Křesťané, vlastenci a usvědčený arcibiskup

Adam Borzič
17. 2. 2018
                                                                                                                                              ©Barbora Klimszová

 

Otevřený dopis některých progresivních křesťanek a křesťanů papežovi Františkovi, v němž jej žádají, aby neprodlužoval arcibiskupovi Dukovi jeho mandát, vyvolal nečekaný mediální rozruch. Signatáři dopisu byli dokonce přirovnáni k 99 pragovákům zvoucím v roce 1968 sovětská vojska – Institutu Václava Klause se tak podařila vpravdě kouzelná analogie, když fakticky přirovnal papeže Františka k tehdejšímu sovětskému vedení. Je příznačné, že jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman ve své obhajobě kardinála Dominika Duky zdůrazňují jeho „vlastenectví“. To, co autorkám a autorům dopisu na českém primasovi vadí, je zde přeznačeno jako zodpovědný vztah ke vlasti.

Nuže, řekněme si na rovinu, že vlastenectví, a to ani ve svých nejušlechtilejších formách, není v žádném ohledu křesťanskou ctností, ať už si o tom církevní konzervativci myslí, co chtějí. V Kristu nehrají národní rozdíly žádnou roli. Arcibiskup Duka je právem autory otevřeného dopisu kritizován, že místo aby se zastával nejslabších a nejzranitelnějších, paktuje se s trůnem (podle Institutu Václava Klause ovšem dal „církvi vlídnou a otevřenou tvář vůči státu a občanům“) a zastává populistická stanoviska k imigrační krizi (opět dejme slovo IVK, který jej hájí rétorickou otázkou: „Je hnědnutím to, že se nezařadil do šiku vítačů, jejichž cílem je uměle, masově a organizovaně přesouvat z Asie a Afriky miliony nábožensky, kulturně a civilizačně s námi nekompatibilních lidí a řízeně je usídlovat v evropské krajině, v našich městech a obcích?“)

Myslím, že tato masivní obrana z extrémně pravicových kruhů pana kardinála vlastně dokonale usvědčuje. Z perspektivy evangelia je zřejmé, že křesťanský biskup nemá primárně ukazovat „vlídnou a otevřenou tvář církve státu“, ale všem lidem bez rozdílu, zvlášť ale těm posledním a nejzranitelnějším. Mocné a bohaté má naopak vyzývat k pokání a odpovědnosti! Za celou dobu Dukova působení v arcibiskupském úřadu jsem nikdy neslyšel z jeho úst ani náznak takové snahy. Krom toho autorům oné tragikomické reakce na otevřený dopis Odduka jaksi uniklo, že křesťanství samo přišlo do Evropy jako náboženství „nábožensky, kulturně a civilizačně s námi nekompatibilních lidí“. A proto bylo také pronásledováno.

Především ale musíme zdůraznit, že z hlediska křesťanské víry neexistují žádní „s námi nekompatibilní lidé“. Povinnost lásky k bližnímu zahrnuje všechny lidi bez rozdílu. Kdo toto popírá, popírá samotný fundament křesťanské víry – slova a postoje Ježíše Krista. U posledního soudu nebudeme dotazováni, zda nás zvali na večeře prezidenti a potentáti, ale zda jsme se ujali těch posledních, zda jsme je nasytili, napojili a ošatili – a to se týká zvláště lidí na útěku před válkami a hladem. A kdo by v tomto kontextu chtěl šermovat na adresu muslimů slovy jako „nepřátelé naší civilizace“, tomu bych rád doporučil, aby si zalistoval v evangeliích a vyhledal si místa o lásce k nepřátelům. I tou jsme povinováni, pokud je pro nás Kristus směrodatný. Ne že bych si nedej Bože v koutku duše myslel, že všichni muslimové jsou nepřáteli Západu.

Otevřený dopis iniciativy Odduka není žalováním cizí mocnosti (pro katolické křesťany papež nemůže být cizí mocností!), jak se nás snaží přesvědčit Klaus a Zeman, ale prorockým hlasem laiků adresovaným papeži, aby ukončil agonii vyprázdněné a do sebe zahleděné místní církve, která vytváří spojenectví s populisty a národovci. Je samozřejmě otázka, zda tak papež František učiní. Jedno je ale jisté už nyní, bývalí a současní prezidenti svojí halasnou obhajobou kardinálovi Dukovi moc neprospěli. Nechtěně ukázali, v jakých kruzích nachází kardinál pro svoje působení podporu. Paradoxem této situace pak je, že možná právě díky nim se otevřený dopis k bratru Františkovi vůbec dostane.

Za nejpodstatnější na celé kauze pokládám skutečnost, že progresivní katoličky a katolíci se přestávají bát a otevřeně vystupují v duchu evangelia. A také to, že konzervativci začínají přicházet o monopol na křesťanství ve veřejném prostoru, jak přesně podotkl básník Jan Škrob ve svém textu na A2larmu. Ať už dopadne celá kauza jakkoli, česká křesťanská scéna se zřetelně mění. Je víc než symbolické, že hlasem naděje jsou dnes v církvi mladí lidé. A neméně symbolické je, že kardinála se zastávají tak halasně zrovna mocní tohoto světa. O tom, jaké má křesťanství v jádru vztah k těmto strukturám, je dobré někdy meditovat při pohledu na Kristův kříž. Je dobré přemýšlet, kdo že to Krista tehdy odsoudil…

 

---

 Adam Borzič je básník, překladatel a publicista. Od roku 2013 je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (2011), Počasí v Evropě (2013), za kterou byl v roce 2014 nominován na Magnesii Literu, a Orfické linie (2015). Ukázky z jeho poezie byly přeloženy do řady evropských jazyků. Vedle literatury se zabývá psychoterapií a spiritualitou.

 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít