Spektrální země čili design pro kulturu vymírání
Téma environmentálního žalu, tedy vědomí nevyhnutelnosti zániku světa v bohatství biodiverzity i hrozícího blízkého vyhynutí člověka jako druhu, lze nahlížet i z vyšší perspektivy „geologického času“. Tak jako je nám jako jedincům dán konečný horizont existence završený smrtí, čeká smrt i celý náš lidský druh. Čelit této skutečnosti lze s pomocí určitých kulturních technik truchlení, jež si tuto konečnost připouští.
Přírodní vědy nám říkají, že každý známý biologický druh v určité době zanikne. Homo sapiens sapiens v tom není výjimkou. Nejde tedy v prvé řadě o to, zda vyhyneme, ale jak se dokážeme se skutečností tohoto zániku vypořádat, stejně tak jako s nastávajícím vymíráním dalších druhů. Nechtěl bych zcela podlehnout trendu kolem hnutí Extinction Rebellion a jeho taktik občanské neposlušnosti, avšak domnívám se, že pojem vymírání dodává zásadní konceptuální závažnost designovým taktikám, jež si osvojíme v nastalé situaci ekologické nouze.
Jde zejména o to, že koncept vymírání lze pojímat jako analogii individuální smrti na rovině druhů a vyvodit z toho určité důsledky, týkající se konstitutivní role vymírání v pojetí geologického času a planetárního měřítka. Takovou perspektivu lze úzce spojit s konstruováním provizorního rámce druhového bytí a zajisté si vyžaduje neortodoxní kulturní a designové intervence.
Smrt, vymírání a geologický čas
Co se týče smrti, začněme Heideggerovou existenciální analýzou Dasein jako bytí‑ke‑smrti. (1) Heidegger rozvádí své pojetí smrti tím, že ji označuje za „možnost nemožnosti“ (2) – Dasein je ze své podstaty konečnou, omezenou formou bytí a ustavuje se pochopením pravdy o svém konci. Jestliže se však od Heideggera přesuneme k Emmanuelu Levinasovi, všimneme si zvláštního obratu ve vztahu mezi modalitami, jak je uplatňuje Heidegger – smrt je dle Levinase spíše „nemožnost možnosti“, tedy ohraničuje radikální jinakost nějakého velkého vnějšku, v němž se samotný pojem možnosti stává nesmyslným. (3) Tento konceptuální obrat u Levinase umožňuje existenci nekonečného, nelidského času,který předchází existenci individuální lidské bytosti a který se rozšiřuje mimo rozsah života jednotlivce.
V této úvaze chci vyložit nové vymezení této nelidské časové modality pojmem „geologického času“. Tuto časovou modalitu lze rozdělit na dva zásadní momenty – ancestralitu a posterioritu. První termín pochází z filosofického slovníku Quentina Meillassouxe a je definován jako „veškerá skutečnost předcházející vzniku lidského druhu“. (4) Na ancestralitě je důležité to, že přísně vzato předchází vzniku samotného myšlení – takže ancestrální skutečnosti předcházejí svou danost lidem. (5) Nemohou být tedy prostými koreláty myšlení – ze samotné své podstaty se totiž oblasti lidského myšlení vymykají.
Zrcadlovým konceptem ancestrality je posteriorita: čas po konci lidského druhu, a tedy i čas po konci myšlení v tom smyslu, jak je známe. Podle poznámek Jeana‑Françoise Lyotarda ke smrti Slunce lidé nemohou tuto časovou situaci smysluplně pochopit. (6) Meillassoux ovšem tvrdí, že vědy, jako například archeologie a geologie, nás staví před ancestrální výpovědi (např. tvrzením, že „trilobiti byli druhy mořských organismů, jež vymizely před 252 milióny let“). Pokud platí, že posteriorita je zrcadlovým okamžikem ancestrality, můžeme konstatovat, že tvrzení jako „za pět miliard let se slunce změní v červeného obra“ nám zase umožňují kognitivní přístup k času po našem vlastním vymření, čili po konci myšlení.
Někteří dokonce říkají, že své vymření prožíváme již nyní: španělská filosofka Marina Garcés vytváří teorii tzn. conditio postuma. Místo aby mluvila o situaci post‑humánní, raději mluví o situaci posmrtné:
“Naším ‚po‘ je to, co přijde po tomto ‚po‘: posmrtné ‚po‘, čas odkladu, který si dáváme od chvíle, kdy jsme si představili a částečně přijali skutečnou možnost svého vlastního konce (ať už konce našeho světa, nebo konce lidského druhu jako takového).“ (7)
Někteří možná takovou situaci považují za důvod k pesimismu a defétismu. To ovšem může být zavádějící, protože není důvod, proč stěžejní význam a důležitost lidstva v planetární soustavě spojovat s nadějí a optimismem nebo proč by se konec chápání člověka jako středobodu všehomíra měl pojit s nostalgií, melancholií a prohrou. Naopak – conditio postuma přináší možnost žít s pravdou o vyhynutí, tj. žít s vyhlídkou na budoucí smrt našeho druhu. Jak také poznamenal Ray Brassier, pokud jde o takzvanou sluneční smrt (tj. budoucí zničení Země Sluncem, jehož průměr se poté, co vyčerpá zásoby vodíku, rozšíří za oběžnou dráhu Marsu), prohlašuje Lyotard, podobně jako Garcés, že „všechno je už mrtvé“. (8) A tak jako podle Brassierova výroku musíme „sluneční katastrofu chápat jako něco, co se už stalo“(9), i koncept geologického času nám umožňuje chápat své vyhynutí jako konstitutivní horizont našeho planetárního pobývání, jako něco, co se už stalo.
Spektrální země, druhové bytí a environmentální truchlení
Znalkyně Levinasovy filosofie Christine Jakobsonová nás upozorňuje, jak Levinas kladl důraz na to, že v každé koncepci času se něco dává všanc. (10) Tento vhled do normativní povahy temporality nám sděluje, že zatímco jsme konfrontováni s klimatickou změnou (neboli šestým hromadným vymíráním), geologický čas nás staví před možnost konstruovat provizorní a vnitřní konstitutivní prvek sdíleného modu lidské existence – myšlenku druhového bytí. Zaprvé, o geologickém čase nelze přemýšlet jinak než na úrovni druhů, protože o geologickém čase nelze uvažovat bez vyhynutí coby kategorie událostí, jež k tomuto časovému rejstříku náležejí.
A tak, když budeme parafrázovat Levinasův výrok o smrti jako „nemožnosti možnosti“, značí vymírání „nemožnost možnosti“ druhového bytí. Pravda o vymírání nás pak přivádí k dalšímu důsledku – že je lze poznat jedině konstruováním specifického vztahu k vymírání, a tento vztah lze konstruovat jedině na druhové rovině. Být aktivně druhem znamená udržovat horizont vyhynutí jako taktiku k udržení samotné možnosti druhového bytí, přičemž druhové bytí zde přibližně odpovídá konceptuální roli Kantova regulativního ideálu. (11)
Jak ovšem takový ideální horizont udržovat? Jinak řečeno, jak se vypořádat s existencí samotného geologického času – tohoto nelidského časového operativu uvnitř širšího vnějšku, rozprostírajícího se před i za veškerou lidskou existenci? Jde mi o vytvoření čehosi mnohem širšího, než je samotný filosofický vztah k vymírání – chtěl bych navrhnout design sdílených kulturních technik, jako je truchlení nad vymíráním druhů. Bude to truchlení nad Zemí, která přijde – přízrakem Země vzniklé z vymírání a po vymírání – což znamená i Země‑bez‑nás. Tuto Zemi‑bez‑nás, která je virtuálně již zde, nazývám Spektrální Země.(12)
Co tahle figura Země označuje? Quentin Meillassoux v kratším textu „Spektrální dilema“ (Spectral Dilemma – 2008) píše o možnosti náležitě oplakávat smrt takzvaných esenciálních přízraků – přízraků toho, co zemřelo náhle či tragicky. Podle Meillassouxe lze říci, že přízrakem je osoba, jejíž smrt nebyla náležitě oplakána. A tak pokud jde o esenciální přízraky, ty vzhledem k okolnostem jejich smrti oplakat ani nelze: esenciální přízrak je „mrtvá osoba, v jejímž případě se ukazuje, že úkon oplakávání a samotný fakt plynutí času jsou z hlediska možnosti představit si pokojný svazek mezi ní a pozůstalými nedostatečné“(13). Meillassoux pak spekuluje o tom, zda tyto esenciální přízraky skutečně nelze náležitě oplakat. Za možnou praxi truchlení, jež by mohlo do vztahu mezi mrtvou osobou a jejími živými pozůstalými vnést opět mír, označuje esenciální truchlení.
Nemám v úmyslu na tomto místě vyčerpávajícím způsobem rozebírat Meillassouxovu barokní teorii, nýbrž ukázat analogii mezi esenciálním truchlením a truchlením environmentálním, přičemž to druhé zde definuji jako praxi truchlení, která by nám pomohla pochopit skutečnost šestého hromadného vymírání. Environmentální truchlení se týká přízraků vymřelých druhů, jež stále více obývají šerou oblast Spektrální Země, světa vymizelých druhů. Tento svět nelze získat ani zachránit – lze jej pouze oplakávat.
Truchlit denně
Environmentální truchlení nelze zavést, aniž by se vepsalo do kulturních technik. Jak nás upozorňuje Kittler v úvodu knihy Gramofon, film, psací stroj (1986): „Oblast mrtvého je stejně široká jako možnosti dané kultury v oblasti ukládání a přenosu. (…) Jestliže na samém počátku kultury byly jejími symboly náhrobní kameny, naše mediální technologie dokáže oživit všechny bohy (14).“ Pro ilustraci uvádí článek Thomase Edisona o fonografu, v němž mezi deseti možnými způsoby užití najdeme „[nahrát] poslední slova umírajících“ (15). Vezměme tedy taky v úvahu výrok radiového inženýra a znalce Heideggera Wilhelma Hoffmana, citovaný Kittlerem o několik stránek dříve, podle něhož je „smrt především rozhlasová záležitost“ (16).
Tyto poznámky dokládají, že o vymírání můžeme uvažovat také jako o záležitosti mediální. Pouhá míra ztráty biomasy a její dramatický pokles i tempo tohoto pokles se stávají nevyhnutelně kognitivním a emočním břemenem, jež si vyžaduje delegování části námahy s pochopením událostí vymírání na ne‑lidské mediální aparáty – ne proto, abychom redukovali komplexnost takovýchto událostí, ale aby jí bylo možno adekvátně čelit. To vnáší do centra naší pozornosti skupinové sdílené aspekty environmentálního truchlení: Environmentální truchlení se stává kolektivní, distribuovanou praxí, přenášených pomocí různých geografických, kulturních a technologických specifik. Abych parafrázoval Simondona, jsme dějinně odklopeni stroji, které nejenže fungují, ale mají i schopnost truchlit spolu s námi (17) – výtečným příkladem je nedávné dílo Crystelle Vuové a Juliana Olivera „Gong vymírání“ (Extinction Gong, 2017).
Nyní bych měl objasnit, proč tvrdím, že environmentální truchlení je kulturní technikou. Tímhle slovníku slovníkem totiž můžeme poukázat k významné účasti mediálních technologií na kulturních praktikách, a tím jasně nahlížet aktérskou roli designu při tvorbě těchto praktik. Kultury a jejich operativní protokoly nejsou jen spontánními sekrety sociální kreativity, jelikož jsou podobě jako světová náboženství rovněž záměrnými designovými intervencemi. Náboženství jsou sice částečně výtvory prapůvodních mytologických designérů (Buddha, Mojžíš, Ježíš Kristus, Prorok Muhammad), ale z velké části jsou výsledkem staletého dolaďování na církevních koncilech, duchovních shromážděních či v rámci místních zvyklostí, a někdy snad i náhodných voleb v trendech a preferencích, čímž se náboženství přizpůsobují specifickým místním a dějinným okolnostem, v nichž se právě nacházejí.
Závěrem: mým cílem samozřejmě nenídesignovat náboženství, ale spíše pojmout design jako kulturní sílu, která může uvažovat o nadcházejících formách sdíleného vztahu k vymírání. Vzhledem k nevyhnutelnosti problému, který máme před sebou, je nám sdílení tohoto vztahu přístupné jen na druhové rovině. Environmentální truchlení tak skýtá příležitost k vytvoření regulativního ideálu druhového bytí, který se vyjevuje s tím, jak do lidské historie vstupuje geologický čas a deformuje její trajektorie způsobem, který se naprosto vymyká naší představivosti i našemu smyslu pro realitu. Abychom v našem chápání hrůzy šestého hromadného vymírání, je zajisté načase opětovně promyslet, jak uvažujeme o vytváření svých kulturních praktik a jak tyto praktiky zpětně utvářejí nás. Jestliže přijmeme perspektivu druhového bytí a její doprovodné techniky environmentálního truchlení, můžeme být nakonec schopni přebudovat své hluboce zakořeněné představy o skutečné povaze naší sdílené role v geofyzikálním divadle planety, kterou je nám po toto krátké období geologického času dáno obývat.
Literatura
1) Heidegger, M. (2010), Being and Time, Albany (NY): State University of New York, s. 240–255.
2) Tamtéž, s. 250.
3) Jakobson, C. (2019), „Re‑ reading the Present through Levinas and Blanchot“, in: Delays/ Retards. Cambridge French Graduate conference, Cambridge 2019.
4) Meillassoux, Q. (2008), After Finitude, London – New York: Continuum, s. 10.
5) Tamtéž, s. 10.
6) Lyotard, J.-F. (1991), „Can Thought go on without a Body?“, in: The Inhuman. Reflections on Time, Stanford: Stanford University Press, s. 9–10.
7) Garcés, M. (2017, „Conditio Posthuma“, in: Heinrich Geiselberger (ed.), The Great Regression, s. 2 [dostupné online http://www.thegreat regression.eu/conditio‑posthuma/].
8) Lyotard, J.-F. (1991), „Can Thought go on without a Body?“, s. 9. Citováno in: Ray Brassier (2007), Nihil Unbound. Enlightenment and Extinction, New York: Palgrave Macmillan, s. 223.
9) Brassier, R. (2007), Nihil Unbound, s. 223.
10) Jakobson, C. (2019), „Re‑ reading the Present through Levinas and Blanchot“.
11) Angl. „Spectral Earth“. Pojem „spectral“ může v češtině odpovídat něčemu „přízračnému“ nebo „strašidelnému“. Na přání autora je tento pojem přeložen jako „spektrální“, pozn. překl.
12) Meillassoux, Q. (2008), „Spectral Dilemma“, in: Mackay, R. (ed.) Collapse IV. Concept Horror (s. 261–275), Falmouth: Urbanomic, s. 262.
13) Kittler, F. (1999), Gramophone, Film, Typewriter, Stanford: Stanford University Press, s. 13.
14) Edison citovaný in: Kittler, F. (1999), Gramophone, Film, Typewriter, s. 12.
15) Hoffman citovaný in: Kittler, F. (1999), Gramophone, Film, Typewriter, s. 3.
16) Hoffman citovaný in: Kittler, F. (1999), Gramophone, Film, Typewriter, s. 3.
17) Simondon, G. (1989), Du mode d’existence des objets techniques, Paris: Aubier, s. 12.
---
Stať byla původně publikována v časopisu CABAL, č. 01 (květen 2019) na Goldsmiths, University of London. Článek navazuje na závěrečný argument autorovy publikace Introduction to Comparative Planetology („Úvod do srovnávací planetologie“), která vyšla na podzim 2019 v nakladatelství Strelka Press. Z angličtiny přeložila Ruth J. Weiniger.
---
