Tvar za Adama Borziče byl místem zasvěcení
Roku 2023 zavřelo café Fra, byl okleštěn server ulož.to a Adam Borzič skončil po deseti letech na postu šéfredaktora literárního obtýdeníku Tvar. Vzhledem k výhradám, které se objevily na webu H7O v souvislosti s borzičovským Tvarem a nástupem „teroru empatie“ v literární kritice, mám potřebu připomenout, jaký význam mělo toto médium, když ne pro novou kritickou vlnu (zde mi Tvar přijde více méně věrný šaldovské tradici kritiky), tak zcela jistě pro část mileniálské básnické generace. Chci se podělit o vlastní zkušenost, ale je mi známo, že podobnou iniciaci do literárního ekosystému podnikly skrze Tvar i jiné, do té doby němé hlasy.
Nutno si přiznat, že jsem v poezii začínal jako provinční katolický dekadent, psal jsem výhradně v rýmech a vším českým i současným jsem opovrhoval s manýrou starozákonního proroka. Síť literárních časopisů jsem poprvé výrazněji zaznamenal až v době sporů o angažovanost v literatuře kolem roku 2013, kdy mě nejvíc zaujaly příspěvky Ondřeje Slačálka a právě Adama Borziče. Od pozice žlučovitého hatera – který ještě stačil ve svém deníku ztrhat společný večírek Tvaru a A2 jako „zamindrákované nic“ – jsem postupně přivykal údělu Luciena de Rubempré, který musel napřed ztratit jisté iluze (včetně víry v Boha-Pastýře), aby mohl vynalézt a rozehrát svou touhu.
V té době jsem se také pokoušel o první knížku. Jmenovala se pmmpa, vedl mě k ní hrozný půlrok v Paříži a věřil jsem, že mi její psaní zachraňuje život. Z nakladatelů odpověděl jediný: „Nepředpokládejte jakýkoli úspěch či zájem veřejnosti.“ A vzal mi chuť usilovat o její vydání. Z řecké Soluně jsem téhož roku 2015 poslal do Tvaru již stylově usebranější povídku-apokryf s úmyslem shrnout dějiny utrpení od Genesis po Wittgensteina (což měl být jen střípek ze zamýšleného cyklu „Dějiny světa“). Z Tvaru mi obratem odepsal rozjuchaný Michal Škrabal ve verších:
„Milý Ondřeji,
takhle v pátek
oslovit socspir-plátek
vnášíte nám do toho zmatek
vždyť my máme věčnej přetek
a vy to chcete otisknout ještě před svátkem matek...“
Čili jinak řečeno, projevil o povídku zájem. Rok předtím jsem sice publikoval coby student komparatistiky první kritičtější texty v A2 a Souvislostech, ale byl to Tvar, kdo mě začal vnímat jako „spisovatele“. Dnes mi přijde k neuvěření, jak moc pro mě tehdy první otištění povídky v časopise znamenalo. Na „Čarodějnice s Tvarem“ v prostorách vltavské lodi jsem už přicházel s pocitem vděčnosti, Škrabal mě představil Borzičovi, který mi hned nabídl číst příště (první pražské čtení!), kejklíř v rytířském odění plival na palubě oheň a v podpalubí jsem se protančil ke svítání s budoucí láskou-básnířkou, div jsme si nevyrvali vlasy a kdosi plešatý nás nazval „šťastnými dětmi“.
Kouzlo pražské bohémy
Časopis i pravidelná čtení byly ale pouze odvarem z toho, co se louhovalo vskrytu na bytech. Coby doprovod dívky, jejíž talent zpečetila literární cena, jsem pronikl do nitra borzičovské bohémy jako ten, kdo při zazvonění na vinohradský zvonek omylem rozbil víno ještě přede dveřmi. To nitro dýchalo duchovní ekumenou, zanícením pro tvořivost bez omezení, bytostnou levicovostí, kosmopolitanstvím, erotickým nonkonformizmem a láskou k tělu, vstřícností k psychofyzickým experimentům, současně se tu scházela inteligence z univerzit. A tento étos vyzařoval i z osobnosti hostitele Borziče – básníka, teologa a terapeuta, queer muže s chorvatskými předky, který naslouchal Ježíšovi stejně pozorně jako Orfeovi nebo Buddhovi, který věřil v zasnoubení Západu s Východem i chladného Severu s milovaným Jihem, protože jakákoliv jednostrannost by byla vždy ochuzením, a který uměl být jak hédonisticky opulentní, tak jistě i střízlivě, kancelářsky pragmatický, aby pod těmito závoji pečoval o svoje usebrané zrno věčného dítěte-starce.
Že by takové prostředí vedlo ke vzniku mocenských klik, které ztrácejí jak kontakt s realitou mimo své komfortní zóny, tak kritický odstup od děl samotných? Jsem první, kdo by uměl prskat síru, ale nebyl bych tak úplně pravdivý. To prostředí zaprvé nebylo uzavřené, mohl do něj nakouknout snad každý, kdo někdy publikoval v Tvaru; bylo tedy přirozeně fluidní i názorově pestré (část redakce mu navíc vůbec neholdovala). A Borzič nebyl typ člověka, který by této důvěrnosti zneužíval k osobnímu prospěchu, naopak blízké vztahy umožňovaly mnohem důslednější kritičnost postojů i textů, aniž by se propsala na stránky recenzních rubrik. Poznal jsem různé redakce, ale Tvar mi dal jako první zakusit rej živé kultury, kde životy závisejí na poezii. Do té doby jsem podobné světy znal jen z románů – najednou se mi jeden takový pootevřel v Praze.
Generační svár i neuvěřitelná svoboda
Tvar měl ještě jedno specifikum, čím se lišil od podobně důležitých generačních časopisů jako A2 nebo Psí víno: už ve své organizační struktuře totiž zahrnoval produktivní svár, nad Borzičovým vedením bděl „Klub přátel Tvaru“ v čele s akademikem Pavlem Janouškem, který časopis roku 1990 spoluzakládal. Došlo mi to, když jsem tam začal publikovat pravidelněji (tři roky jsem se střídal s Alenou Zemančíkovou v divadelní rubrice) a vysloužil si svoji první polemiku s tímto mužem v pozadí. Borzič byl snad kvůli mé vyostřené kritice DAMU i na koberečku a já se zas musel hájit před vedoucím vlastní katedry, proč že jsem „takový idiot“. To vám ale hrany neobrousí, naopak začnete přemítat, do čeho jste se to trefil.
A Tvar mi dával i přes tyto korekce neuvěřitelnou svobodu: prošlo mi psát v generickém femininu, publikovat koláž z vlastních transů, recenzovat texty z Instagramu stejně jako náročné tisícistránkové monografie, psát stylem J. K. Tyla proti vlastní generaci, hájit vlastní generaci proti současným parnasistům, do čísla, které se zasílalo Kunderovi k narozeninám, přispět kritikou jeho kritiky poezie, psát laudatia na okrajovější, opomíjené tituly, stěžovat si v anketě na absenci honoráře nebo třeba v textu k Felliniho filmografii proměnit redakci Tvaru v surreálný výjev:
„Loď doplula, film je u konce, můj poslední článek pro revue Tvar je hotov. Buď sbohem, milovaná redakce, jakož i rodino, Aničko Luňáková, debilové, přátelé a celá západní civilizace...
ŠÉFREDAKTOR ADAM BORZIČ: (v roli vidoucího neapolského producenta) Jakže?! Co tam prdnout na konec záchvěv naděje...?
AUTENTICKÝ FELLINIHO HLAS: Já ti nevím... Zkoušíme to pořád... Klapka poprvé...
A sídlo redakce Na Florenci se promění ve florentský palác, v jehož sále obkládaném archivními výtisky Tvarů roztančí Simonetta Martínková Racková flamenco chico. Oliva Stehlíková jí zatím hlídá u třínohého stolku liliputány, a přitom o akci referuje vysílačkou zároveň v mnoha jazycích. V pozadí vidíme Paola Giannouška v podobě krotitele medvědů (v kůžích medvědů jsou patrně zašití známí čeští romanopisci). Santina Antonina si v duhové paruce stoupne ke zdi a přednáší ze sbírky Ještě mě nezabíjej, zatímco ji Ladislaus Massone ostřeluje zednickým náčiním a z každého zásahu do zdiva se vyloupne jeden trilobit. Adalberto Němec je zabořen v květináči; napůl jako odbitě nalíčený mim a napůl jako auto-rostlina zvědavá, zda ji přes vitráž olízne sluneční hvězda. Pod stropem se Luchino di Senfti s kočičími oušky vydává na cestu po provaze, na jedné dlani má živou holubici, na té druhé Babišovo kuře. V tom dosud nenápadný Milano Ohnisko, oblečený jako Minotaur, vyplivne do prostoru oheň! – Tvar ztrácí tvar... Jsme zpátky v redakci, v tiskárně došla barva a vrátnej dole u výtahu je nasranej, měl nějaký divný sny nebo co; nějakej cizí hlas mu našeptával, že prej má klíč od celýho vesmíru.“
Naše cesty se pomalu rozcházely
Tvar mě provázel při vydání prvních knížek; umožnil mi vyřádit se performativně na množství večírků (jako když jsme v zahradách AVU mystifikovali, že zakládáme Ateliér básnických obrazů, v karlínském bazénu jsme rozžívali surrealizmus před zraky Zdeny Tominové, která sem přiletěla dožít, v Krymské jsme museli přerušit barokní hostinu kvůli cizí oslavě narozenin nebo jsme s Richardem L. Kramárem strašili na večírku „Vánoční horor“ zpěvem Heleny Vondráčkové na text Jana od Kříže). A dospělo to až k momentu, že si ve mně Michal Škrabal vytipoval svého nástupce. Ale protože jsem tehdy měl sto jiných zájmů a povinností, jeho nabídku jsem nepřijal.
V té samé době, na jaře roku 2017, jsme s lidmi z Tvaru a dalšími přáteli v čele s 23letou Annou Luňákovou uspořádali na AVU rituál „Erós otvírá magický socializmus“, který rozdmýchal jakési spodní proudy, až jsem měl pocit, že něco podstatného začíná, ale dělo se mi to už spíše s jinými spřízněnými dušemi, v jiných kolektivech. Stále jsem do Tvaru dál psal, v posledních letech hlavně reportáže do rubriky „Literární život“, ale naše cesty se pomalu rozcházely.
Rád vzpomínám na jednu z prvních (mini)recenzí svého debutu o babičce, kterou v Tvaru publikoval anonymní masný pokrm Talián: „Místy je sbírka vtipná, místy jde hluboko pod povrch a místy jí vůbec nerozumím.“
Ta poslední, na knížku o Babišovi v rozsahu 39 slov, přišla od Janouška (cituji z ní 9 slov): „Děsně chytré, vtipné a nasrané, ale suma sumárum nuda.“
A nelze nezmínit ani ojedinělý pamflet na naši práci už mimo Tvar, konkrétně na uvedení antologie Pandezie v Kampusu Hybernská, který vytkl zde čtoucímu elegickému básnictvu nedůstojnost truchlení a podivně při tom mával praporem antikomunizmu. I takové úlety se v Tvaru vzácně objevily a zbytečně rozproudily jedovatou krev, ale dnes se nad ně povznáším jako nad odvrácenou stránku svobody, kterou Tvar nabízel.
Vysmějte se mé lásce
Tvar nekončí, pouze mění šéfredaktora. Borzičův nástupce Jan M. Heller slibuje větší důraz na světovou literaturu, na kriticko-polemické žánry včetně návratu tolik diskutované ceny Tvárnice pro Kritika roku, spustí se nový web, inovovaný podcast, promění se i podoba večírků. A také lze – v souladu s tendencemi na politické scéně – očekávat konzervativnější (janouškovský?) étos, jehož předzvěst šlo vysledovat už v některých nedávných číslech například v hodnocení tzv. cancel culture, ať už se propíral Roald Dahl nebo Vinnetou. V tom lepším případě se Hellerovi podaří vytvářet prostředí třaskavé plurality a zjitřeného zájmu, které vidí dál, než ví; přejme mu štěstí, je to teď jeho mise.
Mezitím Borzič, rozhořčený kritikou z H7O, na sociálních sítích prohlásil, že se žánru recenze více nedotkne a po své poslední reflexi knihy o lesní terapii se pro něj stane „svět recenzí, kritik a interpretací tajemnou houštinou minulosti“. Hodlá se sice dál věnovat psaní esejů a poezie, ale patrně už nebude mít zapotřebí vstupovat tak energicky do myšlenkových sporů jako před deseti lety, protože i samotná představa „sporu“ je jeho nynější buddhistické inklinaci protivná (proč raději nemluvíme o „tanci“?). A jak si je vědom i Heller, Borzičův hlas se nedá napodobit; až tu bude chybět, mnozí z nás jeho chybění nepřeslechnou.
Zpětně mi přijde, že Borzič mi byl v čase básnického zrání otcovskou figurou, jedním ze tří velkých „B“, vedle Petra Borkovce a Ondřeje Buddeuse. Neznamená to, že bych tyto autory bezmezně obdivoval, dokonce je nemám ani načtené od A do Z. Z různých důvodů mě nejednou iritovali, a přece jejich působení na literární scéně posledních deseti, dvanácti let se mnou nejvíc něco dělalo.
Buddeusovi vděčím za prosazování post-romanticky konceptuální estetiky, která nás skokově přiblížila algoritmům doby, a za tolik potřebnou rehabilitaci politicko-úřednického aspektu literatury. Borkovec mě zaujal nejen způsobem skandálně post-humanistického pozorování textových i hůř zřetelných krajin, které si samo říká o svůj výraz, ale i bytostným lišáctvím a v neposlední řadě elánem pro literární kurátorství a překladatelství.
Borzičův vliv byl ale jistě v té první fázi nejvýraznější – svým veselým étosem, tvůrčím megalomanstvím, symbiózou různých pater své osobnosti, jakož i zálibou v kolektivní performanci a ritualitě přesvědčil jedno zapšklé, povýšené pískle z katolické periferie, aby se přestalo bát toho barevného v sobě, aby překročilo stín vlastního těla a zvědavě se obrátilo čelem k černému slunci.
„Orfické gesto
Pukne vejce
Stroj je strom
Hrome
Vysmějí se mé lásce
Vysměju se jí sám
Psát můžu
Jen když do tmy ze tmy zazpívám“
(Ze sbírky Adama Borziče Orfické linie.)
