V mlze
Vítězný prozaický text druhé literární výzvy Kampusu Hybernská
Bany se odšourá ke dřezu, na jeho okraj položí jídelní nůž, na který se přisávají molekuly pomazánky značky Nutella. Neváží skoro nic, takže není těžké najít bod rovnováhy. Nerezová ocel ční do prostoru, tím pádem se nedotýká špíny zažrané do okraje kuchyňské linky. Zároveň se nepřeváží do propasti plné odložených povinností. Uprostřed chaosu tak vzniká pozoruhodné ekvilibrium mezi zemským jádrem, brazilským nerostem, polským dřevem a malajsko-indickou olejovo-cukrovou směsí. Škoda, že ho Bany v tuhle chvíli nedokáže docenit.
Ještě jednou zkontrolovat datum, čas a adresu. Bohužel sedí. Kompulzivní šáhnutí po displeji, rubová strana je příjemně matná. Pozornost se rozpouští, krátká úleva, postupně bolavý návrat do teď. Nacpat dopis zpátky do obálky, obálku vsunout do kapsy, aby ji bylo možné hned vytasit. Kdyby se náhodou ptali. „Vytasit dřív, než stihnu přesvědčit sebe, že tam nemám co dělat,“ prolítne hlavou někde za hranicí nevědomí.
Mohl by být říjen i květen, ale je prosinec a venku je zase mlha. Kdyby ji někdo zkusil krájet, nůž by se mu ohnul proti břichu. Normálně Bany z okna kouká až na Hroudu, dneska si prohlíží jen svůj blednoucí odraz. A mlhu. I když na Hroudě strávil tolik času, až nedávno si uvědomil její divnost. Navzdory tomu že ji obtékají silnice, domy, park, parkoviště i sjezdový sál Jehovistů, zůstává zvláštně opuštěná.
Možná proto je tak lákavá. Bany dnešní zapletenosti, ve které všechno souvisí se vším, nemůže utéct. Ale i ta nejpropracovanější a nejglobalizovanější síť má svoje oka. A Hrouda je jedním z nich. Centrální plánovači ji po stavbě metra nestihli zlikvidovat a trhy na ni zapomněly. Začala existovat po svém a Bany s ní. První pusa, první flaška, první násilí, první ohňostroj. Prostě věci, co se nesmí, vždyť to znáte. A taky místo, kde naposledy viděl Stellu šťastnou.
I díky mlze jde tohle všechno nevnímat a nasednout do auta. Nastartovat, ignorovat kontrolky, vycouvat, pohoršit se nad strnulostí rádiových stanic středního proudu. Do sebe kolabující myšlenky to sice nezastaví, ale stejně. Zařadit se do levého pruhu. Nedalo by se tomu všemu vlastně ujet?
Bany normálně auta nesnáší, ale dneska jedno potřebuje. Kromě praktických funkcí musí přiznat, že mu dodává určitý pocit důležitosti. Obzvlášť když je v něm sám. Nikdo ho nemůže vystřídat a na následující hodinu se stává nenahraditelným. Kdo to o sobě může dneska říct? Ve zpětném zrcátku se přibližuje červená Tesla a Bany uhýbá do vedlejšího pruhu. Hudba středního proudu se zdá být o něco snesitelnější.
Stella byla vždycky tak trochu svoje. Její smůla byla, že chodila na střední v době, kdy se to ještě moc nenosilo. A konformita na sebe dokáže brát velmi reálnou a násilnou podobu. Těla jsou většinou postavená před volbu ve stylu buď-anebo. Podvolit se a být stlačen, zkomprimován, zoptimalizován do jedné z povolených forem. Nebo se nezařadit a čelit věčnému vyloučení. To samozřejmě neznamená být ignorován, ale neustále upozorňován na svou jinakost. Cesta od primitivních posměšků ke komplexní dehumanizaci je kratší, než jsme si my všichni – a donedávna to platilo i pro Banyho – ochotní připustit.
Tahle volba samozřejmě neprobíhá v jednu chvíli, jako když si člověk vybírá střední školu. Nejde si udělat čaj, sepsat pro a proti, racionálně zformulovat svoje priority a rozhodnout se. Tahle volba se odehrává v mikro-rozhodnutích všedního dne a možná kvůli nánosu banality ji nevěnujeme tolik pozornosti. Ale jen obtížně ji lze vzít zpátky.
Vybrat možnost číslo dva vyžaduje nebývalou osobní integritu a odvahu, kterou má ve věku rozhodnutí málokdo. Aspoň to si Bany opakuje, když se mu tohle všechno při nájezdu na dálnici vrátí do hlavy a po palubní desce se začne rozlévat vědomí nepříjemné reality, které rychle zaplní celou kabinu. Nový, teplý vzduch proudící z klimatizace tohle nemá šanci naředit.
Za oknem mizí neony nákupních center a prosklenost prázdnoty kancelářských komplexů střídá monotónní obraz skladové krajiny. Dálnici lemují nekonečné lány obřích krychlí, které mají jediného obyvatele – kapitál. Krajina spoutaná v okovech dodavatelských řetězců se mu totálně vzdala – kapitulovala. Bany sjíždí z dálnice, do navigace zadává adresu a začíná se brodit sídelní kaší suburbie. Z mlhy se střídavě vynořují zanedbané návsi a katalogové domy. Odsud se už utíkat nedá, není kam.
Bany sleduje jen cestu před sebou, hlavou i hrudníkem mu prostupuje úzkostná prázdnota. Držet oči na vozovce. Sledovat cestu před sebou. Tak jako na střední. Čtvrtletí – podzimní sezóna – pololetí – zimní pauza – čtvrtletí – jarní sezóna. Od závodu k závodu, od hodiny k hodině. Nijak zvlášť se nerozhlížet, nevidět ponižování a čím dál tím zamračenější Stellu. Sebrat po zvonění ze země stříbrný přívěšek, který jí vzali a pozorovali, jak ho hledá. Zasmát se vtipům na její účet, to se přece dělá. Nechat si přívěšek v kapse. Sem tam prohodit vtípek sám. Hranice mezi svědkem a pachatelem se Banymu schovaná někde v mlze vzpomínek.
„Dorazili jste na místo,“ pronese ledově hlas navigace. Někdo mává a navádí Banyho na skromné parkoviště přilehlého kostela. Teď je poslední šance. Zabouchnout za sebou dveře, vysprintovat, přeskočit živý plot, doběhnout na pole, tam si lehnout, počkat na léto a nechat se sklidit. Místo toho vstoupí do kostela, ze kterého je jako vždycky zvláštně nesvůj, a rychle si najde místo v poslední lavici.
Obřad je decentní, kněz mluví taktním a laskavým tónem, slova Bany moc nevnímá. Pozoruje podlahu a svoje boty, za celou dobu nezvedne hlavu a na žebrech ho pálí obálka. S dopisem, pozvánkou a tím stříbrným přívěškem. Ještě na dálnici zvažoval, že ho někomu předá, něco řekne, nějak se z toho všeho vykoupí. Obřad končí a Bany rychle míří k autu. Vzpomene si na Hroudu. Když jim nemůžeš utéct, nezbývá ti než doufat, že na tebe zapomenou.
---
