V říši žravého Behemota
Gruzínsko-německá spisovatelka a divadelní režisérka Nino Haratischwili od roku 2008 sbírá jedno literární ocenění za druhým. Není divu, že si její tvorby před pěti lety všimlo brněnské nakladatelství Host a pustilo se do vydávání autorčiných děl.
První česky vydána kniha Osmý život (pro Brilku) patřila mezi mimořádné tituly, kde se autorce podařilo prostřednictvím několikageneračního příběhu přiblížit hrůzu dvacátého století. O dva roky později vychází česky překlad románu Kočka a generál, kde Nino Haratischwili zůstává u tématu válkou zničených lidských osudů a naivních představ o možnosti nápravy minulosti. Mezi výchozí historické situace tentokrát patří sovětská deportace Čečenců a Ingušů do stepí Kazachstánu koncem února roku 1944 a také obě Čečenské války. Tyto tři události nevolí náhodně, jsou nezbytné pro pochopení a připomenutí dalších krvavých jatek, které rozpoutalo Rusko těsně po perestrojce.
Kočka a generál začíná v roce 1994 v jedné odlehlé horské vesnici v Čečensku, kde mezi divokými řekami a tradičními písněmi vyrůstá dívka Nura. Šetří peníze na život jako z romantických televizních seriálů, touží po útěku z malé horské vesnice, a zatím tráví čas ve společnosti ruské učitelky Natalie Ivanovny. Poté však přijde válka a všechny sny okamžitě lehnou popelem.
Nino Haratischwili v této knize používá stejného vypravěčského postupu jako v Osmém životě, opakuje ho též v románu Chybějící světlo: střídá minulost se současností, ale na prvním místě ponechává příběhy jednotlivců, jejich vášně, lásky a zklamání.
Název Kočka a generál odkazují k postavám žijícím na přelomu dvacátého a jednadvacátého století: průměrné herečce gruzínského původu žijící v Německu, která si neříká jinak než Kočka, a antagonistovi Alexandru Orlovovi, který se z tichého milovníka literatury proměnil v obávaného ruského oligarchu s přezdívkou Generál. Toto slovní spojení může falešně naznačovat budoucí milostnou zápletku, ale k ničemu takovému nedojde. Hlavními tématy zůstává přiblížení méně známých kapitol sovětské a novodobé ruské historie, otevírání diskuze o nápravě zločinů minulosti a zklamání z toho, že odčinění a pomsta mrtvé nikdy nevzkřísí. Toto banální prohlášení funguje jedině na pozadí historických kulis, jinak by se celé dílo proměnilo v řemeslně sepsanou sentimentální literaturu.
Balancování mezi city a krutosti dějin v Chybějícím světle ztrácí původní esenci. Hlavními postavy příběhu jsou čtyři přítelkyně: Dina, Keto, Nene a Ira. Vyrůstají v Tbilisi, zažijí rozpad Sovětského svazu, nezávislost Gruzie v roce 1991, svržení prvního svobodně zvoleného prezidenta, občanskou válku, chaos a zločinecké gangy, jinými slovy se stanou svědkyněmi pokusu o transformaci země, která se příliš dlouho nacházela v „péči“ rusko-sovětského impéria. I tento příběh není lineární: v roce 2019 se Keto, Nene a Ira po desetiletích znovu setkávají v Bruselu na vernisáži výstavy své zesnulé kamarádky Diny. Formativní události z dětství a mládí opakují milníky gruzínské historie, jenže síla předchozích knih spočívala ve vyváženosti tématu, stylu a emocí, zde citové výjevy klesají na úroveň červené knihovny: „Jeho hlas zněl opět podivně vzdáleně, ale uklidňoval mě. Moje tělo se uvolnilo, neklid z rukou a nohou se vytratil a já si nepřála nic jiného než klid a spánek. (s. 423, Chybějící světlo). „Všem se líbím. Teď už se klukům líbím. Krása je přítěž, jak říká máma.“ (s. 639, Chybějící světlo).
Ve všech třech knihách Haratischwili nelíčí nedávné události z perspektivy současného ruského politického narativu, ale pohledem národů, kteří pod nadvládou Ruska vytrpěli své. Její soud vůči této zemi je nekompromisní, trefně ji označí za říší žravého Behemota, „… který se nikdy nenasytí, který požral vše, co mu přišlo do cesty, a který ještě teď, po vlastní smrti, nedokázal smířit se se skonem.“ (s. 209, Kočka a generál)
Zvolený úhel pohledu na společné dějiny umožňuje Haratischwili hlouběji rozpracovat téma emigrantů z bývalé sovětské říše, kteří se po jejím rozpadu dostali na vysněný „pohádkový“ Západ. Většina jejích postav se pokouší o integraci, navštěvují jazykové a profesní kurzy, avšak málokdo z nich v Německu dostane pořádnou šanci se prosadit a posunout se dál než na pozici číšníka či prodavačky. Navíc „… když dorazili k novým břehům, do nové reality, kde si pilně budovali nový život, kde s námahou kladli jednu cihlu za druhou, tehdy si uvědomili, že znovu touží po peklu, jež tak odhodlaně nechali za sebou.“ (s. 238, Kočka a generál)
S touto emigrantskou tematikou a rodící se nostalgií po starých, milovaných a nenáviděných časech se pojí četné používání rusismů. Tato slovní spojení podobně jako v německému originálu zdůrazňují minulost postav a dopady povinné rusifikace kavkazských národů kdysi vtažených do carského a potom i do sovětského světa. Ve všech třech knihách motivy emigrantské nostalgie a rozčarování ze západního světa hraničí s emočním kýčem. V prvních dvou textech je však sentimentalita funkčním prvkem, v němž se jako v antické tragédii, mísí celá škála pocitů a jazykových stylistických rovin, vykresluje dopady válečných konfliktů, občanských válek a všudypřítomného násilí na lidskou mysl. V Chybějícím světle se ale emoční kvocient omezuje především na prožívání vlastních náklonností na pozadí velkých a malých dějin.
Nino Haratischwili
Osmý život (pro Brilku). Přeložila Michaela Škultéty. Host, Brno 2020, 863 stran.
Kočka a generál. Přeložila Michaela Škultéty. Host, Brno 2022, 591 stran.
Chybějící světlo. Přeložila Viktorie Hanišová. Host, Brno 2023, 744 stran.
