Užitečný konzervativec Petr Koubský

Liberalismus nezachrání nadbíhání těm, kteří vůči němu nemají žádné slitování:  polemika s Petrem Koubským o neliberální levici. 

Západní svět šílí a směřuje do totality, ve které už nikdo nebude moci říct, co si skutečně myslí. Kdo veřejně prohlásí něco i docela nevinného třeba o LGBTQAI+ komunitě, toho všudypřítomní woke neomarxisté zruší. Bude cancelován. Tomu se každý člověk nadaný alespoň trochou zdravého rozumu a víry v nedotknutelnost svobody slova musí postavit – a volit nás, tolik nepohodlné ochránce normálního světa. Takhle v jádru vypadá „antiwoke“ – klíčová strategie současných Republikánů. Ti sice nenabízí voličsky přitažlivé recepty na jednotlivé problémy, jasně ale dávají najevo, že rozhodně nejsou duhoví totalitáři. A to je podstatné.

Ve své strategii dnes nejsou kdovíjak výjimeční. Proti autoritářské „cancel culture“ a „woke ideologii“ varují i velcí mužové v čele Ruska či Maďarska, na staronovou rudou hrozbu naskočil i marketingový tým Andreje Babiše, který má vždy dobře nasliněný prst. Technokratické plédování za efektivní stát proto vyměnil za národně-konzervativní varování před pirátskými „neomarxisty“, kteří dychtí po zakazování aut a vůbec buzeraci obyčejných lidí. A proto Sdílejte, než to zakážou, vyzývá ostrakizovaný premiér-oligarcha-vydavatel.

Politické spory dneška mají z pohledu národních konzervativců jasnou podobu. Na jedné straně podle nich stojí konzervativci, tedy obhájci "našich" lidí a "našeho" způsobu života, na straně druhé nepřátelská "koalice", v níž se spojují různá postmoderní strašidla: environmentalismus, marxismus, antifa, všeobecný úpadek mravů i celé západní civilizace, nadnárodní korporace podporující duhové pochody, bisexuální superhrdinové, feministky. Koalice si přitom údajně počíná obzvlášť zákeřně: její základní taktikou je plíživé omezování svobody slova, umlčování nepohodlných lidí i myšlenek. Ve svém jednání tak nemá údajné woke hnutí ve výkladu konzervativců daleko k myšlenkové policii z románu 1984. Rozdíl je snad pouze v tom, že v současném světě se všechno to zlo děje pod taktovkou amerických kampusů, které po svém dlouhém pochodu institucemi ovládli radikální levičáci. V tomto nepřátelském táboře tzv. pokrokářů se s nimi přitom ocitají i liberálové, kteří víru v nedotknutelnost jedince už dávno vyměnili za toxickou politiku identit.

Žádná podobná koalice reálně neexistuje. Liberálové a levičáci se pravděpodobně nikdy neshodnou na ekonomické politice a o stavu levice samotné nejlépe vypovídá vtip o čtyřech levičácích, kteří po hodině v jedné místnosti zakládají pět různých hnutí. Z pohledu konzervativců ale jejich spojování dává smysl. Vždyť obě nepřátelské ideologie – liberalismus i socialismus – sdílí víru ve společenský pokrok a myslí kosmopolitně, v čemž se od národních konzervativců zásadně liší. Vzniká tak jasný spor, a to ten v politice jde především.

Nicméně některým liberálům se tohle dělení přestává líbit. Začínají se totiž obávat, jestli náhodou nemají ti konzervativci pravdu. Nesledujeme opravdu nástup autoritářské levice, která se vyžívá v zakazování nepohodlných názorů a všeobecném omezování svobody slova, ptají se někteří liberálové. A soudí přitom, že situace není vůbec dobrá.

„Opatrný člověk si odnese poučení, že o některých věcech se prostě nemluví vůbec. To je v západním prostředí nový a znepokojivý prvek,“ píše v dosud nejrozsáhlejším textu psaném z pozice tuzemského liberála Petr Koubský z Deníku N. Redaktor pro vědu a technologie a loňský držitel Ceny Ferdinanda Peroutky píše, že opravdu sledujeme „omezování svobody slova a trestání za disentní názory“, a to ze strany „neliberální levice“. Liberálové podle něho zatím autoritářské praktiky tolerovali, to ale byla chyba, kterou musí napravit. Koubský přitom vychází ze dvou šlágrů, které o hrozbě „neliberální levice“ a „nového puritánství“ publikoval během minulých týdnů týdeník Economist a historička a publicistika Anne Applebaum, jejíž dlouhý esej vyšel v Atlanticu.

Oba malují temný obraz: sledujeme o ozvěny konfesního státu trestajícího hříšníky (Economist), atmosféra v současných Spojené státech připomíná éru argentinské junty, frankistického Španělska, Turecka za Erdoğana, stalinské i čarodějnické procesy či Maovu kulturní revoluci (Applebaum). Koubský jim přitakává: „Nejmarkantnější příklady omezování svobody slova a trestání za disentní názory dnes přicházejí právě z USA“. Jeho esej ovšem trpí až příliš dlouhou řadou problémů.

 

Několik historek kulturní revoluci nedělá

Všechno začíná u příkladů různých vyhazovů a skandálů, kterými Koubský text otevírá. Z článku Koubského to vypadá, že se kauzami pořádně nezabýval, neboť by je jinak nemohl prezentovat tak jednoznačně.

Tak třeba příběh Iana Burumy, někdejšího editora New York Review of Books. Koubský o jeho konci v redakci píše následující: „Nechal otisknout esej, jejíž autor byl předtím obviněn ze sexuálního násilí vůči několika ženám. Před soudem případ neobstál, špatná pověst podezřelého však stačila na to, aby Buruma přišel o velmi prestižní post“ (hyperlink stejně jako ve zbytku citací původní). Ve skutečnosti ale nešlo o náhodný text, ale osobní esej muže obviněného víc než dvaceti ženami ze sexuální násilí. Ten se v něm sice kriticky charakterizuje jako „citově bezohledný“, hlavně se však popisuje jako víceméně nevinná oběť honu na čarodějnice, díky čemuž se v něm probudila i empatie vůči všem podobně trpícím (rozuměj: lidem čelícím odpovědnosti za vlastní chování). Konkrétní popis obvinění či důvodů jeho vyhazovu z kanadského rozhlasu v článku v době vydání zcela chyběla. To by se podle redakčních zásad nemělo stávat, Buruma na ně ale nedbal, píše novinář Michael Hobbes ve svém rozboru esejů Economistu a Applebaum. „Buruma později přiznal, že nevyvinul žádné úsilí, aby si ověřil, zda je něco z eseje pravdivé, ani aby vyhledal reakce obětí. To jsou závažná etická pochybení. Po vlně reakcí zaměstnanců a veřejnosti Buruma odstoupil,“ doplňuje Hobbes.

Najednou případ nezní, tak dystopicky, že? Sám bych dokonce řekl, že to byl docela opodstatněný odchod, minimálně ale jde o sporný případ konce editora v jedné redakce – ne konce kariéry –, kterých v různých obdobách nastaly, a ještě nastanou tisíce. Navíc ani zdaleka nejde o omezování svobody slova, které má být tématem Koubského, ale problém s etikou na pracovišti.

Přinejmenším nejednoznačnou povahu ale mají i další případy, které Koubský vybírá. Spisovatelka J. K. Rowling dostává na internetu bídu za své dlouhodobé komentáře (nešlo pouze o ten jeden slavný tweet) o trans lidech a herci z filmů o Harry Potterovi se od ní distancovali. Tak asi mají rozdílný názor a nebojí se ho dát najevo – stejně jako Rowling, která pořád patří k nejslavnějším a nejbohatším literárním osobnostem. Studentky Smith College v Massachusetts odmítají přednášku někdejší ředitelky Mezinárodního měnového fondu Christine Lagarde, protože jde o zastánkyni „imperialistického a patriarchálního systému“? Očividně se zajímají a postaví se klidně i proti vlivné instituci.

Koubský právě její případ považuje za „ze všech nejpovážlivější. Jasně totiž ukazuje, v čem je hlavní problém: vzniká politická síla, která nahrazuje diskusi umlčením“. Studentky a studenti podle něho měli jít diskutovat nebo přednášku ignorovat, ne však zcela odmítnout. „S myšlenkami, které jim nejsou milé, nebojovali polemikou, ale umlčením, vyloučením z té části veřejného prostoru, kterou mají pod kontrolou,“ píše Koubský a ukazuje, jak úzce chápe umlčení. Světově známou Lagarde nikdo neumlčel, může mluvit kdekoliv jinde. Že ale někdo nestojí o vystoupení reprezentantky politické instituce – tedy žádné myslitelky – je úplně legitimní politický postoj (stejně jako třeba protesty proti zasedání Mezinárodního měnového fondu). Pokud někdo nechce být s něčím spojovaný, musí mít možnost odmítnout. Součástí svobody projevu jsou i podobná gesta, která ostatně mají svou výpovědní hodnotu.

Navíc nejde o nic nového, jak ostatně píše i sám Koubský. Publicistka Karolína Kašparová pak ukazuje, že studentský nesouhlas s vystoupeními na univerzitní půdě našel své pojmenování už před téměř padesáti lety. Může to být i problematická praktika, podle dostupných dat se to ale děje velmi vzácně a především vůči zástupcům různých politických směrů, jak popisuje ve svém článku o absurdních českých obavách o americké kampusy tamní absolvent Peter Bednár.

Koubský tak předkládá nepřesvědčivé příklady, a přestože po úvodním exposé vyzývá, abychom na ně neměli „pevný a vyhraněný názor“, vypadá to, že sám o nich má jasno. O několik tisíc znaků později píše už jednou citované: „nejmarkantnější příklady omezování svobody slova a trestání za disentní názory dnes přicházejí právě z USA, jak jsme viděli na příkladech vypočítávaných v úvodu“ (zvýraznění moje).

Sám k nim poněkud bizarně doplnil i jeden český příklad: vyhazov mluvčího Nejvyššího soudu Petr Knötiga, který přišel o místo kvůli facebookového komentáři „Cikórky, samý cikorky“, s nímž okomentoval fotografii koupajících se dětí v brněnské kašně u Janáčkova divadla. Koubský přitom už nedoplní, že důvodem pro jeho odchodu byla celková nespokojenost s prací mluvčího, který se mimo jiné nechal v prostorách soudu fotografovat s brokovnicí. Osobně bych byl vůči vyhazovům za online komentáře zdrženlivý,  přístup Koubského i k této zprávě se ale zdá být ilustrativně účelový – stejně jako ten redakce Economistu i uznávané historičky, která na několika notoricky probíraných a nejednoznačných případech a anonymních rozhovorech s tuctem lidí věští nástup doby, kterou se neostýchá přirovnat k teroru kulturní revoluce, během něhož byly přímo na ulici tisíce lidí doslova umlácení k smrti. 

Pro něco takového by měl mít člověk pádné důkazy, píše Hobbes. To se ale nekoná, a to ani na úrovni sociologických dat, kterými Economist a Applebaum chtějí podpořit svou tezi o strachu ze svobodného vyjadřování. Těch jednak nabízí pouze pár, jednak je Hobbes ukazuje jako šikovně vyzobaná či metodologicky slabá. Sám přitom přikládá dlouhodobé výzkumy ukazující, že Američané jsou stále otevřenější v otázce, kdo může veřejně promlouvat. Čísla klesají pouze u rasistů. Mně to nevadí.

Na Deníku N nalezneme pouze jeden "hodící se" výzkum, který autor uvozuje slovy, že jde o „fakta“ podporující silné výroky Applebaum. Sám však přitom uznává, že studie, podle níž zastává 62 % Američanů politické názory, o nichž se bojí mluvit, nemusí být úplně vypovídající. „Můžeme okamžitě namítnout“, píše Koubský, „že průzkum provedl libertariánský Cato Institute, který se sotva dá považovat za nestranný. Takový argumentační ping-pong se u těchto otázek často dá hrát hodně dlouho.“ To je ale nepřijatelný defétismus. Očekával bych, že novinář známý pro svou práci s tvrdými daty bude právě tenhle ping-pong hrát – a pokud se mu nepodaří najít důvěryhodná data potvrzující hypotézu o nástupu systematického umlčování, hypotézu zavrhne.

“Zdvořile řečeno, působí to jako velmi chabý základ pro diagnostiku nastupujícího erdoğanismu, natož stalinismu nebo maoismu, a docela zklamání od někoho, kdo jinde prokázal, že dokáže být ve svém výzkumu docela pečlivý,“ píše v reakci na článek Applebaum šéfredaktor webu Liberal Currents Adam Gurri – a jeho slova platí i pro Koubského.

Pro posuzování blbých názorů nepotřebujeme soud

Nesledujeme žádné woke zglajchšaltování. Koubský tak akorát vyvolává stejnou morální paniku, kterou přinesl už loňský otevřený dopis světových osobností kritizujících „požadavek ideologické jednoty“. Mezi signatáři byla i Rowling, Koubský autorům přitakával, mně ovšem z kauzy utkvělo spíš její shrnutí ze strany portálu Techdirt. „Harper's poskytuje prestižní platformu slavným spisovatelům, aby mohli fňukat, že jsou umlčováni“, stojí už v titulku. Mike Masnick ve svém komentáři připomíná zásadní věc: svobodu slova omezují instituce státu, jako jsou soudy. Když ale lidé začnou říkat, že něčí názory nejsou dobré a instituce by jim neměly dodávat váhu, nejde o umlčování nebo omezování svobodného bádání. „Je to uznání, že ne všechny myšlenky jsou si rovny, že si všechny nezaslouží takovou propagaci, jakou by si někteří řečníci přáli,“ píše Masnick.

To taky znamená, že naopak nepotřebujeme rozhodnutí soudu, abychom něčí názory vyhodnotili jako nehodné publikování ve vlivných institucích (to neznamená publikování jako takového). Nikdo neříká, že bychom měli zakázat odmítání vlivu člověka na globální oteplování, vzhledem k povaze vědeckého konsenzu bych se ale přimlouval za to, aby podobní lidé nemluvili v České televizi. Stejně tak mně dává smysl, že v estrádách na Nově už se neobjevují protiromské vtipy jako na začátku milénia (viz vzpomínka Jindřicha Šídla). To neznamená konec humoru, pouze jsme jako společnost došli k tomu, že by hojně sledovaná televize neměla podporovat skupinové ponižování. 

Koubský ale opakovaně postrádá právě rozhodnutí soudu. „Být veřejně odsouzen za něco, co není protizákonné, má jednu zásadní nevýhodu: nemůžete se účinně bránit, vaši při nerozhodne žádný nestranný soudce, nevyžadují se důkazy, nemáte právo na odvolání,“ píše, míchá tak ale dohromady různé sféry. Snad přece není potřeba rozhodnutí o překročení zákona, aby v důležité pozici skončil novinář rozesílající svým podřízeným fotky přirození. Stejně tak soud snad nemusí rozhodovat o tom, že by se věda neměla vážně zabývat frenologií. Lidstvo zkrátka postupně dochází k tomu, že některými myšlenkami a názory se nemá smysl zabývat, a to přesně v duchu osvícenské racionality a vědy, kterou Koubský v jiných textech chválí. Na druhé straně stále platí, že nikdo publikování fašistického nesmyslu o měření lebek nezakazuje. Na internetu jich najdeme stohy, v respektovaných časopisech ne. V pořádku.

Z toho vyplývá, že dnes nemůže být nikdo „totálně umlčený“, což podle Koubského nastává v případě banů na Facebooku či Twitteru. „Dnes, na rozdíl od stavu v nedávné minulosti, je skutečně možné vybraného člověka efektivně umlčet,“ píše Koubský. U technologického novináře, který o platformách přednáší i na FF UK je to zvláštní závěr. Facebook totiž ani přes svou velikost není „faktickým cenzorem“. Cenzurovat a trestat stále dokáže pouze stát, který někomu řekne, že tohle nebudeš říkat nikde Platformy – jakkoliv často špatně – necenzurují, pouze moderují, co jde pouze v rámci nich samotných říkat.

Facebook maže miliony příspěvků denně, pokud by to nedělal, bude z něj naprostá stoka. Každá platforma tak musí mít pravidla (a bavme se o jejich podobě a třeba možnosti odvolání), která odpovídají tomu, komu chce síť sloužit. Facebook je obchoďák pro celou rodinu, a tak tam nenahrajete nahotu ani nenávisté komentáře, které by se nelíbily inzerentů. Na Twitter nahotu dáte, a to i anonymně, což ale nejde na PornHubu, kde musí každý nahrávající po skandálech s videi nezletilých či revenge porn ověřit svou identitu. Na Telegram dáte snad cokoliv, stejně jako na 4chan. 

Pravidla se tedy zásadně liší, většina z nich ale zdánlivě omezuje svobodu slova. Jak ale uznává i Koubský, svoboda slova není to samé jako svoboda šíření slova (viz “freedom of speech is not freedom of reach”). Pokud moderaci platforem budeme říkat cenzura, znevažujeme případy skutečné cenzury, kterou řada států stále čile provozuje. V liberálních demokraciích naopak platí, že díky intenetu má poprvé v historii každý možnost říkat své názory veřejně – a pro decentralizovanou povahu webu platí, že „totální umlčení“ kohokoliv zkrátka není možné.

Absurdnost svého tvrzení podtrhuje Koubský skrze příklady lidí, kteří se podle něj stali obětí zvůle platforem nasedajících na „digitální aktivismus neliberální levice“. Jmenuje bývalého prezidenta Donalda Trumpa, konspirátora Alexe Jonese nebo konzervativní trollo-aktivisty Mila Yiannopoulose a Stevena Bannona. Nikdo z nich přes bany platforem nebyl umlčen. To dokazuje už skutečnost, že o nich stále všichni víme. Mají své vlastní kanály, obrovská publika, jejich výroky dál kolují po sítích, píšou a dávají rozhovory do médií. Takhle nevypadá umlčení, natož totální. Koubský tak akorát podporuje jejich základní strategii: všichni vytváří kult obětí, který využívají pro budování obrazu bojovníků proti „woke establishmentu“. Ten ale neexistuje, a to ani v případě platforem. Dostupné výzkumy neukazují, že by Facebook a Twitter ponižovaly dosah konzervativních názorů, spíš naopak.   

Snad bychom se proto raději měli bavit o velikosti overtonova okna, jehož velikost ukazuje, co považujeme ve společnosti za přijatelné. Když se přitom podívám za uplynulou dekádou, nemám pocit, že by někdo musel být zticha. Všechno to vyvrcholilo pandemií, které přinesla zhmotnění sloganu Parlamentních listů, podle něhož „nám nikdo nebude říkat, co si máme myslet“. Snahy o masové prosazení názoru třeba na užitečnost respirátorů se i v tak výjimečné situaci ukázaly jako marný podnik. Pandemie taky upomíná, jak nebezpečná může být představa, že všechny názory mají stejnou váhu a zaslouží si stejnou propagaci. Novináři to mají vědět nejlépe.

 

Konzervativní předporozumění

A co politika? Ani tady nevidím zmenšování hracího pole, natož ve prospěch levice. Vždyť prezidentem Spojených států byl Donald Trump! Do toho Miloš Zeman, Jair Bolsonaro, Rodrigo Duterte, Viktor Orbán – velcí lovci lidového hněvu, který směřují proti těm, kdo nemá na rozdíl od vlivných editorů téměř žádné zastání. Že jejich kupříkladu transfobní názory konečně nepředstavují všeobecnou normu, naopak se proti nim stále víc lidí vymezuje, ukazuje rozšíření názorové pestrosti a uznání hlasu těch, kteří byli dlouho neviditelní.

Na druhé straně platí, že k levici se dnes v Česku nehlásí jediný poslanec či poslankyně a když někdo svého času upustil od spojení „demokratizace vlastnictví“, tuzemské redakce málem vzplály. Takhle funguje hegemonie a levicoví myslitelé a politici během posledních dekád neudělali mnoho pozitivního pro její proměnu. Strach z levice má ale i docela legrační dopady: existují třeba liberální noviny, které vydají investigativu roku o dnes už bývalém poslanci, protože na ní ale spolupracovali s levicovým webem, přidají pod článek disclaimer, že už se to nebude opakovat. Nedá mi to - neobávají se cancelování předplatných ze strany svých liberálních čtenářů?

To celé neznamená, že tady neexistuje něco jako online ukřičená třída, která dokáže lidem pěkně otrávit život, a to za vydatné pomoci algoritmů podporujících kontroverze. Sám jsem psal články o potřebě krocení vnitřního trolla-moralisty či proti vzájemnému dohledu a ponižování. Internetový dav skutečně dokáže strašné věci: vzpomeňme třeba na takzvanou gamergate a systematické vyhrožování herním vývojářkám a novinářkám. Odporné zkušenosti mají i tuzemské novinářky, političky či sportovkyně.

Tohle všechno si zaslouží pořádnou publicitu. Myslet si však, že jde o jednotnou frontu vycházející pouze z levicových pozic, není udržitelné. To uznává i Applebaum, připomínající, že neexistuje žádná „jednotná levice“, jak podle ní falešně tvrdí americká pravice. Právě pravice přitom představuje ve své trumpovské variantě největší nebezpečí pro liberalismus, doplňuje Economist a připomíná třeba zákon Texasu namířený proti potratům. Zákon není naprosto šílený pouze pro samotné omezování práv žen, ale taky pro vybízení lidí k nahlašování vlastních sousedů, a to výměnou za peněžní odměnu. Zákon totiž netrestá pouze ty, které potraty provádí, ale taky potenciálně ty, kteří o nich pouze mluví (sic!). Stačí, když někdo poskytuje rady nebo pomoc ženám, které o potrat usilují. „Zákon občany pověřuje, aby působili jako pomocní agenti státu, zbavuje je přitom jakýchkoliv následků za jejich zvrácené voyeurství,“ píše Jacob Bacharach pro Gawker.

Pokud tedy Koubský citující Applebaum naštěstí ve Spojených státech stále postrádá „zákony vymezující, co se smí říkat,“ nedívá se nejspíš pořádně. Příkladů autoritářské politiky Republikánů omezujících školní osnovy nebo vyhazující učitele mluvící o závadné literatuře existuje tolik. Útoky namířené proti svobodě bádání, sdružování i omezování médií sledujeme už pěknou dlouho i ze strany konzervativních vlád Polska a Maďarska. Žádná zmínka o ničem z toho ale v textu nepadne. Autor pouze obecně zmiňuje „pravicové extrémisty“, naopak o levici mluví o „neliberální levici“ jako daném celku. Jak si vysvětlit, že jinak velmi pečlivý novinář publikuje text bez adekvátní argumentační opory a opakuje tak dystopický příběh konzervativní pravice? Podobné texty s různou mírou sofistikovanosti jsme totiž četli na Info.cz, Echu 24, v Lidových novin. Možné vodítko: máme vybudované předporozumění.

 

Jenom Marcusem současnost nevysvětlíš

Koubský se sám s odkazem na Economist hlásí ke „klasickému liberalismu“, který na rozdíl od „amerického“ liberalismu není levicový. Klasický liberalismus pro Koubského znamená „politickou filozofii, jíž dominují racionalismus, demokratické mechanismy, rovnost před zákonem, občanská a lidská práva, svoboda slova, tisku a vyznání, v ekonomické sféře pak kapitalismus a tržní ekonomika“. To dává smysl, současně se k takové sadě hodnot přihlásí každý od Klause po Taberyho. Pokud si odmyslíme ekonomickou sféru, potom jde o úplné axiomy. Lepší pochopení těchto pozic tak snad nabízí krátký rozhled po tom, kdo se dnes ke klasickému liberalismu hlásí. Pojem totiž zažívá renesanci, píše Politico. Vidí přitom dva druhy lidí, kteří se tak začali v posledních letech označovat: američtí konzervativci nespokojení s trumpovským směřováním Republikánů a noví bojovníci proti politické korektnosti, kteří se vymezují vůči „neliberální kampusové levici“. Do první skupiny patří třeba vlivný Republikán Paul Ryan, do druhé třeba někdejší publicistika New York Times Bari Weis, která svou scénu popsala ve známém článku o „temné intelektuální síti“ (v Česku ho ocenila redakce Reflexu, Echa 24 a Konzervativních novin).

Její součástí jsou lidé různého politického zaměření, na něčem se ale shodují: svoboda slova je v ohrožení a politika identit je toxická. Sami často říkají neotřelé věci typu, že existují biologické rozdíly mezi mužem a ženou a mívají problém s uznáváním transgender identit, takže v podstatě nemají přístup do mainstreamových médií, akorát je tedy zná úplně každý, kdo se připojil v posledních letech na internet: pravicový influencer Ben Shapiro, britský spisovatel Douglas Murray (viz čerstvý rozhovor v Echu 24 nadepsaný slovy „Musíme před těmi idioty zachránit mládež. Nejvyšinutější je hnutí za práva translidí“) nebo v Česku z nich pravděpodobně nejznámější Jordan Peterson. Právě kanadský psycholog se označuje za klasického liberála.

Koubský samozřejmě není Peterson. Bohužel ale platí, že se jejich výklad dnešní ideologické mapy příliš neliší. Koubský se ve druhé polovině svého eseje totiž pouští do rozboru kořenů „neliberální levice“, ve které chce obrovsky široký – a obrovsky nesourodý – vějíř myšlenek levicových liberálů, sociálních demokratů či anarchistů usvědčit z autoritářských choutek skrze ZSV analýzu Adorna a Horkheimera. Ti do jeho článku přináší klasické podezřelé: politickou korektnost, posedlost jazykem (zatímco pro liberály slovo znamená „prostě promluvu“, pro „neliberální levici“ je „zaklínadlem“ a „některá zaklínadla jsou tak škodlivá, že je nelze připustit“ – ne, to není teorie jazyka) a samozřejmě politiku identit.  

Její nejnovější manifestaci Koubský nachází v kritické rasové teorie (CRT) – další konzervativní návnady. Kritická rasová teorie upozorňující na strukturální rasismus převládající i přes rovnost před zákonem totiž letos vyvolala masovou hysterii mezi americkými konzervativci, pro které platí za trojského koně marxismu – aniž by je pochopitelně zajímalo, o co ve skutečnosti běží. To jim ale nebrání, aby chtěli zakázat její výuku (a v posledku tak umlčovat debatu o historii a současnosti rasismu).

Jde tak o novou verzi stejné paniky, kterou vyvolávají pojmy jako „politická korektnost“, „bílé privilegium“ či „woke“, což si konzervativní ideologové velmi dobře uvědomují. „Nakonec [CRT] proměníme v toxickou věc, když pod tuhle značku zařadíme všechny možné kulturní šílenosti. Cílem je, aby si veřejnost přečetla v novinách něco šíleného a okamžitě si pomyslela 'kritická rasová teorie',“ otevřeně říká konzervativní aktivista Christopher Rufo, který očividně taky tuší, že jazyk může být „zaklínadlo“. A tak vytváří hrozivou kletbu ze spojení jako „kritická rasová teorie“ či „kulturní marxismus“. Předstírá přitom znalost a analýzu, která opakovaně spočívá ve varování před Herbertem Marcusem a esejí z roku 1965 o „represivní toleranci“, přestože se Marcuse ani ostatní teoretici z Frankfurtské školy v klíčových textech CRT nezmiňují. Neuvěříte, kdo Marcuseho analýzu rozsáhle cituje a rozebírá: ano, Petr Koubský.

„[O]dpůrci [CRT] však podotýkají, že vůbec nejde o teorii ve vědeckém smyslu slova, že tedy nenabízí vyvratitelné hypotézy, nedá se zpravidla podpořit žádnými daty, nelze ji propojit s jinými sociologickými či psychologickými poznatky.

Tato námitka se dá těžko vyvrátit. Kritická teorie včetně CRT se zdá být ani ne tak vědeckou disciplínou jako spíš metaforou, způsobem vyprávění o světě a lidech.“

Tato námitka se ale dá, a hlavně má vyvrátit, protože mimo jiné ukazuje na velmi zvláštní chápání vědeckého procesu. Kritická rasová teorie existuje desítky let a vyvinula se z kritické právní vědy, k níž připadá právě důraz na rasu. Stejně jako právní věda – nebo jakékoliv humanitní a společenské vědy – má svou metodologii, recenzní řízení a vůbec kritické vnitřní procesy, kterými cizelují své teorie. Do nich se samozřejmě zapojují poznatky sociologů a dalších. Člověk vlastně nemusí o tomhle konkrétním oboru vědět vůbec nic, akorát by stačilo neskákat na tak očividné útoky na sociální vědy jako celek.

To platí i pro výklad „identitární politiky“, kterou Koubský chápe jako čistě levicový fenomén. Tím ale není. Patrně nejvlivnější myslitel liberalismu posledních tří dekád Francis Fukuyama ve své poslední knize Identita naopak přesvědčivě ukazuje, že nejvýraznější formou identitářství je dnes nacionalismus. Ten je přitom mnohem nebezpečnější než „woke“, když chce nahradit pluralismus životních forem jejich jednotnou. Kde zastánci „woke“ politik chtějí rovné uznání, tam požadují stoupenci nacionalismu výlučné místo pro svou etnicitu, gender či „tradiční rodinu”.

Z textu vyplývá, že levice je podle autora apriori nebezpečná, protože má kolektivní povahu – třídu podle jeho analýzy pouze nahradila posedlost identitami a skupinovými znevýhodněními. Klasický liberalismus naproti tomu spojuje s individualismem. V posledku tak opakuje studenoválečnou dichotomii, když na jednu stranu staví svobodu a individualismus a na druhou stranu autoritářství a kolektivismus. Právě díky tomu může hledat podobnost mezi současnou západní levici – s oporou ve stejně schematické Applebaum – a děním v někdejších komunistických režimech. To ale nedává smysl, protože z rovnice vypadal klíčový hráč: autoritativní stát. Právě ten cenzuruje. To dnes, jak už bylo řečeno, vidíme v případě Republikánů či Polska a Maďarska. Koubský je však přehlíží.

Je to nejspíš instinkt klasického liberála, který mu velí bojovat proti státní tyranii. Pro svůj antikomunismus ji ale vždy předpokládá přicházet zleva, a tak si ji musí vytvořit – a připodobnit k těm někdejším, i když to úplně nesedí.

Liberalismus jednou už dokázal překročit sám sebe

Koubského esej tak ukazuje zásadní limity klasického liberalismu. Ten je skvělý právě v boji proti státnímu útlaku. Pro svůj důraz na negativní svobody a právní stát ale přehlíží, že útlak existuje napříč různými sférami – někdo nesežene práci nebo skončí v horší škole třeba pro barvu kůže či nonkonformní genderovou identitu. Právo sice teoreticky zaručuje rovnost každého, v praxi ale existují různá znevýhodnění. Právě na to reaguje „americký“ liberalismus, který se začal zajímat o to, aby svobody liberalismu byly opravdu dostupné každému. Právě proto vzniká sociální stát sbližující liberalismus a socialismus, právě proto upozorňují hnutí na strukturální rasismus či sexismus, právě to zkoumá třeba kritická rasová teorie. Smyslem toho všeho přitom není nastolení autoritářství, ale skutečné naplnění liberální utopie, ve které panuje skutečná politická rovnost a sociální uznání se dostává každému.

„Svět je skutečně plný nespravedlností a znevýhodněných lidí,“ píše Koubský. „Liberalismus se může od ostatních přístupů odlišit hlavně tím, že se v duchu své tradice individualismu bude na znevýhodněné dívat jako na jednotlivce, ne jako na skupiny. Hledat spravedlnost a důstojnost pro každého, protože to je člověk, ne proto, k jaké identitě přísluší,“ doplňuje v duchu klasického liberalismu. To je ale pouze recept pro udržování statu quo. Systémové znevýhodnění totiž neuvidíme, pokud se budeme držet pouze individualistické perspektivy. Stejně tak s ním nic neuděláme. Každý boj, který má být účinný, musí být veden kolektivně. To přitom neznamená, že musí ohrožovat svobodu individua, jak se obává klasický liberál, který hned vidí totalitu. Vztah mezi kolektivem a jedincem je mnohem složitější, než abychom mohli všechno vsadit na jednu stranu a druhou zcela odsoudit. Individuální svoboda a kolektivní solidarita nejsou vylučující se hodnoty. A pak taky: smyslem poukazování na skupinová znevýhodnění není vyzdvihování konkrétních identit. Právě naopak: identity se mají stát stejně bezpříznakové a „přirozené“, jako je ta bílého muže.

Perspektiva klasického liberála není adekvátní pro dnešní svět ještě z jednoho důvodu. V liberálních demokraciích se totiž až na výjimky nepotýkáme s tyranií, problém je naopak slabý stát, jak ukazuje stále nezvládaná pandemie nebo neschopnost ochočit síly ekonomické globalizace. Když k tomu přidáme absenci kolektivní solidarity, nad kterou převládá vyhrocený individualismus plodící nejistoty a odcizení, vidíme důvody, které lidi ženou k národně konzervativním ochranářům. Ti skutečné problémy neřeší, místo toho dělají z některých skupin lidí obětní beránky, které démonizují, zostuzují, činí z nich občany druhé kategorie, což jde přímo proti bytostným liberálním hodnotám.

Pevně věřím, že Petr Koubský takové politice nefandí. Přesto překvapivě opakuje zavádějící argumenty jejích stoupenců. Chce tak zachránit liberalismus, nevidí však, že současní konzervativci ve skutečnosti nemají s liberalismem žádné slitování.

Snad si to místní liberálové uvědomí. A taky to, kdo jsou jejich skuteční spojenci. Ostatně i šéfredaktor Economistu v roce 1943 napsal, že „nerovnost a nejistota“ představují vážný problém. Přitakal tak cílům socialistů, jakkoliv neschvaloval jejich tehdejší metody. Právě díky převzetí levicového závazku rovného uznání liberalismus tehdy znovuvynalezl sám sebe, přežil a zažil několik svých nejslavnějších dekád. Dnes stojí před stejným úkolem.

Autor je holistický liberál 

Líbilo se vám? Sdílejte