Od posvátných názorů k otevřeným faktům aneb Intelektuál zahradníkem
Intelektuál dnes už není člověkem, který ve jménu racionality buduje jednotný řád hodnot, ba ani člověkem, který v postmoderní pluralitě „tlumočí“ mezi jednotlivými kulturními světy. Jeho úkolem je vyrovnat se s chaotickým a bezbřehým informačním prostorem, který vytvořily nové technologie. Tam, kde se smývá rozdíl mezi názorem a faktem a vše může být zpochybněno, musí promýšlet způsoby, jak kriticky zacházet s pluralitou „faktů“ bez nároku na absolutní pravdivost.
V roce 1989 popsal sociolog Zygmunt Bauman ve své knize Legislators and Interpreters: On Modernity, Post-Modernity and Intellectuals posun od intelektuála jako „zákonodárce“ k intelektuálu jako „tlumočníkovi“. Tato změna ve společenské roli souvisela podle něj s přechodem od hierarchizované a západním Rozumem sjednocené moderní společnosti (jejímiž dvěma tvářemi byly, nezapomeňme, kapitalistický Západ a socialistický Východ) ke společnosti postmoderní, ve které koexistuje více na sebe nepřevoditelných světů. Rolí postmoderních intelektuálů není přispívat k budování jednotného, finálního řádu a vytrvale posouvat frontovou linii modernosti směrem ke zbytkové neracionální části společnosti, ale především pečovat o různost, mezery a mezisvěty.
Od hierarchie k roztříštěnosti
Z dnešního pohledu byly nicméně národní (vesměs jazykově definované) veřejné prostory evropských společností v osmdesátých i devadesátých letech minulého století ještě velmi sjednocené a hierarchické. Veřejnému prostoru vládla televize a další etablované „masové sdělovací prostředky“, ve kterých se ke slovu dostalo pár vybraných hlasů. Ano, nejčastěji bílých vzdělaných mužů, proto se nad ním mnozí a mnohé nespokojeně ošívali. Internet až do poloviny devadesátých let používala jen hrstka vědců na akademické půdě; v roce 1993 jím proudilo zhruba jedno procento informací. Postmoderna byla ve vzduchu, ale spíše na univerzitních kampusech než v široké veřejnosti. Na okrajích a za okraji hlavního proudu děly se jistě pozoruhodné věci, ale pro podobu společnosti, politiky, vědy, víry, přírody ani války nebyly rozhodující.
Masivní dehierarchizace veřejného prostoru, o němž už se ani v konkrétním jazykovém a národním prostředí téměř nedá mluvit v jednotném čísle, je záležitost několika posledních let. Souvisí očividně s rozšířením internetu a dalšíchtechnologií, které dramaticky zmnožují a zrychlují komunikaci. Nejde ale jednoduše o objem dat a rychlost, ale nárůst počtu aktivních hlasů, destabilizaci ustavených autorit, posílení vizuality na úkor slova. Algoritmy virtuálních sociálních médií navíc neviditelně dopředu třídí data, která se k nám dostávají, a mají sklon vybírat nám takové odkazy, jaké vyhovují našemu vlastnímu vidění světa, čímž nás uzavírají – jak to pojmenoval Eli Pariser – do vyfiltrovaných bublin. Zatímco u klasických médií jsme si postavy editora vědomi a editorská politika konkrétního médiabývá alespoň v hlavních rysech známa, algoritmický „editor“ uzavírající nás do vysoce personalizované vyfiltrované bubliny našeho virtuálního světa je mnohem méně „čitelný“.
Otřesená fakta
Jestliže britský deník The Guardian provozuje, s odkazem na svého bývalého editora CP Scotta, komentářovou stránku s mottem „Comment is free… but facts are sacred“, současný, stále vlivnější veřejný prostor mimo klasická moderní média bychom mohli charakterizovat spíše heslem „comment is sacred… but facts are free“. Každý má právo na názor, který se stává nedotknutelnou a nezpochybnitelnou posvátnou krávou. Fakta na jejich podporu ve své bublině na internetu vždy najdeš.
V ideálním moderním rozložení se na veřejnost dostávala pouze pevná, stabilizovaná, vědecky ověřená či podpořená fakta. Proto mohla mít auru „posvátnosti“. Intelektuálové je veřejnosti prezentovali, interpretovali, ale málokdy se jim takříkajíc dívali do útrob. Toto rozložení se dramaticky mění právě s masivním rozšířením nových komunikačních technologií, které nejen činí fakta a informace dostupnějšími, ale také křehčími. Odborné spory o fakta se dostávají více na veřejnost, unikají a kradou se emaily z diplomatické, ale i vědecké komunikace. Ze strany států, korporací a někdy i soupeřících vědeckých skupin se vedou informační války a kampaně zaměřené na dekonstrukci nepohodlných faktů ve veřejném prostoru, která se týkají očkování, klimatické změny, nukleárních zbraní nebo povahy islámu. To představuje úrodný humus pro růst a rozkvět nejrůznějších konspiračních teorií.
Ze strany států, korporací a někdy i soupeřících vědeckých skupin se vedou informační války a kampaně zaměřené na dekonstrukci nepohodlných faktů ve veřejném prostoru, která se týkají očkování, klimatické změny, nukleárních zbraní nebo povahy islámu.
Rozdíl mezi názorem a faktem se ve výsledku destabilizuje a smývá. Není to ale právě to, za co vedli v devadesátých letech Baumanovy postmoderní intelektuálové své „vědecké války“ proti nezpochybnitelné autoritě faktů a jejich vyvolených hlasatelů? Nesklízíme teď v podobě výroků „islamologa“ Konvičky, poslankyně Nytrové nebo amerického prezidentského kandidáta Trumpa, Parlamentních listů a více či méně anonymních internetových diskuzí hořké plody dřívějšího intelektuálního tažení proti faktům? Myslím, že zdaleka nejzásadnější je na této proměně veřejného prostoru a jeho dynamiky samotná technologie a nové způsoby zapojení, které internetová komunikace umožňuje. Klíčovou otázkou je, jaká je v této nové situaci role intelektuálů a intelektuálek? Máme a můžeme se vrátit k roli „zákonodárců“, kteří autoritativně rozliší názory od faktů, novinářské kachny od podložených tvrzení? I kdyby to bylo možné, nemyslím, že by to bylo žádoucí. Úkol, před kterým stojíme, je vydržet zhroucení jasného rozdílu mezi názorem a faktem a nově promyslet a pochopit, co fakta jsou, jak vznikají a jak s nimi ve veřejných a politických debatách a v našem rozhodování zacházet.
Fakta si spojujeme s objektivitou, nerozporností a vysokou mírou stability. Nepatří k nim emoce, nepromítají se do nich hodnoty, zde mluví „skutečnost sama“. (Ostatně proto nebyly dlouhou dobu do vědeckého provozu připuštěny ženy jakožto údajně emocionální bytosti a ani jejich dnešní schopnosti v přírodních vědách se někdy neobejdou bez zpochybňujících komentářů.) Proto nás zneklidňuje odborná neshoda ohledně faktů a především odhalení toho, že se do faktu promítl nějaký politický, ekonomický nebo jiný zájem. I poučený názor je naopak spíše subjektivní, představuje interpretaci, hodnotově zakotvené stanovisko, je pohledem z určitého místa. Proto nás na rozdíl od faktů nepřekvapuje pluralita názorů a jejich vzájemná rozpornost.
Úkol, před kterým stojíme, je vydržet zhroucení jasného rozdílu mezi názorem a faktem a nově promyslet a pochopit, co fakta jsou, jak vznikají a jak s nimi ve veřejných a politických debatách a v našem rozhodování zacházet.
Jak nicméně ukazuje sociologie vědy a také stále častější úniky vědeckých sporů na veřejnost, i fakta jsou vždy výsledkem pohledu nebo zachycení skutečnosti z určitého místa – třeba pod mikroskopem, za předpokladu platnosti určitého axiomu, prostřednictvím dalekohledu, sociologického dotazníku nebo etnografického pozorování. Do procesů vytváření a stabilizace faktů je také vždy už zapletena spousta hodnot – třeba uznání či neuznání hodnoty života laboratorních zvířat nebo preference ohledně toho, jaké směry vědeckého výzkumu a jeho aplikací chceme jako společnost z veřejných rozpočtů podporovat. A konečně se jako neurčitější, mnohoznačnější a tekutější ukazuje i „skutečnost sama“. Pokud jsme v moderním rozložení vymlčeli a vyhnali tyto vlivy a neurčitosti dveřmi, v digitálním věku se s novou naléhavostí vrátily do hry nejedním oknem na monitoru.
Intelektuál špinavý od hlíny
Udržet pole, ve kterém proti sobě stojí objektivní fakta a subjektivní názory, dnes není možné. To ale samozřejmě neznamená, že „anything goes“, že je vše možné a že by vše možné být mělo. Nebo že máme po odhalení, že nejsou tzv. objektivní, fakta zavrhnout a oddat se svévolné manipulaci. Jde o to naučit se kriticky vyhodnocovat, z čeho všeho a jak pečlivě jsou konkrétní fakta/názory (mohli bychom jim zde říkat třeba fázory) poskládány, jaké jsou jejich limity a přednosti. Pohybovat se v oblasti neurčitosti.
Pro intelektuály to znamená začít sami u sebe, čili přestat využívat rétoriku fakta versus hodnoty tam, kde se hodí na obranu vlastních pozic, ale hrát s otevřenými kartami a důsledně připouštět, že všechna fakta jsou konstruovaná a podmíněná, nikoli zjevená a prostá podmíněností. Znamená to také najít způsoby, jak otevřít účasti veřejnosti nejen arénu „názorů“, ale také vytváření fakticit. Digitální technologie, které v posledních několika letech tak výrazně otřásly podobou veřejného prostoru a jeho dynamikou (kdo by si před pár lety představil, že osoba typu Donalda Trumpa bude republikánským kandidátem na prezidenta, neřkuli prezidentem zvoleným), mohou být i prostředkem zapojení široké veřejnosti do tvorby fázorů. Už dnes se rozvíjejí nejrůznější podoby vědy a výzkumu, otevřené účasti tzv. laiků, pacientských či environmentálních sdružení při tvorbě dat, analýz či vývoji technologií. Je myslím velkou výzvou tyto zkušenosti a pokusy zahrnout do vzdělávacích procesů již od nejnižších stupňů škol. Dokud bude ve společnosti naopak převládat pocit, že fakta jsou v rukách nepřátelských elit a jediná široce dostupná možnost, jak se do tvorby fázorů zapojit, vede skrze přeposílání a lajkování kachen, skončíme v říši generalizované konspirační teorie.
Intelektuála bych si v tomto kontextu představila nikoli jako zákonodárce či tlumočníka, ale spíše zahradnici či zahradníka kolektivní veřejné zahrady, který se špiní od hlíny, experimentuje se semínky, obrací a kypří půdu, šlechtí a kříží odrůdy a je otevřený tomu, co se urodí. Věnuje se činnostem mnohem obyčejnějším, hybridnějším a tělesnějším, než jak kdy vznešená, a přitom tak často vysmívaná kategorie intelektuála naznačovala.
---