Tereza Semotamová: Radikální potřeby
Zdroj: databazeknih.cz
Radikální potřeby komentovat ženy
Po otevření již třetí knihy spisovatelky Terezy Semotamové se na vás vyvalí proud nekončících myšlenek, vjemů, nálad, pocitů, které se prolínají s přímou řečí, a v tomhle tempu vás kniha nese po celý čas čtení. Radikální potřeby jsou jakýmsi zápisníkem jedné pražské umělkyně, přičemž lze tušit, že mnohé vychází také z autorčina života. O autofikci se však v tomto případě nejedná, i když některé bezejmenné postavy není těžké identifikovat, pokud se v dané bublině také pohybujete.
Vypravěčkou je sochařka Hana, která se potýká s nenaplněnými tužbami a potřebami. Ze skříně vyšla do světa a tam se trochu potácí, neví kudy kam. Žije sama, má svého blízkého kamaráda a souseda v jednom, svého ex, s nímž kouká čas od času na filmy (zejména poté, co kamarád zmizí) a Odborníka, s nímž udržuje „situationship“, i když by raději „relationship“. Tenhle borec ale raději kope za planetu Zemi než za ženu-partnerku. A tak bloumá světem sama, sjíždí Netflix, scrolluje na Instagramu, polemizuje nad klimatickou změnou a feminismem. Od knihy žádnou zápletku nečekejte, je to spíše (sebe)reflexe vzdělané single mileniálky, která se chce uplatnit jako umělkyně a stále věří na lásku.
Radikální potřeby jsou ukotvené v realitě, Semotamová nevytváří žádný fantaskní svět, polemizuje s reálnými kauzami, komentuje aktuální dění u nás i ve světě (kniha se odehrává před pandemií a během ní), reflektuje život svobodné vzdělané ženy a zejména její každodenní patálie s tím související: „V posteli. Po letech se nestydím za svoje tělo, už je neustále nezakrývám, jsem nahá. Dokážu se na něj i chvíli dívat a být s ním jedno.“
Už po přečtení prvních vět je jasné, kterým směrem se kniha bude ubírat. Ano, je psaná z pohledu ženy a ano, zabývá se zejména ženským světem (myslím, že každá mileniálka se potýkala minimálně jednou za život s otázkou, jestli její tělo odpovídá normě, kterou na ni křičely billboardy vyvěšené po celé republice). Rozhodně ale není knihou určenou pouze ženám, ale zdá se, zejména po přečtení některých recenzí, že u některých mužů narazí, jak je patrné například z textu Ondřeje Horáka („Ublížená umělkyně hledá blížence. Má cenu číst nový román Terezy Semotamové?“ LN 30. 5. 2024), v níž karikuje Haniny úzkosti až do takové míry, že je srovnává se Sophiinou volbou (a to je předem prohraný zápas).
Horák se vůbec vypořádává s textem Semotamové svérázným a dost osobním způsobem — v konečném důsledku se téměř vůbec nezabývá literární formou Radikálních potřeb, ale kritizuje charakter vypravěčky. Krom toho, že tak působí jako naprostý neználek literárního žánru, je zaujatý, až útočný – to jsme snad všichni pocítili – při četbě jeho pseudorecenze. Horákův problém s ženami-spisovatelkami vůbec nepřímo potvrzuje i tento výrok: „Ovšem abychom měli jistotu, že vypravěčka je typická dobová pipka, dozvíme se taktéž to, že má ráda módní slátaniny Irky Sally Rooneyové.“ Rozuměj: pro Horáka je to slátanina, protože to napsala žena. Navíc žena umělkyně, která hledá „oplodnitele“, i když tyhle děti budou „daleko spíš zátěží pro státní kasu“.
Tahle vsuvka se možná zdá nepatřičná, ale vzhledem k tomu, že stále ještě řešíme, jestli takzvaná ženská témata (a vlastně ženy vůbec) mají své místo ve veřejném prostoru (viz konfrontace kolem podcastu Slast Lindy Bartošové), je nezbytné vyvarovat se podobných výpadů, které zavání spíš osobním problémem než odborností nebo specifickou literárně kritickou interpretací.
Ale zpět k textu Terezy Semotamové: Hana je ironická. Možná až tak moc, že se pro některé stává nepochopitelnou. Autorka ráda provokuje. Hodně střídá výrazové prostředky, nakládá s nimi volně, perspektiva se obměňuje, používá dost anglických a německých výrazů, ale i přes chaotické uspořádání drží text stylisticky pohromadě a daří se jí udržet čtenářskou pozornost po celou dobu čtení, jelikož i přes leckdy banální zápisky se čtenářstvem přímo komunikuje: „Divíte se, kde to žiju? No skříň to není, je to drahý byt ve velkoměstě.“ Ve svých zápiscích reflektuje mimo jiné gentrifikaci Prahy, klimatické změny (recyklace do každé domácnosti), postavení žen („Barbora Tachecí se ve svém pořadu ptá single bezdětné operní pěvkyně Evy Urbanové, zda jí to celé za to stálo.“) a vůbec celé společnosti (například v otázkách spravedlivé odměny za vykonanou práci jako základní právo). Vše je navíc zabaleno do otázky mezilidských vztahů: „Jako by jediným legit způsobem života bylo žít v partnerství.“ Hana s tím polemizuje, ironizuje status partnerského svazku, stejně jako všechno ostatní, ačkoliv se jím nakonec neustále zabývá. Vedle potřeby se stravovat klade také potřebu být ve vztahu.
Svým způsobem je to vlastně milostný román, a to román digitální doby. Všechno se odehrává přes chytrý telefon, (ne)komunikace přes písmenka na displeji, včetně „ghostingu“ — ano, i to je zpráva. Hana je tím vlastně tak zaneprázdněná, že si ani nevšimne, jakou transformací prochází její blízký kamarád. A dost možná si ani nevšimne, jak únavné je pro ostatní být tak sebestředná. Když pak potká někoho, s kým by jí možná i bylo hezky, ba co víc: kdo se k ní chová hezky, přijímá to s nedůvěrou.
Radikální potřeby jsou v konečném důsledku zejména výkřikem ženy, která hledá své bezpečné místo ve světě, nemají žádné vyšší literární ambice ani se nepokoušejí o nějaký přesah. Možná je to výsledek terapeutického psaní, možná je to pokus o vytvoření románu bez příběhu, poskládaného z facebookových (nebo X) statusů, instagramových fotek a vyhledávaných slov na Googlu, přičemž v popředí jsou emoce a momentální nálada, zkrátka každodenní banality, které mají na zmíněné emoce bezprostřední vliv. Určitě je to ale také kniha reflektující covidovou pandemii, sociální izolaci či emocionální vyhoření („Čekám, kdy se lidi začnou dobrovolně propadat do exekuce, aby zažili něco, co je opravdu zasáhne.“). A je to kniha lehce stravitelná, která otevírá široká témata a vybízí k sebereflexi. V tomto pohledu působí Radikální potřeby Terezy Semotamové rozhodně svěže.
Tereza Semotamová, Radikální potřeby
Argo, 2024
