Rekomando: Liza Nagibina
Neujasněnost cílů, nejistota ze zítřejšího dne, odpojenost od komunity, neustálé hledání a redefinování vlastní identity – to vše zní jako seznam příznaků hraniční poruchy osobnosti. Podle Jana Géryka jsou to ovšem symptomy specifické pro současnou společnost jako celek, jejímž produktem je postmoderní úzkostný subjekt.
Kniha vycházející z Gérykovy doktorandské práce se navzdory akademickému základu čte jednoduše a vyniká trefnými a výstižnými formulacemi. Text se zaměřuje na vztah temporality, politiky a duševního zdraví a zkoumá sociální původ narůstajícího počtu lidí s psychickými potížemi. Podrobně analyzuje sociální aspekty duševních poruch, tedy to, jak specifické společenské a kulturní trendy ovlivňují rozšíření určitých duševních poruch v různých obdobích. Například ukazuje, jak melancholii a depresi 19. století nahradila úzkost v éře postindustrializace. Na duševní poruchy tak nahlíží prizmatem historických režimů, produkujících subjekt s určitou psychopatologií. Úzkost přitom chápe také mimo rámec psychiatrické diagnózy – spíše jako obecný stav neklidu, nejistoty a neurotizace, jehož projevy „jako by vykazovala společnost jako celek“.
Géryk s pečlivou systematičnosti prochází klíčovými kulturními kódy, které k této neurotizaci přispívají. V textu nalezáme trefně popsané aspekty každodennosti, jakéhosi „ducha doby“, ve kterém se překvapivě jednoduše najdeme. Autor zachycuje univerzální, ale často také nuancované globální trendy a vytváří svérázný katalog predispozic naší sdílené úzkosti.
Klíčovou roli v Gérykově bádání hraje kategorie času. Zakládá se na Hartmut Rosově konceptu „zběsilé strnulosti“, jakéhosi paradoxního stavu dnešní doby, v němž se ruch a neustálé zrychlování života kombinují s jistou společenskou stagnací, „oslabením společenského směřování a narativity“. V přebytku zpráv, novinek a událostí se všechno děje najednou, ale zároveň se nikam nehýbeme, jsme v jakémsi bezčasí, v digitální a „kapitalistické atemporalitě“. Náš čas „je nekonečně zrychlený, ale vždy nedostačující, chybějící, utíkající, prchavý“. Zatímco čas mechanických hodin předpokládal plynutí a trvání, digitální čas se vždy zaměřuje na přítomnost a proměňuje plynulost ve střídání okamžiků. Jsou zde tak jenom časovost a nicota, nikoli trvání. Nečasová nicota mezi událostmi je přitom nesnesitelná a úzkostná.
Tento „intenzivní čas okamžitosti bez dějin“ znamená také posun k vnímání historie skrze optiku přítomného okamžiku. Navrácení společnosti k přítomnému okamžiku probíhá rovněž na úrovni veřejných institucí a subsystémů. Dle Géryka s tím souvisí ústup politiky jiným subsystémům – médiím a ekonomice. Ty se totiž proměňují tak rychle, že předbíhají schopnost politického aparátu (a také demokratických institucí a parlamentu) adekvátně reagovat na změny. Politika již tak nadále nefunguje jako „synchronizující a integrační prvek“ společnosti, každý subsystém řeší své problémy autonomně. Kvůli neustálému časovému tlaku politici navíc ztrácejí schopnost racionálního rozhodování a přechází k rozhodování experimentálnímu: nestíhají předcházet krizím, místo příčin řeší jenom jejich důsledky, neustále úzkostně vyhlížejí požáry.
Oslabení politiky, která nezvládá svou funkci temporální integrace společnosti, vede k pocitu ztráty globálního směru a smyslu. „Tempo společenských změn již překročilo rychlost, která je nutná k tomu, abychom mohli dějinně vyprávět.“ Ztráta propojenosti mezi minulostí, přítomností a budoucností vede ke ztrátě schopnosti společnosti hovořit o sobě jako o celku. Mizí velké narativy modernity a zůstáváme žít ve světě tak komplexním, že neumíme sami sebe popsat, uchopit, nic o sobě nevíme. Namísto příběhů přišla výměna informací, z narativů se stal tok transakcí, modernistické teorie vystřídala postmoderní velká data. Oslabení narativních struktur nás přirozeně přivedlo ke ztrátě kontroly a pocitu nesmyslnosti, a tedy k úzkosti. Navzdory tomu nás stále přesvědčují o opaku pozůstatky modernistických teorií, čímž jenom posilují naši kognitivní disonanci a iluzi kontroly. Taktéž modernistickým způsobem usilují o umělou narativizaci populistická hnutí, tím, že vytvářejí imaginární obrazy společenských nepřátel, „těch druhých“.
V návaznosti na Marka Fischera a jeho kritiku současného neoliberalizmu se autor věnuje trendu sociálního odcizení. Jako občané se čím dál více stahujeme do soukromé sféry a vykazujeme menší zájem o veřejné dění, pokud se zrovna nejedná o ohrožení naší spotřebitelské svobody, v důsledku slábne komunita a kolektivní solidarita. Naše identita se již tolik neopírá o příslušnost ke skupině či ke společnosti, ale spíš čelí neustálému tlaku být autentický, „bytí sebou“ a ukazování své jedinečnosti. Klíčovými životními hodnotami se stává svoboda, autonomie a nabytí nových zážitků. Tato honba za zážitky pak na individuální úrovní vede ke ztrátě kontinuity zkušeností a osobní historie, vlastní život vnímáme spíš jako nesouvislý soubor intenzivně prožitých okamžiků. Zároveň s touto zdánlivou svobodou přichází individuální odpovědnost jedince za vlastní blahobyt, selhání v nalezení štěstí se interpretuje jako selhání ryze osobní. Tento proces „privatizace stresu“ dovršuje individuální terapie jako hlavní cesta řešení psychických potíží.
Globalizace a mizející národní státy, abstraktní hrozby, jako jsou klimatická krize a pandemie. Obtížná komunikace, která kvůli desynchronizaci osobního volného času ztěžuje lidem setkávání. Digitální prostředí, jež nás znehybňuje v „neprostoru“, odpojuje nás od prostoru fyzického, a ten je překonán rychlostí peněžních transakcí či dopravy. Autorovi se podařilo obsáhnout skutečně působivou škálu jevů, přispívajících k neurotizaci společnosti. Text však paradoxně působí terapeuticky. Připomíná totiž čtenáři, že hyper-individualizovaná doba neprodukuje hyper-individuální problémy, ba naopak – v té hyper-individualizaci se všichni osamoceně pereme se stejnými démony. A nabízí fakticky opačný přístup než běžná psychoterapie, která se soustředí na klientovo individuální prožívání a zkušenosti. Géryk místo toho mistrovsky ilustruje, jak velká část důvodů, které nás do kabinetu terapeuta vůbec přivádí, je vlastně předdefinovaná a univerzální. A také, že doba, ve které žijeme, často určuje naše psychické potíže ve větší míře než naše osobní příběhy.
Společnost úzkosti
Jan Géryk
Host, 2023
