Hledání krásy světa v dystopických prognózách se Sally Rooney
O novém románu Sally Rooney Beautiful world, where are you?
Schillerovým citátem pojmenovává Sally Rooney svůj třetí román, a navazuje tak na debut Conversations with Friends (česky Hovory s přáteli) z roku 2017 a úspěšné Normal People (Normální lidi) z roku 2018 (vše vyšlo v nakladatelství Faber & Faber). Nadšené přijetí obou knih a jejich mediální reflexe vytvořily z irské autorky mluvčí generace mileniálů, a jakkoliv se takový pohled vzpírá nejednoznačné povaze literatury jako celku, vydání třetího románu provázela velká očekávání jak na straně kritiky, tak čtenářů. Ty Rooney nezklamala a nabídla nové vypravěčské hledisko.
Pro své vyprávění zvolila epistolární styl pro 21. století, sled e-mailů mezi dvěma kamarádkami, které se snaží vypořádat s dystopickými scénáři změny klimatu, nefunkčností kapitalistického uspořádání společnosti a vlastními traumaty, která jsou zakořeněna v narušených rodinných vztazích. Do dlouhých dopisů se tak dostávají přejaté pasáže citující úvahy o konci vyspělých civilizací, ale i prosté zoufání nad vlastní kariérou a milostnými vztahy. Z podstaty formy se o úspěšné spisovatelce Alici a její přítelkyni Eileen dovídáme skrze úzký výsek stylizovaných zpráv, u jejichž čtení je třeba si neustále připomínat nespolehlivost, subjektivitu, vzít v potaz zamlčování, ale i jednostranné chápání událostí. Překvapení přichází, jakmile e-maily vystřídá er-forma a situace se nevyvíjí podle očekávání nabytých z elektronické korespondence. Toto proměňování perspektiv pak dobře udržuje napětí v jinak dějově líném příběhu.
Pomalé, přemítavé tempo je dáno především dlouhými úvahami, v nichž obě dívky komentují současné dění. Zaznívá kritika pravicové politiky, Alice a Eileen píší o společenské krizi a neúnosné informační přehlcenosti. V úvodní části románu Eileen říká:
„Lidé si myslí, že socialismus je udržovaný silou - tedy násilným vyvlastňováním majteku -, ale já si přeji, aby přiznali, že kapitalismus to má zrovna tak. Pohání ho ta stejná síla, jen v opačném směru, tedy násilná ochrana existujících majetkových vztahů.“
Rooney také rozebírá roli, kterou umění a literatura v dysfunkčním nastavení zaujímá. Odsuzuje přitom obraz spisovatele*ky jakožto „obyčejného člověka“, který platí především v evropském kontextu. Silnou karikaturu literáta*ky vytváří prostřednictvím Alice, populární irské spisovatelky. Ta s odporem plní všechny pracovní povinnosti, objíždí literární festivaly, nicméně i přes výtky v tomto vysmívaném (a finančně výhodném) prostředí pokrytecky setrvává. Na druhé straně spolu s Eileen otevírá otázku nemožnosti psaní, jež označuje za „vulgární, dekadentní, a navíc epistemologicky násilné”. Tím evokuje Adornova slova o barbarském psaní (poezie) po Osvětimi. Alice zachází ještě dále v diskuzi o nemožnosti čtení současné literární produkce a ironicky se ptá: „Proč se spisovatelé*ky tváří, že jim smrt, žal a fašismus nedají spát, když jestli je něco skutečně trápí, tak je to, jestli jejich poslední knihu zrecenzují v New York Times.”
Do kontextu úvah obou dívek zapadají slova americké filozofky Judith Butler o „žitelnosti“ světa, která na dálku pronesli ve své přednášce na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Butler, stejně jako Rooney, totiž reagovali na roli jednotlivce v současném světě, kde je pojem osobní svobody protežován na úkor jeho „žitelnosti“. Nadprodukce, konzum nebo otázka mateřství staví senzibilní jedince, kterými jsou i postavy románu, do neustálého zpochybňování vlastní role ve světě. Tento problém vedle Alice a Eileen reflektuje rovněž postava Simona, který se přímo politicky angažuje, nicméně jeho snaha se pouze cyklí ve sledu mítinků a jednání, jež pouze produkují pocit zdánlivé změny.
Znamená to, že Beautiful World, Where are You? není „pouze“ dalším cvičením v pozorování mezilidských vztahů, přestože hrají důležitou roli a drží text pohromadě. Kontemplativní e-mailové pasáže přerušují linky sledující odděleně život obou dívek, které se snaží navázat blízký milostný vztah. Alice se pokouší seznámit (pochopitelně na Tinderu) v malém městečku, do kterého se přestěhovala po nervovém zhroucení. Naráží na Felixe, ale první rande dopadá rozpačitě. Oba se však scházejí dál a protichůdnost jejich povah a názorů odkrývá hrdinčinu osobnost.
Projevené city k obhroublému maloměšťákovi sice nejsou ze strany Rooney odvážným autorským gestem, klišovitému vyznění se ale vyhýbá díky tomu, že se Alice nesnaží o jeho nápravu či dovzdělání. Jejich soužití je spíše o koexistenci a kompromisu než o romantickém vzplanutí. Nutno podotknout, že Rooney pracuje s rozdílnou třídní příslušností milenců (Alice je milionářka, na rozdíl od Felixe, který je skladník), stejně jako v románu Normal people. Novým způsobem ho ale nerozvíjí.
Přestože si příběh udržuje sexuální napětí a silnou intimitu, i druhý pár (Eileen a Simon) neustále naráží na vlastní neschopnost udržet fungující vztah. Patologické chování a cyklické rozcházení se a návraty jsou výslednicí rozpolceného vnímání sebe sama. Eileen úzkostlivě pozoruje, jestli z ní panické záchvaty nedělají oběť, o kterou je nutné neustále pečovat, a emočně deprivovaný Simon nedokáže dostatečně verbalizovat své pocity. Pohrouženost do vlastních psychických dysbalancí je vlastní všem čtyřem protagonistům.
Velmi silně pak vyznívají úvahy o mateřství ve vztahu k ekologické stopě, které se objevují v závěru knihy. Tematizuje se potrat jako snaha o environmentální neutralitu jednotlivce dovedená ad absurdum a už není pochyb o tom, že se Rooney ve svém třetím románu vydala trochu odlišnou cestou než doposud: „Taky jsem nemohla snést představu, že bych šla na potrat jen kvůli strachu z klimatické změny. Podle mě (a možná nejen mě) by to bylo choré, šílené gesto, kterým bych akorát zmrzačila svůj skutečný život, podřadila ho nějaké imaginární budoucnosti.” Tato pasáž na konci textu vyčnívá jako protiváha k jinak radikálním postojům.
I tak je rukopis autorky ale jasně rozpoznatelný, ať už díky povědomé typologii postav, prostředí, nebo obratnému zachycení technologiemi podmíněné doby. To ale ukazuje na možné limity tvorby Sally Rooney - jednotlivé motivy, problémy i prostředí jsou až příliš podobné těm, s nimiž jsme se již v jejích jiných textech setkali. To by nutně nevadilo, ale ve třetím románu se příliš neposouvají. V mnohém jde o sázku na jistotu.
Na druhou stranu nelze Rooney upřít schopnost výstižně popsat současný život. Ve srovnání s českou produkcí je tahle její přednost naprosto zřejmá a podobný hlas u nás chybí. Snad se dočkáme i čtvrtého, pandemického románu, pro nějž by byl autorčin styl perfektní.
