Jak bydlet v systému, který vás nenechá žít? O krizi bydlení z romské perspektivy
Veřejná debata o krizi bydlení primárně řeší situaci studentů a matek samoživitelek, známe příběhy seniorů ohrožených chudobou v důsledku růstu nájmů i rodin střední třídy, které si nemůžou dovolit hypotéku. Jak ale krize bydlení dopadá na romskou komunitu a jejich každodennost?
V textu sledujeme příběhy několika romských žen žijících v Brně-sever. Jejich výpovědi ponecháváme anonymní v autentické podobě. Expertní vhled do celkového kontextu nám poskytla Kateřina Čanigová, výzkumnice z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity zabývající se antropologií chudoby, a Jan Milota, člen Platformy pro sociální bydlení a sociální pracovník z IQ Roma Servis, který se v organizaci věnuje podpoře zabydlování v programu Housing Led a terénní sociální práci.
Tak jsme se odstěhovali na Bratislavskou
Šancí, že romská rodina získá konvenční bydlení, je čím dál méně, naopak přibývá pronajímatelů, kteří se na podobnou klientelu specializují. Poskytují jim nekvalitní byty za vyšší ceny, na ubytovnách a podobně. Chudoba je s romstvím spjata z mnoha důvodů. Ne všech Romů a Romek se týká, my se ale zaměřujeme na ty, kteří do nižší třídy patří.
„Když hledáte podnájem jako Romka, je to složité. Na prohlídce realitní makléř vidí Romy a řekne, že takové lidi si majitel nepřeje. Když jsem řekla rovnou do telefonu, že jsem Romka, z druhé strany se ozvalo: ‚Pardon, tak to ne, nezlobte se, to radši kočky.‘ Já jsem hledala byt dvanáct let, roky jsme chodili z ubytovny na ubytovnu. Teď bydlíme v 1+kk a je nás tu pět. Určitě bych chtěla do většího, ale zatím to nejde. Nájem je tu 21 tisíc, což je víc než na ubytovně, ale aspoň tu mám svůj prostor.”
Dle sociálního pracovníka Jana Miloty nejsou Romové na trhu s bydlením zkrátka úspěšní. Jeho poslední klientka nedávno obvolala 250 nabídek, byla na 80 prohlídkách, ale nikdo ji nevzal, protože je Romka. Diskriminace se prý za patnáct let praxe nemění, jen poptávka na trhu s bydlením a jeho neúprosnost roste. Na romskou komunitu zbývají byty v dezolátním stavu v okrajových lokalitách. O podobné byty navíc začaly na trhu soutěžit i rodiny z Ukrajiny a situace eskaluje.
„Za majitelem abych šla rovnou s diplomem a pracovní smlouvou, abych mu dokázala, že jsem ‚normální‘? Abych ukázala, že jsem jiná, lepší než ti nepřizpůsobiví? Ne, já nejsem jiná, lepší, já jsem Romka.”
Kdo vytváří ghetta?
„Vždy mě odbyli, že tak velký byt nemají nebo že bych na něj stejně neměla peníze. Já jsem se nenechala, měla jsem schůzku s úředníkem, skoro jsem se rozplakala. Jednal se mnou hrozně arogantně, šlo vidět, že se mu na mně něco nelíbilo – když se zeptal, jaký chci byt, vysvětlila jsem, že mám nemocné dítě, manžela po mozkové mrtvici, malého syna, dospívající dceru, která by chtěla normálně žít a vzdělávat se. On se na mě podíval a řekl: ‚Nevím, uvidíme, co se bude dát dělat.‘ Od té doby se mi nikdo neozval. Když jsem žádala o schůzku podruhé, odbyla mě sekretářka, že nemá čas. Naposledy paní už jen vyšla ze dveří a zakřičela na mě: ‚Nemáme!‘ Myslela jsem, že si dělá srandu, jsme v krámě? To je chování člověka zodpovědného za veřejné bydlení?
Kamarádky mi poradily, ať si vyžádám spis – za sedm let takového tlaku se mi konečně někdo ozval. Oni počítají s tím, že člověk bude držet hubu a krok. Kdo na to má mít čas, na takové věci, ještě s prací a další brigádou? Pak přišla nabídka od města, byt v podkroví, byl ale v dezolátním stavu. Při prohlídce na nás spadly dveře. Nakonec nám po půl roce urgování nabídli ještě jeden byt, sice v podobném stavu, ale alespoň tam už byly funkční základní věci. Vzali jsme ho a dali jsme do rekonstrukcí 150 000 Kč – to jsme opravdu žili z ruky do huby, strašně jsme se zadlužili kvůli městskému bytu. Home Credit, Provident… Naštěstí se to povedlo splatit, ale ty úroky byly šílené.
Jenže co má člověk dělat? Bydlet v rozbitém bytě? Ale ani tady přes opakované žádosti nakonec nemám smlouvu na dobu neurčitou, jsou to roční smlouvy a každé dva roky zvyšují nájem a mění podmínky. Jakou mám s krátkodobou smlouvou jistotu? Kdyby to město byt prodalo, kdo tady nechá romskou rodinu? Skončím zase na ulici?“
Antropoložka Kateřina Čanigová pomáhá své participantce obnovovat žádost o sociální bydlení. Neustále nosí na úřad nové dokumenty, dozvídají se ale, že „na Brně-střed je 900 žádostí, byty nejsou“. Přestože se to jeví jako neřešitelný problém, není to tak. Návrhy na řešení už tu byly a jde primárně o politický problém, což se potvrdilo ve chvíli, kdy magistrát převzala ODS, která jde zásadně proti pomoci chudým. Podle primátorky Markéty Vaňkové a dalších spolustraníků by měli bydlet pouze ti, kteří si to zaslouží – rozhodně tedy ne lidé s „patologickými jevy“. Zajímavé je, že ti samí zastupitelé, kteří na radnici mluví o zásluhovém bydlení, privatizují byty pro sebe.
„Já jsem vyrůstala v baráku na osadě na Slovensku. Přistěhovala jsem se před dvaceti lety za prací, bydlela jsem u svojí vedoucí v solidním podnájmu, pak jsem se potkala s manželem a bydlela jsem u nich na Vinohradech. Sháněli jsme podnájem, což se nám nepodařilo. Městský byt jsme nakonec získali po sedmi měsících čekání – byli jsme bezdětní, pracující –, u našich přátel je to ale většinou naopak. Znám lidi po sedmdesátce, kteří nikdy neměli svůj byt. Ptají se mě: ‚Jak jsi to udělala, tak mladá holka, že máš svůj byt, když já čekám už dvacet let?‘ Lidé z komunity chodí na úřady s dětmi, že hledají roky a nemají kam jít. Já jsem měla štěstí.“
Město dle Čanigové programy typu Housing First nepodporuje. Nově stavěné byty jsou družstevní (drahé, tedy striktně pro privilegované) či extrémně malé (v 1+kk romskou rodinu neubytujete). Radní také podporují tzv. startovací bydlení na maximálně tři roky, což problém neřeší, Romové po konci smlouvy další bydlení na trhu nenajdou. Existuje bodovací systém, kde je s každou změnou v rodině potřeba donést nové papíry. Nejen v Brně ale panuje extrémní klientelizmus. Členy komise reálně nezajímá, kolik máte bodů. Byt dostane ten, kdo je přesvědčí. Je ale dobré doplnit, že systém přidělování bytů se bude měnit a nově slibuje větší transparentnost.
„Řeknu vám to tak: bydlíme v městském bytě a já pracuji na svačinu, manžel pracuje na nájem. Má to pak v takovém světě smysl pracovat? Nedává to smysl. Ani se nedivím Romům, že nejdou do práce.“
Pohádky o líných pobíračích dávek
„Sama jsem to zažila. Když už Rom bydlení dostane, je to většinou v nějakém ‚romském baráku‘, všechny seskládají do jednoho, protože bílí se jich prý bojí. Pak se nejde divit tomu, že vznikají ghetta. Často mají lidi z komunity kvůli nepravidelné a opožděné výplatě dávek dluhy na nájmu. To máte hmotnou nouzi, příspěvek na bydlení, na dítě – peníze dostanou po částech, nájem se má platit najednou. Mezitím si musí koupit jídlo, takže stejně nemají peníze a žijí z toho, co přinese manžel z práce na černo, protože pracovat se jim kvůli exekuci často nevyplatí.“
Jak potvrzuje Čanigová, systém sociálních dávek je nastavený velmi neefektivně. Když má člověk kriminální záznam týkající se některých přestupků (například „narušování veřejného pořádku“) a někdo ho nahlásí, může se to projevit na sociálních dávkách. Základní nastavení v Česku je, že si chudí lidé za svou chudobu můžou sami, institucionální rasizmus tu existuje veliký. Pokud chceme jako společnost jednotlivé složky tohoto rasizmu odstranit, musí být taková složitá věc řízena od vedení úřadu po posledního pracovníka a je třeba na tom pracovat. Dle Milotova názoru patří některé sociální odbory městských částí v Brně nebo Česku mezi velice pokročilé v takové práci (jejích supervizích, reflexích) a snaží se chápat realitu jinak. Vedle nich jsou části úřadů, které to ani nenapadne, neznají takové procesy – jde však stále o české úřady, zahlcené administrativou. Každý administrativní krok může představovat velkou překážku i pomoc, která vlastně nemusí být až tak složitá, pokud je vykonána dobře. Zřídka ale taková pomoc přichází z řad politiků. Podpora marginalizovaných skupin jim voliče nepřiláká.
Majitel sice jezdí v novém BMW, ale není úplné hovado
„Na ubytovně jsme byli pět let. Za jednu místnost jsem tam v roce 2017 platila 16 000 Kč. Všude bordel, totálně rozbité, na patře je dvacet rodin, které sdílí jednu koupelnu, jeden záchod. V pokojích jsou potkani a štěnice – třeba spíte a vlítne na vás myš. Později jsem se nějak vzchopila, našetřila si peníze a našla podnájem v Třebíči. Tam jsme vydrželi necelý rok, protože nás vyhodili kvůli úplné blbosti – že jsme na Silvestra dělali petardy. Takže zpátky na ubytovnu, tentokrát Šámalka v Židenicích. Nejstarší syn spadl do fetu a kriminální činnosti, mladší se sice držel, ale pak už to taky nešlo, viděl to u staršího bratra. Na ubytovně nás bylo pět v jednom pokoji a já jsem čekala dítě.
Lidi tam většinou pracují na černo. Pokud se jim podaří pracovat nastálo, podávají žádosti o byty. Majitelé vědí, že ty vysoké nájmy v ubytovně zaplatíme, protože to jde ze sociálky. Jeden majitel na sociálku dokonce volal a sám si to zjišťoval – kolik, komu, kdy se posílá. A oni mu to řekli. Vy sice dostáváte dávky, které plus minus pokryjou nájem, ale nic vám nezůstane. Já kdybych dneska nedělala na černo, nemám z čeho zaplatit základní věci.“
Situaci Romů a Romek na ubytovnách provázejí podle Čanigové specificky vysoké nájmy, 20 tisíc za pokoj bývá standardem. Kuchyň je spíše výjimkou, případně je zakázáno vařit. Když majitelé zjistí porušení podmínek, rodina skončí ze dne na den na ulici. Nelze tam mít pračku a ve společných prádelnách se pokaždé platí. Všude je plíseň, obecně se jedná o hygienicky nedostačující prostředí, jeden záchod slouží třeba pro padesát lidí. Romky tam nemůžou sprchovat svoje děti, protože v koupelně nikdy není volno. Existují ubytovny, kde žijí převážně Romové, někde jsou třeba i drogově závislí. Mezi nimi pak vyrůstají romské děti. Skoro každý Rom na ubytovně někdy byl, ale žádný tam být nechce.
Pak jsou tu soukromníci, kteří taky nabízejí ubytování, ale jimi nastavené podmínky jsou podobně drsné. Jedná se vlastně o kvazi ubytovny – třeba na Cejlu, kde se teď staví rezidence. Pro obchodníky s chudobou jde o lehce vydělané peníze. Musí sice zaměstnat nějakého vyděrače, ale pokud Romové platí, majitelé dostanou za měsíc statisíce korun, aniž by se o nemovitost starali.
Kvůli nevyhovujícím podmínkám jsou Romkám někdy z ubytovny odebírány děti. Reakcí matek bývá snaha získat děti zpět skrze různé formy přivýdělku nad jejich síly. Jsou extrémně pracovité, dělají všechno pro to, aby neskončily na ulici. Mediální obraz Romek jako pobíraček dávek je lživý, celé dny se naopak snaží, chodí na úřady, berou všemožné práce ve špatných podmínkách. V bezvýchodné situaci se neocitly vlastní vinou, mají to mnohem složitější než majorita. Žijí v konstantním stresu, že nedostanou potvrzení o zaplacení z ubytovny (častý způsob, jakým majitelé Romky „trestají“), a pak nedostanou ani dávky. Vyplácení dávek se zpožďuje, takže Romky přicházejí o bydlení i z tohoto důvodu, kvůli chybě státu. Tehdy hrozí, že o bydlení přijdou úplně.
„Bylo to malé a drahé, platili jsme 18 000 Kč za 1+kk, vychovali jsme tam tři děti. Manžel měl zrovna po mrtvici, dcera trpí mentálním postižením. Takové jsou tady ale všechny byty už roky, kamarádka teď platí 20 000 Kč za 1+kk, má manžela, tři děti. A potom se lidé diví, že musíme jít na sociálku, kam máme jít? Mám krást?“
Milota popisuje i specifický případ ubytoven, takzvaných azylových domů. Jde hlavně o domy pro matky s dětmi, kde platí tak přísná pravidla, že nejdou splnit už jen z hlediska provozu domácnosti – klient musí být v osm večer doma. Když se dítě někde zdrží, přijde párkrát v osm patnáct, dostane tři černé puntíky a musí se vystěhovat. Je to běžná situace, například před dvěma lety takto klientka IQRS dostala tři dny na odchod desátého prosince po třech puntících za „problémy“ takového rázu. Nevařila drogy, nekonzumovala je, nebyla násilná – přes veškerou snahu sociálních pracovníků v komunikaci s vedením azylového domu paní nakonec musela odejít s pěti taškami v ruce.
Příznačný je i případ klientky, která v takové situaci jela z Brna na azylový dům až do jižních Čech – aktuálně je v azylovém domě pro celou rodinu s přítelem, který od maminky dostal televizi. To spustilo konflikt s vedením azylového domu: nadávky, že si neměli kupovat televizi, ale měli si vzít peníze na zaplacení nájmu. Přítel se snažil vysvětlit, že si nemohl vybrat. Neúspěšně. Vedení je začalo šikanovat, paní neumožnili jet na pohřeb vlastního otce.
Té stejné ženě na jiné ubytovně povolili pouze tři děti. Nejmenší dítě celou zimu nosila pod kabátem, aby si nevšimli, že tam bydlí ve čtyřech. Dítě se naučilo nedýchat, když procházeli kolem vrátnice. Dle Miloty nejde o bizarní příběh, ale o běžnou praxi. Každodenní stres tohoto typu vede k dlouhým nemocem a závislostem. Tohle je život Romek a Romů, nikdy si neoddechnou.
Děláte hluk a jste moc tmaví
„Pán z bytu o patro výš podal stížnost, že prý tu slavím každý den. Já s nemocným manželem a dcerou, moje děti nechodí samy ven. Naštěstí se za mě postavily sousedky. Věděly, že od osmi hodin večer je tu klid, s jejich podpisy jsem šla na město a naštěstí stížnost zamítli. Známou ale zrovna nedávno vystěhovali za podobnou blbost, prostě tam bílí v tom baráku nechtěli Romy.“
Pozici městských částí Milota nevnímá jako jednoduchou – když se sousedé rozhodnou, že se někoho zbaví, tak se ho návalem stížností zbaví vždy. Vyhazovaná domácnost nebývá bez chyby, jde ale o věci řešitelné sociální prací. Typický příběh romské rodiny může vypadat tak, že se děti osamostatňují, odstěhují se, později přijdou o bydlení a jdou zpátky k rodičům: když se to stane u dvou potomků s vnoučaty, může bydlet v bytě klidně až patnáct lidí. S tím je ale potřeba koncepčně pracovat, nikoli domácnost vyhodit na základě stížnosti, protože poté jsou tři rodiny vydané napospas obchodníkům s chudobou. Vzniká tak diskriminace na základě předsudku o romské rodině s velkým počtem dětí, což je prostý následek selhání diskriminačně nastaveného trhu. Nemůžete vinit matku za to, že pomohla svému dítěti.
„Přeplněné byty a na druhé straně bezdomovci, takhle si tu žijeme. Známá rodina, spořádaná, pracující, přišla o byt. Paní šla s dětmi pryč (možná na ubytovnu nebo bydlet k rodině, nejsem si jistá), přestávali jsme ji ve čtvrti potkávat, najednou jsme začali vídat jen toho pána. Byl pořád sám, špinavý, ze stresu začal hodně pít a zůstal na ulici. V zimě jsme ho vídali promrzlého v okolí. Z normálního člověka se stane tohle, kvůli vyhazovu z bytu přijde o ženu, děti, má hlad, začne krást. Ani si člověk nevšimne. Nedivím se, že si někteří vezmou život.“
Stres jako sdílená zkušenost
„Nejhůř mi bývalo v noci, hrozné úzkosti, neměla jsem pocit, že se z toho někdy dostaneme. Od získání městského bytu je to mnohem lepší, děti jsou spokojené ve škole, dcera teď nastoupila na kuchařku, jde jim to rozhodně lépe než na Bratislavské nebo Dukelské.“
Plánování v jejich světě neexistuje. Mají málo věcí, protože se často stěhují, získání peněz na nájem a jídlo jim zabere všechen čas a energii. Bohužel se stává i to, že i když dostanou sociální byt, tak o něj přijdou, protože nejsou schopni platit nájem. Časté jsou exekuce, nelze ale získat obecní či sociální byt, když dlužíte městu. Otcové a partneři sedí často ve vězení, Romky jsou pak na všechno samy. Pokud jako žena máte děti, systém vás nenechá žít na ulici. Jedna z respondentek výzkumnice Čanigové bydlela na ubytovně Pohoda a podmínky tam byly tak strašné, že se raději vzdala vlastních dětí.
„Já jsem šestnáct let žila s feťákem a v životě bych sama nefetovala, ale na ubytovně fetujou skoro všichni. Lidé se prostě v takovém prostředí hodně hádají, chlap mlátil ženskou, odebrané děti – pořád něco takového. A vychováváte v tom děti. Je mi to líto, můj syn si dodnes chodí pro metadon.“
A co děti, mají si kde hrát?
„Bylo to hrozné, deset let života mimo, katastrofa. Já jsem se na výchovu ale vždy soustředila, držela jsem si děti u těla, aby se jim nic nestalo. Chodí na fotbal, do komunitního klubu Pavlač tady dolů a v osm musí domů. Jinak to u nás nejde.“
Čanigová upozorňuje i na jiné formy diskriminace Romů, které s bydlením souvisí: když dětem doma chybí adekvátní prostředí, nemají jak se připravovat do školy. Navíc chodí do segregovaných škol, kde se ani nepočítá s tím, že by se učily. Dostat se někam jinam je pro romskou rodinu téměř nemožné – segregace je podporovaná rasizmem majoritních rodičů, kteří si na více Romů ve třídách stěžují. Generace dětí tak končí bez vzdělání. Romské děti pak nemají tendenci důvěřovat majoritnímu světu a systému. Některé z nich jsou ve speciálních třídách, protože měly „špatné výsledky v psychologickém testu“, i když jsou to úplně zdravé děti, jen bez vhodného zázemí.
„Sehnat dneska základní věci je porod. Neustálé zdražování, k doktorovi vás nevezmou, o škole ani nemluvě. Co to trvalo dostat se na nějakou ‚normální‘ – i tam se synem mají problémy. Jedna učitelka ho šikanuje. Neříkám, že je svatý, ale opakovaně ho viní za věci, které nedělá. Když jsme šli situaci řešit osobně, řekla nám do očí, že ho vnímá jako nejhoršího z celé třídy, začala na mě křičet. Ředitelka nakonec sice uznala, že je blbost, aby syn dělal takové věci, že ho zná, ale to drama! Já jsem na rozdíl od ní na děti nikdy nekřičela, sáhnout na ně, to mě ani nenapadne – normálně se o věcech bavíme, vysvětlím jim věc slušně a oni rozumí. Vůbec si ale nemůžu stěžovat na speciální školku, kam chodila dcera – tam jsme měli vždy pocit domova, skvělý kolektiv rodičů i učitelek, brali nás jako sobě rovné.“
Diskriminace se podle Čanigové týká i materiálních a kulturních aspektů romství. U Romek je časté brzké mateřství a kluci chodí spíše pracovat než studovat. Není se čemu divit, zoufale potřebují peníze, často pomáhají živit rodinu. Romština se na školách neučí, minoritní zkušenost a kultura se až na výjimky nereflektuje. Inkluzivní vzdělávání tu sice máme teoreticky, ale v praxi není o co stát. Romské děti generační chudobu většinou nepřekonají.
„A co má jiného to děcko dělat – nemůže chodit do kroužku, bude chodit mezi feťáky. Ani mu nikdo neřekl, že může do kroužku, na akci do Lužánek, na výstaviště, bojí se. Jde o tu šanci, kterou dává majorita Romům. Když vaše dítě nenecháte s mým dítětem, nenadávejte, že můj syn bere dávky a že váš syn mého syna živí. To je jenom proto, že jste je nenechali sedět spolu v jedné lavici.“
---
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
