(Anti)kapitalistické konce civilizace: Dystopický realismus Václava Janoščíka
Poslední kniha filozofa, teoretika a kurátora Václava Janoščíka představuje současnou podobu dystopických fikcí, na kterých rovněž ilustruje vývoj těch proudů politické ekonomie, jež jsou vůči současnému ekonomickému uspořádání kritické. Navazuje rovněž na dlouhodobou tradici myslitelů a myslitelek uvažujících o utopiích a dystopiích v kontextu literárních a audiovizuálních fikcí.
Metamorfózy utopie
Přesně před padesáti lety publikoval chorvatsko-americký literární a kulturní teoretik Darko Suvin svou stať On the Poetics of the Science Fiction Genre (1972, O poetice žánru science fiction) a pouze o rok později založil dnes již významný odborný časopis Science Fiction Studies, který byl prvním akademickým žurnálem věnujícím se výhradně science fiction. Filmový a literární teoretik Mark Bould tyto dva momenty pojmenoval jako suvinovskou událost (the Suvin event). Právě ta měla znamenat počátek tzv. science fiction studies, kde patří stále aktivní Darko Suvin i téměř o dvě generace mladší Mark Bould mezi vůdčí osobnosti. Suvin nebyl první, kdo science fiction chápal jako relevantní literární žánr s vlastními specifiky (nikoliv pouze jako brakovou literaturu pro děti nebo pokleslou součást masové kultury), který je hoden zájmu kritiky i odborné veřejnosti. Poskytl mu ale institucionální zázemí.
V roce 1979 Suvin navázal svou nejvýznamnější knihou Metamorphoses of Science Fiction: On the Poetics and History of a Literary Genre (1979, Metamorfózy science fiction: O poetice a dějinách literárního žánru), která po mnoho let vládla diskurzu akademického zájmu o science fiction. A to dokonce natolik, že některá jeho tvrzení – například že utopie byla až zpětně vtažena do science fiction, a stala se tak pouhým společensko-politickým subžánrem – začali ostatní akademici rozporovat až v posledních dvaceti letech. Nejvýznamnějším Suvinovým kritikem se stal australský kulturní teoretik Andrew Milner. Milner rovněž kritizuje, jakou literaturu Suvin pro své analýzy vybírá s tím, že volí takovou science fiction, která nejlépe odpovídá jeho ideologickým východiskům, tedy science fiction americké nové vlny – především autory a autorky, jako je Ursula K. Le Guin, Harlan Ellison, Samuel R. Delany nebo Joanna Russ. V tomto ohledu však není Milner vůči Suvinovi zcela férový, neboť přinejmenším v Metamorfózách je jeho záběr podstatně širší (i když jiná Milnerova kritika stále platí) a navíc se v sedmdesátých letech do velké míry zasadil o popularizaci autorů a autorek science fiction východního bloku. Ve sborníku Other Worlds, Other Seas (1970, Jiné světy, jiná moře), který Suvin sestavil, tak tehdy vyšla v anglickém překladu i povídka českého vědeckofantastického autora Josefa Nesvadby.
Odmítneme-li společně s Milnerem Suvinovo sloučení utopie a science fiction, jako nejvhodnější se vyjeví konceptualizace velšského literárního teoretika Raymonda Williamse, který utopii (včetně všech jejích variací jako eutopie, dystopie či antiutopie) a science fiction chápal jako dva svébytné a odlišné žánry, které však mají určité společné jmenovatele a jež se v určitých případech prolínají. S tímto na zřeteli se pak klidně můžeme držet Suvinova základního vymezení utopie coby imaginárního „společenství, v jehož rámci jsou lidské vztahy organizovány dokonaleji, než je tomu ve společenství jejího autora“.
Dystopie jako vize temné budoucnosti
Utopie a utopické science fiction dosáhly podle Raymonda Williamse svého vrcholu koncem devatenáctého století v románech Edwarda Bellamyho Pohled do budoucího ráje (1888, česky 1893) a Williama Morrise Novinky z utopie (1890, česky 1926), přičemž dvacáté století se neslo v duchu koroze velkých utopických ideálů a přineslo především temné vize budoucnosti, do kterých se bezesporu vepsala dobová nálada podepsaná hrůzami dvou světových válek a následná polarizace světa na sféru „demokratického“ západu a „komunistického“ Sovětského svazu, doprovázená neustálou hrozbou eskalace jaderného konfliktu. Jestliže se devatenácté století neslo v duchu Morrise a Bellamyho, lze s jistou nadsázkou tvrdit, že dvacáté se neslo v duchu Huxleyho, Orwella a dalších.
Novou normou se staly obrazy sekulárního pekla, prodchnuté technopesimistickými výjevy strojů zotročujících člověka, ničivých konfliktů meziplanetárního charakteru či neovlivnitelných vnějších zásahů, které zasadí poslední ránu civilizaci, jak ji známe. Dokonce i díla, která si uchovávala utopický impuls, tak činila v dystopickém módu. Neodehrávala se však v kulisách dokonale organizovaného světa plně automatizovaného vesmírného komunismu, nýbrž v ruinách někdejší civilizace, kde jsou utopické ideály zachovány pouze jako příslib lepší budoucnosti, často jen nepřímo vyjádřený. Tyto dystopie pojmenoval kulturní teoretik Tom Moylan jako dystopie kritické. Jedním z nejlepších příkladů takovéto kritické dystopie i po letech zůstává román Ursuly K. Le Guin Vyděděnec (1974, česky 1995).
Dystopie jako žitá zkušenost
Zde konečně přichází na řadu nová kniha českého filosofa, teoretika umění a kurátora Václava Janoščíka Dystopický realismus: Jak se učit skrze kapitalismus a temné budoucnosti (2022), navazující na jeho předloni vydanou publikaci Napínat současnost: Detektivní pátrání po sdíleném světě (2020). Obě zmíněné knihy jsou rovněž součástí Janoščíkova širšího projektu pop-filosofie, který navazuje na jeho roční působení v roli hostujícího kurátora v galerii Kurzor v rámci Centra pro současné umění Praha v roce 2020. Ve svém výstavním cyklu Janoščík ve čtyřech výstavách postupně interpretoval současnost skrze populární kulturu prizmatem detektivek, dystopií, superhrdinských příběhů a klubové hudby. Dystopický realismus se tedy vztahuje ke druhé (stejnojmenné) výstavě tohoto cyklu. Shodou okolností se výstavy konaly v roce vypuknutí pandemie nemoci COVID-19, a jejich návštěva tak byla mezi jednotlivými lockdowny možná pouze občasně a za zpřísněného režimu, přičemž tu poslední nebylo možné fyzicky navštívit vůbec. Atmosféra pandemie silně ovlivnila nádech dystopické výstavy a do jisté míry se promítla i do samotné knihy.
Jak napoví již název knihy, Janoščík odkazuje k pojmu kapitalistického realismu zesnulého kulturního teoretika Marka Fishera. Ten vidí jako součást relativně jednotného a silného proudu současné filosofie (vedle Fishera sem patří také Slavoj Žižek, Fredric Jameson či Franco Bifo Berardi), který propojuje dystopické příběhy a kritiku kapitalismu. Původní teze Fredrica Jamesona, že „je dnes snadnější představit si konec světa než konec kapitalismu“, dosahuje dle Janoščíka největší naléhavosti právě u Fishera, který viděl její zhmotnění ve slovech někdejší britské konzervativní premiérky Margret Thatcherové, že „neexistuje žádná alternativa“. Dle Janoščíka se však dnes – více než deset let od vydání Fisherova Kapitalistického realismu (2009, česky 2010) – situace změnila: kapitalismus již není monolitickým blokem a nachází se pod útokem z různých a mnohdy i nesourodých stran a pozic, od radikální levice po konzervativní populisty (český čtenář může s lehkým pousmáním dodat i konzervativní socialisty). Tuto situaci, kdy politickou kulturou hýbe „nejistota, nedorozumění, dynamika traumat, (sebe)viktimizace, ekonomický a jiný tlak, nedůvěra ve vědění, přeskoky mezi entuziasmem a vyčerpáním, nutností sebeprezentace a všudypřítomnou úzkostí“ Janoščík pojmenovává jako dystopický realismus, jehož perspektivou ve své knize nahlíží na současnou dystopickou populární kulturu.
Jestliže se dvacáté století neslo v duchu koroze utopických ideálů, dá se říct, byť s vědomím určitého zjednodušení, že v tom jedenadvacátém se zatím některé dystopické obavy zhmotňují. Nikoliv však v rovině úvah, jaké známe například od teoretika médií Neila Postmana, který se ptá, jestli měl pravdu Orwell nebo Huxley. Místo toho se jedná spíš o intenzifikaci či vyhrocení obav, které vedly různé autory k sepsání jejich děl, ať už se jedná o prohloubení ekonomických a společenských nerovností, válečné konflikty nebo environmentální destrukci.
Quality dystopie
Označit Janoščíkův výběr dystopií za tendenční by bylo nepřiměřeně přísné. Ostatně každý výběr daného díla k analýze je činěn s určitým úmyslem (v tomto ohledu nesouhlasím s Andrewem Milnerem v tom, že politické preference do analýzy díla nepatří), za minimálně sporný ovšem považuji aspekt zařazení určitých děl mezi dystopie, ačkoliv se jejich charakteristikám do velké míry vymykají. Skutečně například došlo ve světě Star Treku po skončení Star Treku: Nové generace k jakémusi dystopickému obratu, nebo byl zkrátka jeho utopický nádech pouze vyměněn za v zásadě bezduchou akční podívanou ve vesmírných kulisách? Relativizoval bych také zařazení Asimovovy Nadace, včetně její seriálové adaptace, do stejné kategorie, neboť jistým žánrovým specifikám dystopií se zkrátka vyhýbá. Na paměti bych v tomto případě měl výše ono Williamsovo odlišení science fiction a dystopie jakožto dvou svébytných a odlišných žánrů, které se však místy prolínají.
Navzdory této kritice však považuji za nesmírně originální Janoščíkův způsob četby současné seriálové quality TV produkce (Po životě, Roky a roky), kterou ilustruje jako příklad dystopického realismu par excellence, jakkoliv se z jisté pozice může jevit ještě problematičtějším. V těchto příbězích se nedočkáme apokalypsy nebo mimozemské invaze. V jejich komorních, až děsivě realistických kulisách stojí „ambivalentní a vyostřené podmínky, kterým jsou hrdinové a my sami vystaveni.“
(Anti)Kapitalismus 101
Podstatnou součástí Janoščíkovy knihy je rovněž shrnutí dějinného vývoje kapitalismu až po současnost. Ačkoliv řada jmen, ke kterým v textu odkazuje, jsou dobře známa především v marxistických kruzích (David Harvey, Ellen Meiksins Wood), vůči marxistickému přístupu jako takovému se autor vymezuje, nebo, lépe řečeno, kriticky se jím inspiruje - ovšem stejně tak by jeho pozici šlo číst jako marxistickou, ovšem obohacenou o další impulsy. Janoščík marxistickou tradici doplňuje například myšlením Maxe Webbera nebo sémiotikou Jeana Baudrillarda. Vedle nich se nebojí sáhnout i po originálních, ale v českém prostředí téměř neznámých myslitelích, jako je japonský filozof Kojin Karatani. Janoščík také klade důraz na teoretické přístupy, které hovoří o konci (či přinejmenším zásadní proměně) kapitalismu, jaké můžeme nalézt u filozofa Nicka Srniceka a jeho kapitalismu platforem, ekonoma Yanna Moulier-Boutanga a kognitivního kapitalismu nebo mediální teoretičky McKenzie Wark, podle které již současný stav už ani nelze označit za kapitalismus.
Byť by v tomto ohledu kniha ocenila v určitých pasážích více prostoru pro rozvedení některých teorií, může i navzdory tomu posloužit jako vynikající úvod do současných kritik kapitalismu. Nejeden tuzemský sociální demokrat by byl zřejmě zaskočen, z jakých pozic lze tržní ekonomiku a současný systém kritizovat mimo hranice neokeynesiánství. Na srozumitelnosti i čtivosti dodávají také četné příklady v podobě práce se zápletkami dystopických knih, filmů, seriálů, ale také her. Janoščíkova kniha tedy funguje dvěma směry, neboť skrze dystopie pomáhá čtenáři porozumět kapitalismu, ale také pomocí kapitalismu porozumět dystopiím. V obou ohledech se pak jedná přinejmenším o svěží a originální přístup.
---
