Tak ty bolševický ku*vy rozsekáme ve finále
Některá sousloví jsem pochopil až s věkem.
Když mluvím o vesnici, ze které pocházím, je to asi úplně jiné místo než to, které se dá najít na mapě, než to, které by vůbec kdy existovalo.
Bylo to vyhřeznutí pekla na zemi. I když v krásných kulisách pošumavské zeleně, kopců a řek.
Místo, kde jsem se v raných devadesátých letech ocitnul, bylo hodně nepřátelské vůči čemukoli cizímu, jinému.
Asi jako když sandemoseův uprchlík sepsal zákony Jante.
Nebudeš si myslet, že jsi něco víc. Nebudeš si myslet, že jsi stejně dobrý, jako my.
Nemyslel jsem si a nebyl, myslel jsem si, že jsem horší, než všichni ostatní, když mi to dávali nekonečnou šikanou po škole na kolotočích, o přestávkách, na záchodech a během hodin, najevo.
A navíc dětšká zášť a zloba, naprosto bezprostřední, naučená od rodičů, vypozorovaná z kontextu doby.
Když jsem se jako poloviční Čech / poloviční Rus přistěhoval na tohle místo, stigmatem bylo příjmení, druhý mateřský jazyk a intelektuální rodičové, kteří vydělávali peníze.
Některá sousloví jsem pochopil až s věkem - nepřítel před branami, Hanibal ante portas.
Některá jsem si zažil na vlastní kůži. Jak už to s námi Rusáky bývá, spíš až za branami. Národ nekonečně hrdinských dětí.
Výsadek na nechtěném místě a v nechtěném čase. Dokonce si říkám, že bych možná chtěl navštívit ten svůj “mentální Husinec” dnes. Jak pracují lidé s informací a její negací, to jsem pochopil tam.
A mimochodem o místech jiných - zkuste si třeba hledat byt, s takovým příjmením. Dost často přijde okamžité zamítnutí s tím, že “cizince v domě nechceme.”
Argument, že jsem se tady narodil, že jde o naprosto nezákonnou diskriminaci, která by se možná mohla řešit i soudně, se samozřejmě obrací proti mně a ne majiteli nemovitosti. Kdo by chtěl problémy, navíc s Rusáky.
Kdysi, když jsem se stěhoval do Prahy, vzpomněl jsem si na svůj gymnaziální pseudonym - Antonín Sýkora. Sýkora na počest pradědovi, prvnímu profesionálnímu fotografovi v Prachaticích. Antonín, protože celé to jméno je (pro mě) jedno z nejkrásnějších.
Jako Antonín jsem byl dokonce schopen i získat slevu na nájmu, v Praze. Jako Anonín jsem byl schopen bavit se s lidmi v nonstopkách v rodném městě, aniž by vznikaly konflikty. “Tondo, vždyť ty seš náš, ty nám rozumíš.”
Náš učitel dějepisu nám říkal, že v těch stejných nonstopkách je v týdnu před výplatou nejpopulárnější návštěvník. Říkali mu Kájo, Karlíku, a chtěli půjčit peníze. Hned po výplatě ho plácali po zádech, říkali mu “Profesore” a slibovali nedodržitelné termíny splatnosti dluhů, případně vyzývali na souboj v páce.
Dnes bych možná byl nejpopulárnější spolužák, protože jazyk doby se proměnil a hrál by mi do karet. Potkal jsem nedávno taxikáře, který mi vyprávěl, že Vladimir Putin (asi osobně) vysázel na Sibiři aleje jabloní a Rusko je potravinově soběstačné. Nebyl s to přijmout variantu vesmíru, kterou jsem mu říkal já. O chudobě a úpadku. Až nakonec, asi po dvaceti minutách a vyprávění o slavnostním otevření pumpy na vodu v Tomsku, takové té klasické s pákou, mi řekl:“To fakt vypadá, že ty o tom asi něco víš.”
Protože jazyk doby těch, na které se zapomíná, vytváří vlastní slang, kterému se ostentativně vysmívá a vůči kterému se vymezuje “intelektuální” obec, která to kdysi “vyhrála.”
Asi jako jsme / jste, “my” nebo “vy”, kdysi vyhrávali důležité zápasy v hokeji.
A s tím se to vždycky zvnitřní. U nás “doma” hrajou “naši s našima” - u vás jde o to, rozsekat ty bolševický kurvy.
Kurvy, které dávno zmodraly do tak bestiálních rovin, až zůstalo 20 milionů lidí za hranicí chudoby a všechny přírodní zdroje se pumpují do offshorů.
Dnešní Rusko má blíž k ideální podobě státu v myšlenkách Václava Klause, než k myšlence elektrifikace celého “Svazu” Vladimira Lenina.
S každým hokejovým mistrovstvím, které je, naštěstí, každý rok mi dochází, že nejsem ani Rus, ani Čech.
Nefandím žádnému z týmů a světů.
Jen si přeji, aby celá ta národnostní zloba už konečně opadla.
Vím, za vnitřního Rusa, že tomu nepomáháme. Vím, za vnitřního Čecha, že takzvaná naše “pražská kavárna” tomu nepomáhá taky.
---