Teorie King Konga: Virginie Despentes
Trigger warning: znásilnění, násilí, prostituce, porno, kritika kapitalizmu.
Ouverture: Kdo je Virginie Despentes?
V českém prostoru je dobře známá a reflektovaná její románová trilogie Život Vernona Subutexe (2015–2017, česky 2023–2024) z prostředí pařížského undergroundu. Jako režisérka se proslavila například zfilmováním svého debutu Baise-moi (2000), přičemž tato „nízkorozpočtová parodická žánrovka“, jak o filmu mluví sama Despentes, si na databázi ČSFD vysloužila přísných 23 procent. Slovy jednoho z uživatelů: „Buď se střílí, nebo šuká.“
Životopisně se Despentes – namísto očekávaného rozšíření titulů „spisovatelka a režisérka“ o pojmy jako „filozofka, herečka nebo publicistka“ – pohybuje spíš na škále „uklízečka až prostitutka“. A je to především tato životní zkušenost, kterou reflektuje její kultovní Teorie King Konga (2006), čerstvě vydaná i v českém překladu Petry Zikmundové. Sbírka sedmi esejů je výrazně autobiografická, označovaná i jako „manifest“, čili text provokativní, dožadující se a hodnotící. Po přečtení ale dodávám, že Teorie je zejména inteligentní, zábavná a odvážná. Nepožaduje ani souhlas, ani empatii, spíš oboje přirozeně vyvolává.
Knihu jsem dostala k Vánocům od kamaráda s poznámkou, že v anotaci stojí „Píšu za šeredy a pro šeredy, pro každou stařenu, lesbu, mužatku, frigidu, nevyšukanou, nešukatelnou, hysterku, bláznivku, pro všechny ty, které nevyhovují standardům hlavního trhu dobrých žen,“ a tak by se mi to mohlo líbit… Měl pravdu.
1. „Bad Lieutenantes“ aneb pro ty, kterým se nedaří
A teď jsme u toho – chci popsat první esej Virginie Despentes a prakticky by mi stačilo ji opsat: Bad Lieutenantes je veřejné prohlášení, jakýsi seznam, za a pro koho Virginie píše. Ženy, které neodpovídají poptávce, snu ani žádosti, ženy skutečné i takříkajíc neskutečné – ať už neskutečně otravné a nežádoucí, anebo stvořené pery mužů (čili všech těch velkých romanopisců, jejichž jména jste si museli ve škole zapamatovat), kteří „si vymýšlejí jenom ženy, se kterými chtějí spát.“
„Postava ženy, co neumí chodit v ženství, mi není jenom sympatická, považuji ji za nezbytnou. Stejně jako postavu sociálního, ekonomického nebo politického břídila.“
A ne, není to jen o tom mít vagínu, nýbrž o tom, co se chce, aby slovo „žena“ znamenalo, možná i proto Virginie upozorní: „…a když už jsem v tom, stejně tak píšu i pro muže, kterým se nechce dělat ochránce, pro ty, co by jimi byli rádi, ale nevědí, jak na to, co se neumějí prát, co se snadno rozbrečí, nejsou ctižádostiví, soutěživí, obdařeni v kalhotách ani agresivní…“ Čili pokud také úspěšně selháváte v tom být takoví, jací byste podle názoru vašeho okolí, algoritmu Instagramu nebo bývalého partnerstva být měli, tyto eseje jsou určené i pro vás. Ostatně citát z jiné slavné eseje, a sice z Vlastního pokoje Virginie Woolf, který úvodní text uzavírá, podtrhuje tuto potřebu demaskování, zviditelnění, zpřítomnění těch, kteří selhávají, a to ve fiktivním i nefiktivním kontextu.
2. „Vojedeš ty mě, nebo já tebe?“ aneb nevyhrává nikdo
V druhé eseji Virginie krátce reflektuje své vlastní dětství a dospívání v sedmdesátkách. Všímá si, že to byla právě feministická revoluce, která jí umožnila dělat si to, co chtěla, aniž by si musela vůbec uvědomit, že nějaká revoluce ve (francouzské) společnosti proběhla či probíhá. „V bance jsem si založila účet na vlastní jméno, aniž jsem tušila, že patřím k první generaci žen, co to může udělat bez svolení otce nebo manžela.“
Jisté – nenahraditelné – výhry ale už nestačí, protože internalizovaná podoba kontroly, kterou s sebou přináší věčně vítězící kapitalizmus, nakonec obětuje ženy i muže. Virginie se nejprve pozastavuje nad šokujícím množstvím sexy dívek, jejichž ochotu posloužit jako předmět touhy interpretuje jako psychoanalytickou potřebu omluvit se za vlastní intelektuální zdatnost či úspěch. „Jako by přemíra ženskosti byla omluvou za mužskou ztrátu výsad, způsobem, jak uklidnit je a zároveň sebe samu.“ Následuje pozorování intenzivní promateřské propagandy a rozkrytí, jak stát–matka ví nejlépe, co je pro jeho děti „dobré“. Současné, dle Virginie infantilizující formy organizace jsou pouze přípravou na ještě efektivnější a důkladnější kontrolu společnosti.
„Je to zdomácnělá obdoba toho, co funguje na celospolečenské rovině: stát, který nás čím dál víc kontroluje, ví líp než my, co máme jíst, pít, kouřit, požívat, co jsme způsobilí sledovat, číst, chápat, jak máme cestovat, jak utrácet vlastní peníze, jak se bavit.“
Glorifikace mateřství, na které se hyperaktivně podílejí média, není podle Virginie výhrou staré feministické revoluce a uznáním dosud neplacené práce, není to „láska k ženství“, nýbrž podmínka ještě větší kontroly a příprava na fašistický úpadek. Mechanizmus studu, který tak dokonale kontroluje ženy, přebírá nakonec kontrolu nad celou populací. „Kapitalismus je rovnostářským náboženstvím v tom smyslu, že si nás podrobuje všechny a v každém vyvolá pocit, že je v pasti, tak jako v ní jsou všechny ženy.“
3. „Takhle zvrácenou ženskou nejde znásilnit“ aneb pozor, trigger
Virginie otevřeně píše o svém znásilnění, když jí bylo sedmnáct. Žádné varování nepřidává, ale nabízí strohý, nekompromisní jazyk, konstatující mužské násilí páchané na ženských tělech. Virginie znásilnění glosuje jako (příliš) běžnou, skoro až rutinní záležitost – zejména proto, že slovo „znásilnění“ se nepoužívá dostatečně často a bývá obkecáváno různými vysvětleními, která jsou i v českém diskurzu velmi dobře známá: byla opilá, vlastně to chtěla atd. Virginie reflektuje, jak teprve prostřednictvím vyprávění své přítelkyně nahlédla i vlastní zkušenost:
„Skrze její příběh jsem pochopila, že je to něco, čím se člověk nakazí a už se toho nezbaví. Infekce. Do té doby jsem si říkala, že jsem to zvládla dobře, že mám hroší kůži a v životě na práci jiné věci, než abych se nechala traumatizovat třema buranama. Až když jsem viděla, do jaké míry vnímám její znásilnění jako událost, po které už nic nebude jako dřív, jsem oklikou pochopila, jak prožívám vlastní případ. Jako zranění z války, která se musí nést ve tmě a v tichosti.“
Nedostatek rad mezi ženami navzájem, absence rozhovoru, ticho, které znásilnění provází, prolomila pro Virginii až Camille Paglia článkem v časopisu Spin roku 1990. Článek, ve kterém Paglia prakticky říká něco jako „pokud se ti to stane, otřepej se a jdi dál“, Virginií nejprve hluboce otřásl a následně změnil její pohled – bylo to totiž poprvé, kdy pro ni někdo nahlas přiznal, že znásilnění je součástí rizika spočívající v tom „vyjít ven“, chovat se „rizikově“, čili nikoliv jako „spořádaná žena“ být po setmění doma.
„Léto 2005, Filadelfie, sedím naproti Camille Paglia, vedu s ní rozhovor pro jeden dokumentární film. Poslouchám ji a nadšeně přikyvuju. ‚V šedesátých letech se v kampusech holky v šest večer zavíraly na pokojích, kdežto kluci si dělali, co chtěli. Ptaly jsme se: ‚Proč tyhle rozdíly v zacházení?‘ Bylo nám vysvětleno: ‚Protože svět je nebezpečný, někdo by vás mohl znásilnit,‘ a my na to: ‚Tak nám tu možnost nechat se znásilnit dejte.‘“
Toto je první moment v rámci četby, kdy nesouhlasím... Virginie Despentes se odkazuje na mně tak protivnou Camille Pagliu, kontroverzní americkou feministku, proti které jsem se v minulosti ohrazovala? Vytočila mě tehdy knihou esejů Svobodné ženy, svobodní muži, k níž napsala předmluvu spisovatelka Bianca Bellová, jméno toho času rezonující zase kvůli provokativnímu článku „Proč nejsem feministkou“ z roku 2019.
Snažila jsem se napsat, že se Bellová se svým „ale já jsem nikdy problémy neměla“ může jít vycpat, totiž že nemůže své osobní zkušenosti klást jako kontra argument proti celému diskurzu. Její blahosklonné doporučení, aby se feministky věnovaly skutečným problémům (například dětským sňatkům v Evropě) namísto plevelení naší krásné češtiny slovy jako „mansplaining“ anebo hůř „toxická maskulinita“, mi přišlo absurdní. Byl to zase jen boj o slovo, kdo nebo co je feminizmus, přičemž Bellová by řekla: „Jsem feministka v Pagliině smyslu, ne v dnešním smyslu.“ A já teď čtu Virginii Despentes, která je feministka v „mém smyslu“ (asi proto, že mám nadváhu, nebo proto, že je to francouzská levičačka?), a ta mi tu před očima oslavuje feministku Pagliu…
Jenže Bellová, Paglia, a nakonec i Despentes prostě chtějí říkat to, co chtějí a jak chtějí, a je to tak dobře. Zřejmě se jim děje to, co nám všem: zařazení do škatulky, bubliny, „okruhu“, tj. jsi žena, čili nemůžeš – nedokážeš – nepochopíš – musíš být taková – mít takové názory, ať už feministické, či jiné. Dospívám k závěru, že to Despentes odpustím proto, že mluví z podobné společenské třídy jako já: protože to, co mě nakonec nejvíc vytáčí třeba na veřejných názorech spisovatelky Bellové, je její otevřená podpora iluze tzv. rovné startovací čáry, představa rovných příležitostí, na které dosáhne ten, kdo o ně opravdu zabojuje, bez ohledu na pohlaví. (Viz i její nedávný metaforický kopanec: Měj děti, protože „budeš s nimi spokojenější než s kočkou a lahví vína.“ Kočky a víno? Vážně? Hledejme nové příměry!)
Zatímco spravedlivý hněv Despentes má pro mě nádech třídní spravedlnosti, Bellová ve své předmluvě k Paglii obdivuje muže za to, že „staví domy, mosty, silnice a mrakodrapy, že čistí kanalizaci a kácejí stromy“, a je to Despentes, kdo jedním dechem dodává: a vraždí, znásilňují, podléhají výrobě jako my všichni, protože žijeme v kapitalizmu. S pětiletým odstupem znovu reflektuji i na recenzi této knihy Camille Paglie z pera Mileny Lenderové a na její kritiku současného feminizmu coby ideologie a říkám si: no dobře, ale co jiného je kapitalizmus než ideologie? Co jiného je přihlášení se k „individuální svobodě“ než ideologie? Co jiného je „biologické pohlaví“ než ideologie?
Nechce se mi argumentačně zvítězit a asi nejsem „až děsivě vzdělaná, myšlenkově nespoutaná“ jako Paglia, ale furt můžu konstatovat, že přinejmenším z existenčně-finančního hlediska by mi ostatní ženy včetně Bellové jistě daly za pravdu. (A pokud ne, tak je mi to jedno, stárnu a jsem smířlivější.) A dospívám také k tomu, že mi nebude vadit ani obdiv Virginie k Paglii, pokud jí umožnil necítit se doživotně jako kus lejna jenom proto, že jí někdo ublížil, a ona se z principu styděla bránit, protože tak byla vychovaná.
Raději než Pagliin „přírodní výběr“ a tvrzení, že ženy jsou přirozeně slabší (v čemkoliv), volím pohled Virginie: „Podstrkuje se nám to jako přirozená – pudová – skutečnost, přitom je to vykonstruované politické přesvědčení.“ Virginie se totiž nebojí jít s kůží na trh, nezaklíná se důmyslnou argumentací, odkazy na první ani padesátou vlnu feminizmu, ale říká: Ano, od mládí masturbuji s představou, že se mě někdo zmocňuje, a docházím k závěru, že ve mně vládnou „kulturní mechanizmy“, které nemáme ani zvědomělé, natož pod kontrolou. A je potřeba o tom mluvit.
4. „Noci s nepřítelem“ aneb prostituce
„Co jinak nezajištěné ženy vykonávají za práce a za jak ubohé platy svůj čas prodávají, to nikoho nezajímá. To je prostě úděl žen, co se narodily chudé, s tím se přece dá bez problému smířit. Spát ve čtyřiceti letech na ulici jim žádná legislativa nezakazuje.“
Po těžké kapitole o znásilnění se Despentes pouští do dalšího vosího hnízda: do sexuálních služeb. Ostře se ohrazuje proti názoru, že by sexuální služby za peníze jakkoliv poškozovaly ženskou důstojnost. Opět konstatuje, že kdyby ženy „měly na vybranou, tak to nedělají“, protože většina lidí by svou práci nedělala, kdyby nemusela. Naopak rozkrývá odpor k prostituci jako nevědomě motivovaný strach z konkurence a ukazuje, jak se ve Francii zneužívá argument úcty – pozice provdané ženy nesmí ztratit na atraktivitě –, aby se zabránilo právní ochraně či nastavení bezpečných podmínek pro lidi, kteří se tuto práci rozhodnou vykonávat.
Autorka se doznává, že vyprávět o vlastní zkušenosti není lehké, ale píše s potřebou demytizovat způsob, jak se k této práci dostala, a mylné představy o nutnosti být neskonale sexy, aby se člověk mohl stát prostitutkou. Stačí „hra na ženskost“, podtržení oněch rysů, které tak ráda obdivuje reklama či televize...
„Pokud mě paměť nešálí, a mám za to, že ne, těžké nebylo vypořádat se s jejich agresivitou, pohrdáním, nebo některou z jejich zálib, ale spíš s jejich osamělostí, smutkem, sinalou pletí, nešťastnou plachostí, s tím, jak bezelstně odkrývali své nedostatky a slabosti. S jejich stářím, touhou dotýkat se svými starými těly mladého masa. S jejich velkými pupky, malými ptáky, ochablými zadky nebo žlutými zuby. Znesnadňovala to jejich křehkost.“
Autorčin pohled do zákulisí prostituce skýtá citlivé pasáže o křehkých bytostech, které se mnohdy chtějí hlavně objímat nebo hladit, ale i o silných ženách, které rozhodně nejsou oběti či chudinky proto, že dělají v tomto byznyse. Muže sexbyznys činí mužnějšími, z ženy se stává zavrženíhodná bytost – tuto logiku čte Despentes opět politicky a ve smyslu kontroly: sexualita mužů musí být ostudná, zákony co nejkomplikovanější a sexuální služba by měla být zadarmo stejně jako domácí práce, takový je status quo.
„Dichotomie matky a děvky rozčleňuje ženské tělo podobně jako hranice mapu Afriky: bez ohledu na místní skutečnost, výhradně podle zájmů kolonizátorů. Nevyplývá z ‚přirozeného‘ procesu, nýbrž z politické vůle. Ženy jsou odsouzené k rozervanosti mezi dvěma neslučitelnými možnostmi. A v pasti další dichotmie jsou muži: to, z čeho se jim postaví, musí být vždycky problém.“
Despentes nakonec spojuje, jako pravá francouzská spisovatelka, psaní a prostituci: stávat se veřejnou ženou je vždycky rizikové a nutně vede k soudům. Násilí pro ni nespočívá v tom, že muž uspokojuje svou touhu na ženském těle, násilí je pro ni fakt, že někdo cizí rozhoduje o tom, co je nebo není důstojné.
5. „Pornočarodějky“ aneb I am sexy and I know it
V návaznosti na prostituci se Despentes také zastavuje u kouzla porna a otázky, proč tolik lidí vlastně popuzuje. Dospívá k velmi upřímnému závěru, že je to nejspíš tím, že porno narušuje obraz, jaký mají lidé o sobě samých; mluvit o svých touhách není součástí naší sebeprezentace. To by tolik nevadilo, kdyby se na debatu o pornu nenabalovalo opakované hájení ženské důstojnosti, které ignoruje ponižování žen v jiných oblastech.
„Weby zasvěcené boji proti pornu jsou početnější a urputnější než například stránky odsuzující válku v Iráku.“
I v této kapitole Despentes akcentuje politickou rovinu věci, boj proti pornu vnímá – zjednodušeně řečeno – jako třídní boj, který má bránit ženám v sociální mobilitě a samostatnosti. Doopravdy svobodná sexualita patří podle Despentes jen těm nejbohatším, kteří si mohou pořádat orgie v drahých kostýmech, zatímco matka samoživitelka musí za své chyby navždy pikat věčným sociálním vyloučením, což dokládá kauzou Paris Hilton, kterou její třída určuje víc než její pohlaví. Paris si může dělat, co chce, protože „náleží ke kastě, co má historické právo na skandály a nemusí se řídit pravidly, která se vztahují na prostý lid”. My ostatní jsme spoutáni, konfiskováni, pod dohledem (internalizovaného) fízlovství.
6., 7. „King Kong Girl“ a „Tak čau, holky“ jako výzva k odvaze
Předposlední esej nás přivádí jednak k fantastické a radikální interpretaci děje filmu King Kong, která by se asi dala shrnout slovy: „Volba žít v heterosexuálním prostředí znamená obětovat to mocné v sobě.“ Zkrocený a ponížený King Kong jako zajatá touha rezonuje se všemi předcházejícími esejemi. Despentes, která se sama cítí dobře v punkové kultuře, musí jako mladičká odpovídat psychiatrovi i policistovi, proč se tak zošklivuje, když je přece taková sympatická dívka. Dnes se jako intelektuálka a spisovatelka obrací proti všem kritikům. Bere si na paškál své srovnávání s Houellebecqem (aneb Despentes jako „Houellebecq v sukni“, jak se občas píše):
„Nikdo necítil puzení psát, že Houellebecq je krasavec. Kdyby byl ženou a jeho knihy se líbily spoustě mužů, psali by, jak je krásný. Nebo není. Ale rozhodně bychom znali jejich stanovisko. A v devíti z deseti článků by po něm šli a snažili se dopodrobna vysvětlit, proč je ten muž tak sexuálně frustrovaný. Dávalo by se mu na vědomí, že je to jeho chyba, že dělá všechno špatně, že si nemá na co stěžovat. Ani posměchu by se nevyhnul: viděl ses někdy v zrcadle? Kdyby jako žena psal o sexu a lásce s muži totéž, co jako muž píše o sexu a lásce s ženami, dostalo by se mu mimořádně krutého zacházení.“
A vrací i ránu za ránou kritikům svého filmu, komentuje jeho stažení z kin a opírá se i do žen hájících status quo v dámských časopisech. Reflektuje na roli a omezení spisovatelky, všímá si, že v literatuře psané ženami se málokdy projeví otevřené nepřátelství vůči mužům, protože zřejmě nechtějí tím, co píšou, způsobit moc velký rozruch.
Nechávám na čtenářské obci, aby se do zrcadla, které nastavuje Despentes, podívala sama. Ale chtít víc, než nám bylo slíbeno, se po přečtení jejích esejů jeví jako snazší požadavek. Přemýšlím nad vlastní výchovou, nad potřebou mě chránit tím, že se budu umět pohybovat ve společnosti, dobře se strojit, hezky sedět… I já jsem se naučila, že je lepší nemluvit nahlas a demonstrovat úctu k autoritě tam, kde vím, že mi to přinese ovoce. A ani jsem nemusela být odvážná nebo hlasitá, aby přicházely konflikty. A také jsem zjistila, že bez ohledu na to, jaké budu mít schopnosti a jak moc se budu „snažit“, vždy se objeví lidé, jejichž chodník bude o něco zametenější. Ale co už, vhozená rukavice Despentes je stále na zemi – vytvořte si svůj vlastní archetyp.
„Feminismus je dobrodružství společné ženám, mužům i ostatním. Revoluce, která už je v chodu. Určitá vize světa, volba. Nejde o to, stavět drobné výhody žen proti zanedbatelným výdobytkům mužů, ale prostě všechno vyhodit do povětří.“
Teorie King Konga: Virginie Despentes
Vydáno: 2024, Garamond
Překlad: Petra Zikmundová
