„Proč nebrečíš, to jsi maminku neměla ráda?“ Na co mě pohřby v televizi nepřipravily (1)
Naši mě vždy důkladně připravovali na svoji smrt. Narodila jsem se totiž pozdě. Od útlého věku mě máma s babičkou učily jezdit hromadnou dopravou bez doprovodu, platit složenky a být obezřetná ve vztazích. Čtení pohádek doplňovaly příběhy o rozvodech a domácím násilí. Ve školce jsem namalovala obrázek mámina pohřbu, na kytaře jsem se na přání babičky učila písničku „Až mě andělé“.
Když mi umřela máma, zjistila jsem, že na smutek a následné truchlení se připravit nejde. Smrt obnáší mnohem víc než pohřby, které jsem znala z filmů: především šok a bezmoc, anabázi do nefunkční kultury truchlení a emoční negramotnosti, nechtěné zapomínání i dospívání po vlastní ose. A takových sirotenek je nás mnoho.
Trigger warning: Text pojednává o smrti a ztrátě rodičů.
Úmrtí je absolutní a bezvýchodnou záležitostí. Ať už se jedná o nečekané neštěstí nebo předvídatelné roky metastází, ochromující bezčasí dnů po ztrátě blízkého je často paralyzující. Jak dlouho může trvat, než emoční šok přejde do truchlení? Podle pracovního zákona máme nárok na dva dny placeného volna a až pět dní neplaceného. Plus jeden den na pohřeb. Tři až pět dní, a pak už jsme v pořádku?
Táta nebyl pro Chantal rodičem, ale nejbližším kamarádem. Hodně se smál, jezdil na čtyřkolce, poslouchal nahlas hudbu v autě a dokud mohl, užíval si všech odstínů života. Prý si to vymyslel nejlíp ze všech. Chtěl mít pět dcer, které se o něj budou starat jako princezny o krále. Stihl mít dcery jenom tři. „Když mi mamka zavolala, že táta umřel, začala jsem hrozně brečet. Zároveň mi ale spadl kámen ze srdce. Tomu člověku už dlouhodobě nebylo dobře. Začínal být nesnesitelný, hrozně chlastal a dost mě ponižoval. Choval se jinak než dřív. Když umřel, asi týden jsem pak nikam nešla. Jen jsem brečela, seděla na squatu a snažila se tu smrt pochopit, přijmout ji. První dva dny jsem vlastně ani nebrečela, jen jsem to vstřebávala a poslouchala smutný písničky z mobilu,“ vzpomíná Chantal na první dny bez otce. Spáchal sebevraždu, když jí bylo devatenáct let a byla na výletě s kamarády v Londýně. Nedokázala si představit, že by v tu chvíli dokázala odcestovat do nejzazších koutů severní Moravy. A tak na otcův pohřeb nešla. Nelituje.
Jako by z tebe někdo něco vytrhnul
Markéta si pamatuje pohled na křivý lustr. Bylo jí deset let a objímala se s mámou a sestrou na koberci v obýváku poté, co táta umřel na infarkt. „Když je člověk dítě, tak neví, co slovo ‚umřel‘ přesně znamená, ale vnímá jeho obrovskou sílu, jako by z tebe někdo něco vytrhnul. Takový byl zhruba můj pocit.“ Markétin otec byl herec, a tak se o jeho smrti psalo v novinách. Upřímnou soustrast přálo rodině i mnoho cizích lidí. „Vůbec jsem nechtěla, aby to lidi věděli a konfrontovali mě s tím. Snažila jsem se to tajit alespoň ve škole a před blízkými kamarády. Dlouho mi trvalo, než jsem se naučila říkat, že můj táta je mrtvý.“ V dětském světě někdo je a najednou není. Chybí a najednou přestává chybět. Až postupným emočním dospíváním začínala Markéta cítit rozsah ztráty, která se smrtí přichází. Vzpomínka na konkrétního člověka pomalu mizí a zůstává hlavně bolest. A v Markétině případě také potlačené emoce. Vypráví, jak se snažila být silná, když zanedlouho po otci málem umřela na rakovinu také její máma. „Usmívala jsem se a máma mě v nemocnici chválila, jak jsem statečná. Vadil mi předpoklad, že člověk musí hned brečet. Já jsem o tom nemluvila a nebyla jsem ani smutná. Nějakou dobu jsem si říkala, že je se mnou něco špatně. Ten obrovský smutek přišel později, prostě ne hned.“ Následovalo několikaleté sebepoškozování.
Tati, namaluj mi do mraků slona,
pošli mi do vlasů černobílou straku,
roztáhni oponu stromů,
buď doma, když vracím se domů.
Nakresli květiny na líce lomu,
chytni mě za kotník v jezeře,
stáhni mě dolů.
Zalehne mi v uších,
do nosu zateče voda
a já budu vědět.
Být člověkem je občas tak osamělé.
Dokaž mi, že tu jsi
a já se budu snažit dokázat,
že jsem tam, kde jsi ty.
Protože, co když tam jsi
taky tak
sám.
(Markéta Mikulášková: „Přes hladinu“, ze sbírky Když zhasne obloha)
Proč nebrečíš, to jsi maminku neměla ráda? Nevím, ptám se sama sebe. Jsem smutná, takže jsem ji asi měla ráda. Navzdory tomu, že celý můj dosavadní život se odehrával pod vlivem její diagnózy paranoidní schizofrenie, násilných amoků a návštěv místností s polstrovanými zdmi. Sedím u moře a jenom koukám a koukám, jak vlny vyplavují lesy medúz do ztěžklého písku. Před hodinou mi zavolali z márnice, abych si vyzvedla svoje tělo. „Moje tělo? Asi bych si všimla, kdyby mi scházelo,“ vtipkuji do telefonu. Pracovník márnice se ale nesměje. Doktoři opět nezavolali příbuzným a on musí být ten, kdo smutnou zprávu oznamuje. Zlobí se na mě, že mi umřela máma. Já se zlobím na něj, že mi umřela máma a že jsem zrovna v Turecku, tak daleko. V dramatu Dům Bernardy Alby Frederica Garcíi Lorcy trval smutek osm let. Já se zavírám do tmy svého pokoje a dovolím si brečet dalších osm měsíců. Vždy mě učili, že musím být silná – a nebrečet. A já teď brečím každý den pro všechny věci, které jsem si doteď zakázala oplakávat, dokud ta potřeba jednoho dne prostě nezmizí. Jedinou útěchou v zármutku totiž bývá přiznat si vlastní křehkost.
Zármutek se nevytrácí, vrací se
V západní kultuře jsou projevy emocí a smutek výrazně stigmatizované: převažuje představa, že truchlení by mělo být krátké, soukromé, racionální a „funkční“. Smrt bližního se v tomto kontextu jeví jako pouhé vybočení ze šťastného a spokojeného života, který je postavený na upozadění smrti z obzoru našeho mentálního pole. Smrt není v silně racionalizované společnosti přirozeností. Je spíše selháním našeho zdravotnického systému, který už nedokáže dál udržet tělo při životě. To vede k tlaku na rychlý návrat do práce, emoční zdrženlivost a omezení projevů, které by mohly působit „nepřiměřeně“. Tato kultura popření smrti podle historika Philippa Arièse uctívá ideál individualizovaného smutku, který neposkytuje prostor pro dlouhodobé procesy, nestabilitu ani pro udržování vazeb se zemřelými. Smutek je často interpretován jako slabost, selhání nebo osobní problém. Já jsem ale v Turecku a smutním, kudy chodím. Kultura truchlení je zde kolektivní a sdílená. Moje máma jako by umřela i všem mým novým kamarádům. Ptají se mě, jaká byla. Přála bych si pocházet z kultury, kde se smrt slaví tancem, zpěvem a veselím.
Prvotní smuteční paralýza je jen začátkem procesu truchlení a přijímání ztráty v novém životním kontextu. Smutek po ztrátě se vrací v různých intenzitách pořád, celý život. „V zármutku totiž nic ‚nezůstává na svém místě‘. Vše se opakuje dokola. Vše se opakuje... Stejná noha je znovu a znovu uřezávána. První vpich nože do masa je cítit znovu a znovu,“ píše C. S. Lewis v knize O zármutku, kde popisuje smrt své ženy Joy. Připomíná, jak hluboce zakořeněná je představa o smutku pozůstalého, který se dá vyléčit, překonat a opustit. Podle Lewise to není přímka od smrti zpět k normálu, ale otáčivý kaleidoskop plovoucích vzpomínek a dní z bílé pěny pozůstatků životních zvyků a souvislostí. Smutek ze ztráty blízkého není něčím, co se vyléčí a je navždy pryč. Vrací se, zůstává, škrábe na dveře a dýchá na zamlžená okna.
V roce 1969 představila švýcarsko-americká psychiatrička Elisabeth Kübler-Ross v knize O smrti a umírání pět fází smutku. Její model popisuje, jak si lidé při prožívání smutku postupně projdou popíráním, hněvem, smlouváním, depresí a přijetím. Ačkoliv jsou fáze dávno považované za mýtus, stále jsou jednou z nejpoužívanějších terapeutických zkratek současnosti. Kübler-Ross totiž popsala emoce, které prožívá umírající člověk. Nikoliv pozůstalý, který musí žít dál. Lidé sice netruchlí ve fázích, ani lineárně, pět fází má ovšem v diskuzi o truchlení stále svoje důležité a opodstatněné místo. Pojmenovávají pocity, se kterými se můžeme v takových situacích setkat a připomínají, že člověk nemusí být vůbec smutný. A to je taky přirozené.
Pohřeb jako ve filmu?
Ráda bych řekla, že smrt celé mé rodiny — v průběhu posledních pár let totiž umřelo všech šest lidí, kteří pro mě byli rodinou — je začátkem nového oceňovaného románu. Že se jako Didier Eribon, Édouard Louis nebo Marek Torčík na prvních stranách vlastní autofikční knihy konečně podívám na svůj život z nového úhlu, z něhož najednou začne všechno dávat smysl. „Smrt rodiče, přestože se člověk cítí připravený, uvolní věci hluboko v nás. Spustí reakce, které nás překvapí, mohou nás tnout do živého a vyvolat tok vzpomínek a pocitů, o kterých jsme si mysleli, že jsou už dávno někde zastrčeny,“ otevírá Joan Didion Rok magického myšlení.
Těším se, že napíšu knihu, ve které všechno znovu pochopím a pojmenuji. Vpíjím do sebe filmy, knihy, divadelní hry, videohry a hudbu Nicka Cavea a Davida Bowieho. Všechny tituly spojuje téma ztráty. Chci se lépe vyznat ve vlastním žalu a hledám příručku, která obsahuje návod na přirozenost. Pro lidi, aby byly lépe lidmi. Vím, že kreativní proces pomáhá. Psát se mi ale nedaří. Koukám se na film Tři barvy: Modrá a nevím, o čem byl. Sériová ztráta mojí rodiny, jakkoliv (ne)funkční byla, není první kapitolou mého románu. Je jenom na nic. A to je všechno. Později mi dochází, že psaní nefungovalo, protože jsem měla od výsledku očekávání. Existuje totiž silný předpoklad, že přetvořením zármutku v dílo se nakonec vše vykompenzuje. Scénář, který jsem tolikrát rozepsala, jsem pokaždé zahodila.
Nejen knihy, ale především filmy a televize zásadně formují všeobecné chápání smrti a truchlení. V sekularizované a medicínsky orientované společnosti se skutečné umírání stává neviditelným, pokazuje dále Ariès. Církev byla nahrazená psychologií a imaginace mediálními obrazy. Scény pohřbů v seriálech poskytují lidem scénář chování, mnozí totiž nemají přímou zkušenost s rituální praxí. Vytváří tak představu o správné formě posledního rozloučení. Audiovize neformuje pouze reprezentaci smrti, ale také normativní rámec toho, jak se „má“ truchlit. Typicky se smutek zobrazuje jako krátká dramatická epizoda s rychlým „uzavřením“. Mýtus konečného smíření (closure) se často odehrává prostřednictvím dopisu, poselství či symbolického aktu, který dá vše do pořádku.
Tyto polohy se objevují v řadě populárních titulů od Lvího krále po P.S. Miluji Tě, kde truchlení probíhá v estetizované a časově zhuštěné podobě. Antropolog Geoffrey Gorer a sociolog Tony Walter doplňují, že hollywoodská tradice zároveň preferuje stoické a efektivní truchlení napojené na akci. V superhrdinských filmech slouží smrt blízkých jako motivace k hrdinskému výkonu, spíše než jako prostor pro ambivalentní emoční realitu. Tato estetizace a dramaturgizace smrti — typicky čistá, rychlá a krásná, jako ve filmu Hvězdy nám nepřály nebo mnoha jiných nemocničních dramatech — vede podle Waltera ke zkreslení očekávání. Skutečné umírání je tělesné, pomalé a sociálně komplikované.
Média se v neposlední řadě podílí na vytváření archetypů „hodných“ a „truchlitelných“ obětí. Feministická filozofka Judith Butler ve své tézi o truchlitelnosti (grievability theory) rozebírá, jak mocné struktury záměrně vykreslují některé životy jako postradatelné a jiné jako cenné, což legitimizuje násilí vůči těm prvním. Butler argumentuje, že tato diskriminační distribuce životaschopnosti je jedním z klíčových mechanizmů moci: dětská smrt je vnímaná jako maximální tragédie, ženská smrt jako melodrama a mužská jako katalyzátor hrdinského oblouku.
Dávám to za nás oba
Představuji si Chantal, jak čtyři roky řídí obytný karavan po sluncem zalitých vinohradech v Toskánsku. Má úsměv na tváři a nad dveřmi se v rytmu silničního štěrku houpe zavěšený sáček-dealerák, místo korálků je plný popelu jejího otce. Visí tam společně s barevnou ikonou svatého z kostela v Užhorodu, kam s tátou často jezdila.
„Kdyby měl táta pohřeb nyní, tak tam jdu. Tenkrát bych to ale nedala,“ vzpomíná Chantal, „trvalo mi dlouho, než jsem začala zvládat to, jak na tátu lidi vzpomínají a dělají z něj něco, co nebyl. Dělají, že neměl dluhy, nebyl ve vězení… Babička z jeho smrti pořád viní doktora kvůli práškům, kterými se předávkoval. Tak to ale vůbec není. Hodně se trápil a už tady s námi prostě nechtěl být. Nebylo to poprvé, co se pokusil zabít. Předtím kvůli tomu přišel o nohu…“ Ačkoliv Chantal vadí patos, se kterým rodina ke smrti otce přistupuje, o taťkovi mluví často. Je totiž stále důležitou součástí jejího života. Někdy si na něj sotva vzpomene a jindy má období, kdy jí ho všechno připomíná. „Táta pro mě byl ten nejspeciálnější člověk na světě, rozuměli jsme si beze slov, a… pohřeb pro mě vůbec není podstatná forma rozloučení. Pro mě to neznamená dát někomu sbohem. I kdybych na tom pohřbu byla, tak to pro mě neznamená konec. Vlastně se mi docela líbí, že je tak nějak pořád se mnou. Mám pocit, jako by celá jeho zbylá síla přešla do mě. A já mám teď úkol dát to za nás oba,“ usmívá se Chantal. Cítím se podobně. Máma je tu pořád se mnou. Někdy ji poznám v gestě cizí ženy na ulici, jindy rozkvete kaktus v den, kdy zemřela a já do sebe vpíjím její pozdravy zpoza zamlženého okna.
Když někdo o někoho přijde, mívám i já sklon reagovat upřímnou soustrastí, projevy lítosti a naděje, že dotyčný se má po smrti jistě lépe. Jako by nestačilo, že už mě tyhle fráze tolikrát naštvaly. Jejich společenská banalita tak groteskně kontrastuje s hloubkou mého smutku. Dodržení společenských norem je vyjádřením sympatie bez empatie. Co ale říct člověku, který se vyrovnává se ztrátou… zvlášť když existuje tolik odstínů smutku, kolik je lidí? A jaké rituály, které se pojí se smrtí, nám mohou dávat smysl? V druhé části se zaměřím na podoby truchlení a nové poznatky grief studies o životě se ztrátou.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
