Užívat si prázdno – S Mattem Colquhonem o narcisech, smutku a odkazu Marka Fishera
Kudy vede cesta do filozofických, mytických či literárních kořenů narcism? Matt jako jeden z nejvýraznějších hlasů online myšlení mluví o limitech akademického psaní nebo zplošťujícím stylu, kterým vzpomínáme na Marka Fishera.
Matt Colquhon jsou britští filozofové a fotografové. Kromě dvou vydaných knih jsou známí především díky blogu xenogothic. Ve svých textech se zabývají kulturní kritikou, psychickým zdravím a jsou součástí diskusí o významu současných myšlenkových směrů jako akceleracionismus. V rozhovoru jsme se zaměřili především na jejich nejnovější knihu Narcissus in bloom (zmiňovanou např zde), vztah, který Matt mají k odkazu Marka Fishera a na jejich názor na současné akademické prostředí ve Spojeném království.
Protože v angličtině používájí zájmena they/them, používáme v rozhovoru množné číslo.
Jaký je to pocit, být něco jako správci odkazu velmi vlivného teoretika a publicisty Marka Fishera? Skoro všechno, co se v poslední době děje v souvislosti s Fisherem, je nějak spojeno s vaším jménem – například kniha Postcapitalist desire, sebrané Markovy přednášky (brzy vyjdou i slovensky pod názvem Postkapitalistická túžba), které jste editovali.
<smích> No, je to velmi zvláštní. Máme opravdu smíšené pocity. Nebylo to úplně v plánu. Byli jsme Markovými studenty a psali jsme o něm prostě proto, že jsme v té době dělali diplomovou práci a něco jsme napsat museli. A Markova smrt pak zastínila zkušenosti, které jsme s ním při studiu měli. A dostali jsme tak prostě pocit, že už není nic dalšího, co by stálo za to o něm psát.
Pak nám ale došlo, že já a ostatní, které učil, jsme znali velmi odlišného Marka než jaký se po jeho smrti „objevil“ v textech, co rozebíraly jeho dílo a život. Nebyl to Mark, kterého bychom poznávali a nelíbil se nám. V jeho pracích toho bylo ještě spoustu k diskuzi. Ne, že by Mark nepsal jasně, ale spíš toho napsal tolik. A přestože bylo všechno dostupné, lidé doteď znají jen zlomek. Často četli knihy, ale už ne příspěvky na blogu.
Tak jsme na tom pracovali, protože to nikdo nedělal jiný. Určitě byli lidé povolanější, kteří ho znali mnohem lépe než my, ať už na osobní, nebo pracovní rovině. Byli jsme prostě na správném místě ve správnou dobu, ale zároveň taky na špatném místě ve špatnou dobu, velkou část mojí práce provázel smutek a truchlení. Dodnes jsme smutní, že tu s námi Mark už není.
Když už se bavíme o Marku Fisherovi – co nám podle vás může nabídnout v roce 2023? Je jeho dílo stále relevantní?
Velmi. Zrovna jsme se nedávno bavili s někým, že bychom mohli vydat další sborník Markových esejí, které doteď knižně nevyšly. Ale vždycky cítíme napětí mezi perspektivou, která Markovu práci vidí jako produkt své doby, historizuje ji, a snahou ukázat, že jeho psaní je stále aktuální. Přemýšlíme takhle o Markově díle obecně, zejména o jeho asi nejznámější knize Kapitalistický realismus. Do velké míry vzešla ze světové finanční krize, reaguje na úsvit sociálních sítí. Kapitalistický realismus vyšel v okamžiku, který je sám o sobě velmi zvláštní, těsně před tím, než se všechno znovu ohromně proměnilo.
Jedno z témat, které Mark řeší, je pocit neustálého napojení na celý svět prostřednictvím technologií, v té době hlavně MP3 přehrávačů a mobilů. A když se dneska bavíte se studentstvem, jsou si své závislosti na TikToku jasně vědomi a jsou sebekritické*čtí. Vědí, že na takových aplikacích tráví spoustu času, vnímají, jaký to má vliv na jejich psychiku, a štve je to. Někteří dnes vyčítají Markovi, že byl v Kapitalistickém realismu příliš kritický, nebo až útočný jak vůči mladým lidem, tak obecně vůči naší narůstající závislosti na digitálnu. A ano, byl přísný, ale dokázal slovy vyjádřit, zvědomit diskomfort, který jsme všichni už měli do nějaké míry v sobě. Byla to svého druhu výstraha.
Myslíme, že Mark říkal, že tu knihu napsal pro svoje studenty a studentky, kterým bylo mezi 16 a 18 lety, tedy stejně, jako nám, když jsme sami Kapitalistický realismus četli. A myslíme si, že když ho čte někdo, komu je tolik jako tehdy nám dnes, tak si všímá kolem sebe stejných věcí – a že se situace ještě zhoršila. Proto je Mark relevantní i dnes. Podařilo se mu zdokumentovat konkrétní okamžik, napětí, které ukrýval, jež se stále víc a víc zesiluje. V tomto ohledu je Mark pro stávající generaci zásadní postavou.
Rád bych se vás zeptal na novou knihu, která vám právě vyšla. Jmenuje se Narcissus in Bloom (Kvetoucí narcis). Jste narcisové?
<smějí se> Ano, určitě. Chceme říct, že v nějakém smyslu z toho ta kniha pramení. Naše první kniha Egress byla v první osobě, pojednávala o osobní zkušenosti, a kolem toho se točila část kritiky. Viděli jsme na Twitteru lidi psát věci ve stylu „knížka se mi nelíbila, je to moc sebestředný“. Docela se nás to dotklo, protože i přes ich formu jsme v knize psali o komunitě a sounáležitosti. Bylo tam nějaké automatické napětí – my jako jednotlivci mluvíme o své vlastní zkušenosti, ale snažili jsem se zpracovat svůj osobní žal ve vztahu k dalším lidem. Snaha odosobnit osobní skrz politiku.
Novou knihu naopak v první osobě nepíšeme, protože jde v první řadě o kulturní dějiny jednoho pojmu – narcismu. Ale zároveň chceme ukázat, že ve vývoji umění a kultury máme přinejmenším od renesance problém, resp. spíš napětí mezi individuálním a společenským. Popisujeme, jak myšlenka individua rozkvetla během italské renesance, kdy umělci začínají hojně malovat autoportréty. Snažíme se poukázat na to, že v jádru dodnes zápasíme se stejným problémem, ale aniž bychom přitom moralizovali nad současnou tendencí zveřejňovat selfíčka na Instagramu a dalších sociálních sítích. Není to tak, že by všichni měli sebe sama tak rádi, byli tak marniví či megalomanští. Díváme se na sebe, protože nevíme, kdo jsme a čím se můžeme stávat. Je to neskutečně zajímavý problém.
Najdete také víc představ, kdo narcis vůbec je nebo co znamená narcismus samotný. Na jedné straně může opravdu jít o megalománii a marnivost, např. v případě Donalda Trumpa. Ale na druhou stranu, a mluvíme o tom i v úvodu knihy, se můžeme podívat třeba na hnutí Black Lives Matter. O něm často kritici říkají, že je sebestředné, ve stylu: „Proč si černošské komunity zaslouží nebo vyžadují jakousi zvláštní pozornost nebo ohleduplnost?“ O tom to ale vůbec není. Někdo vidí v televizi sebe, sleduje vlastní komunitu skrze záběry policejních kamer, jak je zneužívaná, jak policisté vraždí její příslušníky a tak dál. Lidé vidí obraz sebe sama, který je ale děsivý, a ta „sebestřednost“ vychází ze snahy situaci změnit. To je příběh narcise. Jsme chyceni v zakládající zpětnovazebné smyčce mezi tím, jací si myslíme, že jsme, a obrazem nás samých. Je to dialektický vztah: když poznáme oboje, přichází změna.
Mnoho lidí, obzvlášť náležejících ke francouzské tradici, o tom už mluvilo: Fannon mluví v knize Černá kůže, bílé masky. O narcismu taky hodně mluví Derrida, Herbert Marcuse ho tematizuje v knize Éros a civilizace. Je to zajímavý motiv, který se jako nit vine prominentními díly kritické teorie, ale už se nepromítl do toho, jak o tom termínu diskutujeme v současnosti. Máme narcismus za patologii, jenže on je mnohem komplexnější a zajímavější, než předpokládáme. Naše kniha je pokusem vrátit tuhle stránku konverzace znovu do hry.
Zmínili jste Herberta Marcuse. Chtěl bych se zeptat, jak moc vaší knihu Marcuse a právě Éros a civilizace ovlivnil?
Trochu ano, v jedné kapitole ho přímo zmiňujeme, ale naše kniha je především o kulturních dějinách. Píšeme o malbě, fotografii, ale ozvěny kritické teorie tam jsou. Snažili jsem se, aby to byla ve své podstatě popová, přístupná kniha. Takže filozofické otázky řešíme jen útržkovitě, jsou to drobky, díky kterým si ale lidé mohou dohledat další texty a číst dál.
Marcuse v Érosu a civilizace mluví velmi specificky, komplikovaně, psychoanalyticky. Dá se z toho těžit, ale kdybychom to udělali, měli bychom určitě mnohem delší knihu <směje se>. Stejně tak nás ale ovlivnil Derrida – a oba dva spíš v celkovém přístupu, kdy narcismus není jen patologie, tedy jak se to slovo běžně používá dnes, ale mnohem komplikovanější věc.
V podobném stylu píšeme i o akceleracionismu – existuje populární verze tohoto pojmu, která je široce srozumitelná, ale zároveň zploštělá a univerzalizovaná tak, že už to není užitečné. Ostatně takhle máme ve společnosti tendenci zevšeobecňovat všechno, Ssažíme se, aby každé slovo mělo jeden jasný význam, ale takhle to nefunguje, není to pravda. Narazíte na to dokonce i v umění – když jdete do galerie, dostanete předpřipravené interpretace, které skoro jako by se snažily lidi odradit. Návštěvníci si řeknou, že jejich interpretace se od toho, co je v popisku liší, řeknou si, že tomu asi nerozumějí, nebo dostanou pocit, že se k tomu nemají vůbec vyjadřovat.
Tematizujete v knize i echó? Protože Marcuse to nedělá, jenom zmiňuje, že příroda vrací Narcisovi echó, když promlouvá. Ale když se vrátíme k řeckým textům, Echó není jen ozvěna, je samostatnou postavou, která zažívá něco podobného jako Narcis, i její příběh je příběhem odrazu, i když zvukového.
Přímo v knize ho neřešíme, ale myslím, že jde o odvrácenou stranu téhož problému. Co když je echó svým způsobem zrcadlovým odrazem narcise? Echó totiž nemá vlastní hlas. Bylo napsáno spoustu skvělých textů o echu, zejména z genderové perspektivy. My echó možná s narcisem tak trochu spojujeme, protože máme pocit, že dnes echó jako takové neexistuje tak, jako dřív: ženy jsou v naší kultuře totiž rovněž vnímané jako narcistické. Ve stírání rozdílu mezi echem a narcismem sehrála roli fotografie. Fotografie poskytuje hlas všem, ale jde o hlas narcistický, hlas, který odráží sebe sama.
Ale i když nemá vlastní hlas, tak když echó odráží slova, vybírá si, co pošle zpátky. Nebo ne? Není odraz pro echó způsob komunikace?
Na začátku knihy mluvíme o Britney Spears, všem, čím si prošla, a jejím vztahu k fenoménu selfie. Na Britney se v něčem můžeme dívat jako na echó – je to někdo, komu byl dlouhodobě upřen vlastní hlas. Ale svou roli hraje i nadvláda vizuální – Britney si vlastní autonomii zpátky vybojuje prostřednictvím vlastní image. Z jiného úhlu pohledu můžeme samozřejmě říct, že svou hudbou dělá to stejné. Má song Piece of Me (Kousek mě), kde dělá přesně tohle – mluví, zpívá o svém hlase.
Rád bych se zeptal na Egress, knihu vzpomínek na Marka Fishera z roku 2020, vydanou záhy po jeho nečekané smrti. Jak se ohledně této knihy cítíte dnes?
Nesnáším ji. Ne, že bychom si mysleli, že je na ní něco konkrétního špatně, ale je to pro nás přirozený pocit, který máme s psaním spojený. Egress jsme dopsali na konci roku 2019 a vyšla v březnu 2020, to je pro nás dávná minulost. Kdybychom měli Egress napsat dnes, napsali bychom knihu úplně jinak: víme dnes víc o Markově díle, použili bychom jiné zdroje…, zároveň ale kniha popisuje období, ve kterém vznikala, záměrně. Jsme na ni v tom ohledu stále hrdí, protože jsme ji tvořili s velkou láskou. Ale jednoduše už nejsme tím člověkem, co ji napsal. Nesnášíme je možná silné slovo, ale svou roli v tom hraje i fakt, že je úzce spojená s procesem truchlení po Markově smrti.
Říkali jste, že velkou inspirací pro to, zabývat se Markem Fisherem, je pro vás skutečnost, že se vaše vzpomínky na něj liší od Markova veřejného obrazu. Na nějakém vzpomínkovém večírku si lidé dokonce stěžovali, že pouštíte moc zábavné skladby, že by se k Markovi hodila alternativnější a melancholičtější hudba. Můžete tenhle rozpor rozvést?
Ano, tohle je součást toho, s čím máme problém – lidé se, co se Marka Fishera týče, většinou soustředí jen na určité jeho zájmy, určitá témata, a tím ho stereotypizují. Na YouTube najdete sérii jeho přednášek DOCH Lectures, ve kterých mluví i o hudbě. Je tam výborný moment, kdy Mark pouští track od Buriala. Když se prochází po místnosti, vypadá hodně úzkostlivě. A to je obraz Marka, který má většina lidí v hlavě. Spojují si ho s Burialem, The Caretakerem, s Joy Division a další hudbou tohohle typu – melancholičtějším post-punkem, post-ravem, hauntologií. S truchlením, se smrtí raveu (viz diskuse v rámci festivalu CTM).
Ale měli bychom se dívat i na další věci, které Marka zajímaly. Vždy nám na mysli vytane skvělý článek, který napsal pro Fact Magazine, ve kterém jen vyjmenoval 20 nejlepších jungleových tracků, co kdy vyšly. A jsou tam věci, co bychom asi očekávali jako třeba Ghosts of My Life od Rufige Kru. Ale zároveň tam najdeme i jiné druhy hudby, např Lords of the Null-Lines od Hyper On Experience, což je na první pohled mnohem veselejší skladba, i žánrově se liší, je to téměř happycore. U ní Mark vyzdvihuje vokální samply. Jeden se jmenuje Voodoo Magic Man a pochází z druhého Predátora, další je Useless od Kym Mazelle. Ta zpívá: „There’s a void where there should be ecstasy“ (Tam, kde by měla být extáze, je prázdno). Je to téměř mystický a melancholický text, řeší absenci vytržení a prázdnotu. Mark už ale nezmiňuje další sample ze stejné skladby, v němž ženský hlas říká „Feels good to me“. (Mám z toho fajn pocit). Najednou se tak vyjevuje představa, že si lze prázdnotu užívat, naplnit melancholii a absenci extáze vlastní energií.
Právě v tomhle místě vidíme důvod, proč se Mark Fisher o jungle zajímal. Takže to není jen trápení, ale příslib naděje. Je to hudba, v níž často najdeme napětí mezi vokálními samply, které vyjadřují temnější pocity, a aranžemi a zvuky, jež jsou naopak plné energie. Jako protiklady. A spousta hudby to dělá dodnes, možná až opačně. V hyperpopu jako by se říkalo „Extáze je tam, kde by mělo být prázdno“.
Studujete doktorát, ale dlouhodobě to vypadá, že je pro vás vydávání knih, vedení blogu atd. mnohem zajímavější než striktně akademická kariéra.
Asi prostě nemáme rád akademické prostředí, nikdy jsme do něj moc nezapadali. Ale byla to zajímavá cesta. Když někomu říkáme, co studujeme, tak každý odpovídá „to je jasný, že děláte doktorát z filozofie.“ Ale bakaláře máme z fotografie, magistra jsme vystudovali z teorie současného umění. Studovali jsme ho, abychom se naučili lépe psát, přesněji artikulovat myšlenky o vizuální kultuře a hudbě. Obě média jsme si užívali, ale tehdy jsme o nich neuměli dostatečně dobře mluvit.
Plánujete vůbec působit v akademickém světě?
Nemáme o to moc zájem. Máme spoustu přátel, kteří píší odborné články a jsou velmi zajímaví a fascinující lidé, ale jejich práci nikdo nečte. Já chci, aby si lidi naší práce všímali, četli nás, možná dokonce i v tom narcistickém smyslu. Chceme, aby naše práce měla dopad na svět kolem a akademická činnost nevypadá, že by pro to byla dobrá.
Naší hlavní motivací, proč vůbec studovat magistra a doktorát je, že pak můžeme mít možnost učit a nějak ovlivňovat mladší generace. Ale ani to není jisté – pracovní pozice v akademické sféře jsou dost nepřístupné, zejména ve Spojeném království je to hrůza. Nepočítáme tak, že bychom nějakou dostali.
Pravděpodobně se po studiu vrátíme k jazykovým korekturám, což je práce, díky níž budeme moci dál psát. Akademické prostředí se zdá být vůči myšlení velmi nepřátelské <smích>, což je bizarní. Člověk by očekával opak. Jenže vezměte si už samotný styl akademického psaní: nejde v něm o mistrné ovládání jazyka, ale jen akademickou stylizaci, jež je anathémou literární kultury. Sice děláme doktorát, ale nechceme se odnaučit pořádně psát <smích>, chceme psát způsobem, který je poutavý. Zase jsme u toho napětí. Jen to ukazuje, jak je všechno kolem nás rozbité.
Myslíte, že dneska má smysl číst akademické publikace? Jsou neakademické knihy zajímavější?
Ani tolik nejde o to, co stojí víc stojí za to, ale co je přístupnější. Jde psát odborné články, ale kdo k nim má přístup? Když si chcete koupit odborný časopis nebo knihu, tak musíte zaplatit 80 liber, nebo si můžete koupit něco víc popového (pop-filozofického) za 10 liber. Je to otázka dostupnosti. Pokud se člověk snaží udržet si akademickou kariéru, jeho práce často zůstává nedostupná pro běžného čtenáře. A zejména, když někdo píše o kultuře a politice a chce, aby jeho texty měly dopad na společnost, tak si myslíme, že akademická cesta není nejvhodnější. Ale určitě jde dělat i oboje zároveň.
Co se týče dosahu vaší práce, mnoho filosofek*ů dnes volí formát videoesejů na YouTube a podobně. Neláká vás to?
Chvíli jsme to zkoušeli, ale není to pro nás tak přirozené. Jsme z generace, která je ještě zvyklá na blogování, tomu rozumíme a užíváme si ho. YouTube je v tom ale skvělý nástroj. Přátelé, kteří vedou podcast Acid Horizon, mají teď velký podíl na rozvoji nakladatelství Repeater Books a Zero Books. Jsou skvělí v tom, co dělají, a jejich podcast zvyšuje přístupnost publikovaných textů. Jsme toho rádi součástí, rádi se nějak snažíme přispívat, ale nemáme dostatečné schopnosti ani technické prostředky, abychom něco takového produkovali sami. A to je v pohodě. Zůstáváme ve svém pruhu, abychom tak řekli.
Máte blog, na který přispíváte pod pseudonymem xenogothic. Co to vlastně znamená?
Je to trochu osobní vtípek. Nikdy jsme nebyl moc dobří gotici – máme rádi spoustu gotické hudby, ale také máme rádi dost popu a vůbec věcí, co gotické nejsou. Máme pocit, že kdyby tu byl jakýsi gotický kmen, tak do něj moc dobře nezapadneme. Ale mnoho zajímavého je i na gotičnosti, kterou lze vnímat v deleuziánských termínech jako nomádskou senzibilitu, která se neustále přesouvá mimo vlastní hranice.
Dnes je gotičnost komodofikovaná záležitost, začleněná do kapitalistického kulturního průmyslu. Xenogothic je jakýsi gotický sentiment, který se navzdory tomu, jaké dnes věci jsou, snaží najít něco „za“, nacházejícího se za hranicí běžného, něco nad rámec. Pohyb mimo sebe sama.
Samozřejmě je v tom inspirace Markem Fisherem. Jeho blog K-punk byl jakousi verzí kyberpunku, punk, který jde za punk samotný, s velkým P. Vymezoval se proti žánru, který se postupně uzavřel, stal se stereotypem a možná i karikaturou sebe sama. Markův k-punk tak odpovídal post-punkovému sentimentu jeho generace. Nám a mé generaci je pak vlastní něco jako post-gotický sentiment.
O čem budou vaše příští knihy?
Je tu jedna o akceleracionismu, kterou bychom měli dokončit, nejspíš se to stane, až doděláme doktorát. Pak bychom určitě chtěli někdy napsat něco o westernech. A je tu taky ta gotická subkultura, o které jsme se bavili. Bylo by zajímavé podívat se na to, jaké má různé významy, jak se proměňuje skrze komodifikaci.
---
