Té jako Trans*: Jak mediální mýty škodí trans* životům
Pokaždé, když někde zmíním, že sterilizace transgender lidí jsou v České republice povinné, někoho v mém okolí to stále překvapí. Jako trans*/nebinární osoba, která se nebojí být vidět, a tudíž mi ani nevadí o trans* problematice otevřeně mluvit, se setkávám se zcela různými reakcemi. Domnívám se však, že velké množství lidí v této zemi stále ani netuší, co to znamená “být trans*”. To je zásadní problém.
Ze všech zemí Evropy a střední Asie už jen 16 vyžaduje povinnou sterilizaci transgender osob. Česká republika a Slovensko patří mezi ně. Přestože se u nás objevují soustavné snahy prosadit změnu – např. letošní kampaň organizace Trans*parent s názvem #JsmeTrans – nic se stále nezměnilo. Mnoho lidí povinné sterilizace trans* lidí odsuzuje, ale velká část veřejnosti spíš tématu nerozumí a nevidí do něj. Nechápe tak, v čem je ona „povinnost“ sterilizace transgender osoby problematická.
Od malička jsme učeni a učeny, že existují jen dvě pohlaví – ženské a mužské. Kromě biologického pohlaví ale existuje ještě gender, který se odvíjí od vnitřního nastavení a pocitu daného člověka. Gender je ale podmíněný kulturou a společností, a tak je genderová identita sama o sobě mnohem pestřejší. Když to řekneme (nejen) na akademické půdě hojně využívaným termínem, genderová identita je „fluidní“, tekutá – svůj gender si vyjednáváme každý*každá podle svého a v různých situacích různě. V průběhu našeho života můžeme třeba prostě dojít k tomu, že jsme transgender osoba či nebinární – tedy někdo, komu byl přidělen při narození nějaký gender (a podle něhož se pak odvíjela i často genderově vyhraněná výchova), ale v průběhu života se začal identifikovat s genderem jiným. Jen pro vyjasnění - nebinární lidé se na genderové škále pohybují někde mezi tím, co lze označit za “ženský” a “mužský” gender.
Já osobně považuji česká média za největší zdroj omylů, který soustavně vytváří mýty a produkuje polopravdy či nepravdy o trans* lidech. V médiích se navíc většinou setkáme pouze „s osobami uvězněnými ve špatném těle“. To samo o sobě ale odkazuje naprosto mylně pouze na tělesnost trans* osob, která není zdaleka vždy tím, co je pro nás nejproblematičtější. Případně se o nás pořád mluví jako o „transsexuálech“, což je nevhodný medicínský a zastaralý termín - odkazuje totiž pouze a naprosto mylně k sexualitě místo genderové identitě.
Médii produkované polovičaté informace jsou stvrzovány obrovskou mírou ignorance. Většina lidí problematice týkající se trans* osob prostě ani rozumět nechce. Objevují se pak komentáře typu „proč pořád píšete a mluvíte o trans* lidech“. Když ale vezmeme v úvahu, jak těžká je samotná existence některých z nás v této zemi, ve skutečnosti se o nás mluví naopak moc málo. O trans* lidech by se mohlo psát méně v případě, že by se situace začala důkladněji řešit a nebyla s chladným přístupem odmítána. Sterilizace je vyžadována jen proto, aby dotyčným mohlo být změněno písmenko v občanském průkazu. Jde jim přitom jen o to, aby jejich doklady odpovídaly jejich identitě a podle Evropského soudu pro lidská práva je v rozporu s lidskými právy. Mezitím se v českém zákoně píše, že zásadní je “znemožnění reprodukčních funkcí jedince“.
Podle nebinární*nebinárního hudebnice*hudebníka CN Lester média vyobrazují trans* lidi nejčastěji jako zmatené, lstivé, psychicky zdevastované, politováníhodné, zoufalé a přinejlepším jako statečné osoby, které “přetrpěli*y něco hrozného”. Naprosto se s Lester shoduji také v tom, že existence trans* lidí bývá často překrucována novinářkami a novináři, případně spisovatelkami a spisovateli a jejich zažitými stereotypy. Popírání existence trans* lidí, upravování či zkracování jejich příběhů tak, aby zapadaly do konkrétního narativu. Často také dochází k tomu, že dotyční autoři prezentují své názory jako obyčejná fakta. Tohle všechno se děje každý den, když trans* lidi popisují ti, kteří o jejich běžné životě často nemají ani ponětí. O této problematice se CN Lester více rozepisuje v knize Trans Like Me, kterou mohu doporučit každému, kdo by se chtěl dozvědět o trans* lidech něco pravdivého a autentického.
V České republice je trans* člověk představovaný jako záhadná bytůstka, která se magicky promění z „kluka na holku“ nebo z „holky na kluka“ (a většinou taky přece samozřejmě promění i své pohlavní orgány). Jenže tak to není. Existuje velké množství trans* lidí, kteří*které nestojí o zásahy do těla, už proto, že jsi je někteří*některé nemohou ať už kvůli zdravotnímu stavu či finanční situaci dovolit, jiní o ně nestojí ani po hormonální terapii. Ale to neznamená, že by byly o něco víc či míň trans*, než osoby po pěti operacích. Prostě trans* jsou.
Jejich příběhy ale v mainstreamových médiích nenajdeme. Zkuste se zeptat sami sebe, proč tomu tak je. Média totiž vykreslují jen ty příběhy, které jsou pro diváky šokující, magické, či opravdu tragické – právě jako ono „uvěznění ve špatném těle“. Ale kde jsou příběhy trans* lidí, kteří nezažívají tzv. tělesný nesoulad? Kde jsou spokojení trans* lidé, kteří neměli*y žádnou plastickou operaci, ani se nehroutí z toho, že „bude složitější si někoho najít“?
V takové situaci není překvapující, že zatímco se v bulváru píše o tom, jak se z Marka stala Petra, souběžně s tím se divíme, že je u nás vynucována sterilizace někoho, kdo o ní dost možná ani nestojí.
---
