Tomáš Gabriel: Údolí pokusu o výsadbu bříz
Všechno se vším
Básnická sbírka Tomáše Gabriela Údolí pokusu o výsadbu bříz si pro sebe uzurpuje tematicky i jazykově vše, co se uzurpovat nechá. Vláčí čtenářstvo dystopickými krajinami budoucnosti, přechází od maskovaných stíhaček k přednášejícímu delfínu jménem Fílů Fin a nestydí se za nanososáčky ani penisy, které (pokud trčí z auta) nebrání v řízení. Neustále se proměňující, až prozaicky dějné obrazy provází jazykové rejstříky od úrovně opileckých rozhovorů po akademično. Nedostatek smyslu pro realitu nám brání v uchopování představivosti sbírky.
Šíře
Tematickou expanzi sbírce částečně umožňuje její rozsah – rozprostírá se na vyčerpávajících 215 stranách. Pokřivené rodinné vztahy střídají rozpadající se filosofické a náboženské intervence, hlasité stíhačky, uměle pěstované břízy, knihy naplněné rybami a chaluhami, nahodile působící sci-fi nebo postavy literární historie, které si vytvářejí poněkud jiné osudy, než jaké jim byly původně určeny. Sbírka nabízí vše, co se čekat dá, i to, co se dá očekávat stěží: „Zmizeli jsme v noci, po výtuhu dětí. Psa jsme / zdlouhavě budili, / až jsme jej nakonec za sebou museli táhnout. / Měl asi radost ze spaní, zdálo se mu, že jí bobky fenky.“
Ani jazyk nezůstává jednotný. Rejstříky a jazykové stylizace se střídají. Některé dialogičtější, tzv. méně básnické části, odděluje kurzíva. Ta se nezalekne nespisovných výrazů, slangu ani konverzačního bizáru; zbytek textu se snaží tvářit se, že má úroveň, kterou ale v průběhu dějů ztrácí. Svobodné nakládání se slovy, jejich pořadím i (ne)návazností lze sledovat v celé sbírce.
Legračně a beze studu
Kniha se vyznačuje chladným humorem, který jednou nabývá podobu skeptického vypravěčského hlasu – „Jak vizionářskou se s odstupem zdá být / lamentace dědečka, pochybujícího / o svých vnoučatech“ – a jindy kypí překvapivě funkční dořečeností – „zdálo se, že zošklivěla – to bylo asi tím, / že přestala vypadat krásně“. V knize lze ale také najít závažné dystopické budoucnosti, které klepou na dveře a vzbuzují obavy, i přes svou svůj absurdní charakter: „Štít ze skla bohužel radiaci propouští. / Ani štít z olova s kamerou vpředu a / displejem vzadu, drogy ani vodní stěna, / systém zrcadel, nefunguje nic.“ Budoucí dystopie jsou obsažené převážně v prvním oddíle knihy, druhý oddíl, značně obsáhlejší, ukazuje dystopie současné či minulé.
Zároveň se zdá, jako kdyby básně neměly žádné zábrany, stud nevymazal žádný jejich řádek. Podivně intimní prostředí básní nám dává nahlédnout proudy obrazů s minimálním omezením souvislostí. Intenzita nahodilosti básní odpovídá nahodilosti všednodenních představ a myšlenkových toků běžného člověka.
Próza v poezii
Gabriel od dějů, které ve svých básních vystavuje, odbíhá tematicky i větně, jako kdyby nešlo o text, nýbrž o mluvené slovo. Vyprávění je základním stavebním prvkem sbírky, i když se v jedné básni rozpadá a v jiné, o desítky stránek dál, staví znovu dohromady. Jakmile má čtenářstvo dojem, že se ději básně dívá zpříma do očí, děj uteče; jakmile se děj blíží poskládání, rozpadne se. Rozklady a nedokončenost ovšem nenacházíme pouze ve struktuře básní, často se o nich i přímo píše: „Stavba mostu se nepovedla: most nestojí.“
Ve sbírce se střídají vypravěči a roztroušené dialogy vyvolávají dojem, že by mohlo jít o prózu, kterou svírá nelítostná básnická forma. Autor stojí pevně na hranici mezi poezií a prózou, jenže vzhůru nohama – namísto obvyklejší poezie v próze píše prózu v poezii. Děje, dialogy i vypravěčské strategie si udržují veršovanou podobu. Nejde ale o odenterovaný prozaický text, Gabriel zachovává básnickou hloubku i výrazivo.
Sbírka Údolí pokusu o výsadbu bříz je tedy pozoruhodná na několika rovinách. Zaprvé svojí šíří, a to jak tematickou a jazykovou, tak počtem stran, a zadruhé prací s překryvem poezie a prózy. Nabízí komplexní vnitřní svět typický pro sci-fi či fantasy romány – nalezneme v ní všechno se vším.
Tomáš Gabriel: Údolí pokusu o výsadbu bříz,
Praha: Éditions Fra, 2024.
