Ulice, monstra i hračky: co ožívá pod příkrovem tmy?
Vydejte se do nočního města, v rozmlženém čase, mezi paranormální jevy ve stavu mezi snem a bděním
Text vychází z diplomové práce s názvem noctambulator, kterou malíř David Pinkava letos obhájil na Akademii výtvarných umění. Doplňujeme ho proto obrazy z Davidovy série, které spojuje právě noc a všechny zvláštní věci, co se při návratech domů potemnělým městem, mohou dít.
Noční cesta a město v noci
“Ve dvě hodiny ráno, kdy jsou ulice prázdné, se nohy osamělého chodce rozpomínají na pocit ,pravé země’. Sodíková záře pouličních lamp nebo poblikávající osvětlení ospalého taxi stanoviště nabízí jen drobnou útěchu. Ve tmě nabírají povědomá místa jemně odlišnou podobu. Město se stává pozemským i nadpozemským, odkrývá své skryté kontury a zapomenuté rysy. Noční chůze nám umožňuje prožít město unikátním způsobem, vzdáleným dennímu ruchu.”. — Matthew Beaumont
Chůze na dlouhou vzdálenost (jak v nokturnálním tak diurnální prostředí) je mým dlouhodobým objektem zájmu, stejně tak jako téma spánku, usínání a snění.
Matthew Beaumont se ve své knize Nightwalkers: A Nocturnal History of London dívá sociálním a literárně kritickým prismatem na noční historii Londýna. Rozebírá ho na příkladech ať už spisovatelů samotných, či postav z jejich děl. Kniha pokládá jednoduchou otázku: Kdo kdy chodil v noci a jaké k tomu měl důvody?
Kniha pojednává jak o romantizujícím archetypu nočního chodce, tak i o brutálních historických reáliích spojených s nočním životem, jakými jsou bezdomovectví, prostituce, kriminalita, sociální nerovnosti a podobně. Spíše než sociální či faktografický aspekt mě však zaujala repetitivní podstata samotné chůze a nočního bloudění, spolu s představou nočního města jako prostoru opaků, odvrácené strany měsíce, kdy povědomé a všední paradoxně odkrývá své skryté aspekty v nejasnosti tmy.
Usínání a spánek
"(...)Nejedná se o sny. Daly by se popsat jako vize nejasného významu, spatřeny za špatné viditelnosti. Za nejbližší, nebo snad nejméně vzdálenou paralelu by se dalo považovat to, co se dějem lidem, kteří strávili většinu dne s očima upřenýma na scénu, která se mění jen v určitých pevných mezích, jako při cestování autem, a kteří zjistí, že když na noc zavřou oči, tak se jim za víčky odvíjí jakási tlumená verze toho, na co se celý den dívali. Jsou tu však velké rozdíly.
Halucinacím chybí jakákoliv hloubka záběru a v pozadí se málokdy něco vyskytuje, většinou vůbec nic. Kus zdi, roh krbu, záblesk židle nebo stolu; to jediné lze rozeznat. Člověk je vždy v interiéru, pokud vůbec někde. Důležitější je fakt, že halucinační obrazy jsou vždy takříkajíc fiktivní. Nic známého se nikdy nevyjeví....” — Kingsley Amis
V románu Kingsleyho Amise The Green Man hlavní postavu, stárnoucího hospodského, každou noc před usnutím pronásledují hypnagogické výjevy. Hospodský je zprvu považuje za důsledek svého pokročilého alkoholismu, postupem času si je však začíná spojovat s paranormálními jevy, které se kolem něj množí. Existence paranormální entity je nakonec potvrzena přímo v jeho podniku. Duch mu před spaním zastírá zorné pole vizemi, které mu zatemňují a mlží pohled na svět. Podobným způsobem jako tak činí jeho vlastní neřesti a charakterové vady.
Fenomén, kdy se výjevy z opakované činnosti vykonávané během dne objevují před usnutím člověku před očima, tzv. tetris effect, postihuje údajně i ty, co trpí amnézií.
Hypnagogický stav, prostor mezi bděním a spánkem, ponoříme li-se do něj jako aktivní pozorovatel, je prostorem plným rozporů. Při usínání je nám nabídnuto pozorovat, jak se logika a racionalita našeho přemýšlení rozpíjí, přičemž nedávné hodiny a témata dne se nám skládají do obrazců. Pocit chůze nekončí. Často jsme nuceni přemýšlet nad bolestivými nebo palčivými otázkami, které jindy odsouváme. Pro mnohé z nás je, obávám se, usínání snad také jedinou chvílí, kdy je čas nad věcmi opravdu přemýšlet.
Dle internetového memu vlastnil prý známý vynálezce a podnikatel Thomas Edison veliké křeslo, ve kterém podřimoval a držel v ruce kuličková ložiska. Ve chvíli, kdy usnul a ložiska vyklouzla z jeho hrsti, probudila ho hlasitým dopadem na dřevěnou podlahu. Dělal to údajně proto, aby si pamatoval inspirativní myšlenky vzešlé z polospánku.
Cizí i mimolidské
Dougal and the Blue Cat (1968) je loutkový film ze světa Kouzelného kolotoče, britského televizního pořadu pro děti. Hlavní postavu psa Dougala probudí uprostřed noci hlasitý zvuk a pes se navzdory strachu vydá najít jeho zdroj. Následuje scéna, která uvádí hlavního padoucha – modrého kocoura. Protože jde ale o flashback, není zcela očividné jde-li o realný zážitek či Dougalův sen.
Ve slasherovém hororu Nightmare on Elm Street (1988) terorizuje Freddy Krueger, znetvořený vrah se zvláštními rukavicemi, kloboukem a pruhovaným svetrem, bezbranné mladistvé v jejich snech. Kruger ze snů vstupuje přímo do reality – například postava, kterou ztvárňuje Johnny Depp, přímo pozře vlastní postel. Jde o známý příběhový motiv; tzv. dreams have an influence on reality trope, tedy, že události a činy ve světě snů mají hmatatelný vliv na skutečnost. Stalo se tohle také našemu hrdinovi Dougalovi? Je modrý kocour bytostí z jeho podvědomí, která skrze něj přešla onen práh do reálného světa?
Základem děje filmů franšízy Toy Story je dvojakost neživých předmětů (hraček), které ožívají v nepřítomnosti člověka – pozorovatele. Naopak v jeho přítomnosti opět upadají do přesvědčivě statického a pro lidi přijatelného, neživého stavu. Filmy série spadají do pestrého žánru podobných příběhů (tzv. animate inanimate object trope), kdy neživé předměty, obzvláště však právě hračky, či lidské nástroje, v nepřítomnosti člověka ožívají, a to zejména v noci. Jako kdyby je v neživosti udržovala jen střízlivá lidská pozornost či dokonce samotný stav bdělého vědomí vázaný racionalitou.
V rytmu malé a velké ručičky
Čas je v nočním prostoru důležitou veličinou; pohled na čas je spjatý s hledáním tramvajových spojů, výpočtu kolik hodin člověk naspí, ulehne-li v tu a tu hodinu. Čas odráží a formuje cestu.
Má zkušenost s časem v nočním prostoru je však taková, že mu chybí pevnost – je vágní, nepřesnou veličinou, která se stahuje a protahuje nečekanými způsoby, zrychluje se a zpomaluje. Proto se hodiny v mých obrazech, zaseklé na deváté hodině, mění jen svými proporcemi a mají funkci logotypu série; jejich čas může nostalgicky odkazovat k tzv. televiznímu watershedu, tedy čase po denním vysílání, hodině, po které je už možné vysílat obsah s hodnocením pro dospělé. Jednotný formát a repetice motivů v obrazech pak odkazuje k cyklické podstatě tématu.
Cesta domů nočním městem (včetně následného usínání v posteli po úspěšném dosažení do cíle) má pro mě charakter epilogu daného dne a jeho zážitků – příběhem s fixní trasou a subtilně se měnícími kulisami. Pojí funkční potřebu dojít do bezpečí bydliště a nabrat spánek, s potenciálem nepravděpodobných vjemů a setkání. Prostor nočního města je prostorem svébytným, jako i liminálním – lampami osvětlenou stageí, nad kterou v hledišti, ve tmě za svými okny, spí spořádaní občané.
"…Noční chůze se odehrává v oblasti ne-noci, přechodné zóně mezi bdící a spící částí města, a mezi bdělým a spícím stavem mysli – dokonce snad i mezi živoucími a zemřelými." – Matthew Beaumont
