Srpny: kniha i adaptace Divadla Feste
Srpny, měsíce nejen zrádných teplot, ale i nočních můr
Recenze na knihu Srpny Jakuba Stanjury a její adaptaci Divadla Feste
Měsíc srpen se vyznačuje tím, že jeho teploty jsou nestálé, místy patří spíš do podzimu a tvoří předěl mezi tím, kdy se o prázdninách ještě dá mluvit jako o dlouhém času volna a kdy se přehupují k rychlému konci. Přesto ne všem srpen ubíhá, spíš se nepříjemně vleče.
Příliš spalující léto
Osmý měsíc kalendářního roku pro postavy knihy, jednoduše pojmenované Srpny, prázdniny vlastně ani nepředstavuje. Dospívající sestry totiž nepřekvapí žádný srpen. Odehrává se vždy to samé. Jejich matka, učitelka, s nimi tráví léto doma a v srpnu už začíná být značně neurotická. To by samo o sobě mohlo kazit rodinnou atmosféru, ale v kontextu zážitků, které si dívky z letního měsíce odnášejí, je to to nejmenší. Starší ze sester, Daniela, která si píše deník (z něhož jako by vznikala následně tato kniha) zjišťuje přinejmenším zvláštní věc. Matka jí cíleně upravuje oblečení. Hodí ho prostě do pračky na nevhodný program a Danieliny kalhoty se zmenší. Dívka matku jednou sleduje, jak v koupelně dává prádlo do pračky. Matčino chování se dá považovat za podivínské, jenže pro dospívající slečnu znamená nepadnoucí oblečení řadu komplexů dopadajících na její sebeobraz. O něm by mohla mluvit i její mladší sestra Jana, kdyby o problémech z dětství vůbec někdy mluvila. Když vás někdo s pravidelností bije, a navíc je to vaše matka, říká se to jistě nahlas těžko.
Z bláta do louže
„Co pro Danielu znamená Štěpán teď, když stojí před jeho autem a snaží se rozpomenout, jestli jeho vůz parkuje tam, kde parkoval, když z bytu odcházela? Byl to v Nuslích on? Sledoval ji, nebo se jí to jen zdálo? Která odpověď ji vlastně děsí méně?“ (s. 135)
Úryvek z románu nastiňuje, co nás v příběhu čeká dál. Daniela se není schopná vymanit z nespravedlivého a neakceptovatelného zacházení s její osobou. Štafetu manipulativního chování spojeného s trýznivými zážitky po rodině přebírá Danielin přítel Štěpán. Potkávají se na univerzitě, kde hrdinka studuje anglistiku a Štěpán ji učí, studuje zde totiž doktorát. Postupně napomáhá Danielinu přesvědčení, že studium na univerzitě je zbytečné a brání jí v rozvoji kariéry spisovatelky.
Srpen číslo dvacet čtyři
Dvacátý čtvrtý srpen značí dvacátý čtvrtý rok Danielina života. Označení kapitol podle aktuálního věku hlavní postavy v tom a tom srpnu, jemně, a přitom výstižně nechává gradovat letitou srpnovou tíži. Ve dvaceti čtyřech letech se Daniela stává loutkou přítele Štěpána.
„Nemělas vzít deku?“ podiví se Štěpán. Vedle něj leží na lavičce taška s jídlem a vínem. Včera naplánoval piknik, po dlouhé době přišel s tím, že by mohli společně strávit podvečer venku.
„Neměla,“ odpoví Daniela. Na čele jí vyraší první, nenápadné kapičky potu.
„Měla.“ (s. 148)
Muž si se svou přítelkyní dělá, co chce. Vztah dojde do bodu, kdy Štěpán Danielu v podstatě znásilní. Hrdinka rozpoznává signály, že něco ve vztahu není v pořádku, ale má už naučené vzorce, že takhle se k ní lidé prostě chovají. Nepoznala jinou realitu, s níž by měla možnost porovnávat.
Knižní debut Jakuba Stanjury není odpočinkové čtení, ani čtení, které by bavilo. Spíše se jedná o varovnou ukázku nepřehledného vztahu, kde zneužívá jeden z partnerů slabostí druhého. Díky stoupajícímu napětí jsem se od románu nemohla odtrhnout a přečetla ho bez přestávek. Necítila jsem se potom vůbec dobře, ale hlavou mi běželo, že by si ho měl přečíst každý. Už jen proto, jak jednoduše si získal mou pozornost a nechal mě balancovat mezi tím, co je a není skutečnost. Donutil mě k zamyšlení nad vztahy, jež spoluvytváří mou každodenní realitu a které si sice sami vybíráme, ale také je přitahujeme.
Březen číslo dvacet čtyři, Srpny Divadla Feste
Divadlo Feste: Srpny
režie: Jiří Honzírek
dramaturgie: Katarína Kašpárková Koišová
výprava: Marie Štěpánová
hrají: Markéta Richterová, Ondřej Kokorský
Mocup space, Industra Brno
psáno z reprízy 8. 3. 2024
Nesnesitelná těžkost slov
Inscenace brněnského Divadla Feste volí nejlepší možný formát pro divadelní adaptaci. Klade důraz na sílu slova a jeho význam, na tón řeči. Slovo, vědomá práce s ním, tvoří gró celé Stanjurovy knihy. Připadá mi zcela zásadní všechno ostatní eliminovat – není potřeba vytvářet žádnou divadelní metaforu nebo stylizaci, protože text je tak silný, že obstojí sám o sobě. Většinou mi konverzační hry nedávají valný smysl, v Srpnech ale slova jaksi posouvají do popředí téma a otázku toho, jak moc si někdy nedokážeme jako lidi rozumět. A také dostávají do popředí moc, kterou dokážou mít. Přesto všechno se místy dostává představení na hranu mého vnímání inscenace jakožto spíš nějakého scénického čtení – tomu napomáhá časté využívání modrého sešitu, který má představovat Danielin deník, ale mně spíš připomíná knihy z projektu LiStOVáNí: Knížky na jevišti. Ten je založen na čtení vybraných úseků z představovaných knih a jeho hlavním cílem má být propagace daného literárního díla. Věřím, že Srpny mají mnohem větší ambice a hlavně úplně jiný charakter a cíl.
Vítejte u nás v kuchyni
Představení se odehrává v kulisách bytového prostředí, velmi realistického, což jde dobře dohromady s tím, že přeci „v normálním bytě žijí dva na první pohled normální lidi“: mohli bychom se dívat na idylku, vše vypadá naoko harmonicky – alespoň to si na začátku příběhu můžeme představovat. Jak už ale víme z nastínění tematické linky knihy, o idylické prostředí se opravdu nejedná.
V inscenaci se objevují motivy, které nejsou přehnanými gesty, naopak spíše detaily, jež vsazují poslední dílky do skládanky. Skládanky, kterou nám herci servírují zejména slovem. Například používání nožů a vědomá práce s tlakem a rychlostí krájení, několikeré kořenění jídel připomínající sypání jedu, nebo vaření vody v konvici, ale i vroucí (a řvoucí) nervy, to vše dotváří bobtnající pnutí mezi dvojicí. Významotvorně se zachází i s ledničkou, která někdy slouží Daniele (Markéta Richterová) k úkrytu před realitou jejího života (kterou si není jistá), jindy jako možnost vybít si zlost a prásknout nějakými dveřmi.
V příběhu i mimo něj
Herecká dvojice se střídá ve čtení pasáží Srpnů, mnohdy přechází mezi postavami. Ondřej Kokorský, jenž představuje Štěpána, sem tam čte několik vět, které se týkají pouze Daniely. Tento princip vnímám jako další pozitivum představení, ukazuje, jak život obou postav rychle splývá v jeden, který Štěpán přetváří k obrazu svému.
Režisér Jiří Honzírek s dramaturgyní Katarínou Koišovou ponechávají er formu, v níž je napsaná předloha. Díky tomu cítím z herců odstup od tragédie jednoho vztahu, potažmo od celého Danielina života. Stojí tak trochu mimo dění, i když ho se silnými emocemi ukazují divákům. Postavy v představení procházejí značným vývojem. Ustát (a nepřehnat) veškeré emoce, jež zejména Daniela prožívá, vyžaduje kvalitní herecké osobnosti s vysokou citlivostí vůči světu a schopností číst mezi řádky.
Big red flag
Román i inscenace Srpny se zabývají tématem, o němž se bezpochyby dá mluvit jako o tématu aktuálním. Pokud formu manipulativního chování nezažíváme v rodině nebo vztahu, můžeme mluvit minimálně o tom, že se s ní setkáváme obecně ve společnosti – navíc komu z nás nechodí emaily s velice výhodnými nabídkami, že když si toho koupíte víc, dostanete větší slevu? Manipulovat se dá všechno a všude, proto je dobré o této red flag mluvit i uměleckým jazykem.
