V poezii jde o rychlou reakci
Přinášíme rozhovor z partnerského média Kultura Liberalna. Redaktorka Natalija Parščyk zpovídá ukrajinskou básnířku a spisovatelku Natalku Marynčak.
„V poezii jde o rychlou reakci, zpracování toho, co vidíme. Je to jediné umění, které dokáže velmi rychle analyzovat dění, reflektovat ho a nabídnout něco, co pomůže ostatním, aby se s ním vyrovnali. Přesně tak je to s poezií o válce,“říká Natalka Marynčak, ukrajinská básnířka, spisovatelka a performerka.
Pocházím z Charkova, narodila jsem se tady a jsem pátá generace, která tady žije. První dětskou básničku jsem napsala, když mi byly čtyři. Básně jsem psala, kam až mi paměť sahá. Zpočátku, až do svých šestnácti, jsem se pokoušela psát jako různí básníci a básnířky.
Kdo byl vaším vzorem?
Bohužel jsem vyrostla na ruské literatuře a v mých prvních textech je to znát, protože je inspirovaly Marina Cvětajeva a Anna Achmatova. Na jednu stranu jsem vždycky chtěla psát jako básníci a básnířky „Stříbrného věku“ (z předrevolučního literárního období 1900–1922, pozn. ed.), na druhou stranu jsem ale odjakživa četla Tarase Ševčenka, Ivana Franka a Lesju Ukrajinku. Nevím, kde se to ve mně vzalo, nikdo mě k tomu nevedl. Ukrajinskou literaturu jsme doma měli, ale nikdo nezdůrazňoval, že je svébytná, jiná. Ba naopak, uctívalo se všechno, co bylo veliké, tedy ruské. Později jsem si však uvědomila, že mě ruská literatura vůbec nezajímá.
Kdy jste začala psát ukrajinsky?
V pubertě. Do určité doby jsem psala ve dvou jazycích. Ve druháku na vysoké škole jsem prohlásila, že jsem „ukrajinsky píšící básnířka z Charkova“. Bylo to absolutně vědomé rozhodnutí; chtěla jsem deklarovat, kdo jsem a co mám na srdci, když oslovuji čtenáře a publikum. Byl rok 1999. Tehdy to bylo, jemně řečeno, nepopulární. Můj otec Viktor Marynčak je kněz Pravoslavné církve Ukrajiny, farář chrámu sv. Jana Teologa, apoštola a evangelisty a zpovědník Majdanu. Během Revoluce důstojnosti v roce 2014 byl na charkovském Majdanu téměř denně a pronášel tam projevy. Kromě toho se věnuje také vědě a vzniklo o něm několik dokumentárních filmů. Během prvního roku totální ruské invaze fungovalo při chrámu velké humanitární centrum, které jsem měla na starost. Teď se přesunulo ke mně domů. Uvědomila jsem si, že pokud můj otec budoval nezávislou Ukrajinu a dál v tom pokračuje, můj hlas něco znamená a budu všemi dostupnými prostředky usilovat o totéž. Díky tomuhle jasnému stanovisku pro mě bylo snazší v tom pokračovat.
Daří se vám živit se básnickou tvorbou?
Vystudovala jsem žurnalistiku na Filologické fakultě Charkovské národní univerzity Vasilije Karazina. Dospět k tomu, že jsem především básnířka a spisovatelka, mi trvalo dalších deset let. To byl rok 2016. Moje dosavadní povolání novinářky, což na Ukrajině taky není moc dobře placená práce, se náhle začalo měnit v literární a umělecké projekty. Na úplném začátku své profesní dráhy jsem si vybrala televizní žurnalistiku. Připravovala jsem zpravodajství na dnes už zapomenutém kanále Orion. To byla moje první praxe. Potom jsem začala pracovat pro TV Kanal 7 a vytvářela jsem různé televizní pořady.
Byly to pořady v ukrajinštině?
Bohužel se jednalo o směs ukrajinštiny a ruštiny. Tehdy byl v redakci jediný člověk, který mluvil plynně ukrajinsky a dokázal v tomto jazyce i psát. Tento trend se udržel až do roku 2019. (Dne 24. dubna 2019 schválila ukrajinská Nejvyšší rada jasnou většinou hlasů (278 pro, 38 proti) zákon o ukrajinštině jakožto jediném státním jazyce, 15. května téhož roku ho podepsal prezident Petro Porošenko – pozn. red.) Mám velkou radost, že v současné době v rádiu Nakypilo nemáme nikoho, kdo by ukrajinštinu neovládal. Když chci s někým udělat rozhovor, musí umět ukrajinsky.
V roce 2004 jsem pochopila, že práce ve zpravodajství není pro mě, protože nutnost nepouštět k sobě emoce a udržovat si novinářskou nestrannost má vliv na poezii, brání v její tvorbě. Každodenní ponor do zpráv, které jsou často negativní, například o dětech zraněných při autonehodě, oslaboval můj cit pro poezii. V poezii jde o rychlou reakci, rychlé zpracování toho, co vidíme. Podle mého názoru je to jediný druh umění, který dokáže velmi rychle analyzovat dění, reflektovat ho a nabídnout něco, co pomůže ostatním, aby se s ním vyrovnali. Přesně tak je to s poezií o válce. Rychle se v ní zpracovávají určité zkušenosti, které dalším lidem pomáhají smířit se s tím, co máme, s naší současností.
Potom jsem pracovala v rozhlasovém zpravodajství, což nebylo tak traumatické. Pustila jsem se do pořadu o zvířatech, nejdříve jako novinářka, potom jako šéfredaktorka. Pracovala jsem tam patnáct let. Nakonec jsem tam se začátkem pandemie skončila. Byly potřeba nové technologie, noví zaměstnanci a na můj pořad nezbývaly peníze. Zabýval se totiž přístupem ke zvířatům a jejich chovu, a to tehdy bylo něco naprosto bláznivého. Pořád jsou lidé, kteří krmí kočky mlékem, ačkoli se jim absolutně nesmí dávat. Nevěděli jsme, že je zvířata možné zbavit blech a klíšťat nebo je kastrovat. Je spousta nuancí, jak tohle všechno dělat správně, aby zvíře mohlo důstojně žít. Zvířata mají také svoje práva, stejně jako lidé. Coby jejich majitelé jim je musíme zajistit. Kdybych dostala možnost se rozvíjet a peníze, abych si mohla koupit třeba tři kamery a točit kvalitní materiály, které by vypadaly jako od BBC nebo Discovery, určitě bych tam pracovala dál.
V posledních letech jste vytvořila několik velkých básnických projektů: Třetí děti (2022), Smutek zastaven. Hlasy (2023) nebo drama Hnízdo (2025).
Projekt Třetí děti běží už dva roky a bude pokračovat. Zahájili jsme ho 28. října 2022. Společně s hudebníky Serhijem Davydovem a Kyrylem Hončarem a hrstkou dalších skvělých lidí jsme vytvořili společnou performanci. V roce 2022 žilo v Charkově tři sta tisíc lidí. Jenže před totální ruskou invazí mělo město milion a půl až dva miliony obyvatel. Na náš koncert-performanci přišlo sto padesát lidí.
Překvapilo vás to?
Tehdy se znovu projevilo, že existuje poptávka po kultuře. Lidé na akci přišli, přestože nefungovala městská hromadná doprava a den předtím byl jeden z mnoha blackoutů. Nezastavilo je to. Sto padesát lidí chtělo poslouchat básně. Ty vznikly docela nedávno a byly o válce.
Třetí děti (ukr. Треті діти) jsme my všichni, protože každá generace – první, druhá i třetí – je tak nebo onak do války zatažena. Naši prarodiče nebo praprarodiče se přímo zúčastnili druhé světové války, naši rodiče žili s přízrakem války nebo válečným traumatem svých rodičů. A jsou tu také ti, kteří se narodili nebo vyrůstali za války, která už trvá jedenáct let – od roku 2014.
Označila byste Třetí děti spíše za divadelní hru, představení nebo performanci?
Já tomuto projektu říkám představení, ačkoli spíš připomíná performanci. Pokaždé, když hudebníci improvizují, se stane něco jiného, neopakovatelného. Doposud bylo každé opakování přizpůsobeno prostoru, kde jsme vystupovali – bezpečnému sálu YermilovCentre (ukr. ЄрміловЦентр), který tehdy sloužil jako kryt a ve skutečnosti byl jediným místem, kde jsme mohli něco uspořádat. V Charkově stále fungují Art Area DK (ukr. Art Area ДК), Kharkiv Media Hub (ukr. Харківський Медіа Хаб) nebo Skhid Opera (ukr. Cхiд Опера).
Udělali jsme také dvě stě kopií cédéčka s nahrávkou Třetích dětí. Pracovali jsme na tom asi rok. Teď už vyšla i kniha, která je dostupná na webu nakladatelství Oleksandra Savčuka a je také součástí projektu.
Druhý projekt z roku 2023 je Smutek zastaven. Hlasy (ukr. Відчаєспинне. Голоси), jehož vydavatelem je rovněž Oleksandr Savčuk. Je to kniha, kterou jsem napsala v letech 2022–2023. Následně jsme společně s rádiem Nakypilo nahráli její audio verzi. Je k dispozici na webu a všech kanálech našeho rádia. Audioknihu tvoří autorské provedení básní ze sbírky, originální hudební složka a zvuky ze zdejší frontové linie. Všechno to zachycuje, jak zní nezlomné město, a ukazuje atmosféru území, které od počátku celoplošné agrese projevuje skutečně hrdinský odpor vůči nepříteli a aktivně se hlásí k proukrajinskému postoji. Exkluzivní videosekvence vznikla na základě grafik ilustrátora Kosťantyna Zorkina. Projekt jsme vytvořili s podporou Ukrajinské nadace pro kulturu. Kromě audio verze jsme připravili i animaci na YouTube, aby se k projektu dostali i lidé na okupovaných územích, kteří si mnohdy knihu nemají jak koupit. Když jsme ji představovali, vyrazili jsme na některá okupovaná území a navštívili několik vesnic a měst, ale samozřejmě jsme se nedostali všude. Je to dobrovolnický projekt.
Letos 19. března se v Charkově konala umělecko-mediální událost Naslouchej svým: divadlo kontra válka. Vy jste tam četla svoji dramatickou prvotinu Hnízdo (ukr. Гніздо).
Ano, tuto iniciativu realizoval Kharkiv Media Hub. Hnízdo vypráví o Charkově a jeho obyvatelích, o sounáležitosti v době války. Rozehrává emotivní drama, které zkoumá téma ztráty, paměti a identity na pozadí války. Hlavními hrdiny jsou Alek – voják s identifikačním volacím znakem Wizard – a jeho manželka Sara, kteří se snaží najít svoje místo ve světě proměněném konfliktem. Klíčovou postavou je Barlih (brloh), dům, který má svůj vlastní hlas. Vypráví o svém „životě“ a vztazích s obyvateli a přivolává vzpomínky na ty, kdo v něm bydleli dřív. Jeskyně symbolizuje vztah mezi minulostí a současností tím, že odráží změny, k nimž v ní kvůli válce došlo.
Konfrontaci vzpomínek na poklidný život před válkou s realitou, která hrdiny obklopuje nyní, zintenzivňuje hudba – dodává scénické akci emocionální hloubku. Ve finále, při hlubokém přemítání o ztrátě a naději na obnovu, si hrdinové uvědomí, že jejich život se stal součástí většího procesu obnovování a paměti. Přijímají svoji minulost a zároveň uznávají, že válka se nesmazatelně otiskla do jejich duší i stěn jejich domovů.
Ne každý básník/básnířka potřebuje audiovizuální formu. Většina vydává papírové knihy. Vaše poezie je však často performativní.
Když jsem se v roce 2009 poprvé postavila na jeviště, chtělo se mi utéct. Ukrýt se někde za oponou a zpoza té opony předčítat. Brzy jsem ale pochopila, že pokud chci být vidět, slyšet, dočkat se zkrátka nějaké popularity, musím se naučit, jak se prezentovat. Máme velmi málo básníků, kteří umí veřejně číst, dobře se předvést. Mně trvalo sedm let, než jsem se naučila vystupovat před lidmi. Teď z toho mám radost. A myslím, že podobně jsou na tom i lidé, kteří si mě chodí poslechnout.
Od samého začátku své kariéry jsem působila v televizi i rozhlase, proto je pro mě propojování různých médií v mých projektech přirozené. Vliv na to má i výjimečná struktura našeho uměleckého prostoru v Charkově, kde hodně spolupracují hudebníci a spisovatelé. Vím, že v jiných městech to tak rozvinuté není. V Charkově existuje určitá umělecká jednota – chuť vzájemně se podporovat místo rivality. Vždycky to přináší překvapivé výsledky. Objevuje se nové publikum a vznikají zajímavé projekty.
Máte vliv na to, jaký materiál se na základě vašich projektů vysílá v rozhlase?
Už několik let se vnímám především jako básnířka a pracuju v oblasti spojené s uměním. Do té spadá i moje práce v rozhlase. Do rádia Nakypilo jsem přišla jako moderátorka, ale především jako básnířka s vlastními zkušenostmi a autorským projektem. Moderuju pořad nazvaný Neuspěchané ráno s Natalkou Marynčak. Od začátku jsem věděla, co chci a proč to dělám, proč to moji posluchači potřebují. Mám vlastní koncepci „neuspěchanosti“ a toho, že všichni musíme válečnou dobu nějak přečkat a nevyhořet, abychom měli nějaké zdroje i na potom. Až přijde vítězství, bude to nejnádhernější, ale zároveň nejstrašnější období, protože bude představovat těžkou výzvu, mnohem horší než první rok války. Bude to bod obratu, čas, kdy si budeme zvykat na nové formy života, protože ty se znovu změní. Chci, abychom se toho dočkali ve slušném psychickém, fyzickém a intelektuálním stavu. Protože kdo to udělá, když ne my? Jak říká přísloví: Bůh nemá žádné ruce, jen ty naše.
Decentralizace, která na Ukrajině začala, je to nejlepší, co se mohlo stát. Vždycky uvádím příklad: když jsem se nastěhovala do svého domu, neměla jsem ještě auto, ale vzala jsem lopatu a odhrnula sníh nejen ze svého dvorku a plácku před domem, ale i z kousku silnice. Sousedi se na mě dívali jako na blázna. O patnáct let později všichni sousedé, kteří bydlí kolem mě, odhrnují svoji část silnice, protože je naše, protože se po ní vracíme domů, protože po ní jezdí jiná auta a protože to sanitce pomůže projet. Je úžasné, že to začalo malým gestem a dnes to vypadá takhle.
Na západě zaznívá čím dál více hlasů, že Ukrajina by se měla vzdát a měla by podepsat mírovou dohodu, aby tahle válka mohla skončit.
Podle mého osobního názoru se spokojíme pouze s vítězstvím, s navrácením všech našich území. Na nějakou dobu nás však pravděpodobně uspokojí i příměří. Ačkoli já v něj nevěřím. Myslím, že dokonce i když vyhrajeme, budeme muset počítat s tím, že soused po nás může střílet rakety. Nemůžeme ukončit mobilizaci. Země musí přinejmenším vědět, kolik jich ještě zbývá. Myslím, že dřív nebo později půjdeme do války tak nebo onak všichni. Obyvatelé Lvova, Kyjeva, Oděsy, Mikolajeva, Záporoží, Dněpru i Sum jsou teď ostřelováni úplně stejně; střely mohou dopadnout kamkoli. Přesto tvrdohlavě druhý den ráno vstaneme a pokračujeme v práci. Tahle válka nás ovlivňuje různě podle toho, kde a kdy se nacházíme. I kdybychom stáli ve stejnou chvíli v jedné kuchyni, každý z nás prožívá zcela jedinečnou zkušenost. Lidé si mohou navzájem porozumět jen podmínečně, ale v kritické situaci se nesrovnatelnost zkušeností násobí tisíckrát. Když vás ostřelují, když jste v ulici, kde raketa zasáhla dům, když jste v tom domě. Ničí zkušenost nelze umenšovat. Každý z těchto lidí bude mít z této války vlastní, jedinečnou, nesmírně cennou zkušenost. To už je však otázka, která se dotýká žurnalistiky. Tyto zkušenosti je třeba popsat, ovšem tak, aby nás tato rozmanitost nerozdělovala, nýbrž sjednocovala.
our embroideries
are like notches red on the bare flesh
like the wounds cut by glass
by fragments of iron
by pieces of concrete
look right here is a little bird
bloody-red
a shell hit right near me
the hit my great-grandmother remembers
here’s a stitch of black
such a long furrow
of the black burn of black turned earth
my great-great-grandmother’s black longing
for my own longing
and over there my roots speaking
above the slashed red
over the burnt black
as over a mutilated and murdered body
we’ll plant the best
the most painful flowers
and I resist awhile
then take a thread and a needle
and start embroidering
here is my land
this is my long journey
this is a hill in flowers
this is the water we had to make sure we stocked
this is the melted snow that we drank
this is the fire that gave us life
this is my blood
reaching the old world
this is my body
leaning over
Oh Lord
I will keep on
stitching
all the pains my people
have lived through
are all strung on this thread
here’s a red mark of my unbowed will
here’s a black mark of my strength
and all my victorious flowers
that can cover up both the earth and the heart
with their delicate petals
thin shoots soft stems
gossamer scrims
strong ribs
Z polštiny přeložila Anna Šašková Plasová.
Tento text byl původně zveřejněnen na stránkách partnerského média Kultura Liberalna.
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
