Trumpovi se smějte, lidem ne. Pomohla amerického prezidenta zvolit televizní satira?
Esej ze 110. čísla revue Prostor otevíráme k příležitosti zvolení Donalda Trumpa 45. prezidentem USA .
Televizní satira se přinejmenším v USA stala doménou liberálního světonázoru. Poslední prezidentské volby, ostatně podobně jako prezidentské volby u nás, ukázaly, že tento způsob prezentování vlastní převahy a výsměchu lidem z druhého tábora může mít nechtěně opačný efekt: vzpouru těch, kteří se cítí být ponížení a umlčení. Americká televizní zábava už tuto skutečnost začíná brát na vědomí a přemýšlí, jak si získat i konzervativnější diváky.
„Satira se dnes už dělat nedá, realita začala být sama o sobě moc absurdní.“ Tahle oblíbená fráze padá v rozhovorech o humoru skoro tak často jako „prsa s broskví dělat musíme, protože lidi na ně choděj“ v Ano, šéfe. Legendární výmluvu z Pohlreichova pořadu fanoušci českých čtyřek pochopí, to druhé ale prostě není pravda. Satira by se dala dělat, i kdyby byla prezidentem Chobotnice Paul.
V USA s ní mají úplně jiný problém. Od zvolení Trumpa upozorňují někteří publicisté, že právě satirické pořady přispěly ke zhoršení vztahů Trumpových nevoličů se všemi těmi, kdo chtěli mít Ameriku znovu skvělou. A tím pádem zvolení prezidenta pomohli.
Dnešní americký liberál má mezi politicko-satirickými pořady větší výběr než kdy předtím. Vtipně komentované aktuální zprávy si může poslechnout od britského absolventa Cam bridge (John Oliver), ženy ve středních letech (Samantha Bee) nebo černocha původem z Jihoafrické republiky (Trevor Noah). Zatímco volič Trumpa ani tradiční republikán na obrazovce žádného svého klauna nemá. Podivují se nad tím i sami Američané. „Proč není na Foxu (republikánský televizní kanál) pořad, jako je Daily Show, ale pro konzervativce?“ ptá se už léta řada amerických komentátorů. Odpovědět si tím, že sám prezident je nezáměrně jedním z nejlepších stand-up komiků, by bylo moc laciné (videokompilace nespočtu momentů, kdy používá oblíbené fráze jako „mám přátele“ nebo citoslovce „bing bing bing“, by nicméně mohly posloužit jako ideální tečka za tímto textem). Že republikáni nechtějí mít nic společného s žánrem, který vnímají jako něco neodmyslitelně spjatého s liberálními posměváčky, už je hypotéza ke zvážení.
Satira chytrolínů
Dělat si legraci ze zabedněného republikána, který sedí v Bílém domě, samozřejmě není novinka. Naposledy to bylo populární v dobách vlády George Bushe Jr., podle všeho jednoho z prostodušších členů známého amerického klanu, který by býval místo šéfování americké administrativy radši maloval vodovkami štěňata (důkazů je plný internet) nebo hrál golf. Už tehdy bylo jednoduché se do něj strefovat. Dnešní generace sarkastických moderátorů amerických late night shows se začala formovat díky dvěma hlavním vzorům, kteří tehdy začali uplatňovat intelektuální převahu vůči hloupým politikům i komukoliv
jinému, kdo se ten den zrovna znemožnil ve zprávách.
Kmotrem komediálního stylu, který je dnes tak známý, že mění i českou mediální krajinu (Branky body kokoti, Kanál Maryško) je Jon Stewart, moderátor Daily Show se sympatickou vizáží někoho, kdo mohl hrát prezidenta ve Dnu nezávislosti. Jeho zájem o politiku byl stejně opravdový jako oddanost komediální tradici, v roce 2014 Stewart dokonce natočil film s Gaelem Garcíou Bernalem o novináři zatčeném v Íránu. Kromě poptávky po humoru na Bushův účet hrálo pro jeho úspěch i to, že forma sarkastického komentování výběru ze zpráv byla vhodná jak pro televizi, tak pro internet, po kterém videa začala kolovat. Stephen Colbert, další americký komik, který ve Stewartově Daily Show začínal, se postupně našel v parodii bigotního republikána. V této roli potom léta moderoval Colbert Report, pořad natolik úspěšný, že jej údajně někteří republikáni sledovali, aniž by jej považovali za parodii. Odešel z něj až po téměř patnácti stech epizodách, aby nahradil legendárního Davida Lettermana. Humor těchto dvou sofistikovaných, ale hlouposti se nepokrytě vysmívajících komiků vychoval dnešní hvězdy americké satiry, koneckonců John Oliver za Stewarta zasakoval, když natáčel film, a Trevor Noah jej později v Daily Show nahradil. Nesnášenlivost mezi dvěma Amerikami se ale mezitím vyostřila, Spojené státy si zvolily za prezidenta úplně jinou televizní hvězdu a netrumpovští Američané si čím dál častěji začali klást otázku: nemohl za to náhodou i náš humor?
Náckovská móda? Ne, jen rakovina
„Když John Oliver řekl divákům, že pokud jsou proti potratům, měli by si přepnout a vrátit se až v poslední minutě, kdy režie ukáže pár roztomilých lenochodů, dal dokonale najevo, jakým tónem tyto pořady komunikují: vyjadřují přesvědčení, že jejich tvůrci a fanoušci jsou chytřejší a v morální převaze nad těmi, kdo si považují ideálů americké pravice,“ píše v textu nazvaném Jak televizní komedie odstartovala Trumpův vzestup Caitlin Flanaganová z magazínu Atlantic. „Moderátoři těchto pořadů se rozhodli, že můžou urážet nejenom členy Trumpovy administrativy, ale taky obyčejné lidi, kteří ho volí, a dokonce i ty, kteří se za kované republikány nepovažují.“
Flanaganová v textu připomíná, jak se loni v březnu musel tým pořadu Show Samanthy Bee oficiálně omluvit klukovi, kterého natočili na konzervativní konferenci a vysmáli se mu za „účes jako z brožury pro Hitlerjugend“. Ukázalo se, že mladík je ve čtvrtém stadiu rakoviny mozku. Zjistit se to dalo letmým pohledem na jeho twitterový účet, kde se pár dní před konferencí s diagnózou svěřoval. „Jako omluvu pořad poslal tisíc dolarů kampani pro jeho zdravotní výdaje, takže díky tomu víme, kolik to stojí dělat si srandu z rakoviny,“ ironizuje Flanaganová. Současně upozorňuje na to, že když voliči republikánů poslouchají ostré vtipy televizních moderátorů, nevidí jen pár komiků, kteří se jim vysmívají. „Vidí HBO, Comedy Central, TBS, ABC, CBS a NBC,“ vyjmenovává polovinu stanic americké mediální scény. „Vidí přesně to, co jim řekl Trump: média je nenávidí. Nenávidí jejich hodnoty, rodiny, jejich náboženství. Není divu, že tolik prezidentových voličů věří jen tomu, co říká on nebo jeho mluvčí, všichni ostatní je berou jako bandu Oxycontin šňupajících idiotů, co bydlí v přívěsu a přežehlují si kápě kukluxklanu.“
Trump i Zeman
Stanovisko Caitlin Flanaganové je v době, kdy se televizní komici pravidelně objevují v žebříčcích nejvlivnějších lidí světa, relevantní, ať už máme na satiru jakékoliv požadavky. Problém, který publicistka popisuje, navíc známe i u nás. Citlivost na prezidentovy vulgarity a zároveň oblibu tvrdých odsudků jeho voličů dává najevo řada známých českých osobností, které s ním vedou zákopovou válku. Urážlivé řeči vedené z pozice prezidenta mají určitě jiný vliv a význam než špičkování televizních komiků. Přesto je rozčarování z prezidentova vulgárního projevu a současné nepokrytě projevované pohrdání vidláky, kteří ho volí, zarážející.
Donald Trump a Miloš Zeman rozdělují společnost podobným způsobem, a tak mohl pocit zadostiučinění všech Trumpových fanouškůpo vyhraných volbách vypadat podobně jako slavné záběry ze Zemanova tábora po volebním vítězství, kde si v pozadí strkanice s novináři jeden z hostů „momentálně dával guláše“. Na rozdíl od českých liberálů, kteří v čele s Michaelem Kocábem podepisují výzvy, otevřené dopisy a organizují pětadvacet let po revoluci antikomunistické koncerty, jsme tuhle partu v televizi viděli poprvé. Napětí mezi Zemanovými voliči a zbytkem je u nás zjevné i bez masově sledované televizní satiry.
V USA nicméně zděšení z vykopaného příkopu mezi Trumpovou Amerikou a Amerikou liberální vedlo ke zmírnění nenávistného tónu a ke vzniku celé řady pořadů, textů a dokumentů, objevujících americký Jih a vidlákov v Apalačském pohoří, ve snaze najít s lidmi, které televizní zábava desetiletí ignorovala, společnou řeč. Komička Sarah Silvermanová dřív říkala vtipy jako „všichni pořád vyčítají židům, že zabili Krista, ale co když to byli černoši?“ Teď ve svém pořadu I Love You, America se stejnou drzostí nabádá Američany, aby o sobě navzájem přemýšleli. V jedné z epizod jede navštívit hrdě křesťanskou, zbraně milující rodinu Trumpových voličů do Louisiany, aby s ní povečeřela a v roztomile láskyplné konverzaci probrala zálibu ve střílení, vztah k židům i manželství homosexuálů. Trevor Noah napsal měsíc po volbách do New York Times text, ve kterém se staví do pozice nového sjednotitele rozdělené země. Nazval jej „Překonejme příkop mezi sebou, rozdělenému národu se vládne snadněji“. Tón late night shows vůči Trumpově Americe je tedy téměř dva roky po volbách smířlivější, konkrétně vůči prezidentovi a lidem z jeho týmu se ale pochopitelně obvyklí podezřelí nijak nemírní. „Může mi být úplně jedno, co si o mně ti lidé myslí,“ říká Samantha Bee o všech, kterým se nelíbilo, když Ivanku Trump označila za „feckless cunt“, „neschopnou pizdu“.
Nejlepší satiru dělají černoši
Obliba satiry je v každém případě něco, co k absurditě doby naopak patří. Nejen američtí komici se dnes víc než dřív uchylují k žánru, který nabírá nejrůznějších podob a stojí za to jej sledovat. Satirický podtón mají například artová dramata řeckého režiséra Jorgose Lanthimose (Humr, Zabití posvátného jelena), který se o trochu méně temně a méně přímočaře než Michael Haneke vysmívá lidem, jejichž životy určují buržoazní konvence. Další Hanekovec Ruben Östlund loni zúročil všechny typické fóry na umělecké prostředí ve své zábavě na účet velkoměstského progresivismu nazvané Čtverec. Tvůrci legendárního britského The Thick Of It teď svůj styl otiskují do dalších úspěšných věcí – Armando Ianucci natočil Ztratili jsme Stalina, Jesse Armstrong píše skvělý americký seriál Succesion. Sacha Baron Cohen znovu provokuje v převlecích v pořadu Who Is America (bohužel o dost méně zábavně než dřív), zatímco většina amerických stand-up komiků nachází potenciální spojení s konzervativnějším publikem skrze strefování se do politické korektnosti – vtipy na přehnanou úctu k transsexuálům dnes jede snad každý z nich.
Nejvynalézavější je dnes asi satira černých Američanů. Za neobvyklé spojení satiry a hororu ve filmu Uteč! byl loni nominovaný na Oscara Jordan Peele, do té doby známý jako tvůrce satirických skečů o americkém rasismu (Key and Peele) a asi nejlepší imitátor prezidenta Obamy. Satirická je i zhuleně surreálná Atlanta Donalda Glovera, seriál, který se díky specifickému smutku černošských amerických obyvatel vyznačuje snad nejoriginálnějším humorem současnosti. V kinech je teď o něco optimističtější BlacKkKlansman. Je to právě tato satira, která úvodní frázi o přílišné absurdnosti reality vyvrací s obzvláštní razancí. Reflexe reality od lidí, na které personál ve Starbucksu volá policii, pokud sedí u stolu delší dobu bez objednání, a policie je na ně zvyklá rovnou střílet, připomíná, že absurdní byla realita vždycky. Jenom jsme si toho možná dřív nevšimli.
---
