Odlidštění

Jan Motal

Žurnalistika není jen profese, je to povolání. Novinář přinášející v dnešní neklidné době zprávu o stavu světa může ve čtenářích probouzet strach z dehumanizovaných, anonymních mas uprchlíků, anebo naopak pomoci tyto vášně krotit. Jak víme z knih Hannah Arendtové, zlo tkví v banalitě a bezmyšlenkovité rutině: novinář si tedy má oproti tomu pěstovat vnímavost a namísto klišé a generalizací přinášet autentické příběhy jednotlivců.

© Jiří Surůvka

V červnu 2015 se na titulní straně MF Dnes objevil alarmující článek. Pod palcovým titulkem „Napětí u hranic“ na čtenáře upřeně zíral mladý Afričan. Jeho oči prozrazovaly zlost a agresi, zamračený se sevřenými rty hleděl odhodlaně a nebezpečně. Té tváři patřila velká část strany. Text kolem fotografie hovořil o strachu z uprchlíků, kteří se údajně blížili k českým hranicím. Sloupek na pravém kraji přibližoval práci pohraniční policie ve francouzském Mentonu, jež prohledávala vlakové soupravy. Články používaly výrazy jako „ilegálové“, „střet kultur“, „strach“ nebo „kápo“. Jeden z respondentů podle reportéra hovořil „tiše, tlumeně“, jako by se bál, že ho za jeho slova stihne trest. Tak začala v českých médiích uprchlická krize, která časem spíše vyprchala, než skončila. Jedna z nejhlubších porevolučních krizí společenských, ale hlavně mediálních.

Novinář

Když člověk nahlédne do mezinárodních novinářských norem, porozumí rychle roli, kterou mají média v demokratické společnosti hrát. Každý student žurnalistiky se učí, že v roce 1954 byla v Bordeaux podepsána deklarace principů profese, vzor všech novodobých novinářských etických kodexů. Body sedm a osm jasně zapovídají novinám diskriminovat na základě rasy, pohlaví, sexuální orientace, jazyka, náboženství, politických nebo jiných názorů, národnosti nebo sociálního původu a ukládají reportérům a editorům vzdát se pomluv, urážek, nepodložených obvinění a škodlivého překrucování. Parlamentní shromáždění Rady Evropy v roce 1993 přijalo rezoluci (č. 1003), v níž jasně vymezilo, že v médiích nesmí účel světit prostředky a novinář je vázán respektem k pravdě i k lidem, o nichž píše.

Co více, pod vlivem války v bývalé Jugoslávii autoři rezoluce hned v několika bodech určují, že novinář nesmí zůstat lhostejný vůči demokratickým hodnotám. Tam, kde hrozí či již vládne konflikt, neporozumění, nenávist či násilí, je jeho morální povinností bránit respekt k lidské důstojnosti, mírové řešení problémů, snášenlivost a přímo odporovat jazyku nenávisti a konfrontace. Tak všechny oborové normy nahlížejí novináře jako služebníka, strážce a vyslance demokracie, jehož práva vstupovat do soukromí mocným a chránit své zdroje ve veřejném zájmu jsou vyvážena povinností být zcela oddán lidským právům.

Proč tomu tak je? To dobře vysvětluje proklamace Americké společnosti zpravodajských editorů, jejíž historie sahá až do roku 1922. Ve své preambuli kodex prohlašuje, že novinář realizuje základní lidské právo na svobodu projevu. Tím je zavázán nejen přinášet pravdu, ale i názory – a důsledně tyto dvě kategorie odlišovat.

Anglosaský pojem „pravdy“ se zdá být výstižnější než nicneříkající středoevropský pojem „objektivity“. Jasně ukazuje, že informace, kterou novinář podává, musí být ověřená, musí být schopna obstát jako fakt. Klevety, šuškanda, smyšlenky a pomluvy do novin nepatří. Tak ostatně hovoří i český novinářský kodex, který odkazuje na článek sedmnáct Listiny základních práv a svobod. Ale česká norma svým důrazem na pouhé informace poněkud zapomíná, že novinář realizuje i právo na svobodu projevu, a tedy jeho úkolem je přinášet také názory, podporovat demokratickou diskuzi ve společnosti a strážit její zdravý kvas.

Proto je v žurnalistických normách novinář zodpovědný v první řadě nikoliv svému zaměstnavateli či čtenáři, ale společnosti či lidu. Je totiž vyslancem lidských práv a jeho hlídací role neznamená pouze lézt do soukromí politikům, nýbrž hlídat veřejný prostor, aby v něm zaznívala diverzita hlasů a slabí a bezmocní nebyli odsunuti na okraj. Novinář je tedy strážcem agory, pokud lze použít antického pojmu. Jako se kdysi scházeli občané k volbám, diskuzím a hádkám na tržišti, tak i dnes novinář do virtuálního, neviditelného veřejného prostoru současnosti přináší, co chybí, uklidňuje rozmíšky, posiluje moc bezmocných. Je hlasem těch, jejichž hlas není slyšet.

Dehumanizace

Tváří v tvář uprchlické krizi, která postihla nejen naše média, znějí tyto normy jako zpěv z jiného světa či z jiné doby. Výzkumy, které již máme k dispozici, i prostá čtenářská zkušenost opakovaně potvrzují, že alespoň v počátečních fázích uprchlické krize mnoho médií zvolilo alarmistickou rétoriku, která představovala lidi přicházející zhusta z oblastí zasažených zničujícím válečným konfliktem jako nebezpečí a ohrožení. Migranti a uprchlíci byli zobrazováni jako lidé agresivní, amorální a nevyzpytatelní, bezmála jako bestie, které lační po evropských ženách, sociálních dávkách, právech domorodců. Protřelí, nevděční a vypočítaví dobyvatelé odhazovali v těchto mediálních obrazech pasy, aby zatajili svůj skutečný původ a zajistili si cestu do zlaté klícky zvané Evropa. Mladí muži, formující se do „hord nájezdníků“, rozvášňovali představivost žurnalistů, kteří je vykreslovali jako všehoschopnou a nekontrolovatelnou masu, jako příliv, jako živelnou pohromu.

Sociální psychologie zná pro tento druh zobrazování označení – dehumanizace. Ti druzí jsou méně než lidé, nesdílejí typicky lidské vlastnosti, jsou pouhá zvířata, stroje či cizopasníci. Odlidštěná skupina lidí se ovšem stává pro zbytek společnosti, který ji takto zobrazuje, snáze cílem násilí, útoků či upírání práv. Logicky, neboť co není plně člověkem, může být odstraněno, zahlazeno, vyhnáno, uvězněno, dezinfikováno nebo alespoň ponecháno napospas osudu za hranicemi našich zemí.

Sociální psycholog Albert Bandura ve svých experimentech ukazoval, jak způsob, jímž referujeme o druhých, ovlivňuje naše chování k nim. Čím méně vidíme druhé jako jednotlivce, čím více se nám proměňují v pod-lidský nebo ne-lidský kolektiv, tím jsme náchylnější slevovat ze svých morálních zásad a volit neadekvátní či přímo brutální prostředky, jak s těmito „druhými“ zacházet. Říkal tomu morální vyvázání a dehumanizace je jedním z nejúčinnějších prostředků, jak se z našich mravních standardů vůči druhým vyvázat.

Poctivý čtenář dějin 20. století ví, že dehumanizace byla nástrojem turecké vlády při arménské genocidě v roce 1915, nacistů v přípravách i v průběhu holokaustu, asistovala při řádění Rudých Khmerů v sedmdesátých letech 20. století v Kambodži, při genocidách v bývalé Jugoslávii i Rwandě v letech devadesátých. Ve všech těchto případech i v mnoha dalších, zapomenutých, nepovšimnutých či opomíjených snahách o vyhlazení určité skupiny lidí hrála podstatnou roli média. Karikatury Tutsiů ve rwandském listu Kangura podobně jako články v Streicherově týdeníku Der Stürmer zobrazovaly lidské bytosti jako šváby, nákazu, ohrožení, jehož se je třeba zbavit.

Každý novinář, který kdy přistoupil na zobrazování druhého člověka pouze jako součást masy a nechal jej rozpustit se v odlidštěných kategoriích nemorálních, dětinských a kriminálních bytostí, se zpronevěřil samotnému základu žurnalistiky, jímž je obrana demokratických hodnot.

Každé médium, které kdy v historii participovalo na dehumanizaci, se tak vědomě zařadilo do řetězce příčin vraždění, znásilňování a genocid. Každý novinář, který kdy přistoupil na zobrazování druhého člověka pouze jako součást masy a nechal jej rozpustit se v odlidštěných kategoriích nemorálních, dětinských a kriminálních bytostí, se zpronevěřil samotnému základu žurnalistiky, jímž je obrana demokratických hodnot.

Dbalost

Hannah Arendtová v knize Eichmann v Jeruzalémě (ve své době značně kontroverzní) ukázala, že zlo není ďábelské, nadlidské, izolované od normální společnosti. Zlo je banální, protože je součástí naší každodennosti, rozplyne se v ní a každý malý krůček samozřejmého přitakání narušení lidské důstojnosti jen posiluje celkový dopad činů těch, kteří zapomněli na tvář druhého. Tato banalita zla, jak jí lze rozumět s přispěním kognitivní psychologie, vzniká jako automatizace procesů, která se vymkla zdravé míře.

Hodnotovou vyprázdněnost mediální rutiny jsme mohli vidět v dokumentárním filmu Ivo Bystřičana Vítejte v srdci Evropy. Režisér pozoroval dění u nově otevřeného detenčního tábora ve Vyšních Lhotách, příjezd žadatelů o azyl, zájem žurnalistů. Ptal se svých kolegů novinářů a novinářek, zda jim nepřijde nemorální zobrazovat lidské bytosti jako monstra, která musejí být za mřížemi, bezmyšlenkovitě replikovat převládající způsob vyprávění o těch, kteří přicházejí ze zemí zasažených válkou. Odpovědi byly vyhýbavé, nepromyšlené, nedůvěryhodné a zbabělé. Mediální každodennost, rutina, kterou si novináři osvojili, udusila jejich profesní i lidské svědomí. Jejich mechanicky opakované klišé, že novinář má především přinášet informace, jako by bylo metaforou strojového výkonu povolání, které se mění v karikaturu sebe sama. Zde by opravdu mohly reportéry nahradit počítače – a zřejmě by informace byly schopny přenášet efektivněji.

Rutina je do jisté míry žádoucí: podobně jako v každé jiné profesi i novináři si vytvářejí nevědomou databázi reakcí, vlastní slovník a žánrová pravidla, jimiž se řídí. Automatizace lidské činnosti, kterou nám naše mysl poskytuje, nám umožňuje soustředit se na podstatné úkoly v našich životech a zbavuje nás nutnosti každý krok znovu a do důsledků promýšlet. Zkusme jen hodinu zpochybňovat každý náš pohyb, naši víru v přirozenost světa kolem nás, v účelnost a správnost jednání, které provádíme: sotva si tak zvládneme třeba jen uvařit kávu. Existuje ale určitá mez, kdy se automatizace stává kontraproduktivní a kdy nám již nepomáhá, ale zrazuje nás. Tehdy se stává banalizací a plodí banální zlo: zlo zplozené rutinou, automatizací, bezmyšlenkovitostí.

V takových chvílích je třeba se zastavit a pohledět na své ruce, zadívat se sami sobě do očí a zodpovědět si otázku: kdo jsem a co to vlastně dělám? Ellen Langerová, jedna z prvních profesorek psychologie na Harvardově univerzitě, ve svojí knize Dbalost ukázala, jak se dá proti banalizaci bojovat. Zatímco přespříliš automatizovaná každodennost se rozplývá v bezmyšlenkovitosti a naše schopnost přijímat signály a nové podněty zvnějšku se snižuje, dbalá mysl nám umožňuje znovu obnovit styk s realitou a třeba i díky drobným podnětům opět získat autentický vztah ke světu. Dbalost je třeba pěstovat. Na rozdíl od banalizace nepřichází sama, ale je třeba ji pozvat. Kultivovaný duch je dbalý, zatímco ten, který okorává, ztrácí sám sebe i styk s realitou. A co je pro novináře větším selháním než odtržení od skutečnosti?

Nezávislost

Jestliže jsou tedy v žurnalistice nejdůležitějšími imperativy přinášet pravdu, bránit demokratické hodnoty a kultivovat zdravou veřejnou diskuzi, potom musejí mediální pracovníci pěstovat dbalost, bránit se rutinní automatizaci a neustále obnovovat svůj vztah k realitě. Nezávislý novinář neznamená pouze autonomní vůči vládě či neúplatný, ale především nezávislý na rutině a automatizovaných schématech svojí profese.

To je jistě velmi náročný úkol. Pierre Bourdieu ve svých pracích ukázal, že každá lidská profese vytváří svébytné pole, v němž jeho hráči (novináři, vydavatelé, editoři) usilují především o symbolickou smrt toho druhého. Tato poziční válka v žurnalistickém poli je sama banální, protože je automatizovaná, uskutečňuje se nezávisle na hodnotách novinářské práce a vnitřně je rozežírá. Dnes každý novinář přitaká, že etika je pěkná věc, ale džungle každodenního života je o něčem jiném. Každý mediální pracovník bude přísahat, že by tak rád byl oním správným novinářem podle deklarace z Bordeaux, evropské rezoluce z roku 1993 nebo kodexu Syndikátu novinářů České republiky. Ale prý jde o standardy nerealistické, neslučitelné s tvrdou dřinou v mediálním byznysu.

Žurnalistika ale není, jak vyplývá z jejího zakotvení v lidských právech, pouze zaměstnáním, je povoláním. Podobně jako lékařství, armáda nebo policie v sobě neodvolatelně nese mravní náboj, a pokud tento hlas neslyší, ztrácí důvod svojí existence. Voják, který nebrání životy civilistů, ale naopak je ponižuje a znásilňuje, již není voják, ale zločinec. Lékař, který namísto zdraví pacientům poskytuje ve jménuě zisku ledabylou či nesprávnou péči, není lékař, ale obchodník s nemocí a smrtí. Policista, který je úplatný a stranický, již není policistou, ale členem bezpečnostní agentury těch, kteří si ho najali. Tak i novinář či mediální pracovník, jenž rezignuje na mravní východiska svého povolání, již není novinářem, ale reklamním agentem, naháněčem čtenářů pro inzerenty.

Česká žurnalistika stále ještě dlí v hluboké krizi, jejíž podmínky a příčiny by měli vysvětlovat a komentovat sociologové. Říci „tak tomu je“ ale nestačí. To, že existuje jistý stav věcí, neznamená, že tak to také má být. V 18. století, v době osvícenské, vyslovil britský filozof David Hume zákon, podle kterého v morálním uvažování „jest“ neznamená automaticky „má být“. Je třeba nejprve doložit, že to, co se kolem nás děje, je správné. A domnívám se, že podobně jako k mizernému lékaři nepůjde nikdo, kdo si váží života, tak ani špatný novinář nepřináší společnosti žádné dobro a nepřísluší mu výsady, jež ve společnosti požívá. Co více, společnost má právo takového novináře postihnout za škody, které jí způsobuje.

Možná má u nás lid malou odvahu soudit se s pisálky a reklamními agenty v rádiích, televizích i novinách, a tito si zvykli, že jim projde leccos. Možná ale ti, kteří by byli dobrými novináři, rezignují a odcházejí do jiných profesí, případně třeba i do zahraničí.

Nihilismus

Nejpozději od té chvíle, kdy uniklé nahrávky z porady zpravodajců TV Prima prozradily, že redaktoři této televize dostali přímé nařízení migranty a uprchlíky dehumanizovat a představovat je jako hrozbu, je česká veřejnost přímo konfrontována s cynismem a mravním úpadkem (doufejme, že pouze) části mediální obce. Je ale možné převládajícímu nihilismu nějak odporovat? Je možné stav věcí změnit?

Domnívám se, že ano. A to nejen tím, že budeme novinářské elévy seznamovat s jejich rolí strážců agory a vyslanců demokracie, že na univerzitách a vysokých školách budeme studenty vést k tomu, že žurnalistika je povolání vyžadující morálku, že jako pedagogové budeme pěstovat dbalost a nikoliv jen zmnožovat banalitu, tak dobře uhnízděnou v našem vzdělávání. Můžeme také otevřít dveře veřejné diskuzi hledající pochopení, když nepodlehneme cynickému šklebu médií a budeme sami aktivně přinášet svědectví o druhých jako o lidech, individuích, osobách. Každý z nás se účastní veřejné diskuze a každý z nás ji může kultivovat tím, že neklesne na úroveň dehumanizace.

Dialog, který je nezbytný pro vyřešení jakékoliv krize, tué uprchlickou nevyjímaje, vyžaduje především důvěru, jak upozorňoval již Martin Buber. Každý člověk může začít budovat tuto důvěru, pokud se nespokojí s banálními zprávami, ale bude se pídit po setkání či svědectvích o setkání s těmi, z nichž má významná část Evropy strach.

Opakem dehumanizace jsou osobní příběhy, kontext, zobrazování druhého jako člověka s osobní historií, s vlastními nadějemi a touhami. Takové se objevují i v našich médiích. Sledujeme je v Reportérech ČT, čteme o nich v Respektu nebo Reportérovi, posloucháme je v dokumentech Českého rozhlasu (jen abych uvedl několik náhodných příkladů). Česká mediální obec není zcela zplundrovaná, lze v ní objevit ostrůvky lidskosti, na nichž se máme možnost setkat ne s „ilegálem“ nebo „nájezdníkem“, ale se skutečnými lidmi a jejich skutečnými příběhy.

Bez příkras a falešného optimismu, ale i bez nihilistického defétismu ukazují plnokrevné postavy z naší současnosti v okamžicích síly
i selhání. 

A také je kde se učit. Stačí jen zabrousit za hranice a objevit poctivou žurnalistiku, jakou najdeme třeba ve speciálu The New York Times Magazine, který vyšel v létě roku 2016 a jmenoval se Zlomené země: jak se rozpadl arabský svět. Jeho autoři, reportér Scott Anderson a fotograf Paolo Pellegrin, přinesli čtenářům hloubkový ponor do zkušenosti obyvatel Blízkého východu, uprchlíků, ale i těch, kteří zůstali či se vrátili. Do několika osobních příběhů promítají dějinné události posledních desetiletí, kterým zatím příliš nerozumíme. Bez příkras a falešného optimismu, ale i bez nihilistického defétismu ukazují plnokrevné postavy z naší současnosti v okamžicích síly i selhání. Tak se před námi ukazuje nikoliv dehumanizovaný dav, ale lidé jako my, s nimiž lze navázat kontakt, kterým lze porozumět a ke kterým dokážeme zaujmout lidské stanovisko, i kdyby třeba nakonec znamenalo odmítnutí.

Experimentální výzkumy sociálních psychologů dokazují, že osobní příběh, setkání a personalizace mohou obrousit hrany konfliktu a otevřít prostor pro vzájemné porozumění. Diskuze o podstatných otázkách dneška, jako je integrace migrantů, smysl azylu, zodpovědnost Západu ve vztahu k jeho bývalým koloniím, ale i bezpečnost a ohrožení terorismem kladou na novináře i na nás všechny nebývalé nároky. Je potřeba nahradit ve veřejném prostoru dehumanizaci dialogem, izolaci setkáním, banalizaci dbalostí.

Je škoda, že se tolik prostoru při výcviku novinářů věnuje rutině a sociologii a mnohem méně umění dialogu a etice. Na druhou stranu ale nakonec není lepší cesta, jak pohřbít etiku, než z ní učinit univerzitní kurz – jak ve své řeči Naše ztráta moudrosti na TEDx poznamenal americký psycholog Barry Schwartz. Dialog a morálka jsou praktické zkušenosti, k nimž je třeba se dopracovat ne předáváním informací, ale výchovou a vlastní praxí. A vychovávat musejí lidé, kteří mohou být příkladem. Je úkolem pro nás akademiky i pro novináře se těmito vzory stát. A je úkolem pro čtenáře novin, aby byli na svoje autory nároční. S tím lze začít teď hned. Vstát a začít dialog lze okamžitě. Odstraňovat následky jeho absence je mnohem náročnější.

 

---

Jan Motal vyučuje filozofii a teorii kultury na Divadelní fakultě JAMU. Ve svém výzkumu se věnuje fenomenologické hermeneutice umění. Na Fakultě sociálních studií MU vyučuje etiku médií, jíž se rovněž věnuje teoreticky. Dlouhou dobu jako režisér natáčel dokumentární filmy, dnes píše glosy a komentáře k aktuálním kulturním a sociálním tématům pro rozhlas. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku a religionistiku, doktorát získal v roce 2012. V roce 2016 mu vyšla kniha Dialog uměním, v níž obhajuje pojetí umělecké tvorby jako rozumějící události setkání. Často přednáší a vede dílny zaměřené na využití médií a umění ve veřejném dialogu.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít