Dvacet metrů čtverečných, i míň. Odečítací tipy pro čtenáře, kteří chtějí zůstat doma i na stránkách knih
„Literatura, kde hraje hlavní roli byt!“ vykřikl přes Messenger Ondřej Trhoň a od té doby se mi jednou za pár dnů zdvořile připomněl, že mu dlužím článek, kde bych představil pár bytových literárních tipů do karantény. Myslím, že je to dobrý nápad, ale zároveň tuším, že se všichni v bytech už tak trochu dusíme. Takže trochu o knihách, které je v domácím vězení dobré číst, protože připomínají nějakou horší zkušenost, a trochu o knihách, které člověka z prostoru několika pokojů nakonec přenesou na lepší, konejšivá místa.
Tenhle text vzniká metodou odečítání. Představte si abstraktní obří hroudu, ze které je potřeba odebírat, aby na konci ležela docela malá věžička knih. To bych chtěl dokázat. Takže nejdřív první, zcela zásadní odečet: proč proboha číst knihy, které se odehrávají uvnitř, když jsem také uvnitř? Dobrá otázka. Třeba právě pro to stejné východisko. Možná že jejich čtení přinese člověku větší úlevu než knižní eskapismus. Ten ale nakonec v tipech nabízím také, alespoň doufám. Pokud ne, berte tento článek jako seznam knih, kterým je dobré se po dobu karantény vyhnout. Nebo rovnou zavřete záložku. A je to.
Další odečet: knihy, které se odehrávají uvnitř, ale já je nečetl (větší je jenom skupina knih, které se odehrávají uvnitř, já je nečetl, ale hlavně vůbec netuším, že se uvnitř odehrávají – a vy ano: budu rád za tipy!). Tady odkládám první tip. Při rešerších na tenhle článek jsem až podezřele často narážel na jméno J. G. Ballarda, kultovního sci-fi autora, který mimo jiné předpověděl klimatické katastrofy, ale i život prožitý v jednom jediném mrakodrapu (High Rise) nebo na betonovém ostrůvku uprostřed londýnské magistrály. To není byt ani dům, může někdo namítnout.
Ale já se spíš posunu k dalšímu odečtu. Knihy, které se neodehrávají v domech, ložnicích nebo bytech, ale je pro ně důležitý uzavřený, omezený prostor. Jeden tip, který je úplně mimo mísu, takže musí pryč: Underland Roberta Mcfarlanea – cestopisná výprava do podzemí světa, úplně o všem, co se kdy v podzemí dalo najít, co se v něm kdy dělalo, dělo. Chtělo by se říct, že jde o nejvýpravnější knihu, kterou v tomto článku najdete, ale není to tak. A ještě zůstanu pod povrchem a nabídnu další věc, kterou můžeme ze seznamu těchto doporučení odebrat. Metro 2033 od Dmitry Glukhovského, první díl postapokalyptické trilogie, která se odehrává (jak zjevně napovídá název) v temných vestibulech moskevské podzemky, je vlastně do dnešních dnů parádní, nehodící se výběr. Nabízí již zmiňovaný eskapismus, ale je v něm i trochu sdílené zkušenosti – a zároveň je to dost čtivá záležitost. Do stejné kategorie by se dal zařadit i krásný, vesmírně-epistolární román Michela Fabera Kniha zvláštních, nových věcí. Hrdina této knihy, Peter Leigh, je misionář, který odlétá na vzdálenou planetu, novou lidskou kolonii, kde místní domorodci lační po Bohu. Na planetě Zemi nechává svou milovanou manželku Beu, které pak v malé ložničce vesmírné základny posílá dopisy plné stesku. Na málokterou knihu vzpomínám s takovým úžasem, jako právě na vesmírný Faberův román. Tak napjatá představivost, tolik malých, stísňujících detailů: třeba že posílat dopisy přes celý vesmír je fakt drahé – a ve stesku si objednat čokoládovou tyčinku je pro budget normálního člověka vyloženě průser. Ze všeho nejvíc je tahle kniha o lásce – k bližnímu i k Bohu. Dobře se u ní bude truchlit těm, kterým karanténa na nějaký čas sebrala partnery, partnerky, členy rodiny. Čtenáře jistě potěší, že se tu pravidelně chodí na vycházky na návštěvy k laskavým mimozemšťanům-domorodcům.
Odečet číslo čtyři: knihy, které mají fakt daleko k jakékoli konejšivosti a člověka možná uvrhnou do ještě větší deprese, proto je nemá smysl sem zařazovat (takže to nedělám, pokud vám přijde, že dělám, přeskočte tento odstavec!). Dá se to ale brát i tak, že číst takové knihy člověka utěší ve smyslu – mohlo by být ještě daleko hůř. Deník Anne Frankové? Pan Theodor Mundstock? Má cenu o těch knihách více psát? Franz Kafka – Proměna? Přiznávám, že ta se mi vybavuje spíše matně, možná měla odejít hned v prvním odečtu, ale uznejte, kdo by si chtěl číst o tom, že se člověk stal broukem a marně se plazí po stěnách a nikdo ho nepozná. Na druhou stranu, nakonec byl Kafkův hrdina se svou broukovitostí docela spokojen, ne? Tak možná, že by si člověk na konci Proměny úlevně vydechl. A co Betonová zahrada od Iana McEwana? Zvláštní případ. Kniha, kde se z malého anglického domku na předměstí s nevychovanou předzahrádkou stává provizorní hrob, ale zároveň i útočiště čtyř sourozenců, kteří se brání nechápavému světu tam venku. Je to otázka perspektiv – buď je domek, kde žijí Jack, Julie, Sue a Tom, tím nejlepším místem, nebo tím docela nejhorším. Dobrý tip pro ty, kdo mají pocit, že se to u nich doma už zvrhlo. Ian McEwan vám potvrdí, že ještě ne. Ještě zdaleka ne.
A jen zmínka o knihách, kde se řeší únos. Sběratel, skvělá kniha Johna Fowlese, zase ty možnosti perspektiv. Je horší asociální primitiv, který násilím vězní něžnou intelektuálku, nebo naopak? Jestli máte pocit, že odpověď je jasná, čtěte! Pak bych vám ještě rád zamotal hlavu knihou, která vlastně hodně splňuje požadavky interiérového zadání, také se v ní odehraje únos a zajetí, ale není moc dobrá: Jakuba Katalpa a její Doupě. Tu nečtěte. Hlavní postava se myslím jmenuje Květa. Nemám rád knihy, které chtějí říct něco realistického o společnosti, ale působí jako nedělní večerní film z čétéčka.
Můžeme přejít k dalšímu mínusku. Knihy, kde interiér hraje nějakou roli, ale ne tak docela důležitou, nicméně do té obří hromady titulů se zatoulaly proto, že jsou kvalitní. Tady mě napadá nobelista Kazuo Ishiguro a jeho Soumrak dne, fenomenální román o majordomovi, který bilancuje svůj dosavadní život a vzpomíná na svou službu v panství Darlington Hall. Pamatuju si, jak jsem tu knihu prvních pár stran horoucně nenáviděl – měl jsem pocit, že nic nudnějšího, než vzpomínky stárnoucího gentlemana, už neexistuje. Bylo to přesně naopak. Tahle kniha je plná potlačovaného zármutku, nejasných vzpomínek na přítmí pokojíků, na slečnu Kentonovou naproti přes chodbu, na zvláštní jednání, které probíhalo v sále. Dobrý tip pro všechny, kdo v tomto žebříčku hledali knihu, která není o bytech a domech. Tohle je opravdová karanténa. Karanténa ve vlastní, stárnoucí duši. Kdo ji zvládne překonat, čeká ho veliká katarze.
Kdo nemá rád poezii, tady přeskočit, neboli odečet číslo šest. Kdo chce dobrý tip, zůstaňte. Petr Hruška a cokoli od něj. Civilní psaní, zápisy každodenních okamžiků z kuchyní a ložnic, které mají přesah do nekonečna. Jako tahle:
PŘIBLIŽNĚ
Jdeš spát.
Zahlédnu ještě tvoje nohy
a přibližně
i zbývající život.
Hladit.
Hladit jsem tě chtěl
v kuchyni
v růžovém světle
urvaném ze sakury.
Kdyby Hruškovy básně měly geolokační špendlíky, červené hlavičky by hustě probodávaly byty Ostravy, sem tam nějaké hospody a opuštěná místa podél parkovišť a strusek propojujících továrny a doly. Jen v jedné sbírce se Hruška vydává na daleké cesty kamsi, ale v nich se zase věci odehrávají na benzínkách nebo v interiérech aut (ta kniha se jmenuje Auta vjíždějí do lodí). Podstatné je, že Hruška ve svých verších zabírá velký prostor ve vztazích. To proto, že si všímá nálad a pocitů, které někdy sami neumíme pojmenovat, někdy o nich ani nevíme, přežívají v nás jako virus bez zjevných symptomů. Hruška umí psát o všech těch okamžicích, kdy vám partner nebo partnerka odpovídá: „Nevím, nic mi není.“ Jeho básně hodně pomohou v těžkých chvílích, kdy by se ticho dalo krájet, ale vy nevíte proč.
A ještě na okraj, čeští básníci a básnířky si v interiérech vlastně docela rádi hoví. Jan Nemček a jeho Proluka sice názvem napovídají, že se věnují prázdným pozemkům mezi ostravskými domy, ale většinou se na ně kouká z oken svého bytu (a je to skvělá sbírka). Jan Delong a jeho melancholický Dušinec má na obálce papuče, dobře vystihují jeho básnické pobývání v Třineckém bytě. Marie Iljašenko má duši cestovatelky, která musí nedobrovolně trávit hodně času doma. Z bytu se tak v knihách často vypravuje po celém světě. Filtrační papíry Petra Maděry cestují hlavně po dně vany. Jsou to těžké básně, které vyžadují dost pozornosti. Texty plné podstatných jmen, na sebe naskládané obrazy jako panoramatická fotografie bytu, který se najednou jeví větší a z rohů se odchlipují další dimenze. Vemte si Filtrační papíry do koupelny (ideálně si sbírku kupte přímo z e-shopu nakladatelství Fra, kterému každá koupě pomůže od existenční krize) a čtěte.
A to bychom měli. Všechno jsem to odpáral a zbyl mi jediný, opravdový tip. Tady je kniha, která splňuje Ondřejovo zadání a navíc je konejšivá a všem zlepší náladu. Takaši Hiraide – Kočičí host. Hiraideovi jsou mladý manželský pár, který se zrovna přestěhoval do maličkého bytu se zahrádkou, na kterou se vejde akorát věšák na prádlo. A taky kočka! Čibi je číča ze sousedství, která k Hiraideovým chodí na pravidelné návštěvy, ohlásí se vždy jemným cinknutím zvonečku na svém obojku. Jinak zvuky nevydává, ani nemňoukne. „Čibi je takový můj malý kamarád v kočičí podobě,“ říká o kočce paní Hiraideová, asi nejmilejší postava, kterou jsem kdy v knize potkal. To ta její nesobecká láska, realizovaná důkladným pozorováním kočičky a vedením zápisků o jejích každodenních aktivitách. Tohle je kniha, kterou člověk chce číst po malých kouscích, aby mu neutekla. A ty detaily bytu, kdy se člověku v hlavě skládá každý úhel, jednotlivé paprsky světla, které v průběhu dne klouzají po zdech pokojů. Sem tam se někde promítne stín Čibi nebo kolemjdoucího, který po prašné cestě míří k jinému malému domku tokijského předměstí.
Děkuji za pozornost. Jdu text uložit, poslat ho Ondřejovi a navrhnout mu, že příště zkusím vybrat knihy, které se odehrávají na co nejvzdálenějších místech od bytu.
---
