechno“.

Vynecháváme tím ale možný čtvrtý pilíř – ten nietzscheovský –, který nadšeně ohlašuje „toto je všechno!“. A realismus se tak navrací ke svým pesimistickým kořenům.

*

Pesimista je logik s talentem zklamávat se.

*

Depresivní realismus. Pesimismus a realismus se zdají být dvěma velmi odlišnými způsoby myšlení. Realismus implikuje jistou neutralitu, pohled na věci tak, jak jsou, stranou vlastních zájmů a zájmů ostatních, neutralizaci hodnot, která, to vypadá, vždy končí selskorozumovou tautologií „je to tak, jak to je“. Pesimismus je oproti tomu často považovaný spíše než za filozofické stanovisko za špatný postoj. Je vždy v protikladu k optimismu, a pokud ne logicky, tak afektivně. Když jsou pesimisté do něčeho nadšeni, je to pessimus, ono „nejhorší“, skvoucí se v každém možném výsledku, třpytící se za každým rohem, extáze nejhoršího pod závojem úšklebku nebo mrzutého bručení. Realismus se často uplatňuje z nutnosti – nikdo nikdy není realistou „jen tak pro zábavu“. Nutnost realismu jako filozofického postoje je zpravidla vyvolána něčím nefilozofickým – politikou, vědou nebo potřebou něco udělat. Zato pesimismus je luxus: musíme mít volný čas, abychom mohli naříkat, sténat a brblat, a psát lyrickou poezii o utrpení, protože nic z toho nikomu nepomáhá a situaci ve skutečnosti zhoršuje.

Mezi pesimismem a realismem je nicméně spojení. Zmiňme jeden příklad nikoliv z filozofie, nýbrž z psychologie. „Depresivní realismus“ je oficiálně znějící termín, který dostala představa, že pesimističtější perspektiva nás vede ke „zdravějšímu“ a realističtějšímu uchopení života a světa, v němž žijeme. Zdůvodnění zní, že pesimisté jsou prý osvobozeni od mylné představy takzvaného střediska řízení (anglicky locus of control; nevěří, že mají zcela pod kontrolou vlastní jednání a osud. Pesimisté podle tohoto pohledu rovněž s menší pravděpodobností předpokládají, že špatné věci se vždy dějí jiným lidem („optimistické zkreslení“). Ve výsledku pesimisté tak nemají mít žádné iluze o vlastní nadřazenosti nad ostatními lidmi – ani velké naděje, ani očekávání. Netrpí tak prý velikášstvím. Žijí a jednají prozatím, dočasně, a pokud věci nevyjdou, inu, co se dalo čekat?

Není zcela jasné, zda se jedná o funkční psychologickou teorii, či pouze snahu podívat se na depresi optimisticky. Současní filozofové se depresivním realismem, zdá se, také nakazili, a vydávají pop-filozofické publikace, které ve své téměř absurdní serióznosti začínají znít jako seberozvojové knihy.[2] Avšak na nejvyšší úrovni – té, která přesahuje psychologii – nemůžeme snad dodat, že pesimisté nemají iluze nejen o vlastním bytí, ale o nadřazenosti či významu všech lidských bytostí? Ano, všech bytostí – tedy Bytí samotného? Pokud je toto realismus, je to realismus, který se rozpíná až do antihumanismu – něco jako celodruhová deprese.

*

Černá žluč. Každé klopýtající pomyšlení o očistě je svatozář z kostí. Prašivý popelavý smích. Jeskyně. Chladné nebeské končetiny. Bezozvěnová poušť okřídlených diagramů.

*

Zrozeni v troskách filozofie. Ať už byste se na ně v čase podívali kdykoliv, jsou pilíře filozofie téměř neodlišitelné od jejích trosek. Můžou stále stát, ale slouží spíše jako turistická atrakce než jako funkční architektura. Stejně jako trosky jsou filozofické pilíře pokryty prasklinami, ale nikdo za to vlastně nemůže, samozřejmě kromě filozofů. A demolovat filozofii je vždy práce filozofie samotné (protože koho jiného to zajímá natolik, aby prozkoumal tak pozorně každé zákoutí takových trosek, aby ho zaštukoval?). Historici filozofie jsou čističi. Mezitím se loudalové známí jako anti-filozofové potloukají kolem, někdy schovaní ve svých nedalekých jeskyních, někdy posedávající jako hroudy sylogické hlíny. Jsou to skeptici, cynici, nihilisté, pesimisté. Odmítají žít uvnitř ruin, ve stínu pilířů, ale také neopustili naleziště, aby našli lepší podnebí nebo ucházející kafe. To, jak přemýšlejí, zní filozoficky – skepticismus, nihilismus, pesimismus –, jsou to termíny, které se zdají označovat metody, školy, tradice. Anti-filozofové rovněž vědí, že vše vystavěné se jednou musí opět zhroutit, a tato předtucha je zřejmá v jejich vlastních slovech – v Pascalově přehnaně přesvědčivé nedůvěře v sebe sama, v Schopenhauerově pohřební nevraživosti či Cioranových strohých sděleních…

Ale je tu stále filozofická otázka vnořená do jejich aforismů, úryvků a dopisů proti lidstvu. V případě skepticismu musíme vždy zodpovědět otázku „Kde končí pochyby?“. Každý filozof nachází vlastní bod, kde se zastaví: pochyby končí u Boha, pochyby končí u vědomí sebe sama, pochyby končí u logické konzistence a tak dále. Samozřejmě pro někoho pochyby nekončí, a proto si skeptik a nihilista mohou občas podat ruce. Pesimismus ale klade jinou otázku: kolik „ne“ dělá „ano“? Každý filozof něco ve světě nebo o světě neguje – předpoklad, náboženské přikázání, to, co se vydává za selský rozum. Ale tato negace vždy dláždí cestu k další afirmaci, k tvrzení, jak je to ve skutečnosti. Podobně jako skeptik, i pesimista může skončit u „ne“, které nikdy nevede k „ano“. Je to „ne“, které se v důsledku musí obrátit samo k sobě a pohltit se, a tím vytvořit paradox a kontradikci. Výsledek je sebevražda (moderní verze), sebezapření (mystická, předmoderní verze) nebo tragédie (klasická verze). Zapomněli jsme na postmoderní verzi – frašku, grotesku, šibeniční humor.

*

Pesimismus má v dějinách filozofie rozporuplné postavení. Přestože často přináší pravdivá tvrzení, nikdo pesimisty zpravidla nevyhledává. Ba víc, většinou jde o lidi, které nikdo poslouchat nechce – reptající, nabručené a naříkající. Někteří filozofové, jako například Schopenhauer, vyzývali k posunu od morálního pesimismu (subjektivní postoj ke stavu věcí) k metafyzickému pesimismu (objektivní tvrzení o světě jako takovém, doplněné o varování, že „svět jako takový“ je obvykle lhostejný a nestojí za to). Nemůžeme téměř po sta letech klidnějších filozofiích jazyka, logiky a politiky, vidět náznaky, že úzkostlivé a analytické impulzy pesimismu jsou zpět? Obdobou toho jsou filozofie řazené mezi takzvaný spekulativní realismus, myšlenkové proudy, které volají po filozoficky realistickém pochopení světa nezávislého a lhostejného vůči myslícímu lidskému subjektu a zájmovým skupinám, které subjekt bez ohledu na rod zastupuje. Spekulativně realističtí myslitelé nikdy netvrdí, že je jejich filozofie pesimistická (ať už v morálním, nebo metafyzickém smyslu). Ale pohled do dějin filozofie naznačuje, že spekulativní realismus lze vnímat jako rozšíření nebo nástavbu pesimismu – jelikož pouze filozofové jako Schopenhauer, Pascal a Cioran nám mohou v klidu tvrdit, že svět je vůči nám lhostejný a že toto uvědomění je „temné“. Spekulativní realismus je ovšem analytická filozofie v rouše té kontinentální. A talismanem pro vstup do zdobených, sečtělých síní spekulativního realismu je princip dostatečného rozumu.

Meze takových filozofických „hnutí“ ale představují limity, které pesimismus již dávno rozpoznal – hranice světa-bez-nás a nemožnosti myslet svět-bez-nás jinak než jako limitu. V jistém smyslu nejde spekulativní realismus ve svém stoickém a hrdinském pátrání po absolutnu dost daleko. Nemůže. Zpochybňovat zásady dostatečné matematiky a dostatečné logiky by bylo vzdáním se filozofie samotné; a když se do filozofie vložilo tolik, nejde se jen tak sbalit a odejít. A tak hra pokračuje. A tak dnes dobře známé ukazatele filozofické anti-tradice – skepticimus, pesimismus, nihilismus – najdeme pod vlajkou „vědy“ s její téměř právnickou posedlostí dokazovat to, co se rozumí samo sebou. Pro spekulativní realisty je analytická filozofie formou askeze. Nikdy by si, například, nemohli dovolit být v depresi – nikdy by si nedovolili stát se „depresivními realisty“.

*

Schopenhauer: „Definice absolutna je: ten bod, ve kterém pro nás bylo příhodné stát v klidu a zastavit se.“ To jest umění?[3]

*

Za filozofií zmaru. Ačkoliv má často kvazifilozofický status, nakonec je pesimismus odmítaný, protože páchá tu nejneodpustitelnější filozofickou chybu – zaměňuje subjektivní za objektivní. Ale přiznání si této chyby je dopředu v pesimismu zakořeněno. To je důvod, proč Schopenhauerův Svět jako vůle a představa jen vypadá jako práce z oblasti systematické filozofie. Opravdu, ke konci knihy „celek“ střídají bořící se trosky a potutelné odvolávání se na budhistické „nic“. Určitě měl na víc. Každý pesimistický myslitel nicméně nějakým způsobem chápe, že pesimismus je filozofickému úsilí vlastní. Výzvou každé filozofie je v tvrzení, která činí, objasnit sebe sama (obzvláště v tvrzeních považovaných za „realistická“). A k této výzvě je přidružená další, a to nutnost naopak objasnit vlastní horizont, vlastní limity, co daná filozofie nemůže říkat, vědět nebo myslet.

A to je důvod, proč ve filozofii neexistuje žádný „analytický pesimismus“, pouze metafyzická poetika konečnosti a úzkosti. Nikdo nikdy nepřiřkl pesimismu vědecký status – tedy téměř nikdo. Výjimku tvoří Edhar Saltus, autor z pozdního devatenáctého století, který je ke konci své knihy Philosophy of Disenchantment (Filozofie rozčarování) zvědavě optimistický ohledně toho, čemu říká „vědecký pesimismus“ budoucnosti. Ale Saltusův vědecký pesimismus je stejně tak o mystickém odhalování limitů jako o logické přísnosti a verifikovatelných tvrzeních. Eduard von Hartmann, následovník Schopenhauera, se vydal jinou cestou. Ve svém masivním a krkolomném spisu Philosophie des Unbewussten (Filozofie nevědomí) se Hartmann pokouší snoubit Schopenhauerův pesimismus s dobovou biologií a fyzikou. První část jeho spisu je zcela tvořena detailními popisy vědeckých experimentů zahrnujících dekapitaci zvířat – jako by se snažil naznačit neúprosnou alegorii mezi vědou a filozofií. Ale vše, čemu věda Hartmanna učí, je, že lidský druh je přinejlepším náhodou, která měla to neštěstí, že si o sobě pomyslela, že je nutností. Tak náhodně, jak jsme vznikli, musíme náhodně i zaniknout. Ale zda se to má stát najednou, či pomalu a postupně, Hartmann neříká. A pak tu máme Nietzscheho, vzdorovitého rekonvalescenta, který spílá vědě stejně jako náboženství a který nám říká, že jsme ve svém pesimismu nezašli dost daleko, že jsme stále nedosáhli „pesimismu síly“. I přesto, jak posměšně dodává, že co potřebuje teď, je „chemie morálních, náboženských a estetických představ i pocitů, jakož i všech těch hnutí mysli, která zakoušíme ve velkém i v malém kulturním a společenském provozu, ba i o samotě.“ A to není vše. S přihlédnutím k tomu se Nietzsche ptá: „Což kdyby tato chemie dospěla k výsledku, že i zde získáváme nejnádhernější barvy z nízkých, ne-li opovrhovaných látek?“ [4]

Zdá se, že všechny tyto otázky by vyžadovaly samostatný filozofický obor, který by studoval zmar vlastní všem pokusům filozofovat. Možná má pesimismus přeci jen budoucnost. Můžeme si představit univerzity s kurzy pro bakalářské studenty s názvy jako „Dobrovolné vymření“ (s laboratorní praxí); erudované nabručené profesory s tituly jako „Vedoucí katedry schopenhauerologie v oblasti studia toho nejhoršího“; vydání rozsáhlých německých systematickofilozofických svazků nazvaných Filozofie zmaru. Ale kdyby takový filozofický obor existoval, musel by se ve své metodě odlišit od toho, jak se běžně uplatňuje na filozofii logika: čehož výsledkem je jednoduše propracovaný popis selhání filozofie v podobě kontradikcí, který pak takové selhání přetavuje v úspěch (a tím selhání ve frašku). Obor by se rovněž musel odlišit od metafilozofie, která je stále věrná způsobilosti filozofie poznat úplně všechno (včetně filozofie, ze které se příhodně vyčleňuje dle potřeby). A nakonec by se musel vymezit proti antifilozofii, která se zpravidla vyhýbá selháním odklonem do příbuzných oblastí, jako jsou beletrie, poezie nebo memoáry. V tomto kontextu bychom „pesimismus“ museli brát ne jako subjektivní postoj k filozofii, ale jako perspektivu, jíž jde o strukturu zmaru, který je filozofii vlastní.

Ale takový návrh je v konečném důsledku pro pesimistu únavný a puntičkářský. Jako filozofie je pesimismus vždy polovičatý a nezávazný, protože je připravený vzdát se nějakého myšlenkového směru a opustit ho při nejmenším záchvěvu. Pesimismus – svým hlubokým zvučným filozofickým tónem (kterým se cítí být povinen) – říká, že všechny filozofie musí selhat, nehledě na to, jaké metody uplatňují nebo z jaké tradice vycházejí. Všechny filozofie musí selhat, protože jejich výroky o skutečnosti a pravdě musí být nutně neúplné, podmíněné a zakotvené v nějakém podkladu, který se jako takový nesmí přímo zpochybňovat. Navíc jsou filozofická tvrzení podmíněná, jelikož jejich autorita závisí na výrokové logice, tom podivném, halucinatorním využití jazyka s účelnou přísnosti – jedná se výroky v jazyce, za pomoci omezených konceptů, prostřednictvím logické argumentace, to všechno v rámci základních vztahu intencionality a vztahu mezi já a světem. Ve výsledku je pesimismus často odsunutý do podzemí filozofie či jejího podkroví. Je nucen jen přihlížet nebo očekávat vlastní selhání, ve sledu nekonečných rezignací: žádná filozofie nemůže říct něco o všem … žádná filozofie nemůže říct vše o něčem …

---

Eugene Thacker je americký filozof a akademik, věnuje se mediálním studiím a studiím vědy a techniky. Působí na The New School v New Yorku, zabývá se mimo jiné pesimismem a nihilismem a mezi jeho publikace patří např. série knih Hrůza filozofie (Horror of Philosophy).

Líbilo se vám? Sdílejte