Necítíš to? Tak to řekni. Fenomén přechodných vztahů
Když jsem se ptala svých vrstevníků, co je pro ně v životě ten největší problém, ze všech stran se na mě hrnula jednoznačná odpověď: milostné vztahy. Ať už jsou momentálně zadaní nebo single, takřka jednohlasně mluví o složitosti hledání vhodného protějšku, který to s nimi bude myslet vážně. V jejich dosavadních zkušenostech přitom zpravidla nechybí jeden nebo více vztahů, pro které se vžívá označení situationship.
Podle Leony Šímové, psycholožky, psychoterapeutky a zakladatelky terapeutického institutu Jak na duši, se jedná v oblasti psychologie o relativně nový pojem, a proto ani nejde jednoznačně určit, zda takových vztahů přibývá. Podle některých průzkumů s ním má zkušenost asi 40 % mileniálů a lidí z generace Z. „Důvodů je asi více – ať už preferování osobní svobody nad závazky, prodlužující se období mladé dospělosti nebo třeba i přesun většiny seznamovacích aktivit do onlinu, který však přináší větší možnost volby, a s tím spojenou nerozhodnost, nejistotu,“ vysvětluje Šímová. Stejně tak se ale podle ní může jednat o formu ochrany, jejíž potřebu vyvolávají předchozí nepříjemné či bolestné zkušenosti.
Láska, co se neposouvá dál
Známe to všichni: když potkáme někoho, kdo nás zaujme (a zaujetí je vzájemné), následuje zpravidla první rande, a když to jde dobře, do několika dnů nebo týdnů je nová dvojice na světě. Vztah se stává oficiálním, postupně poznáváme přátele a rodinu svého protějšku, po několika měsících už možná opatrně mluvíme o společné budoucnosti. Situationship je však specifický tím, že se nikdy neposune z oné první „neoficiální“ fáze. Rande, sex, zábavné zážitky, důvěrnosti – nic z toho nechybí. Zároveň ale postupně začínají chybět jiné věci – možnost se na druhého spolehnout, opora nebo pocit bezpečí.
Přesně tak popisuje svoji zkušenost sedmadvacetiletá Sabina: „Říkala jsem si, že to má svůj čas a bylo to zábavný, ale moc jsem nevěděla, co s tím.“ Dotyčného poznala přes Tinder, a ačkoli spolu poměrně rychle začali trávit velké množství času, nikdy si nevyjasnili, kam jejich vztah vlastně směřuje. „On párkrát řekl, že nehledá nic vážnýho, ale vždycky až potom, co jsem byla nucená zatlačit ho do rohu. Ale i po tom, co to řekl, dělal všechny ty věci kolem, co jsou takovej ten krok předtím, než spolu začnete vážně chodit. Slavili jsme spolu třeba i první máj.“
Vzpomíná, že její protějšek byl zábavný a okouzlující, zároveň ale zpětně hodnotí jeho chování jako manipulativní: „Všechno se hned mohlo otočit proti tobě.“ Přitom zdůrazňuje, že po většinu doby, kdy se stýkali, neměla jasný důvod myslet si o něm něco špatného. Prostě počítala s tím, že všechno má svůj čas a že se jejich vztah už brzo posune dál. Poté, co ji mladý muž donutil k sexuálnímu styku, ale vše vyšumělo a ona přestala mít potřebu kontakt dál udržovat.
Bez jasných hranic a pravidel
Devětadvacetiletý Lukáš si v situationshipu všímá především nevyrovnané dynamiky mezi dotyčnými: „Je to frustrující, když je člověk připravenej na vztah a najde si někoho, o kom si myslí, že je to ta správná osoba… a ono to nevyjde.“ Zdůrazňuje, že na předem stanovených hranicích, ať už jsou dané jakkoli, není nic špatného, obě strany je ale musí dodržovat. „Pokud ten druhej ty hranice nerespektuje, je to taky jeho blbost.“ Specifikem situationshipu jsou právě nevyjasněné mantinely, které ho činí často tak psychicky náročným. Člověk neví, co si může dovolit, a přitom pokud si dovolí „moc“ (ať už to znamená cokoli), hrozí, že druhá strana vycouvá.
S tím úzce souvisí další typický znak situationshipu, který připomíná na stránkách Institutu Moderní láska jeho zakladatelka, psychoterapeutka a socioložka Markéta Šetinová: „O tom, co se mezi vámi děje, se nemluví. Nikdy nepoužijete slova jako ‚přítel, přítelkyně‘ nebo ‚chodíme spolu‘. Mezi další typické znaky patří také nahodilé, narychlo domluvené schůzky. Zpravidla je to tak, že jedna strana napíše či zavolá a ta druhá ‚přiběhne‘.“
O tom ví své i Veronika, která si prožila situationship s o hodně starším mužem. Vzpomíná, že pro ni bylo v podstatě nemožné dohodnout nějaká pravidla setkávání – vídali se nepravidelně a většinou podle toho, jak to vyhovovalo jemu. „Jenom kamarádka jsem být nechtěla a on nechtěl, abych byla přítelkyně,“ shrnuje, na čem vztah nakonec víceméně ztroskotal. Zároveň ale vzpomíná, že když jí onemocněli rodiče a ona prožívala těžké životní období, ten muž jí pomáhal a byl jí oporou. S koncem jejich vztahu musela vyhledat psychologickou pomoc. „To, co jsem si prožila, mělo pro můj posun v životě docela význam,“ dodává.
Konflikt svobody a touhy po blízkosti
Všichni, kteří se mnou sdíleli svoji zkušenost, shodně mluví o duševním propojení, které s vybraným protějškem pociťovali. Ve vztahu s ním setrvávali, protože doufali, že se časem vyvine v něco víc. Byl to ten druhý, kdo udával tempo a stanovoval pravidla. Zároveň ale byla z jeho strany patrná neochota k vážnějšímu závazku. Leona Šímová k tomu říká, že „neochota k závazku nemusí nutně znamenat nezralost nebo sobectví. Může jít i o projev nejistoty, nedůvěry k sobě nebo k druhým“. Jak připomíná, protějšek působící nedostupně může uvnitř prožívat vnitřní konflikt – na jednu stranu touží po blízkosti, na stranu druhou se obává ztráty svobody.
Všichni oslovení mluvili shodně o tom, že se cítili být v defenzivě – byli to oni, kdo se dožadovali pozornosti a vítali schůzku téměř kdykoli, ať už jim termín vyhovoval nebo ne. Mohlo by se zdát, že jednomu z partnerů zkrátka vyhovuje mít ve vztahu „navrch“, Šímová ale před takovým zobecněním varuje. „Může se stát, že jeden z partnerů cítí větší potřebu kontroly – a to může být i v důsledku vnitřní nejistoty. Nastavuje si tak tempo, které je pro něj emočně zvládnutelné,“ vysvětluje a dodává, že tak vzniká asymetrické rozdělení moci, které nemusí být nutně vždy nevyhovující, důležité ale je, aby v takovém vztahu bylo dobře všem.
Podle Sabiny je problém najít si dnes normální vztah. Sama je momentálně šťastně zadaná, takže mluví spíš o zkušenostech svých známých a kamarádů, což jsou hlavně muži. Proto zřejmě částečně přebírá jejich perspektivu, když tvrdí, že „přes všechny vlny feminizmu a to, kam jsme to dotáhli, holky neumí rozlišit, jaký věci jsou pro vztah podstatný a jaký ne. Holky jsou vzdělanější a nezávislejší a nechtějí snižovat ze svých nároků, který jsou někdy i absurdní – metr devadesát, modrý oči a 4kk v Karlíně“. Naopak muži podle ní ještě nejsou na „nové pořádky zvyklí“. Ale časy, kdy stačilo, že „přinesou prachy na stůl a ženskou nemlátí, už jsou pryč,“ dodává.
Na přehnané nároky druhého pohlaví si stěžuje i třiadvacetiletý Adam. Ačkoli se už nějakou dobu aktivně snaží najít si přítelkyni, zatím se mu to nedaří. Jeho předchozí vztah skončil nevěrou ze strany partnerky. Radši se seznamuje mezi lidmi, ale zkouší to i přes internet, nějakou dobu dokonce používal placenou verzi aplikace Tinder. „Pak už mi to ale nedávalo smysl. Ani mě nebaví si s lidma dlouho psát. Přesto se mi stávalo, že jsem si s holkou psal dlouho a nikdy jsem ji nedokázal dostat ven,“ říká. Je si vědom vlastních nedostatků, zároveň ale nějaký podíl na své dosavadní neúspěšnosti připisuje sociálním sítím: „Všichni tam ukazují perfektní životy a někteří mohou nabýt dojmu, že taky potřebují někoho perfektního. Musel bych do toho vložit čas a udělat si fakt solidní fotky i bio a myslím si, že pak by to mohlo jít.“ Taková časová investice mu zatím přijde zbytečná.
Bude svatba? A děti kdy? A kolik?
Veronika, Lukáš i Adam hledají ve vážném vztahu především oporu, blízkost a sdílení. „Pro mě je na prvním místě partnerství. Chci, aby mě někdo doprovázel,“ říká jasně Veronika. Svatbu by si přála, podle ní „to k tomu patří“. Děti mohou přijít na řadu později – anebo taky ne. „Ale to bych pak něco ze sebe chtěla světu předat jiným způsobem.“
Pro Adama má svatba spíše symbolický význam, rodinu by někdy „určitě chtěl. Ale je to asi i na tom protějšku. Kdybychom se měli rádi a ona děti nechtěla, byl bych schopný s tím souhlasit. Zatím nemám jasně vymezený pro a proti“.
Lukáš navíc ve vztahu hledá vzájemnou úctu, chuť do života a rozhodně extrovertní protějšek. Po mnoha milostných zkušenostech už nechce o nikoho pečovat – chce zažít vyrovnaný a plnohodnotný vztah. „A otevřenost, upřímnost. Neplýtvej mým časem – necítíš to, tak to řekni.“ Děti by chtěl, ačkoli, jak přiznává, není si svou motivací úplně jistý. „Možná tam je nějaká podvědomá snaha vyléčit to svoje vnitřní dítě.“ Zároveň ale pamatuje na přelidněnou Zemi. „Z tohohle hlediska jsou děti neekologické.“
Sabinin pohled do budoucnosti je pragmatický. Ke svatbě se kloní především z praktických důvodů – společná hypotéka, jednodušší jednání s úřady, dědictví. Děti nechce. Mimo křehkou fyzickou konstituci se potýkala i s psychickými problémy a na vlastní dětství nemá nejlepší vzpomínky.
Rovnice o více neznámých
Hledání partnera, se kterým bude člověku dobře a bude se cítit spokojený, není rovnice o jedné neznámé. Touha po partnerství je zakořeněná (skoro) v každém. Vztahy nemusí být podle příruček. Monogamie není jediná odpověď. Celoživotní svazek nemusí být řešení. Jak připomíná Leona Šímová, „základem je schopnost mluvit spolu nejen o každodenních věcech, ale také o emocích, potřebách a očekáváních. Někomu to jde snáze a někdo se to musí učit, proto nemusí být na škodu vyhledat třeba pomoc terapeuta, pokud cítíme, že ve vztahu selháváme. Co se týče péče o vztah, je to podobné jako s péčí o zahradu – vyplatí se provádět ji pravidelně, s pozorností a láskou.“
V současnosti dospívají první generace, které se učí pečovat o svoje psychické zdraví. Většina mladých lidí už ví, že není třeba se stydět, pokud potřebují vyhledat odbornou pomoc. Chápou, že jejich potřeby jsou důležité, a pokud nebudou naplněny, nebude jim dobře. Uvědomují si traumata, která si nesou z dětství, a pracují na tom, aby jimi co nejméně zatížili vlastní děti. Vztahy s okolím jsou extrémně důležitou součástí lidské psychiky. Je třeba je kultivovat a věnovat jim pozornost. A pokud člověku dlouhodobě přinášejí nepohodu, měl by se pokusit nalézt odvahu je proměnit.
---
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
