Ve vesmírné válce gender nikoho nezajímá
Románová trilogie Mašinerie říše nabízí nové pojetí vojenské sci-fi. Pojednává o lidskosti, posthumanismu a její budoucnost je queer.
Kalendářní meče, prahové fukary, střihový kanón. To je jen pár názvů pro technologie ze sci-fi trilogie Mašinerie říše amerického spisovatele Yoon Ha Leeho, jejíž poslední díl Nemrtvá zbraň vyšel česky loni na jaře. Už z výše uvedených jmen může být zřejmé, že se Lee věnuje podžánru military sci-fi, v němž se to hemží vesmírnými bitvami a meziplanetárními vojsky. Na pozadí rozmáchlé space opery se nicméně objevují mnohem hlubší témata - ať už je to vzpoura proti krutému, byť stabilnímu a fungujícímu, systému, nebo genderová nebinarita. Že jde o svébytné uchopení žánru dříve ztělesňujícího macho stereotypy vesmírných vojáků (vzpomenout si v tomto ohledu lze na Heinleinovu Hvězdnou pěchotu), potvrzuje i nominace prvního dílu trilogie Liščí gambit na cenu Nebula a vítězství v kategorii nejlepší románový debut ceny Locus.
Právě nominace na žánrovou cenu ukazuje, jak se v posledních letech fantastická literatura proměňuje. Můžeme připomenout kampaň takzvaných Smutných štěňátek (Sad Puppies), která probíhala mezi lety 2013 až 2017. Američtí autoři se vymezovali proti vzrůstající rozmanitosti mezi oceněnými jednou z nejprestižnějších žánrových cen Hugo. Nově totiž do dříve výhradně mužského a bílého žánru pronikají autorky i lidé z etnických menšin nebo jiných koutů světa, jež pracovali s jinou než západní imaginací. Lee byl na cenu Hugo mimochodem v letech 2016 a 2019 také nominovaný.
Mašinerie říše tak představuje fantastickou literaturu, kterou píše někdo s odlišnou životní zkušeností, než jakou měl její dosud typický autor (a možná i čtenář). Sám Yoon Ha Lee se identifikuje jako transmuž, žije s manželem a část dětství strávil v Jižní Koreji, odkud se jeho rodiče přestěhovali do USA. Jediná sdílená zkušenost s jinými autory sci-fi tak může být jen jeho profesní zaměření na přírodní vědy – vystudoval matematiku.
Ostré hrany hexarchátu
A matematika je také základem hexarchátu, vesmírné říše, o níž romány Liščí gambit, Krkavčí lest a Nemrtvá zbraň vyprávějí. Časoprostorovou stabilitu zajišťuje takzvaný vysoký kalendář. Ten má podobu popracovaného výpočetního systému plného fyzikálních rovnic, který nejenže matematicky slaďuje fungování souručenství šesti specifických frakcí hexarchátu napříč vesmírem, ale také umožňuje díky pokročilé matematice využívat různé, tu více, tu méně ničivé zbraňové technologie. O těch, kteří kalendář nedodržují, se v hexarchátu mluví jako o kacířích. Jejich role je pro říši zvláštně paradoxní – vzhledem k jejich někdy domnělému zpochybňování základního řádu je potřeba se jich zbavit. K tomu dochází během výročních obřadů - v nich jsou kacíři rituálně mučeni. Kreativní způsoby popravy má na starost frakce vidonů a účelem obřadů je kalendář posilovat a utvrzovat jeho moc. Při čtení si tak můžete vzpomenout, jak fascinující je schopnost kapitalismu vstřebávat do sebe i seberadikálnější kritiku a postupně ji komodifikovat.
Stejně tak mnoho technologií hexarchátu stojí na přehlížených zdrojích – například práci takzvaných služebníků, což jsou stroje různých podob, u nichž se však postupem času vyvinulo vlastní vědomí, tudíž je nelze považovat jen za nástroje, nebo těl můr, vesmírných lodí, v jejichž konstrukci se prolíná biologie s technikou. Většina příslušníků kosmických frakcí tyto skutečnosti ignoruje, nebo o nich prostě netuší. Vesmírné lety a války říše tak mohou fungovat jen kvůli vykořisťování jiných druhů. Jak navíc vyjde najevo, celý kalendářní systém byl navržen ve jménu budoucí stability a prosperity říše. To se sice povedlo, ale nakonec stát ve své rigiditě rád přehlíží krutosti, které se v tomto jménu páchají. Kacíři jsou ti, kteří proti stabilitě za takovou cenu vystupují.
Právě výprava za zničením kacířů, kteří obsadili jednu z hraničních pevností hexarchátu, odstartuje celou zápletku trilogie. Velitelka pěchoty a nadaná matematička Čeris navrhne svému velení, že by pevnost mohl pomoci dobýt geniální stratég generál Jedao. Ten je však téměř pět set let mrtvý, respektive jeho vědomí je uchovávané ve zvláštním zařízení jako trest za to, že snad v záchvatu šílenství vyvraždil posádku své vlastní lodi během důležité bitvy. Čerisino velení souhlasí a Jedaovo vědomí přesune do těla nově povýšené generálky.
V jednom těle dvojí duch
Motiv sdíleného těla dvěma vědomími Yoon Ha Leeovi slouží nejen k propracovávání obou hlavních postav a jejich postupně budovaného vztahu, ale i jako úvod do celého fikčního světa – základním východiskem poznávání Čeris a Jedaa je i jejich příslušnost k rozličným frakcím.
Čeris patří ke kelům, vojenské frakci hexarchátu, které řídí úlová mysl a kteří mají implantovaný formační instinkt způsobující, že podřízený musí vždy poslechnout nadřízeného (kromě takzvaných zničených jestřábů, jejichž instinkt nefunguje). Jedao za svého života sice sloužil kelskému velení, ale jinak patřil k frakci šaosů, kteří zajišťují hexarchátu především špionské operace a atentáty.
Byť by se mohlo zdát, že motiv jednoho těla sdíleného mužským a ženským vědomím je průhledná metafora pro trans člověka, situace se komplikuje například tím, že Jedao poskytne Čeris veškeré své vzpomínky i osobnost, a ta je posléze dále využívá ke svým cílům. Mašinerie říše se tak dotýká i tématu identity a toho, jak nás formují zprostředkované vzpomínky nebo jak chápat lidskou bytost v její celistvosti.
S tím souvisí i fakt, že mnoho v trilogii představených postav pracuje se svou pohlavní i genderovou identitou fluidně – vojáci i diplomaté si tu nechávají upravovat těla podle toho, cítí-li se spíše jako muž nebo žena, někteří z nich používají střední rod. Spíše než binární kategorie se mluví o mužotvarech a ženotvarech, podle toho, jakou podobu zrovna daná postava má. Sex je tu taky, ale Lee zpravidla popisuje homosexuální nebo jinak ne-heteronormativní vztahy. Rodiny tu zpravidla tvoří několik otců a matek. A trestní řád kelů postihuje zneužití hodnosti k sexuálním návrhům.
Ve sci-fi žánru často není problém představit si nejúžasnější vynálezy, technologie nebo mimozemská setkání, ale zpravidla se to děje na pozadí nám víceméně srozumitelné společnosti. Yoon Ha Lee ve své trilogii místo toho naprosto opouští zažité představy o genderových identitách. Jako by tak navazoval na dřívější představu tranzice jako něčeho bytostně modernistického či futuristického, jako další výspu vědy a pokroku, o níž mluvila Jamie Rose v podcastu Transistorie. Když na začátku Krkavčí lsti, druhého dílu, Jedao v těle Čeris předstoupí před důstojníky svého nového válečného roje, poznají ho právě na základě jeho „jedaovosti“, nikoli tělesnosti – v sérii jako by naprosto chyběla performativita genderu. Nároky se kladou především na službu vlastní frakci a oddanost hexarchátu, nikoli na to, jak se kdo cítí. Když udržujete v chodu kolos planetárního soustátí, není nutné řešit gender.
Lee tak neřeší na prvním místě gender, ale válku. Nebinární a jinak queer postavy tak nejsou v Mašinerii říše jen prázdnými držáky různých genderových identit. Všichni z nich řeší svá traumata a touhy, které jsou často velmi opodstatněné – třeba právě Jedao se potýká se sebevražednými myšlenkami, jenže je na takový krok jednak příliš slabý, ale hlavně ví, že hexarchát má technologie, kterými ho může do válečnické mašinérie stejně vrátit. Všechny prožité vesmírné boje se navíc projevují i ve slovníku generálů i prostých vojáků – Lee v dialozích pravidelně sahá k vulgarismům a v českém překladu i nespisovným koncovkám. Hrdinské motivační citáty tu nenajdete.
Je po překonání člověka ještě možný soucit?
Mašinérie tak podvrací zažité stereotypy válečnické sci-fi. Autor hned zkraje klade na čtenářovu představivost poměrně vysoké nároky – může být obtížné alespoň rámcově si pro sebe vykreslit veškeré hexarchátní technologie jako třeba invariantní pohony - nicméně pokud se autorově vizi podvolíte, čekají vás přese všechno queer také strhující popisy vesmírných bitev i taktických operací.
Střety v knihách nastávají náhle, plány se často mění za pochodu, mnohdy je třeba něco nebo někoho obětovat ve jménu vítězství, to vše ve spleti popisů různých vojenských formací nebo úvah nad použitím rozličných zbraňových technologií. Lee ale válku ani vojenské technologie nefetišizuje, naopak rád připomíná její krutost a dopady na civilní obyvatelstvo a naturalisticky popisuje účinky futuristických zbraní i následky rozhodnutí velitelů na osudy pěchoty. Nakonec lze celou vzpouru proti vysokému kalendáři, kterou trilogie sleduje, chápat jako hledání lidskosti a soucitu v jinak dokonale post-humanistické společnosti.
Mašinerie říše je o hranicích a jejich překračování. Smrt lze v hexarchátu obejít - když umírá tělo, nemusí zemřít automaticky i vědomí. Všechny postavy mají rozostřené okraje své sexuality i genderu, bitvy se často odehrávají na samém okraji hexarchátu, kde kalendářní technologie vlivem omezeného dosahu výpočetního systému nemusí zcela fungovat. Nejzásadnější hranicí románů Yoon Ha Leeho je však otázka, kdy už je nutné potlačit vlastní formační instinkt a vystoupit proti krutosti. A pokud nám k tomu mají pomoci vzpomínky pět set let mrtvých generálů, tak ať.
„Život jednoho lucerňana měl stejnou hodnotu jako život heptarchátního vojáka. Život byl život. Byla to jednoduchá rovnice, ale ona tehdy nebyla matematik a kelské velení ten zápis nedokázalo pochopit. (…) Zjistila, že ne všichni pánové stojí za to, aby jim sloužila. Byl čas přenést boj k hexarchům. Jsem tvá zbraň. Kalendářní hniloba znovu propukla.“
–
Štěpán Šanda (*1996) studuje nová média na FF UK. Publikuje v různých médiích.
