Milí muži...
Sedím u rodinného oběda, běží televize. Z obrazovky na mě zírá několik mužů. Moderátor a další chlápci řeší české zdravotnictví. Rezignovaně obrátím svůj zrak směrem k Otázkám Václava Moravce a pozoruju tolik známý výjev: all male panel. Hlavou mi bleskne jediné: co na tom, že je české zdravotnictví postavené na vykořisťování sester a pomocného personálu, co na tom, že jsou to právě zdravotnické odbory, jejichž předsedkyní je žena. V jednom z nejvýznamnějších pořadů veřejnoprávní televize na žádnou zástupkyni z této exotické a podle všeho nedostupné kategorie lidí nezbylo místo. Škoda, že se OVM netočí třeba v kuchyni. Ty šťastnější z nás by moudrým pánům aspoň mohly vařit kafe.
Za svět plný diverzity
Je to pořád dokola. Kdykoliv se u nás objeví nějaké významnější výročí, existuje jen jediná jistota: že ho budou interpretovat muži. Když se loni slavilo sto let od založení Československa, vypadalo to spíš jako povídání o české (nikoliv československé), bílé a mužské republice. Letos si pro změnu připomínáme „třicet let českého kapitalismu“ a průvodci českého vývoje po roce 89 jsou opět převážně muži. Je to frustrující. A taky k smíchu. Jenže kritizovat tyto pánské kluby a poukazovat skrz ně na strukturální nespravedlnosti znamená pokaždé to samé: opakující se sadu přezíravých argumentů, mezi které patří otřepané fáze „nejde o gender, jde přece o kvalitu“ (a ta je snad vždycky mužská), „když ty ženy nemají vůbec čas“ (proč asi), „tak si sestavte svou vlastní knihu, kdo vám brání“ (wtf) nebo „oslovily jsme dvě a odmítly, takže nechtějí“ (oslovit jich dvacet je blbej nápad přesně proč?).
Bazální citlivost k nerovnostem jakéhokoliv charakteru, sebereflexe, nahlížení vlastních pozic, znalost výchozích podmínek, vědomí si kontextu, cit pro proporce. To všechno jsou důležité aspekty, které by se k jakémukoliv veřejnému působení měly vázat. I nevědomé přitakání stávajícímu systému znamená jeho další posílení.
Je na čase, aby se součástí argumentační výbavy zajímavých českých mužů stala i otázka: „A budou k tématu mluvit i nějaké ženy?“ Stejně jako se v drtivé většině situací ptáme na to, pro koho píšeme, s kým dalším, a za jakým účelem, na jaké akci diskutujeme, kdo ji pořádá, platí nebo moderuje, musí se muži ptát, jestli svým angažmá v all male panelech omylem nepřispívají k posílení genderových nerovností. Jakkoliv leží část viny na editorech nebo rešeršistech, není na místě se alibisticky vymlouvat pouze na ně. Každý jsme součástí širšího celku a vědomě si volíme, jaké kontexty k sobě a svému působení navážeme. Proč z toho vyjímat gender?
Sociální kapitál zavazuje
Ve společnosti, která je ve svých veřejných projevech tak silně „mužská“ je nutné si přiznat, že jsme v tom všichni společně. A ti, kteří toho sociálního kapitálu pobrali víc, se musí učit s ním i citlivěji nakládat. Kdyby tu jako na běžícím páse vycházely all female publikace, ženy běžně mluvily v médiích, figurovaly v politice a vstupovaly do veřejného prostoru stejně samozřejmě, jako odcházejí na mateřskou, bylo by rozčilování se nad all male panely projevem zbytečné ublíženosti. Jenže takhle to u nás není a zdá se, že ještě nějakou dobu nebude. Tak co, milí úspěšní a známí muži, projevit trochu solidarity a dát občas prostor těm přehlíženějším?
Někdy to sice bude znamenat, že to třeba budete vy, kdo zrovna slyšet nebude. Ale vzhledem k tomu, jak systematicky je tu umlčován hlas žen, a to bez ohledu na jejich schopnosti nebo bez reflexe výchozích podmínek, je to malá a obecně prospěšná oběť. Někdy je prostě důležité dát prostor těm, které ho ne vlastní vinou nemají. Je to totiž právě diverzita hlasů, zkušeností a přístupů, která dokáže přispět k opravdovému nahlížení světa kolem nás. Teprve až budeme schopní tyto pohledy přijmout a pustit do světa, můžeme si zodpovědně říct, že záleží na kvalitě a ne genderu. Do té doby tu ale není moc co řešit.
---
